Milý Pavle a Kláro!

Odpusťte mi toto důvěrné oslovení, ale cítím k Vám "něco víc", než k obyčejnému člověku. Tak dlouho se chystám napsat a poděkovat za časopisy "Zápas o duši", dávají mi tolik rad do života, nové síly a chuti jít zase dál, i když ten život někdy hodně bolí. Nevím ani jak Vám všem poděkovat. Právě časopisy mně jasně ukázaly, jaká doopravdy jsem. Věřte, sama jsem se toho zhrozila, strašné poznání. Ale od Vás přišla ta cesta ven, ven ze špíny, cesta, kterou může jít každý človíček, i ten největší ničema, cesta s velkým C, cesta, která vede domů, cesta k Bohu. Jsem vděčna Pánu Ježíši Kristu, že jsou mezi námi lidé jako vy, že to, co jste přijali od Pána, dáváte dál i za cenu velkého ponížení (teď mám na mysli např. anonymy a ty chudáčky, kteří mají sami v sobě zmatek). Lidé neradi slyší pravdu, nedobře se poslouchá, že jsme hříšní, hodně to uráží - bolí a tak je pohodlnější žít po svém a hlavně denně naříkat: "Já chudinka, co všechno mám na starost, jak to všechno zvládnu"? Ale ten, kdo studuje Bibli, kdo hledá a prosí Pána o pomoc, ten určitě najde ten největší poklad na světě - Boží království. Je pravdou, že se nezbavíme opravdu všeho trápení a bolesti, ale co je to vlastně Boží pokoj? Člověk zoufale hledá klid a pokoj, ale Boží pokoj vlastně není konec všem zmatkům na světě, Boží pokoj je pokoj uprostřed zmatků. Naše neschopnost plně pochopit Boha by nás neměla tolik překvapovat. Mně Pán vždy nahradí to, co mi schází. Často něco vezme, aby mohl dát něco většího, lepšího. Přála bych tolika lidem tu LÁSKU, sílu, moudrost, slitování, Milost, kterou denně dostávám od Pána a mám chuť zavolat do světa: "Lidičky, zastavte se, aspoň na okamžik, v každém srdíčku je místo pro Pána, dejte mu prosím vás srdce celé, zemřel za vás (i za mě) a nechtějte, aby to Jeho utrpení a smrt, ale i láska ke všem lidem, byla nadarmo! Váš život je opravdu jako koberec, který vidíme pouze z rubu, ale dokud nedojdeme na hranici smrti, vidíme náš životní koberec jenom z rubové strany. Ale potom na světle věčnosti se nám objeví z lícové strany a máme před sebou celek, který má hluboký smysl. Není nutné se trápit a dělat si zbytečné starosti, všechno musíme vložit na NĚJ, protože Mu na nás opravdu záleží. Slzy, trápení, to jsou jen okliky k Božímu cíli.

Život, který jsem žila, byl opravdu horor, trápila jsem rodiče, nakonec to odnesl manžel a mé tři děti. Měla jsem tolik problémů (ale když se dívám dnes zpátky, ty problémy tam nebyly), že jsem všechno řešila tím nejhorším - alkohol, prášky. Vůbec jsem nevnímala svět, často jsem to přehnala a tak prospala i týden v kuse bez probuzení. Tolikrát mohla přijít smrt... Nevím proč a jak se to najednou všechno stalo, ale někdo mě pomalu zvedal, podpíral mě, protože nebylo možné ani stát, někdo mě učil dělat první kroky, ten NĚKDO nechtěl, abych zemřela, měl mě rád a záleželo mu na mně. (Rodina, rodiče, přátelé mě opustili). Byla tu ještě rodina Dobiášova, báječná rodina - a právě tam mě ten NĚKDO poslal. Děkuji Pánu za tuto Boží rodinu, kam mohu kdykoliv přijít, je mi s nimi nádherně.

Jsem ráda že jsem Vám to konečně mohla napsat, moc mi na tom záleží, kéž by to mohlo pomoci i ostatním lidem. Pán Ježíš Kristus má nesmírnou moc a tolik lásky k nám všem - a já ani nemám tak pěkná slova, kterými bych Mu mohla poděkovat.

(Děkuji Ti Pane za všechno, co jsi pro mě udělal a děláš dál, s Tebou jsem opravdu šťastna.) Bůh Vám žehnej.

E. D., č. 0178

P.S. Naše oči se otevřou, až když se zavřou.

Bůh sám sebe dokazuje

Kromě Bible čítám i křesťanskou literaturu. A v ní jsem už dvakrát našla otázku tohoto typu: Může Bůh stvořit balvan, který sám nezvedne? Může Bůh stvořit kulaté čtverečky?

Lidé, kteří kladou takové otázky vlastně chtějí dokázat, že existuje-li Bůh, není všemohoucí. I já jsem byla ateistka, ale na tak "geniální" myšlenky jsem nepřišla. Nemyslím, že by to byla nějaká moje přednost, právě naopak, ve své nevěře jsem nedokázala ani to, abych o něčem takovém vůbec přemýšlela. A přec Bůh neodmítl moje bláznivé srdce a dal se mi poznat.

Proto chci pomoci oslovit i ty nevěřící, co kladou podobné otázky. Ne, nechci odpovídat na otázky, to udělali stručně již schopnější než já. Jejich odpověď je, že jsou ty otázky nelogické.

Namísto toho bych začala také otázkou: K čemu by ten balvan a kulaté čtverečky sloužily těm, kteří se o jejich stvoření zajímali anebo jestli by mohli lidstvu k něčemu posloužit? Mají tito lidé na to odpověď? Ne, jistěže nemají.

I když se člověk tolik vzdálí od Boha, On je dobrý, miluje každého člověka a volá jej skrze svoje - Boží slovo:

Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. (Izajáš. 55:7)

Jak se obrátit k Bohu? Právě tak jak Boží slovo říká: opustit svou cestu a své myšlenky. Místo toho soustředit svoji pozornost na bezprostřední stav kolem nás. Uvidíme, co naší pozornosti tak lehce a velmi často unikne - že všechno, co Bůh stvořil, má svoji funkci, svůj účel, svůj cíl. Má ho i ten nejobyčejnější prach na zemi, protože z něho Bůh stvořil člověka a když člověk zemře, znovu se jeho tělo v prach promění. Nejdříve však vidíme, jak nás Bůh předivně utvořil. Zamysleme se je nad svými smysly. Je jich pět a vnímáme jimi venkovní svět okolo nás, všechno Boží stvoření.

1. Zrakem: vidíme hvězdné nebe, modrou oblohu, let ptáků pod oblohou, tvary a barvy květů, ovoce atd.
2. Sluchem: slyšíme šelest listí stromů, zpěv ptáčků, zpěv člověka, zvony kostela, hovor našich milých, našich bližních atd.
3. Čichem: vnímáme vůni květů, ozónu, jehličí, ovoce, jídla atd.
4. Chutí: poznáme sladkost medu, chuť každodenního chleba, ovoce, jídla atd.
5. Hmatem: dotýkáme se věcí, pohladíme děťátko, nějaké domácí zvířátko atd.

A když jsme u našich horních končetin, přesvědčili jsme se, že jsou právě tak dlouhé, jak je třeba a mají dostatek prstů a ohebných kloubů pro jakoukoliv práci, pro péči o své tělo. Nejsou ani velmi dlouhé ani moc krátké.

Copak se o toto všechno mohla postarat hmota?

Pán Bůh nejenže všechno nejprve stvořil smysluplně, ale tak stále konal a neustále koná, i tehdy, když trestá za hřích.

Vezměme si za příklad ten nejobsáhlejší a všeobecně známý trest - potopu světa. Když Bůh ze své spravedlnosti potrestal nenapravitelně hříšný svět potopou, současně vytvořil podmínky života na zemi pro svět, který počal od Noeho. Tentokrát mějme na zřeteli jen ohromné zásoby energetických zdrojů v uhlí a v ropě, které vznikly právě následkem potopy na naší planetě rozkladem organických látek rostlinného a živočišného původu, pod zemí bez přístupu vzduchu. Lidé je už staletí dolují z nitra země pro své potřeby. Jak bychom žili bez těchto pramenů tepla ostatní energie? Kromě toho lidé mají hmatatelný důkaz, že tato potopa byla. Na to už věda přišla, že se to stalo velmi rychle a ne postupným procesem milionů anebo miliard let, jak předpokládají ti, kteří popírají existenci Boží.

Pán Bůh ve své všemohoucnosti a dokonalosti nestvořil ten balvan ani ty kulaté čtverečky, protože to člověk vůbec nepotřebuje. Učinil něco zcela jiného. Skutkem své lásky, tam na Golgotě vlastní obětí přinesl spasení pro hříšníky od věčného zahynutí. A právě to je to nejdůležitější, co člověk nutně potřebuje, aby měl věčný život skrze Pána Ježíše Krista, a to každý hříšník, který Jej přijme za svého spasitele.

Vše, co Bůh stvořil a co koná je smysluplné. Nestvořil a nekoná nic zbytečně, protože je dokonalý. Takový je náš Stvořitel:

...Hle, Bůh je vyvýšený nad naše poznání, počet jeho let je nevyzpytatelný. " (Job, 36:26)

Z. J. Dopis č. 0522

Vážení manželé Steigerovi,

na letošní dovolené v Luhačovicích se mi dostaly do rukou, v tamní kapličce dvě čísla vašeho časopisu "Zápas o duši" a to 12/96 a 6/97. Jejich obsah mně velice zaujal. Po přečtení jsem je zapůjčila mým známým, kteří byli rovněž nadšeni. Chtěla bych Vás poprosit, pokud je to možné, o pravidelné zasílání tohoto časopisu, případně i o starší čísla. Rovněž bych si moc přála získat knihu "Zápas o duši", o níž čtenáři v čísle č. 12/96 píšou.

Jsem katolička. Základy víry mi dali rodiče. Dlouho jsem však žila vírou jen velice vlažně. K Bohu jsem se obracela jen v těžkých chvílích, ale málokdy jsem děkovala za to, když mne Bůh vyslyšel. V roce 1992, když jsem se zotavovala po vážné operaci, zhroutilo se po 28 létech i moje manželství. Tehdy v mém životě nastal zvrat. Díky Pánu Bohu žiji dnes úplně jinak. Vím, že On je ten, který nás nikdy nezradí, který nám dává sílu nést všechny kříže svého života. Díky za to, že dnes už dobře vím, že to co se nám zdá někdy těžké a zlé je vždy k něčemu dobré, neboť Pán zná naše cesty a vede všechny naše kroky.

Přeji Vám hodně zdraví. Ať se Vám daří nadále konat tak záslužnou práci, vždyť všechny tyto články jsou poučením, povzbuzením a posilou pro nás věřící a věřím i nevěřící lidi. Pán Bůh ať Vám žehná.

Zdraví Vás

- M. Nového Jičína, dopis č. 1053 -

Svědectví:

Z milosti Boží jsme s manželem uvěřili až v padesáti letech. Manžel byl bezvěrec a rodiče byli svědkové Jehovovi. Protože jejich víru nepřijal, v šestnácti letech jej vyhodili z domu. Já jsem byla po mamince katolička, ale o Pánu Bohu a Pánu Ježíši Kristu jsem toho moc nevěděla. Maminčin bratr mi jako svatební dar věnoval Bibli. Celou dobu byla v knihovničce, aniž bych věděla že je to Slovo Boží a spása mé duše. Celá léta jsem věděla, že mému životu něco chybí. Strýček bydlel daleko a tak mi nikdo neřekl, že to, co mi chybí, mám na dosah ruky.

Čím jsem byla starší, tím to bylo se mnou horší, až jsem si nakonec sáhla na život. Manžel odešel na noční směnu a já snědla 50 diazepanů. Ale Boží ruka nade mnou bděla. V ten den poslali manžela domů, protože jeho kolega potřeboval vyměnit směnu a tak mě napůl mrtvou odvezli do nemocnice. Když jsem se probrala a zjistila, že žiji, rozedřela jsem si na zápěstí žíly. Tak mne našly sestry a ihned po ošetření mě nechali odvézt na psychiatrii v Opavě. Byla jsem na izolaci sedm měsíců. Pak jsem se tam vracela každý rok po dobu pěti let. Byla jsem na dně. Ani umřít ani žít. A tak jsem jeden večer klekla na kolena a řekla: "Pane Bože, Ty mě pořád zachraňuješ, ale já chci umřít. Tys mně dal život, tak mi ho vezmi, já už nechci žít." V tom momentě jsem pocítila, že umírám, že mi bylo vyhověno. Tělo jsem necítila, byla jsem tak lehoučká, žádné bolesti jsem necítila a věděla jsem, že umírám. Když jsem se podívala na ruce, viděla jsem, jak mi blednou, cítila jsem, jak mi z končetin odchází život, ale současně jsem viděla i svoji hříšnost, s níž se budu muset postavit před Boží soud. Viděla jsem se v pekle a hrůzou jsem se rozklepala. Volala jsem k Pánu Bohu, že nechci takto zemřít a jít do pekla. Ruce jsem měla až po lokty mrtvolně bílé a na nohy jsem se už nepostavila. Manžel se díval v obýváku na televizi a šel pro něco do kuchyně. Bylo po 21. hodině a tak mě našel na zemi plačící a volající: "Pane, neber mi život, já takhle nemohu odejít!" Pocítila jsem svoji hříšnost tak dokonale, jako bych ji měla zavěšenou na krku. Když jsem s prosbou volala k Pánu Bohu, pocítila jsem, že mi opět vrací život. Mezitím manžel zavolal pohotovost a lékař mi píchl injekci na uklidnění. Po injekci jsem dostala takovou zimnici, že na mě manžel hodil peřinu a ještě mě přidržoval na lůžku, abych z něho nespadla.

Takhle začalo moje znovuzrození. Vyznala jsem před Pánem Bohem, že jsem hříšná duše, ať mne dál vede On životem. V následujících třech letech jsem nepustila Bibli z rukou. Mnoha věcem jsem ze začátku nerozuměla, ale vždy jsem se obrátila na Pána a On mi dal porozumět, hlavně ve Starém zákoně. Už jsem se nemodlila naučené modlitby, ale prosila a děkovala jsem svými slovy. Cele jsem se odevzdala do Boží vůle. Bible svatá mě vyučovala, že musím přijmout Božího Syna za svého Spasitele a Vykupitele, který umíral i za mé hříchy na kříži. V modlitbách jsem prosila i za svého manžela, aby i on uvěřil a byl mi oporou. I v tom mně můj dobrý Spasitel vyslyšel. Když manžel viděl, jak jsem se změnila a co se mnou udělala víra a Slovo Boží, už jsem neklekala před Pánem sama, ale poklekal i manžel, modlili jsme se spolu, četli Bibli a spolu se nechali pokřtít dle Slova Božího: Kdo uvěří, ať se dá pokřtít ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Můj bratr je baptista, tak jsme i my v Ostravě začali chodit k nim do sboru. Sloužil právě nově nastupující bratr Stehlík po bratru Průšovi. Křest byl v Kroměříži a křtil nás bratr kazatel Jaroslav Pospíšil. A tak nám začal nový život. S pomocí Boží jsme přestali kouřit, pít a všichni naši bývalí přátelé se od nás distancovali, neboť nechtěli poslouchat, čeho my jsme byli plni. Už se neobjevovala flaška na stole a přestaly hody marného života. Nakoupila jsem spoustu Biblí a rozdala je se svědectvím celé rodině. Ještě mi z dřívějška zbyla jedna přítelkyně, tak jsem občas k ní zašla a vyprávěla o Pánu Ježíši, o Pánu Bohu, jak je dobrý, ale ona mě vyslechla a řekla: "Nemluv mi už o Bohu, mne to nezajímá, bavme se o něčem jiném." Ale já to "něco jiného" jsem už pohřbila. Rozešly jsme se, neboť jsme si již nerozuměly.

To je příběh mého života. V Opavě jsem už nebyla a ani u psychiatra. Když mi poslal předvolání, řekla jsem mu, kdo je mým novým lékařem, pokýval hlavou, něco si do papíru napsal a deset let jsem jeho službu nepotřebovala. Díky Pánu Bohu a Ježíši Kristu jsem nový člověk, mám pokoj v duši a prožívám neskonalou vděčnost. Nezlobte se, jaksi jsem se rozepsala. Z očí mi tečou slzy, jak je namáhám. Nevím, jak dlouho mě můj dobrý Otec zachová zrak. Mám cukrovku, 2x denně si píchám inzulín, na srdce beru 11 tablet denně, ale co je to všechno proti slávě Boží? Tam už nebude bolesti, ani pláče a když rozmlouváme s manželem o smrti, mluvíme o ní jako o novém životě plném lásky a porozumění v Boží přítomnosti.

Manželé D., dopis č. 1081

Vážená redakce Zápasu o duši,

V naší zemi snad jedině Světlo reaguje na stav kolem, potom také svědomí, ale to je příliš lokální a trochu i Immaculata. Nikdo se však nedotýká problematiky potratů, genetického inženýrství, celkového marasmu ve státě po stránce mravní apod.

Ožehavé věci jsou prostě tabu, cudně se k nim mlčí a Církev, která má vychovávat a vést, tak často mlčí.

Hovoří v obecné rovině a neodvažuje se reagovat na jednotlivé konkrétní problémy, ať jsou to drogy nebo cokoliv jiného. Stateční a erudovaní odborníci jsou umlčováni a brání jim v publikování. Přitom jsou to oni, kdo jasným způsobem dešifrují pravý stav věcí. Sám, i když nepodnikám dnes již téměř nic a raději se modlím a nesu kříž, zakouším jak chutná, když chcete být pravdiví a otevření.

Nikdy jsem si dříve nemyslel, že se dočkám doby, kdy budu vnitřně trpět pohledem na jednání těch, kteří mají v Kristově Církvi odpovědnost. Staří, kteří prožili mučení, útlak a pronásledování, vidí věci realisticky, ale daleko složitější je to s utopismem některých mladých, kteří s vážnou tváří usilují o spojení mezi křesťanstvím a proudy Nového věku. Objevují se tak zkázonosné spekulace jako např. křesťanská esoterika, křesťanská jóga nebo učení Nového věku.

Jsem z toho lidsky na mrtvici. Tito lidé jsou nadšeni projevy našeho pana presidenta, který žádnou víru nerozlišuje, vnímá mocnou energii, ale nikdy ji nespecifikuje. Nevyčítám mu to, není katolík a cítí tak ve svém svědomí. Nejednota potom všechno ničí. Brány pekelné ji však nepřemohou. Děkuji všem, kdo pracují dnes pro Ježíše. Děkuji Vám za Váš časopis. Bojujte dál za těchto téměř ilegálních podmínek, kdy všechno, co za něco v tisku stojí, je vytlačeno nebo nepřipuštěno či jinak ignorováno, zatímco tuny škváry nesmyslných a plytkých časopisů, které zahnojují lidské duše i mozky se denně válí na pultech PNS stánků!

P. D. Dopis č. 1280