Stalo se to na jednom večírku. Slavnostní uvítání, přípitek a potom se rozproudila zábava. Probírala se běžná konverzační témata, padly i různé duchaplné poznámky a uprostřed nevázané zábavy hostitel vstal a poprosil přítomné o chvíli pozornosti. Všichni se k němu otočili a čekali co bude dál. Do ticha, které nastalo, zazněla nahrávka nejzajímavější části večera.

Zpočátku se všichni smáli, protože nedokázali rozeznat svůj hlas. Jakmile se začali poznávat, veselí je přešlo. Měli dojem, že se podobají nějaké karikatuře. Pro někoho byl trapný obsah rozhovoru, jiní zjistili, jak nervózně při vyprávění vystupovali. Až nyní, když nahrávku slyšeli, uvědomili si, jak bylo jejich vystupování banální, všední, povrchní a dokonce hloupé.

Nakonec hostitel velkoryse prohlásil, že všechno smaže, ale hosté si již neměli co říci. Nikdo neměl jistotu, že si někdo jiný z recese nenatočí i další část večírku.

Nedávno byla v novinách krátká zpráva o tom, že jistý anglický poslanec se zasazuje o to, aby byla z prodejních pultů stažena videokazeta s názvem "Přistiženi při činu". Kazeta obsahuje sestřih delikátních scének osobností, které zaznamenaly bezpečnostní kamery: sex za branami budov, kapesní krádeže, anebo dloubání se v nose. Důvodem, proč chce poslanec stáhnout tuto videokazetu, jsou narůstající obavy, že na záběrech by mohli někdy figurovat i oni.

Jsou lidé, kteří se živí pozorováním jiných, většinou slavných lidí. Dokáží krkolomné kousky, jen aby odhalili to, co ti druzí starostlivě skrývají před očima veřejnosti. Když náhodou objeví něco choulostivého, naráz naše idoly ztrácí svoji přitažlivost, jsme zklamáni, že ten dokonalý a pozitivní hrdina seriálů se opil a zbil přitom svoji manželku, nebo že v soukromém životě je to obyčejný hulvát. Existují samozřejmě i jiná prozrazení. V nich se dostáváme do trapných situací, protože nás někdo přistihne, například když si zpíváme v koupelně, nebo v pozdních nočních hodinách zkoumáme obsah ledničky. I mně se stalo něco podobného, když jsem dělal hlasové zkoušky v rozhlase. Přečetl jsem text a technik mi řekl, že to čtu jako na pohřbu. Dali jsme si malou přestávku a já jsem po dobu této přestávky experimentoval. S novým zápalem jsem zkoušel různou intonaci. Po chvíli jsem skrze sklo zpozoroval, jak se v režii dusí smíchem. Celou dobu, co jsem já mutoval, pištěl, zpíval a různě ohýbal jazyk, byl zapnutý odposlech. To, co jsem měl slyšet jen já, slyšeli všichni. Mým jediným štěstím bylo, že tyto zkoušky nikdo nenahrával.

A pointa příběhu? Většina těch, kteří nikdy nic neukradli anebo neučinili jinému zle, by se takového činu klidně dopustili, kdyby měli jistotu, že je nikdo neuvidí a že se jim za to nic nestane. Ale raději to nezkoušejí, protože se bojí odhalení. Většina lidí ví, že neexistuje dokonalý zločin a vždy se může vyskytnout náhodný a nežádoucí svědek. Mají strach, i když je malá šance, že budou odhaleni. Snad jen díky tomu ještě existují slušní občané.

Člověk, jak věřící, tak i nevěřící, má občas takový pocit, že se na něho někdo "tam nahoře" dívá. A je to v podstatě pravda. Z vesmíru nás vidí a pozorují vojenské družice, jejichž silná optika dokáže lidem na zemi snad číst i noviny. Není problém, aby si kdokoliv na zemi vyslechl rozhovor neznámých lidí ze vzdálenosti několika desítek metrů, aby "četl" lidem z úst a pod. To je stav naší současnosti. Nechci si ani představovat, jak pokročí věda v tomto odboru za pár let ....

Ale ať je to jak chce, přece nedokáží zaznamenat to co je v našem srdci, to, co zná jen Bůh. On zná každý skutek a dokonce každou myšlenku každého člověka, i kdyby se před odhalením jakkoliv chránil. Když si uvědomím Boží vševědoucnost, cítím na jedné straně bázeň a na druhé straně pocit zodpovědnosti; strach udělat něco zlého a zároveň zodpovědnost za každý můj čin a za každé mé hnutí mysli.

- TWR Slovakia - Mož -