aneb Postmodernismus v dnešním evangelikalismu

Zápas o víru a o pravdu nebyl nikdy snadný. Postmoderní myšlení ho ještě víc ztěžuje. A nálada, která dnes panuje v celosvětovém evangelikálním hnutí, tomuto zápasu nijak nepomáhá. Soudobý trend spočívá ve snahách o to, aby se evangelikální hnutí stalo největší atrakcí v dějinách Církve. Staré jistoty jsou zpochybňovány už jen proto, že je přijímaly celé generace evangelikálů před námi. Dnes je prostě v módě klást si otazník za všechno. A většina evangelikálů stejně ani tak moc o své duchovní dědictví nestojí. Spíše jim jde o to, aby stále vymýšleli něco nového, přitažlivého, přijatelného pro okolní svět. Celá plejáda evangelikálních vůdčích osobností přijímá bez výhrad ctnosti postmoderního myšlení - velkorysou otevřenost, toleranci a různorodost - a přitom odkládají stranou kriticky důležité biblické hodnoty jako zkoumání pravdivosti učení a věrnost pravdě.

aneb Postmodernismus v dnešním evangelikalismu

Zápas o víru a o pravdu nebyl nikdy snadný. Postmoderní myšlení ho ještě víc ztěžuje. A nálada, která dnes panuje v celosvětovém evangelikálním hnutí, tomuto zápasu nijak nepomáhá. Soudobý trend spočívá ve snahách o to, aby se evangelikální hnutí stalo největší atrakcí v dějinách Církve. Staré jistoty jsou zpochybňovány už jen proto, že je přijímaly celé generace evangelikálů před námi. Dnes je prostě v módě klást si otazník za všechno. A většina evangelikálů stejně ani tak moc o své duchovní dědictví nestojí. Spíše jim jde o to, aby stále vymýšleli něco nového, přitažlivého, přijatelného pro okolní svět. Celá plejáda evangelikálních vůdčích osobností přijímá bez výhrad ctnosti postmoderního myšlení - velkorysou otevřenost, toleranci a různorodost - a přitom odkládají stranou kriticky důležité biblické hodnoty jako zkoumání pravdivosti učení a věrnost pravdě.

Kolikrát jsme svědky toho, jak se vedoucí evangelikální osobnosti přímo zříkají příležitosti svědčit jasně a zřetelně ve prospěch pravdy, když jsou před mikrofonem nebo kamerou sekulárních médií? Když se dnes evangelikála někdo veřejně - a s řádnou dávkou skepse - zeptá, jestli je Kristus skutečně tou jedinou cestou k Bohu a do nebes, jak odpoví? Tak, aby se někoho nedotkl, někoho neurazil, aby nebyl považován za netolerantního? Zdá se, že i u nás už tzv. politická korektnost myšlení a vyjadřování přehlušuje jakýkoli článek křesťanské víry.

Naneštěstí jsou tyto i jim podobné trendy přítomné - alespoň na západě - již v teologických a biblických školách a seminářích. Zatímco se staré a osvědčené evangelikální myšlení snadno kritizuje a rychle opouští, nové myšlenky a názory na biblické učení jsou okamžitě vítány a nepovažuje se za nutné podrobit je kritice Božího slova. Dříve se považoval postoj berojských ke zvěstovanému slovu za ctnost - čteme o nich, že

• každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. (Sk 17,11)

Dnes se takový postoj vědomě nebo nevědomě odmítá. Spíše se zkoumá, jestli má nová myšlenka nebo nová metodika úspěch, a to především u světa, u nevěřících lidí. Evangelikálové se chtějí za každou cenu jevit okolnímu světu v co nejlepším světle, chtějí být přijímáni, respektováni a slyšeni. Snad nikdy v dějinách nebyla Církev vystavena tolika novotám jako v dnešní době. Nové myšlení, nové nazírání na Bibli, nové pracovní metody, nové programy. Nedávno jsem četl, jak jeden křesťanský pracovník vyjádřil slovy politování: „Svět se mění daleko rychleji než Církev". Znamená to, že Církev se nutně musí měnit spolu se světem, že musí udržet se světem tempo?

Být dnes bojovníkem za pravdu a víru na nás klade následující základní požadavky: musíme si zachovat biblické rozpoznávání pravdy, musíme neustále prosit o Boží moudrost, musíme být neúnavní, musíme znát dobře Bibli, musíme se umět postavit za svoje biblické přesvědčení, musíme mít schopnost hovořit jasně a přímo a musíme být ochotni vstupovat do konfrontací, do konfliktů. Tyto kvality jsou dnešnímu evangelikálnímu hnutí jaksi cizí. Mnohé sbory, denominace a celé církve se zajímají spíše o názory druhých lidí - a to především nevěřících; zajímají je účinné strategie zabývají se marketingem, průzkumem, statistikou. Panuje strach z toho, aby věřící nebyli pozadu na akademické půdě, aby se církve dostatečně prosadily na politické scéně a aby se nevystavily kritice médií. Zachovat si pozitivní image je důležitější než věrnost pravdě.

Někde nějak došlo k tomu, že evangelikálové uvěřili lži, podle které je známé Ježíšovo slovo z Matoušova evangelia - označované také jako Velké poslání - marketingovou záležitostí. Pán Ježíš přikázal před svým návratem ke svému nebeskému Otci:

• Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky. (Mt 28,19)

Namísto abychom chápali evangelium jako zvěst, jako poselství od Boha, které je nám věřícím svěřeno jako Božím vyslancům, chápeme dnes evangelium jako komoditu, jako produkt, který se musíme snažit tomuto tržně orientovanému světu za každou cenu prodat. Namísto abychom jasně zvěstovali čisté Boží slovo a dali tak neomezený průchod jeho moci, snažíme se evangelium zabalit do co nejatraktivnějšího balíčku, aby bylo přijatelnější pro nevěřícího člověka. Více než na obsahu a čistotě poselství samého nám záleží na jeho prezentaci, která se řídí povětšině choutkami a trendy nekřesťanského světa. Vládne tržní mentalita, při které je „pozitivní vztah k zákazníkovi" nade vše. Čím se řídí obsah dnešních kázání ve společenství věřících? Moje americká zkušenost ukazuje, že stále větší počet kázání se zabývá tím, co právě letí ve světě kolem. Ať už jde o knihu nebo o film, o televizní seriál nebo o hudební skladbu nebo skupinu. Ve snaze přitáhnout co největší počet nevěřících do kostelů a modliteben se budou američtí kazatelé věnovat spíše současným módním trendům než zvěstování Božího slova. Naneštěstí se toto podbízení soudobým trendům dostává i pod rouškou spirituality do Církve. Jednu dobu byly evangelikální sbory v Americe přímo posedlé knížkou „Modlitba Jabézova" (podle 1 Pa 4,10); každý sbor, který chtěl jít s dobou, musel pořádat semináře, kde se věřící učili, jak se takovou modlitbou modlit. Ale běda těm, kdo se stále ještě učili Jábezově modlitbě, když přišel Rick Warren se svými knihami „Proč jsme vůbec tady" a „Cílevědomá Církev"! Každé společenství věřících, které si chtělo zachovat své postavení a vliv v evangelikálním hnutí, muselo projít čtyřiceti dny podle první jmenované knihy. A ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, je trendem knížka Alana Hirsche „Zapomenuté cesty", kterou každý obdivuje, každý o ní mluví a každý se k ní nějakým způsobem hlásí. Jestli jste to všechno propásli, už si nedělejte starosti, stejně je už pozdě a nějaká novinka je určitě na obzoru, možná dřív, než dočtete tyto řádky.

Tato současná mentalita honby za novotami je jedním ze znaků dětinského, povrchního přístupu k víře a k pravdě. Apoštol Pavel před tímto postojem varuje ve svém dopise Efezským, když je napomíná, aby

• dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. (Ef 4,14)

Nevím, jestli se ještě dnes vůbec v církvích ozve slovo o bludu, o falešném učení, o nutnosti zkoumat pečlivě Písmo, jestli to, co se nám předkládá, je zdravé, biblické, správné.

Zásadní problém vidím v tom, že věřící jakoby zapomněli, kdo je skutečným Pán Církve, její Hlava. Mám však tu jistotu, že se Ježíš Kristus o čistotu Církve dobře stará. Díky Bohu za Jeho svrchovanou milost a nezměrnou lásku.

- Otakar Vožeh - TWR