Před více než rokem jsem ve křtu veřejně vyznal Ježíše Krista jakožto svrchovaného Pána nad svým životem. Tím se dovršila osmiletá práce Božího Ducha, který měnil mé srdce a otevíral jej pro našeho Pána. Byť proces proměny nebyl krátký ani jednoduchý, jsem Kristu vděčný za celý průběh. Zpětně si vybavuji mnohé klíčové momenty utvářející můj vztah k Bohu, mou víru a především prohlédnutí a uvědomění si vlastní hříšnosti. V následujících řádcích bych rád vylíčil hlavní momenty mé cesty ke Kristu. Cesty k jedinému Spasiteli, jež nebyla mým dílem takže si ani nemohu přisvojovat žádné zásluhy.

Vyrůstal jsem v milující rodině, rodiče mě a mého bratra velmi milovali a snažili se nám dát vše, ale naneštěstí neznali Boha. Když mi bylo přibližně patnáct, rodina se rozpadla a já jsem od té doby vyrůstal s tatínkem a babičkou. Babička věřila v Boha, ale mnoho se mnou o Něm nemluvila a já jsem bral její víru jako něco archaického, takový pozůstatek dávných století. Proto mé první významné setkání s živým Bohem nastalo až v roce 2000, kdy jsem byl na universitní stáži ve skotském Glasgow. Tehdy mi jeden ze spolužáků řekl evangelium o Kristu a já se velmi divil, o čem to na počátku 21. století mluví student technické university. Bůh přece neexistuje, to je dávno prokázaná věc! Zpětně si vybavuji, jak krásně na mě pasoval úryvek z 1. verše 14. žalmu:

• Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ (Ž 14,1)

Přesto jsem tehdy přijal pozvání na jejich sborové odpolední setkání mládeže, kde jsem vyslechl několik osobních svědectví o víře v Ježíše Krista. Ze slušnosti jsem vydržel až do konce a řekl svému spolužákovi, že tohle pro mě rozhodně není. On se k mému údivu ani nezlobil.

Ovšem Bůh pracoval dále a necelý rok poté se k nám do těsného sousedství přistěhovala rodina misionářů. Okamžitě jsme se stali přáteli. Přiznávám, že moje motivace k setkání s nimi byla docela kuriózní. Americký misionář v malé středočeské obci – to pro mě byla obrovská zvláštnost, které jsem nerozuměl. Říkal jsem si, co že to vede člověka k tomu, aby se s celou rodinou přestěhoval do úplně cizí země? Co to je za práci být kazatelem? Z čeho vlastně žijí? Spousta otázek, které mě k Peterovi a jeho rodině přitahovaly. Začal jsem chodit na evangelizační kurzy angličtiny. Velmi mě bavilo o Bohu diskutovat a hájit své tehdejší ateistické názory. Vrcholem každého ročního kurzu byl letní tábor, na který přijelo vždy patnáct až dvacet křesťanů ze Spojených států, Austrálie a Velké Británie. Každoročně jsem se na tábory těšil a těším dosud, ale dnes již z jiných důvodů.

Tehdejší pohnutky bych dnes rozdělil do dvou skupin: jednak ty, které jsem říkal a potom ty skryté. Samozřejmě jsem říkal, že si chci procvičit angličtinu a poznat nové lidi. Neříkal jsem ovšem, že křesťanům chci ukázat, jak strašně se mýlí. Ačkoliv jsem byl ve vystupování přívětivý a musím přiznat, že jsem rád s křesťany trávil čas, tak v soukromí jsem se jim vysmíval. Měl jsem je rád, ale nenáviděl jsem evangelium. Po celou dobu jsem se snažil rozbít představu o všemocném a dokonalém Bohu a jeho Synu, Ježíši Kristu.

Evangelium o Ježíši a různá osobní svědectví jsem během pěti až šesti let slyšel snad stokrát. Mé srdce bylo kamenné a já sám sobě jsem chtěl být bohem. Dnes vidím i to, co jsem si tehdy bál přiznat, totiž že jsem se bál jakékoliv změny ve svém životě. V něm jsem si zakládal na osobním úspěchu, pracovní kariéře a patřičném zisku. Ovšem postupně jsem si stále více uvědomoval, že mě tento způsob života nenaplňuje. Čas od času se v mém nitru objevila bolestná prázdnota, kterou jsem se vždy snažil přehlušit, nejčastěji nějakou novou zálibou. Tento postup fungoval pouze dočasně a vše se vždy vrátilo do původního stavu. Bůh ve mně již pracoval. V roce 2006 jsem dosáhl profesní mety, která do té doby významně poutala mou pozornost. V tu chvíli mi zmizel jasný cíl mého života a já jsem začal tápat, co dál. Pracoval jsem víc, vydělával jsem víc a utrácel víc, ale klid mi to nepřinášelo. Na anglickém táboře v následujícím roce jsem docela trpěl. Už jsem nebyl schopen hájit své ateistické názory a čelit osobním svědectvím. Bůh mi jasně ukazoval, že potřebuji změnit svůj starý život. Hned po tomto táboře jsem šel za Peterem a řekl mu, že se chci dovědět více o tom, co se píše v Bibli. Paradoxně jsem v předchozích letech o Bibli diskutoval, aniž jsem věděl, co je v ní skutečně napsáno.

Začali jsme spolu s dalšími třemi mladými lidmi studovat Markovo evangelium. Každý týden jsme společně procházeli příslušným oddílem od počátku evangelia až do poslední kapitoly. Studium Božího slova se mi velmi zalíbilo. Velmi mě udivila jasnost textů v Bibli, provázanost mezi různými knihami a především celková koncepce, která – byť vznikla v průběhu patnácti století, nemá v sobě žádné rozpory a mezery. Dnes vím, proč tomu tak je – odpověď lze nalézt v Písmu samotném:

• Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2 Tm 3,16–17)

Na biblická studia jsem se každý týden těšil a postupně jsem začal Bibli číst i sám. Bůh mi pomalu skrze své Písmo ukazoval, jaký je můj skutečný stav před Ním a pomalu mě usvědčoval, že nejsem takový spravedlivý, za jakého jsem se považoval. Po půl roce Peter přesunul biblické studium z pátečních večerů na neděli ráno před shromáždění sboru. A tak jsem – nejdříve ze zvědavosti – začal chodit do sboru, kde byl Peter pastorem. To byla změna, kterou bych ještě před několika měsíci rozhodně odmítl.

Peterova kázání se vždy snažila vystihnout podstatu probíraného úseku v Písmu a vždy ukazovala na Ježíše Krista jako jediného prostředníka mezi námi a Bohem. Postupně jsem přijal, že existuje jediný Bůh. Pochopil jsem, že Ježíš Kristus je plně člověk a zároveň plně Bůh. Začínal jsem rozumět i tomu, že důvodem, proč Ježíš Kristus musel zemřít na kříži, jsou naše hříchy. Ovšem měl jsem jeden závažný problém: nechtěl jsem, aby Ježíš Kristus vládl mému životu, aby On byl svrchovaným Pánem. Říkal jsem si, že jsem přece tak dobrý, že se dostanu k Bohu vlastními silami. Ještě jsem si stále plně neuvědomoval velikost svého hříchu před Bohem. Tato osobní pýcha se projevovala v mnohdy bláznivých zákonických projevech. Jednou jsem například Peterovi, jako pastorovi sboru nabídl peníze, abych se ukázal štědrým, a mám-li být upřímný, chtěl jsem si koupit Boží milost. Dodnes je mi tento projev hlouposti výstrahou. Peter tehdy udělal to nejlepší, co mohl: odmítl dar a znovu mi vyložil Kristovo evangelium.

Bůh ve mně více než rok velmi intenzivně pracoval a já jsem prošel obrovskou změnou, kterou jsem si na počátku ani nedovedl představit. Bůh prostřednictvím svého Ducha zlomil mou pýchu a já na konci listopadu 2008 vyznal Ježíše Krista Pánem svého života. Následným křtem jsem veřejně vyznal svou víru, ale ocitl se zároveň na začátku cesty života, který již nepatří mně. Nejsem dokonalý, stále dělám chyby a mé hříchy úplně nezmizely, ale od té doby prožívám doslova nový život, který se nedá srovnávat s tím předchozím. Samozřejmě se v něm objevují problémy a jiné daleko těžší ještě přijdou, ale v Kristu se nemusím ničeho obávat, neboť vím, že mi připraví vždy východisko (1 K 10,13).

Jak jsem dříve poslouchal svědectví o Bohu od jiných lidí, tak Bůh nyní mě používá pro svědectví o Sobě. Spolu s naším novým pastorem se podílím na témže biblickém studiu, kterým jsem prošel a mám ohromnou radost, že mohu jiným lidem ukazovat na krásu a moc Boží spásy v Kristu. Zajímavé je, že činnosti, kterými jsem dříve ubíjel svůj pocit prázdnoty, mi nyní dávají daleko větší uspokojení a pocit radosti. Už je nedělám pro sebe, ale pro Krista.

A tak jeden pyšný sobec díky Boží milosti uvěřil ve spásnou moc Ježíše Krista.

• Kde je tedy chlouba? Byla vyloučena. Jakým zákonem? Snad skutků? Nikoli, ale zákonem víry. (Ř 3,27)

– Daniel Adamovský –