Zimní konference Zápasu o duši a Poutníkovy četby Brno 21. ledna 2012

Dobré odpoledne, bratři a sestry!

Vítám vás na třetí konferenci Zápasu o duši a Poutníkovy četby. Jsem rád, že vás všechny zase vidím. Stát před vámi je pro mne veliká výsada. Modlím se, aby se tyto konference staly stálicemi našeho českého evangelikálního nebe. Náš text Koloským vrcholí nejen Pavlovou, ale i naší evangelizační „povinností“. Proto jsme toto zamyšlení nazvali:

„Vyvýšenost Krista ve zvěstování evangelia“.

I. KDO JE K EVANGELIZACI ZPŮSOBILÝ A POVOLANÝ

Ať je Pavel naším vzorem v evangelizaci. Zde je náš text:

• V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu. Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abych mohl zvěstovat tajemství Kristovo, pro něž jsem teď ve vězení, a tak je mohl rozhlásit; neboť k tomu jsem poslán. Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený. Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit. (Ko 4,2–6)

Poslední dny jsou věkem církve. To je věk vstupu do Božího království. Až skončí druhým příchodem našeho Pána, zavřou se vstupní dveře, stejně jako na Noemově arše, a nastane soud. Lid v Kristu, potažmo v arše, je ten, který si Bůh vyvolil a nastrojil pro sebe. Už Izajáš prozřetelně prorokuje:

• …Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. …Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. (Iz 43,19–21)

Svět je tou duchovní pouští a pustinou. Lid, který si Bůh stvořil pro sebe, je církev. Tento lid bude na poušti světa vyprávět o cestě, o řečištích vod, bude vyprávět o Božích chvályhodných činech. A ty činy nejsou o nic menší, než to,

• …Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1 K 2,9b)

Co oko nevidělo, ucho neslyšelo, a co vůbec člověku na mysl nepřišlo, je Pán Ježíš Kristus, jenž svůj lid na kříži zastoupil v potrestání. To je ta chvályhodná zvěst, kterou Boží lid vypráví. Evangelizace se nikdy nemine cílem a je vždy úspěšná:

• Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý? My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu. (2 K 2,14–17)

Dnes, ve věku církve, mezi prvním a druhým příchodem Pána, Boží lid vládne spolu s Kristem, je uveden na nebeský trůn:

• Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, [první vzkříšení]. (Ef 2,6)

Boží lid je královské kněžstvo, přebývá v podivuhodném světle, přebývá totiž v Pánu Ježíši Kristu:

• Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla [do Krista]. (1 Pt 2,9)

Církev, Boží chrám, Tělo Ježíše Krista, Boží lid, Boží Izrael, atd., povstal spolu s Kristem k věčnému životu znovunarozením z Ducha Božího, je pronásledován, sedí na trůnech, byl mu svěřen soud, nepodřídil se vládci ovzduší světského systému, totiž ďáblu, nenosí jeho znamení na čele, protože nemyslí světsky, ani jej nenosí na ruce, protože nekoná, jak koná svět:

• Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní [přítomný čas] povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. (Zj 20,4)

Skutečně církev vládne s Kristem? Ano, vládne! A bude vládnout po dlouhou, neurčitou dobu „tisíce“ let.

• Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. (2 Pt 3,8)

Všichni v Kristu mají klíče od Božího království, jsou pověřeni o Božím království vyprávět, odemykat jej, jsou pověřeni zvěstovat dobré poselství, totiž evangelium. Křesťan, který byl spolu s Kristem duchovně vzkříšen a přenesen na nebeský trůn, dnes také s Kristem vládne, a má ohromnou moc hlásat odemykající evangelium, totiž vyprávět o Božích skutcích:

• Dám ti klíče nebeského království: „Cokoli svážeš [odmítneš] na zemi, bude svázáno [odmítnuto] v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš [přijmeš], bude rozvázáno [přijato] v nebi.“ (Mt 16,19)

Zde, v Matoušovi, Kristus zmocňuje Petra a všechny, kdo věří v Kristovo mesiášství, aby reprezentovali svou skutečnou vlast, totiž nebesa. Mohou jménem Krista na zemi prohlásit, co bylo svázáno nebo rozvázáno v nebi. Toto zmocnění Božího lidu je také, mimo jiné, potvrzeno v následujícím, souběžném textu:

• Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy. (J 20,23)

Podrobněji jsem tuto problematiku přednesl na konferenci ZODu a PČ v Ústí nad Labem v lednu 2010. Dnes krátce jen její závěr:

Věřící v Krista říkají jen to, co jim pověděl v Písmu Bůh, Duch svatý. Jako Boží vyslanci zde na zemi jen předkládají Boží rozhodnutí. Co Bůh v nebesích svázal, odmítl, to jeho lid zde na zemi prohlašuje za svázané, odmítnuté. Co Bůh v nebesích rozvázal, přijal, to jeho lid zde na zemi prohlašuje za rozvázané, přijaté. To je evangelizace z výsosti. Boží svrchovanost je v evangelizaci naprosto prvotní. Nejsme to my, ale Bůh, kdo zachraňuje. Každá světská evangelizační taktika je jalová. V evangelizaci je potentní, když dovolíte, jen „Boží taktika“, a to je Jeho dekretivní vůle. Tak jako jsme se tělesně narodili z Božího rozhodnutí, z Jeho dekretivní vůle, Jeho výnosem, přestože máme tělesné rodiče; tak podobně všichni ti, kdo se narodili duchovně, jsou rovněž znovuzrozeni z Božího rozhodnutí, z Jeho dekretivní vůle, Jeho výnosem, přestože mají „duchovní rodiče“, tj. všechny křesťany, kteří mají klíče od Božího království, kteří v souladu s nebesy svazují a rozvazují, kteří zasívají evangelium, aby mu Bůh dal vzrůst v srdcích vyvolených Božích. Naše evangelizační práce není marná, protože Pán má svůj lid na mnoha místech:

• Jedné noci měl Pavel vidění, v němž mu Pán řekl: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“ A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku a učil je Božímu slovu. (Sk 18,9)

Takové verše motivují. Vím, že Bůh má v naší zemi svůj lid, který čeká, až mu do srdce zasejeme evangelium. A když jej nezasejeme my, Bůh si místo nás pro svůj lid nastrojí jiné rozsévače, kteří Jeho lidu budou vyprávět o chvályhodných Božích činech, totiž o vykupujícím kříži Pána Ježíše Krista. Modleme se, aby nás Bůh za náš hřích ze svého evangelizačního rozvrhu nediskvalifikoval.

Kdybych musel spoléhat jen na padlou lidskou svobodnou vůli, tak bych všeho svého evangelizačního úsilí už dávno musel zanechat, protože přirozený člověk není uzpůsoben pochopit věci Božího Ducha. Víra přece nepřichází z pochopení, naopak, pochopení přichází z víry a víra z Boha.

II. POHNUTKY (MOTIVY) EVANGELIZACE

Často slýcháme, že evangelizace je poháněna touhou, aby všichni lidé, bez výjimky, přijali Krista, byli spaseni, a neskončili v zatracujícím ohnivém jezeře. Dovoluji si namítnout, že tato pohnutka se neshoduje s Písmem, snižuje Ježíše Krista a podkopává biblickou evangelizaci. Jaký je tedy biblický motiv pro evangelizaci? Toto jsou tři základní pohnutky a záměry pro evangelizaci:

1. Abychom vyhlásili Boží slávu po celé zemi.
2. Abychom byli svědky toho, jak jsou Boží vyvolení přitahováni Otcem skrze Božího Ducha ke Kristu.
3. Aby ti, kdo nebyli od počátku zapsáni Otcem v knize života, byli bez omluvy, že odmítli Ježíše Krista.

Tyto tři pohnutky nejsou antropocentrické, jsou jasně teocentrické, a naprosto vyvyšují trojjediného Boha, tedy i Krista. Jestliže budeme mít v srdci tyto tři stěžejní pohnutky, zaměřené na slávu Boha, a budeme-li je podpírat Písmem, naše evangelizace nemůže minout cíl, protože jejím autorem je Nejvyšší.

Jestliže ale naší pohnutkou je, aby byli spaseni všichni lidé, bez výjimky, potom je náš záměr prvotně antropocentrický, zaměřený na prospěch člověka, a až druhotně na slávu Boha, kterou Bůh obdrží, nebo ne, podle toho, jak padlý člověk s ukřižovaným Kristem svévolně naloží. Tento přístup k evangelizaci obyčejně neuspěje, protože jeho záměr – spasení celého lidstva, je v rozporu s Božím záměrem – jímž je spasení pouze těch, které dal Otec Synovi.

Proberme si nyní tyto tři biblické motivy pro evangelizaci:

1. Motiv – abychom vyhlásili Boží slávu po celé zemi.

O Boží slávě jsem obšírněji hovořil na loňské konferenci. Naší první, Bohem danou pohnutkou je hlásat vyvýšenost Krista jako Stvořitele a Udržovatele všeho viditelného i neviditelného vesmíru, Soudce a Spasitele. Musíme přetékat Písmem podepřeným a nepředstíraným vášnivým nadšením pro našeho Pána, který nás ze své vůle stvořil a vykoupil vlastní krví. Takové Krista oslavující nadšení Bůh rád přenáší prostřednictvím znovuzrození z Ducha na svůj lid, aby jej k sobě přitáhl. Bůh je naprosto svrchovaný, alfa a omega, počátek a konec všeho, co je.

• Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí. Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli! Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády. Dobrořeč, má duše, Hospodinu! (Ž 103,19–22)

V našem evangelijním nadšení musíme mít do srdce vtetované verše tohoto druhu, a musíme jimi přetékat:

• …abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Jeho příchod zjeví v určený čas požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen. (1 Tm 6,14–16)

Když Pavel procházel Athénami a viděl sochy a chrámy všemožných bůžků, tak jeho prvotní evangelizační pohnutkou nebyl Kristův kříž, nýbrž Boží velikost a sláva:

• Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní… (Sk 17,24–25)

Není čas na podrobnější výklad Skutků 17,16–31. V tomto velikém evangelizačním úseku Pavel ani jednou nezmínil vykupující Kristův kříž. Až teprve v 31. verši se zmínil o Jeho zmrtvýchvstání, aniž by zmínil Jeho zastupující smrt ukřižováním. Na tomto místě doporučuji knihu od A. W. Tozera „Poznání Svatého“, kterou vydalo nakladatelství Návrat v roce 2011. Poznání Svatého, pochopení toho, Kdo je Bůh, naprosto změní náš přístup k evangelizaci. Samozřejmě, že vykoupení je jádro evangelizace. Přesto, poznání a vyvýšenost Svatého musí předcházet kříž, protože Jeho neomezená vyvýšenost ustanovila na věčnosti Kristův kříž. Malý, omezený bůh by spasení skrze kříž nemohl ani vymyslet. Velikost vykoupení vězí ve vyvýšenosti Boha, ve vyvýšenosti Pána Ježíše Krista. Ten, komu zvěstujeme dobrou zprávu, musí nejprve pochopit, že spása přichází od nevymezitelného, absolutně vyvýšeného Boha, jenž není omezen žádnými hranicemi. Jinak bude chápat kříž v omezeném smyslu, jako by jej spasil jen Ježíš, tedy člověk. Tíha kříže, tedy tíha totálně absolutního Boha, drtí všechny lidské evangelizační pokusy, které jsou zaměřeny ve prospěch člověka. Bůh si stvořil svůj lid, Izrael Boží, kvůli sobě a pro sebe.

• Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. (Iz 43,25)
• Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. (Iz 43,21)

Boží absolutní, královská totalita přivádí věřícího až k tetelivému, pozitivnímu úděsu:

• Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. (Mt 3,9)

To není obraz, to je skutečnost! Nemysleme si, že někoho svébytně přivádíme k víře. Bůh si nás uhnětl, doslova nadekretoval z kamení, lépe z hlíny, abychom jej milovali celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, abychom rozsévali Jeho Slovo, Jeho evangelium spásy, protože bližního milujeme jako sebe sama. On je ten, kdo z našeho rozsévání Jeho Slova strojí svůj lid, jemuž dává vzrůst. Náš rozum se zastaví nad nekonečnou Boží láskou, když si uvědomíme, že nám podstoupil účast jak v tělesném rozmnožování, skrze mužské a ženské semeno, tak v duchovním rozmnožování skrze semeno Božího Ducha, jímž je Jeho Písmo, Jeho evangelium, které je ostřejší než jakýkoliv dvojsečný meč.

Naší prvotní starostí v evangelizačním úsilí by nemělo být, aby náš bližní jakýmsi mechanickým uplatňováním víry v Krista unikl peklu. Naší prvotní starostí by mělo být, aby náš bližní uslyšel z našich úst, a především srdcí, o nesmírně slavné Boží vyvýšenosti v tvoření a spasení. Shrnuto a podtrženo: Spásný záměr evangelizace je druhotný. Prvotní záměr evangelizace je absolutní vyvýšení Boha, Pána Ježíše Krista!

2. Motiv – abychom byli svědky toho, jak jsou Boží vyvolení přitahováni Otcem skrze Božího Ducha ke Kristu.

Apoštol Pavel si jasně uvědomoval, že jeho evangelizační úsilí, v tom pozitivním smyslu, kdy jsme tou životadárnou vůní, jež vede k životu, není pro všechny lidi bez výjimky:

• A tak všechno snáším pro vyvolené, aby i oni dosáhli spásy v Kristu Ježíši a věčné slávy. (2 Tm 2,10)

Naším úkolem je v lásce a příkladem hlásat všem, protože nevíme, kdo patří k Božímu lidu, vyvýšenost Krista a Jeho zástupnou oběť na kříži. Kromě modlitby nemůžeme dělat víc. Přesvědčit může jen Bůh-Duch svatý. Kdybychom někoho přesvědčili my sami, peklo by jej jistě neminulo. I Pán Ježíš Kristus přece vztahoval svoji vykupující službu pouze na vyvolené, když prohlásil:

• …Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu Izraele. (Mt 15,24b B21)

Z adamovské podstaty je rodem ztracený každý člověk, bez výjimky. To však neznamená, že je každý člověk, bez výjimky, „ztracenou ovcí“. Pán Ježíš Kristus jasně vymezil své ovce farizeům:

• Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. (J 10,26)

Ztracenými Ježíšovými ovcemi jsou ti z vyvolených, které ještě Otec nepřitáhl Duchem svatým ke Kristu. Víme, že Kristus nepřišel spasit jen vyvolené etnické Židy; přišel spasit i vyvolené pohany. Z toho vyplývá, že ztracené ovce, pro které byl Kristus poslán, ať Židé nebo pohané, všichni patří do domu Izraele Božího.

Protože neznáme Boží tajemství, kdo patří do Jeho ovčince, kdo je od počátku zapsán v knize života, přistupujeme s Kristovým evangeliem ke všem lidem naprosto stejně; přestože víme, že někteří nikdy nebudou spaseni, protože nejsou z Kristových ovcí, a proto nikdy neuvěří.

Naše pohnutky, proč evangelizujeme, musí být zakotveny v Písmu. Naší pohnutkou nikdy nesmí být sentimentální, antropocentrická touha soustředěná na člověka, aby byli všichni, bez výjimky, spaseni. Bůh je svatý, a člověk je ze své přirozenosti zlý, a nezasluhuje nic jiného, než být oddělen od Svatého, kterého nezná. Zde jsou jen tři důvody, proč naše evangelizační úsilí musí být prvotně teocentrické, a až druhotně antropocentrické:

1. Prvotní antropocentrismus by popíral vykupující Boží lásku, kterou chová jen k těm, které vyvolil ke spáse:

• V něm nás [ne všechny] již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom [jenom my] rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny. (Ef 1,4–5)
• Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, [a za nikoho jiného]. (Ef 5,25)
• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy… [1. vzkříšení] (Ef 2,4–5a)

2. Prvotní antropocentrismus by popíral kletbu uvalenou na zavržené, a zneplatňoval verše jako tento:

• A křičeli velikým hlasem: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ (Zj 6,10)

3. Prvotní antropocentrismus by nakonec způsobil hořké zklamání, protože Bůh nezamýšlel spasit všechny lidi bez výjimky. Mnozí přece skončí daleko od Boha v hořícím jezeře. My všichni přece máme starost, milujeme své bližní, a víme, že je hrozné upadnout do rukou živého Boha (Žd 30,31).

• Víme, co je to bázeň [hrůza KR] před Hospodinem, a proto přivádíme lidi k víře. Bohu je zřejmé, kdo jsme, a doufám, že je to zřejmé i vašemu svědomí. (2 K 5,11)

Nechceme, aby kdokoliv skončil v zatracení. Neustále však musíme mít na zřeteli svoji osobní, katastrofální hříšnost, a neuvěřitelnou, překvapující Boží milost, která se nad námi vůbec sklonila. Nejsme ani o chlup lepší, než ti, kdo budou trávit věčnost bez Boha. Kdyby Bůh svrchovaně nevyvolil naše bídné duše, po právu bychom skončili v pekle jako ostatní:

• I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2,3)

Proto tak intenzivně cítíme s těmi, kdo až do konce svých dnů odmítají Krista. Musíme se však na jedné straně vyrovnat se všeobecnou lidskou hříšnou ohavností; a na druhé straně s  naprostou Boží svrchovaností udělit milost svým, jak sám ráčí. Boží milost k vyvoleným není samozřejmá, a už vůbec není podmíněna jakoukoli jejich ctností. Musíme naučit milovat všechny Boží milosrdné výnosy a podřídit se jim, On chyby nedělá.

3. Motiv – aby ti, kdo nebyli od počátku zapsáni Otcem v knize života, byli bez omluvy, že odmítli Ježíše Krista.

Veškeré stvoření je stvořeno pro Boží slávu. (1) Vyvolení, aby se na nich Bůh oslavil svým milosrdenstvím – a to je dobro. (2) Ponechaní zlu, aby se na nich Bůh oslavil svou spravedlností, když odsoudí jejich nevíru. Hřích je v tom, že nevěří v Krista. Odsouzení zla, negace negativního, je přece také dobro. Nebesa budou radostně jásat nad Boží spravedlností, uvítají Boží odsouzení hříšných:

• Potom jsem slyšel mocný hlas jakoby obrovského zástupu na nebi: „Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy!…“ (Zj 19,1–2a)

Děkujme bez ustání milosrdnému Bohu, že kvůli Kristu, ne kvůli sobě, nejsme mezi odsouzenými. Člověk je skutečně v hloubi srdce zlý. Bůh člověku dává dostatek „svobodné vůle“, aby člověk uskutečňoval své zvrhlé touhy:

• Hospodin učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den [den soudu]. (Př 16,4)

1. Bůh používá zlé, aby dosáhl svého záměru:

• Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. (Sk 2,23)
• Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje. (Lk 22,22)
• Proto vzplanul Hospodin proti Izraeli hněvem. Vydal je po všechen ten čas do rukou aramejského krále Chazaela a do rukou Ben-hadada, syna Chazaelova. (2 Kr 13,3)

2. Bůh ustanovil den, kdy bude ty zlé soudit:

• Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých. (Sk 17,31)

Nejenže je ustanoven tento den, ale všichni zlí jsou ustanoveni k onomu dni:

• Hospodin učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den [den soudu]. (Př 16,4)

Snad všichni si někdy tajně myslíme, že Bůh chybuje, když odsoudí tolik lidí do věčného ohně. „Takové monstrozity bychom my přece nebyli nikdy schopni.“ To jen dokazuje, jak hřích znetvořil náš úsudek, jak nechápeme vyvýšenou svatost Boha; a jak nechápeme naprostou padlost člověka.

Jak jsme již řekli, naše evangelizační úsilí vydává vůni k životu i smrti. Bůh se nemůže neoslavit:

• Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. (Iz 55,11)

Evangelium vyvoleným srdce změkčuje, ostatním zatvrzuje:

• Co dodat? Izrael stále nenašel to, co hledá. Vyvolení toho dosáhli, ale ostatní byli zatvrzeni. (Ř 11,7)

Luther řekl: Když slunce svítí na hroudu vosku, ten měkne, taje, a stává se poddajným. Když svítí na hroudu jílu, ten tvrdne, a zkřehne. Podobné to je, když totéž evangelium osvěcuje srdce vyvoleného a nevyvoleného. Jedno srdce se stává poddajnějším, druhé zatvrzelejším.

Zopakujme si nakonec naše motivy a pohnutky k tomu, proč evangelizujeme. Naše evangelizační úsilí musí být vždy prvotně teocentrické, soustředěné na Boha, druhotně antropocentrické, soustředěné na člověka. Základní tři pohnutky a záměry pro evangelizaci byly tyto, a vryjme si je do mysli a srdce:

1. Abychom vyhlásili Boží slávu po celé zemi.
2. Abychom byli svědky toho, jak jsou Boží vyvolení přitahováni Otcem skrze Božího Ducha ke Kristu.
3. Aby ti, kdo nebyli od počátku zapsáni Otcem v knize života, byli bez omluvy, že odmítli Ježíše Krista.

– pst –