• Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho. (Žalm 10:17)

Čekání na Boha není marné; je to tvoje potěšení, tvoje síla, tvůj život. Kdokoliv může přijít na audienci k Nejvyššímu, je nevýslovně poctěn. I ta nejnižší forma modlitby může být nejopravdovější a nejpřijatelnější, a právě tu nejnižší formu text popisuje - „tužbu pokorných".

Není to modlitba vycházející z Abrahamovy vyrovnané víry, ani zápasení rázného Jákoba, ani přímluva naléhajícího Mojžíše, ani mocný křik Elijáše, který zavíral a otevíral nebe: je to jen tužba - pohnutí srdce směrem k dobrému - a přesto ji Pán slyší.

• Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho. (Žalm 10:17)

Čekání na Boha není marné; je to tvoje potěšení, tvoje síla, tvůj život. Kdokoliv může přijít na audienci k Nejvyššímu, je nevýslovně poctěn. I ta nejnižší forma modlitby může být nejopravdovější a nejpřijatelnější, a právě tu nejnižší formu text popisuje - „tužbu pokorných".

Není to modlitba vycházející z Abrahamovy vyrovnané víry, ani zápasení rázného Jákoba, ani přímluva naléhajícího Mojžíše, ani mocný křik Elijáše, který zavíral a otevíral nebe: je to jen tužba - pohnutí srdce směrem k dobrému - a přesto ji Pán slyší.

Tato nejnižší forma modlitby může být nejopravdovější, neboť podstatou všech skutečných modliteb je touha. Slova jsou pro modlitbu pouze „domem", avšak živým obyvatelem je touha. Lidi mohou přitahovat jiné formy modlitby, ale přitom nemusejí mít vůbec žádný vliv na živého Boha. Avšak tento způsob prosby je úspěšný už pradávna, neboť je psáno - „vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí," a také „touha spravedlivých se splní." Modlitba je popravdě touha, jak to vyjádřil básník James Montgomery (překlad vlastní - pozn. překl.):

Modlitba je, když se touha pohne,
Vyřčená či tichá,
vyskočí plamen skrytého ohně
jenž osvětlí ducha.

Všimněte si, že tento druh modlitby je pouhou touhou. Touha nemusí být doprovázena řečí. Prosebník nemusí být schopen vyjádřit tužbu slovy, protože může být příliš zarmoucený nebo jeho city mohou zadusit jeho řeč. Může třeba vydávat pouze sténání beze slov a plakat slzy, jejichž výmluvnost je němá, a přesto Bůh rád slyší touhu, která není vyjádřena slovy.

Mnohé modlitby jsou velmi pěkně vyjádřeny. Popravdě jsou vyjádřeny tak velkolepě, že jejich dokonalost nebude v nebi strpěna. Do nebeských bran se nikdy nedostanou modlitby, které mají získat obdiv lidí. Bůh řekne: „Byly určeny pro lidi, tak ať si je lidé nechají." Neskloní se, aby přijal lidské zbytky, a pokud má modlitba být hostinou pro lidi, Bůh nebude u stolu jako druhořadý host.

Věřící může mít tužeb na rozdávání a nedostatek všeho ostatního, a Pán ho může vyslyšet. Jeho vyznání zní například takto: „Toužím být pokorný, ale pláču nad svou pýchou; toužím být silný ve víře, ale jsem zarmoucen svou nevírou; toužím být horlivý, ale vzdychám nad svou vlažností; toužím být svatý, ale vyznávám svá přestoupení." Pokud tvé srdce kypí a vře tužbami, jejich pára se vznese k nebi. Tvé tužby mají svůj vlastní hlas. Hlasitě klepou na bránu nebe a bude jim otevřeno.

Povšimněte si, že vaše touhy ani nemusí být doprovázeny pevným očekáváním. Když se modlíte, měli byste věřit slibu a očekávat jeho naplnění, jelikož povinností každého prosebníka je věřit, že když se modlí ve jménu Ježíše, bude vyslyšen. Avšak někdy je skromnost, což je dobrá věc, doprovázena nedostatkem víry, což je zlá věc a překážka v modlitbě. Skromnost je podvedena nevírou, a tak otevírá cestu temné myšlence, že chabá modlitba nebude jen tak vyslyšena.

Obávám se, že v některých případech je tento nedostatek očekávání skutečnou překážkou modlitbě, která pak není vyslyšena. Nicméně je prominut lidem od přirozenosti malomyslným a obtěžkaným, jejichž obavy nejsou ani tak pochybnostmi o Bohu, jako spíš hluboce pokořujícím názorem na sebe samé. V jejich případě nejde o hříšně nedostatečnou víru, jako spíš o to, že si s akutní bolestí uvědomují svou vlastní nehodnost. Když volají, tak sice doufají, že je Pán vyslyší, a hodlají na Něj čekat, dokud tak neučiní, ale bojí se. Nešli by k nikomu jinému, protože složili veškerou svou naději v nezaslouženou milost a svrchované milosrdenství Boží, ale neprojevují radostné očekávání.

Bratři a sestry, napomenul bych vaši nevíru, ale i tak bych povzbudil vaše touhy, vždyť náš text říká: „Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine." Pán ještě vyslyší vaše pokorné vzdechy, a budete překvapeni tím, že Pán pro vás udělá mnohem víc, než jste žádali nebo na co jste pomysleli. Kéž vaše víra nesmírně vyroste.

Toto mě vede k poznámce, že forma modlitby, kterou Pán slyší, je popsána jako tužba pokorných. Má tu výhodu, že je osvobozena od pýchy. Nebuďte překvapeni, když vyjádřím své obavy, že mnoho lidí žádá o pokoru, aby za to byli obdivováni. Někteří hledají významnou ctnost, aby měli velikou cenu na tržišti církve.

Nemáme snad všichni tu zkušenost, že v zurčícím toku naší upřímné snahy bývá protiproud, který neplyne k Bohu, ale k nám? Neusilovali jsme dokonce o duše lidí, aby nás ostatní vnímali jako evangelisty? „Pojeď se mnou a pohleď na moji horlivost pro Hospodina," tak promluvil už nejeden Jehú. Je těžké udržet pýchu na uzdě.

Tento žalm říká mnoho o pyšném muži a utlačiteli, kterého Bůh nenávidí a kterého jistě navštíví ve svému soudu. A pak vyvádí toto jasné slovo jako osamělou hvězdu na temnou oblohu. Nikdo nikdy nenašel vzácnou perlu v tak nevzhledné škebli. Kéž nás Bůh udrží v pokoře, pokud jsme pokorní, a kéž nás pokoří, pokud pokorní nejsme.

Věřím, že každý křesťan si může vybrat, zda bude pokorný, nebo bude pokořen. Pokora je krásná; na cestě do Nebeského města není milejší místo než Údolí ponížení. Kdo v něm bydlí, přebývá mezi květinami a ptáky a celý den může zpívat jako pasáček, jehož písnička zněla takto (pozn. překl.: J. Bunyan, Cesta poutníků, překlad vlastní nebo překlad Aloise Adlofa):

Kdo v nízkosti, ten pádu nemusí se báti;
kdo pokorný, ten smí se šťastně
cestou bráti;
Bůh vede ho a milost svou mu dává
a dobrotou svou jeho sytit nepřestává.
- - -
Kdo dole je, ten vyhne se pádu,
kdo snížen, ten pýchy srdce
pokornému Bůh předá svou radu
navždy bude jeho vůdce

Pokud si pokoru nevyberete sami, budete muset být pokořeni, a to není vítaná věc. Být pokořen znamená být bolestivě zasažen a muset strpět opovržení ze strany lidí kolem vás, bezbožných i zbožných. Jistí lidé, kteří nosili své hlavy velmi vysoko, jimi narazili do trámu a museli již zbytek života chodit s pohmožděným čelem. Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Kéž nám proto Bůh pomůže přinést před Něj „tužbu pokorných".

Pokud chcete být v modlitbě vyslyšeni, musíte přijít jako potřební a prázdní. Malé mínění o sobě samotném doprovází modlitby, které Boha přimějí k činu. Nikdo nemůže očekávat, že bude dostávat z plnosti pokladu, který je v Kristu Ježíši, dokud není ochoten přiznat svoji vlastní chudobu. Milost za milostí bude dána pouze těm, kteří pociťují potřebu za potřebou. Všechny úspěšné prosby musí nutně spoléhat na bezplatnou milost.

Nikdy si nesmíme něco nárokovat u Pána, jako kdyby byl naším dlužníkem, neboť pak s námi nebude jednat ve svém milosrdenství. Pokud se totiž obrátíme na Císaře spravedlnosti, budeme muset jít k Němu. Nechme být své zásluhy a klady a volejme takto: „Pro Tvé milosrdenství a pro Tvou pravdu, a pro Tvého Syna, slyš hlas mé modlitby." Toto je správný evangelijní duch, a pokud prosíme jinak, budeme posláni pryč s prázdnou.

Dále chci připomenout, že Bůh bez váhání slyší tu nejslabší modlitbu. Slyšel jsem toho dost o čtení myšlenek. Nechci se vyjadřovat k této schopnosti, co se týče lidí, ale zde vidíme úžasný případ, kdy myšlenky čte Pán. „Tužbu pokorných vyslýcháš." Takovéto čtení tužeb je výsadou náležející Bohu. On zná naše touhy, i když my je sami neznáme.

Vy, kdo sedíte tady v tomto sboru (Metropolitan Tabernacle, Londýn - pozn. překl.), máte nějaké touhy, ale je zcela nemožné, aby člověk sedící vedle vás znal vaše tajná přání, a možná je to dobře. Pán právě teď čte vaše myšlenky. Sténání vycházející z vašeho nitra se nese do výšin. Nechcete prozradit své vnitřní pocity. Možná je vaše tajemství příliš bolestivé, než abyste je mohli odhalit. Ale Bůh slyší tak dobře, že dokáže zachytit i vaše touhy. Úžasná dovednost! Měli bychom být opravdu vděční za Pánův slib, že bude poslouchat naše slova; ale On jde mnohem dál a slyší nevyslovitelné a nevypravitelné. Zažili jste někdy takovou moc a slitování?

Zatřetí, chci poznamenat, že u modlitby záleží nejvíce na srdci. Touhy jsou ovocem srdce. Srdce je zdroj, sídlo a podstata prosby. Modlitba srdcem je srdcem modlitby.

Bez srdce je modlitba jen bídná fraška. V psím zaštěkání a prasečím zachrochtání je tolik krásy jako v modlitbě, ve které není srdce. Pokud mysl není upřímná, pravděpodobnost, že Bůh bude hledět na modlitby vyřčené v kaplích nebo kostelech, je asi tak vysoká jako pravděpodobnost, s jakou vyslyší křik krkavců.

Obávám se, že velká část takzvaných veřejných modliteb není víc než hřích troufalosti. Kdyby k vám přišlo vaše dítě a strojeně vás o něco žádalo, poslouchali byste je? Kdyby neřeklo „Tatínku, chci to a to" a místo toho by si otevřelo knihu a odcitovalo by třeba „Drahý a milovaný otče, musím tě požádat, abys mi ze své velké náklonnosti dal tyto a tyto věci," neposlouchali byste takový nesmysl. Řekli byste: „No tak, chlapče, co chceš? Řekni mi to jasně." Obávám se, že krásně odrecitované modlitby jsou tím nejhrůznějším výsměchem, který Bůh kdy slýchá. Představte si Petra, jak se začíná topit a přitom recituje: „Pane, zachraň mě." Když srdce opravdu mluví s Bohem, nemůže mluvit strojeně; takové nesmysly hází přes palubu.

Ale nemůže se člověk modlit svým srdcem a přitom používat napsané modlitby? Určitě může. Mnozí tak činí celá léta. Pokud nemůžete chodit bez berlí, budu radši, když budete chodit s nimi než vůbec. I tak to nejsou ani ta nejlepší slova napsaná těmi nejzbožnějšími lidmi v historii, ani ten nejsvatější projev, který sami spontánně dáte dohromady, co může vytvořit modlitbu, pokud chybí srdce. Slova jsou zřídkakdy více než zavazadly modlitby. Jazyk je přinejlepším masem, do kterého je modlitba vtělena; život modlitby spočívá v touze srdce.

Kdo se modlí s pramalou touhou, žádá Boha o odmítnutí. Pokud se modlíte, a vaše mysl bloudí sem a tam mezi tisícovkou marných věcí, vaše touhy jsou chabé a vaše prosby budou mít malý účinek. Aby byla modlitba účinná, musí být horlivá; musí být vřelá, aby byla přijatelná. Pokud vás nezarmoutí naprostý neúspěch modlitby a pokud vás její úspěch velmi nepotěší, pak se spolehněte na to, že budete muset dlouho čekat na vpuštění do branky milosrdenství.

Naléhavost je nepostradatelná - náš Pán nám o tom vyprávěl mnohá podobenství. Hrát si na modlení nikdy nestačí. Srdce a duše musí být při plném vědomí, neboť žádná ospalá modlitba se nedostane do nebe. Boha musíme chválit celým srdcem a modlit se musíme stejným způsobem. Pokud platí, že rozpolcený člověk od Pána nemůže nic očekávat, platí to i o člověku s polovičatým srdcem.

Když se srdce zahřeje, duch se rozhorlí, a touhy zesílí, tehdy nešetřete svými modlitbami. Nejsme vždy v takovém stavu, proto se hodně modleme, když v něm jsme. Je naší povinností se připravovat na modlitbu, ale věřím, že největší způsobilost nám dávají silné touhy a intenzivní chtění. Bez přípravy jídla budete mít obrovský hlad.

Pokud zrovna budou vaše touhy silné, budete jednat moudře, když se budete modlit víc než obvykle. Nemůžete se takhle modlit neustále, ale když přijde dobré období, využijte ho. Když pořádný vítr naplní plachty touhy, tehdy plujte dopředu, jak jen to půjde. Oddělte si delší chvíli na soukromé uctívání, pokud je duše oživena. Jindy se budete muset velmi snažit, abyste dosáhli aspoň malého pokroku, tak ať pak nelitujete, že jste promarnili lepší příležitost. Nepřestávejte v získávání nesčetných požehnání jak pro sebe, tak pro církev, i pro hynoucí svět. Avšak vždy dbejte na to, aby vaše srdce před Bohem silně toužilo po duších lidí.

Pán připravuje srdce svých lidí tím, že jim dává hluboké vědomí jejich potřeb. Prožíváte zármutek, pokušení, těžkosti a váš duch úpí pod ranami svědomí. Avšak všechno tohle je v pořádku, protože jste tím vyučeni v umění a tajemství prosebné modlitby. Nikdo ke Kristu nevolá tak dobře jako ten, kdo se začíná topit. Jonášovo volání ve velrybím břiše bylo tou nejintenzivnější modlitbou, kterou se kdy modlil. Když je váš duch přemožen smutkem, pak vzhlédněte ke Kristu, Spasiteli, a nalezněte Ho k radosti svého nitra. Naše touhy mají sklon spát, ale když Pán svým Duchem odhalí naší duchovní chudobu, pak toužíme a vzdycháme po duchovních požehnáních.

Dejte své srdce Duchu svatému, aby vás mohl připravit k hledání požehnání a aby vás připravil přijmout požehnání v čase, ve kterém Ho Pán dá. To je z Boží strany úžasná blahosklonnost a co se týče nás, měli bychom pociťovat to největší možné povzbuzení k přípravě našeho srdce k opravdové prosebné modlitbě.

Když vás Bůh vede k modlitbě, chce abyste něco přijali. Když nacházíte ve svém srdci čistou touhu, dal ji do vašeho srdce Pán, a pro čest své nekonečné vznešenosti, aby neposkvrnil svou dobrotu a nezneuctil své velké jméno, vás musí vyslyšet.

S takovou útěchou bych chtěl oslovit ty zde, kteří se teprve začínají modlit. Vím, že jsem mluvil s některými lidmi, kteří mi řekli, že hledáte pokoj a že ve dne i v noci je v celé vaší duši touha po spasení. Víte, tohle není z vaší přirozenosti. Ani ďábel ani vaše stará přirozenost vás nenaučili se takto modlit. Drahý posluchači, buď si jistý tím, že velký Otec, který tě vede, abys k Němu volal, tě slyší a nakloní své ucho, aby zachytil i tu nejmdlejší žádost tvého ducha. Věř, že tě slyší a vrhni se k nohám Jeho drahého Syna. Pohleď na Ježíšovy rány a nech se jimi pozvat k Bohu. Neznám výmluvnější slova než jsou rány umírajícího Pána. Nechej je přemluvit tě, abys k Němu přišel, abys Mu důvěřoval a spočinul u Jeho nohou, neboť když naklonil tvoje srdce k modlitbě, jistě tě uslyší a požehná ti.

- Charles Haddon Spurgeon -
Pro Sword & Trowel (2003, číslo 3) upraveno a zkráceno. Kázání z 5. října 1884. Přeložil Petr Papež.