Nová apoštolská reformace
I. PŘEDMLUVA
Nová apoštolská reformace (NAR) je poměrně nové křesťanské hnutí, které rádo ke svému názvu připojuje titul „Třetí vlna Ducha.“ Už jen prozkoumáním etymologie těchto dvou titulů můžeme získat lepší porozumění jeho důrazům: je to hnutí, které zastává tvrzení, že bylo započato Duchem; jde o něco nového, co Bůh dělá; je apoštolské (apoštolové jsou jeho čelní postavy), a reformační. Cílem je formovat a přeformovat křesťanskou praxi, víru a tradici. To je pro mě, jakožto člověka, který je otevřen novým věcem, které Duch činí, aby reformoval svoji církev, osobně a teologicky výzvou, neboť věřím, že pokud Bůh dělá něco nového, měl bych to následovat. Jsme však povoláni, abychom nevěřili každému duchu, ale zkoumali duchy, zda jsou od Boha, či ne (1 J 4,1).
Tento článek chce prozkoumat roli, hodnoty a učení o apoštolech, které NAR prosazuje, a zvláště pak názor NAR, že by apoštolové měli vést místní společenství. Mým primárním zdrojem budou spisy Petra Wagnera, hlavního představitele tohoto hnutí.
Tento článek je rozdělen do tří základních částí. V prvním prozkoumám počátek a základní cíl učení a činnosti NAR. Ve druhé představím, jak NAR chápe biblickou roli apoštolů a proberu uskutečnění apoštolské služby podle jejich chápání. Na závěr, v poslední části, porovnám teologii NAR s ostatními teologickými názory na apoštolskou službu.
II. POČÁTEK A CÍL HNUTÍ NAR
A. Petr Wagner a jeho duchovní proměna
Abychom pochopili NAR, musíme nejprve prozkoumat práci a teologii Petra Wagnera. Wagner sice není zakladatelem tohoto hnutí, ale díky své práci a vlivu se stal hlavním zástupcem, mluvčím a propagátorem NAR. Jeho knihy, semináře a myšlenky jsou dnes klíčovými zdroji k porozumění teologii, práci a vlivu NAR. Proto se v této části zaměřím na Wagnerův duchovní vývoj a růst, který nám osvětlí důvody a motivy jeho teologie.
Wagnerova teologie je „teologie rekapitulace“. Se svojí ženou Doris byli prvních šestnáct let své služby misionáři v Bolívii (1956–1971). Založil zde jednu církev a jako ředitel biblického institutu byl zapojen do akademické práce, kde kombinoval vedení misie s vyučováním na seminářích. Když se Wagner ohlédl zpět, poznamenal, že: „Ačkoli léta naší služby zanechala nějaké pozitivní výsledky, je zahanbující pohlédnout zpět a uvědomit si, jak málo náš investovaný čas, peníze a energie ve skutečnosti přinesly.“ K prvnímu posunu v teologii a službě došlo díky učiteli misiologie, profesorovi Donaldu McGavranovi, který jej vyzval, aby efektivitu své misijní práce neposuzoval skrze věrnost, ale úspěchem ve smyslu růstu křesťanských církví co do počtu a velikosti. Wagnerova reakce po konfrontaci s touto myšlenkou byla pro jeho následující práci velmi hluboká a významná. Řekl: „Jestliže Bůh chce, aby byly ztracené ovce nalezeny, udělejme cokoliv je třeba, abychom je přivedli do ovčince … Pokud se počet zachráněných a přivedených duší do životadárných církví zvýšil, byl jsem „připraven na vše a ještě na víc.“ Jeho planoucí touha zasáhnout ztracené dala vzniknout postoji „cokoliv je třeba“ a „připraven na vše a ještě na víc“, který v následujících letech poznamenal jeho teologii.
Po objevení konceptů technického růstu církve, pod vedením McGavrana, následoval kolem roku 1980 druhý posun. Ten spočíval zejména v roli nadpřirozena. Wagner začal jakožto anticharismatik zkoumat letniční církve a jejich teologii a pozval svého přítele, Johna Wimbera, aby přišel do Fullerova semináře a spolu s ním vyučoval kurz nazvaný „Znamení, zázraky a církevní růst“. Na Wagnera učinila hluboký dojem skutečnost, že církevní růst v knize Skutků je celkově spjat s nadpřirozenými projevy (jako uzdravování nemocných a vymítání démonů), které připravily cestu pro kázání Božího slova. Kolem roku 1987 začal Wagner zkoumat roli modlitby ve světové evangelizaci, což ho nakonec vedlo k učení o teritoriálních duchách, duchovním boji, duchovním mapování a zástupném vyznávání. Jeho poslední posun se objevil kolem roku 1993, kdy si začal všímat, že různá hnutí měla stejné rysy, aniž by byla nějak konkrétně propojena. Tyto nové církve měly novou strukturu autorit odlišnou od tradičního křesťanství, založenou zejména na vztazích, nikoliv na byrokracii. Tento nový model vztahové autority byl uskutečňován dvěma způsoby. Na místní úrovni byla církev vedena pastorem a na globální bylo více církví podřízeno autoritě apoštola. Právě v těchto hnutích Wagner nalezl odpovědi na otázku efektivního církevního růstu, což byl poslední chybějící klíčový kousek skládačky, který byl po staletí opomíjen: novou církevní strukturu s apoštoly v čele. Tuto strukturu považoval za hlavní důvod rychlého růstu.
B. Základ a kořen NAR
Wagnerova touha po církevním růstu jej vedla k závěru, že proto, aby církev rostla, potřebuje dobré technické porozumění církevního růstu. Nadpřirozený prvek je velice důležitý, duchovní boj je rozhodující, ale to vše nepřinese žádný užitek, pokud bude církevní struktura chybná. Jako církevní strukturu, kterou dává Bůh, vnímal církve vedené apoštoly.
Wagner vystopoval původ NAR ve čtyřech hlavních zdrojích: africké nezávislé církve – hnutí, které začalo kolem roku 1900 a bylo charakteristické udělováním neuvěřitelného množství autority jednotlivcům v těle Kristově; čínské domácí církve – hnutí, které začalo kolem roku 1976, v němž povstávali určití lidé, kteří měli autoritu doslova nad miliony křesťanů; latinskoamerické církve, kde byly kolem roku 1980 největší církve v hustě osídlených oblastech vedeny velmi silnými vůdci; a nakonec hnutí pozdního deště, které se objevilo ve 40. letech 20. století – to Wagner považoval za formativní pouze pro církve v USA. Všechna tato hnutí nakonec vedla k fenoménu Nové apoštolské reformace, ve které církev obecně uznává, a bude i v budoucnu uznávat, potřebu apoštolů, kteří jsou se svým velkým množstvím autority posledním chybějícím elementem k vítězství církve.
Uznání apoštolské služby je klíčovým bodem Wagnerova výkladu církevní historie. Nezajímá se příliš o obnovu a návrat k modelu církve z prvního století, ale zdůrazňuje potřebnost církve jednadvacátého století, založené na všech biblických principech. Klíčovým slovem popisu jeho pohledu na historii je proto „dokončení“. Cokoli Bůh až dodnes dělal, činil s cílem církev dokončit a připravit na příchod Království a apoštolové jsou posledním článkem řetězu těchto událostí. Protestantská církev ustanovila autoritu Písma a ospravedlnění vírou a kněžství všech věřících. Hnutí, které započal John Wesley, představilo požadavek svatosti, a to jak osobní, tak celého společenství. Letniční hnutí poté zdůraznilo nadpřirozené dílo Ducha svatého. Úřad přímluvce byl obnoven v 70. letech dvacátého století, úřad proroka byl obnoven v 80. letech. Nakonec v 90. letech dvacátého století začala globální církev uznávat dar a úřad apoštola. Proto Wagner v roce 2001 prohlásil, že církev vstoupila do Druhého apoštolského věku.
Pro nás je důležité pochopit a porozumět širšímu obrazu NAR, jejím motivům a důvodům jejího učení, ne pouze jejímu obsahu. Wagner pozoroval nejrychleji rostoucí církve po celém světě a došel k závěru, že tyto církve rostly tak rychle, protože užívaly církevní strukturu danou Bohem. Posledním kouskem tohoto obrazu je pochopení hlavního cíle učení a praxe NAR. Když to pochopíme, bude nám zcela jasné, proč NAR tolik trvá na důležitosti apoštolské služby.
C. Hlavní cíl NAR
NAR nechápe roli církve jako „pouhé přežívání“ nebo postoj „nějak vytrvejme až do konce“. NAR naopak volá po plně vystrojené církvi se všemi součástmi, které jsou zapotřebí, připravené na vítězný pochod nad poraženým Satanem a jeho démony, po ustanovení Království v plnosti a vykonávání Bohem dané nadvlády nad zemí. Tyto tři části reprezentují hlavní cíl NAR.
Bůh dal podle Genesis 1 Adamovi a Evě autoritu nebo vládu nad celou zemí, což podle teologů NAR znamená, že vlastnili „moc vládnout, která nutí teritorium uznat a podřídit se autoritě nebo vládě“ (Pierce). Neposlušností Bohu ztratili svoji autoritu a Satan se stal vládcem nad všemi lidskými královstvími. Ježíš však přišel, vzal autoritu ze Satanových rukou a vrátil ji lidstvu, které je nyní schopno žít v plnosti svého nadpřirozeného povolání. Povolání lidstva je jasně vidět ve výkladu tří biblických pasáží:
- Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (L 19,10)
NAR chápe tuto pasáž tak, že Ježíš nepřišel zachránit „ty“, kteří byli ztraceni (myšleno lidi), ale „to“, co bylo ztraceno. „To“ představuje lidskou nadvládu nad stvořením, která byla ztracena v zahradě Edenu.
- Proto jděte, čiňte učedníky ze všech národů. (Mt 28,19–20)
Podle výkladu NAR Ježíš neřekl, že máme činit učedníky z jednotlivců z daných národů, ale naším cílem je činit učedníky celé národy, Ježíšovými kolektivními učedníky zachovávajícími Jeho přikázání.
- Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. (Mt 6,9–10)
„Pokud to vezmeme doslova,“ říká Wagner, „naším cílem nesmí být nic menšího než proměna společnosti. Principy a hodnoty Království se musí v lidských společnostech odrážet nejvyšší možnou měrou.“
Wagner si dává záležet na tom, aby zdůraznil, že Ježíšovo království není obsaženo uvnitř církve, ale existuje kdekoli, kde muži a ženy uznají Ježíše jako svého Pána a Krále. Stejně jako jsou skrze Kristovu vládu proměňováni a činěni novými jednotlivci, měla by být proměňována i celá společnost. Podle toho by se na základě Ježíšovy modlitby měly všechny atributy nebe projevit a být ustanoveny na zemi. Proto jsou křesťané zapojeni do duchovní bitvy proti Satanovi a jeho zkázonosnému dílu (nemocem, hříchu, posedlosti, hladu, nespravedlnosti …) a do rozšiřování Kristových nařízení a nadvlády. To by mělo vyústit ve viditelnou a neustále rostoucí proměnu společnosti, která nakonec vyústí v ustanovení Božího království na zemi. Jinými slovy: cílem NAR je svrhnout Satanovu vládu nad společností jiným druhem vlády – Božím královstvím. Wagner prohlašuje, že tento druh vlády nikdy nenastane bez apoštolů jako klíčového elementu.
III. JAK NAR CHÁPE BIBLICKOU ROLI APOŠTOLŮ
Podle Wagnera druhý apoštolský věk začal v roce 2001, když začali být apoštolové po 1800 letech opomíjení jejich služby znovu uznáváni a ustanovováni, aby spravovali církev. To znamená, že žijeme v době, kdy se konečně něco děje, kdy je možné proměnit naše společnosti a mít vliv na současná světská království jako nikdy předtím. Také je možné ustanovit nový druh vlády, protože máme apoštoly, kteří působí v oblastech své autority.
1. Jak NAR chápe biblickou apoštolskou službu
Wagner definuje apoštola jako „křesťanského vedoucího, který je obdarován, vyučen, pověřen a vyslán Bohem s autoritou pokládat základ vlády církve v uložené oblasti služby skrze naslouchání tomu, co Duch říká církvi, a podle toho uvádět řád do věcí k růstu a dospělosti církve.“ Je to člověk, který je povolán a Bohem obdarován duchovním darem, má určenou oblast služby, jeho charakter je neobyčejný, uznávají ho lidé podřízení jeho autoritě a vedení a je inspirován Duchem prostřednictvím zjevení nebo vizí o tom, co Bůh dělá. Ačkoli tato definice obsahuje mnoho částí, které popisují Wagnerovu myšlenku apoštolské služby, zásadní problematika se objeví, když porovnáme tuto definici s Wagnerovým chápáním církve a vztahem apoštolů k ostatním darům vedení.
První hlavní posun od tradičního křesťanství se týká výkladu Efezským 2,20, kde Pavel píše, že církev je „vybudována na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.“ NAR bere toto prohlášení doslova a říká, že apoštolové jsou základotvorným prvkem a spolu s proroky by měli spravovat místní církev. Dále je nadřazenost apoštola ve vládě církve potvrzena v 1. Korintským 12,28, kde Pavel píše: „nejprve apoštoly“.
Druhý hlavní posun a zároveň nejradikálnější rozdíl mezi Novým apoštolským hnutím a tradičním křesťanstvím můžeme vidět v množství autority, které se očekává, že bude Duchem svatým svěřeno jednotlivcům v protikladu ke skupinám, jako jsou třeba vedení, rada nebo staršovstvo. Wagner neříká, že rozhodnutí těchto skupin byla v minulosti chybná (biskupství, církevní rady, synody … ), ale že nyní Duch svatý přesunul svoji autoritu ze skupin na jednotlivce a těmi jsou samozřejmě apoštolové. V podstatě nyní apoštolové nahradili rozhodnutí těchto skupin, protože mají veškerou moudrost, vedení a pochopení, které je pro vedení potřebné.
Třetí hlavní posun od tradičního křesťanství spočívá v tvrzení, že by jedinec s apoštolským darem měl být uznáván a do apoštolského úřadu ustanoven. Wagner v této otázce ukazuje několik věcí. Za prvé chápe služebnost pěti úřadů z Efezským 4,11 jako nepřetržitou a současnou v životě církve, „až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13). Protože tam ještě stále nejsme, apoštolové jsou stále potřební. Za druhé ukazuje, že se většina tradičních denominací na základě Efezským 4,11 rozhodla uznávat úřad evangelisty, pastora a učitele, ale neuznává úřad apoštola a proroka. Za třetí prohlašuje, že stejná pravidla, která jsou platná pro veřejné ustanovování pastorů do jejich úřadů, jsou platná i pro apoštoly. Každý dar z pěti služebností je člověku dán z Boží milosti, ale skrze ovoce toho daru je dán i vnější důkaz, a člověku je úřad udělen lidmi, kteří veřejně rozpoznají a akceptují jeho službu. Wagner argumentuje, že pokud takto jednáme s pastory, učiteli a evangelisty, proč bychom tak nemohli jednat i s proroky a apoštoly?
2. Různé druhy apoštolů v NAR
Ve věci vytváření mimobiblické terminologie ohledně rozdělení apoštolů byl Wagner velmi nápaditý a vynalézavý. Jedná se o velmi komplikovaný a dlouhý seznam titulů, takže ho popíšu jen velmi stručně. Hlavní premisa tohoto rozdělení je učení, že každý apoštol má svou vlastní určenou oblast a autoritu, která je použitelná pouze v této specifické oblasti. Mimo tuto oblast je apoštol „bezmocný“ a stejně obyčejný jako jakýkoli jiný věřící. Základ je nalezen u apoštola Pavla, který byl podle Wagnera „omezený apoštol“. „Omezením“ míní, že Pavel nebyl apoštolem pro kteroukoli církev na jakémkoli místě, ale měl svoji vlastní vymezenou oblast a mimo ní nemohl sloužit jako apoštol. Wagner říká, že se takto Pavel představuje v 1. Korintským 9,2 a 2, Korintským 10,13–16. Obecně Wagner rozpoznává minimálně tři druhy oblastí apoštolské působnosti: eklesiastickou, provozní a teritoriální, ale uvnitř těchto tří kategorií působnosti jsou tři hlavní kategorie apoštolů. Každá z těchto kategorií je rozdělena na několik podkategorií. Tři hlavní kategorie apoštolů jsou – vertikální, horizontální a tržní.
Vertikální apoštolé vedou sítě církví, služby nebo jednotlivce, kteří je vyhledávají kvůli duchovnímu „krytí“. Jsou rozděleni do čtyř podkategorií: a) eklesiastičtí apoštolové: jejich působnost obsahuje několik církví a pastoři jsou jim vykazatelní; b) členové apoštolského týmu: většina apoštolů má svůj vlastní tým, který obsahuje lidi s mnoha rozdílnými dary; c) provozní apoštolové: uplatňují svoji apoštolskou autoritu nad jednotlivci nebo skupinami, kterým slouží určitým druhem konkrétně zaměřené služby; d) kongregační apoštolové: jsou to vedoucí (nebo pastoři) sborů, ze kterých se staly megasbory.
Horizontální apoštolé pod sebou nemají sbory, služby ani jednotlivce, protože slouží především vedoucím, kteří jsou na určité úrovni, a pomáhají jim spojit se za různými účely. Opět mají čtyři podkategorie: a) krycí apoštolové mají schopnost svolávat křesťanské vedoucí určité úrovně, kteří slouží v různých oblastech, a formovat související organizace za specifickým účelem podle Božího vedení; b) velvyslanečtí apoštolové mají schopnost podněcovat a rozvíjet apoštolská hnutí v národním, regionálním či mezinárodním rozměru; c) mobilizační apoštolové tráví mnoho času na cestách jako velvyslanečtí apoštolové, ale jsou zaměřeni na určitou záležitost nebo projekt; d) teritoriální apoštolové mají svoji vlastní apoštolskou působnost určenou především konkrétní geografickou oblastí.
Tržní apoštolové jsou apoštolové na určitých pracovištích, kteří mají schopnost na tom místě uvádět do věcí řád a vybavovat svaté pro dílo služby. Pracovištěm se stává nejen služba, ale místo, kde by měla být zřízena církevní vláda (Simpson). Takoví apoštolové by měli povstávat v různých oblastech společnosti: náboženství, rodina, vzdělání, vláda, média, umění, obchod a podobně. Výsledkem takové práce má být proměna společnosti a převedení majetku od pohanů Božímu lidu.
3. Apoštolové a město
Pravděpodobně největší výzvu představuje NAR v oblasti tradiční myšlenky církevní vlády a organizace. Tradičně byla církev spravována a duchovně budována prostřednictvím služby pastorů-kazatelů-učitelů-starších a příležitostně evangelistů. Za posledních 500 let byly denominace hlavním módem protestantských církví. Protože jsou apoštolové (spolu s proroky) podle Wagnera zodpovědní především za budování církve, mění se tradiční role pastora.
Podle Wagnerových slov jsou apoštolové města „křesťanští vedoucí, kteří se vůči městu zavázali a kterým dal Duch svatý pomazání neobvyklé pravomoci v duchovních záležitostech nad ostatními křesťanskými vedoucími v tom stejném městě.“ V tomto smyslu poskytují apoštolové pastorům a církvím v konkrétním městě duchovní vedení, které je uschopní dělat svou práci efektivněji a lépe. Pro pastory ve městě to tedy znamená, že dobrovolně vstoupí do struktury, která není založena na byrokratických nebo právních pravidlech, ale na osobním vztahu. Tak se pastoři stávají součástí apoštolské sítě a pracují pod apoštoly tak, jako sboroví služebníci obvykle pracují pod svým prvním pastorem. Podle Wagnera bude tento způsob dobře fungovat.
V posledních 500 letech byla většina protestantských církví organizována v denominacích a základem jejich vztahu byla shoda na určitém učení. Podle NAR jsou denominace staré měchy, které je potřeba nahradit apoštolskou sítí. V praxi to znamená, že jsou všechny církve v jednom městě povzbuzovány, aby pochopily, že ačkoli se setkávají v mnoha různých společenstvích, jsou ve skutečnosti jednou městskou církví. V nových mezidenominačních aliancích jsou také pastoři povzbuzováni, aby mezi sebou budovali upřímné a podpůrné vztahy. A konečně, církve ve městě jsou vyzvány, aby se dobrovolně připojily do apoštolské sítě, podřídili se vedení apoštolů a tímto způsobem budovaly opravdu biblickou církevní vládu. Vůdčí myšlenkou ovšem není touha určitého apoštola po vládnutí, ale touha po pokroku Království a záchraně co největšího počtu lidí. Wagner velmi otevřeně přičítá neefektivnost v šíření evangelia denominačnímu modelu, který brání církvím ve městě v územní jednotě při jejich snaze evangelizovat a proměnit společnost, a také popírání a ignoraci apoštolské služby jakožto klíčového elementu církevního růstu.
IV. POROVNÁNÍ TEOLOGIE NAR S OSTATNÍMI TEOLOGICKÝMI POHLEDY NA APOŠTOLSKOU SLUŽBU
Při rozboru apoštolské služby čelíme dvěma problémům. První problém spočívá v jedinečnosti „Dvanácti“ a jejich použití jako vzoru dnešní apoštolské služby. Dnes totiž není nic, co by mohlo být ekvivalentem k apoštolům a jejich pozici zakladatelů církve a autorů apoštolského učení, která jim byla dána od Boha. Druhý problém spočívá v tom, že Bible neříká, jestli Dvanáct svoji službu a autoritu udělovali dalším, a pokud ano, jakým způsobem.
Díky tomu čelíme různým chápáním apoštolské služby. Stejně tak je Písmu i církevní historii cizí složitá struktura mnoha druhů apoštolů.
Pro chápání NAR je typické, že apoštolská služba je úřad, ke kterému patří vládnutí (ne pouze vliv nebo duchovní autorita) a více či méně stálé působiště v určité oblasti služby (město, region nebo kontinent), jejímž záměrem je, aby se každá místní církev stala součástí této služby. Apoštol je zde tedy zamýšlen jako úřad vládnoucí a převážně stálé (ne ve všech případech) služby.
Edminston začíná svůj článek zdůrazněním dvou obvyklých názorů na apoštolskou službu: apoštolská služba skončila smrtí apoštola Jana nebo skončila zformováním novozákonní církve. Dnes máme namísto apoštolů buď spisy apoštolů v Novém zákoně, nebo apoštolové dodnes existují, ale jsou nazýváni misionáři. Edminston argumentuje proti takovému rozdělení a uvádí Dvanáct, „zakladatele víry“, jako zvláštní kategorii. Jsou jedineční a nikdo jim podobný dnes neexistuje. Je zde však druhá kategorie, kterou nazývá „zakladatelé církve“, a v ní uvádí lidi jako Pavla a Silase, Martina Luthera, Johna Wesleyeho a George Foxe, kteří cestovali po určité oblasti a zakládali církve. Vidí ty, kteří následovali tyto veliké muže, jako apoštoly s hlavním úkolem upevnit práci a růst církve v Boží milosti. Zde uvádí Tita, Silase, Timotea a Apola. Poslední kategorií jsou ti, kteří smýšlejí apoštolsky, ale jsou spojeni jen s místní církví nebo jsou pod autoritou výše postaveného apoštola (Edminston). Z jeho pohledu existují apoštolové i dnes jako dar i úřad. Někteří teologové přijímají názor, že „apoštol“ může být služba, ale ne úřad. Reinhold Ulonska uznává apoštolskou službu, ale ne úřad, a vysvětluje, že titul apoštol obsahuje míru slávy a autority, kterou by si pravý apoštol nikdy nepřivlastnil. Stejně tak Filipe Ferrez prohlašuje, že apoštolský úřad skončil, ale dar apoštola zůstává jako trvalý dar v církvi. Alternativou k Wagnerovu tvrzení, že by apoštolé měli spravovat místní církev na základě Efezským 2,20, je tradiční pohled, že základem je Kristus a apoštolové ho pokládají pokaždé, když káží Krista. Apoštolové tedy nebyli podkladem, na němž byl základ položen, ale byli jeho staviteli. Máme zde tedy dva protichůdné názory: základ jako člověk s apoštolským darem (úřadem), nebo základ jako apoštolské učení Krista, které je pokládáno pokaždé, když služebníci káží Krista.
Na rozdíl od Wagnerova pohledu na apoštolskou službu jako převážně stálou a spojenou s určitou oblastí argumentuje Atkerson ve svém článku, že mnoho prvních apoštolů charakterizovalo neustálé cestování. Jejich cesty byly motivovány evangelizací, organizací a posilováním nově založených církví. Příležitostně zůstali na strategických místech kvůli vyučování, ale poté zase pokračovali v cestování. Když apoštol vyučil a ustanovil starší, pokračoval v cestě, a bylo na starších, aby budovali církev.
Atkerson si povšiml, že apoštolé dvacátého století, kteří zakládají církve, „budou mít přirozeně ovlivňující autoritu starších v církvích, které založili“, ale usuzuje, že „moderní apoštol opravdu nemá vyšší „hodnost“ než jakýkoli starší.“ Hawkes ve své doktrinální dizertaci ukazuje, že žádný novozákonní list není adresován apoštolovi, jak by tomu bylo v případě, že by apoštol vládnul nad městem a všímá si, že Pavel nikdy neustanovil do vedení místní církve apoštola, ale biskupy a starší. Podle Hawkese může dnešní apoštol vykonávat autoritu v duchovních záležitostech a duchovně vést, ale odmítá Wagnerovu myšlenku, že primární funkcí apoštola je spravovat církev. Je také diskutabilní, jestli v Efezským 4,11 a 1. Korinstkým 12,28 Pavel ustanovuje hierarchickou hodnost služeb s apoštoly a proroky na vrcholu, nebo fráze „některé ustanovil za …“ hovoří o rozmanitosti darů v Těle, ne o hierarchii.