Tzv. „zástupné vyznávání hříchů“ patří mezi jednu z klíčových metod propagovaných především v rámci soudobého charismatického hnutí, resp. hnutím Nové apoštolské reformace. Obecně zde existuje názor, že pokud se křesťané ztotožní s hříchy svého města nebo národa a pak je zástupně vyznají, zbaví toto místo nebo skupinu lidí prokletí a uvolní Boží moc, která následně způsobí probuzení. Tak křesťané zástupně vyznávají vinu na Židech nebo Romech, případně se omlouvají za křižácké výpravy.

Jindy jsou vedeni k tomu, aby zkoumali historii, a pak vyznávají provozované okultní praktiky, kvůli kterým má být daná oblast pod Boží kletbou. Tato kletba dává satanovi a jeho andělům právo ovlivňovat toto území. S touto praxí se často spojuje učení o tzv. „teritoriálních duších“, kteří mají svá jména a jsou hierarchicky uspořádáni. Poznání jména dané mocnosti, její slovní atak a ústní svázání má pak vést k očištění místa od jejího vlivu.

Toto dodnes rozšířené učení vychází z několika biblických míst, zejména z Daniele 9,20 a Ezdráše 10,1, kde Daniel a Ezdráš vyznávají vinu Izraele před Bohem. Za povšimnutí ovšem stojí, že oba vyznávají hříchy Izraele, tedy lidu, který byl s Bohem ve smlouvě, jejímž viditelným znamením byla obřízka. Daniel nikdy nevyznával ani vinu Babyloňanů ani Peršanů, pod jejíchž moc byl Izrael vydán. Ezdráš ve svých přímluvách dokonce nevyznával ani hříchy Samařanů, kteří byli přestěhováni na území Izraele, a kteří sdíleli s Izraelci víru ve stejného Boha. Pomineme-li zástupnou oběť Pána Ježíše Krista, který jediný nesl zástupně vinu za hříchy celého světa, pak zástupné vyznávání hříchů lidí, kteří nevstoupili s Bohem do smlouvy, nemá ani ve Starém, ani v Novém zákoně žádný precedens.

Zastánci učení zástupného vyznávání hříchů se přesto opírají ještě o jeden text Nového Zákona, kde Ježíš kárá Izraelce za to, že budují náhrobky prorokům:

• Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců! (Mt 23,29–32)

Tato slova jsou interpretována tak, že Ježíš vytýká farizeům, že se distancují od činů svých otců, místo toho, aby uznali, že jsou stejní jako oni a od těchto vrahů se snad ani nedistancovali. Je tomu ale skutečně tak? Sotva! Ježíš naopak vytýká učedníkům to, že vůbec vrahy proroků nazývají svými otci. „Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky.“ Byli snad otci Izraele králové jako Achab, kteří proroky pronásledovali? Ježíš zde tedy nekárá farizeje za to, že se distancují od vrahů proroků, ale naopak za to, že tyto vrahy nazývají svými otci, a tak se vlastně sami „demaskují“. Vždyť vražda spravedlivého nebo modlářství byly hříchem, pro který měl být člověk vyobcován ze společenství Izraele!

A vskutku, farizeové skutky svých otců dovršili. Názorně to můžeme vidět mimo jiné i na mučednické smrti Štěpánově, který byl ukamenován jako proroci Starého zákona. Štěpán, sám zřejmě křesťan z pohanů, nazývá Abrahama svým otcem (Sk 7,2), ale pokud obviňuje Veleradu z vraždy Krista, mluví jednoznačně: „Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.“ (Sk 7,52) Jinými slovy, pokud Bible mluví o otcích, pak o Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi, případně Davidovi, proroku Eliášovi a dalších. Mezi otce, ke kterým se věřící hlásí jako k otcům, můžeme těžko řadit ty, kteří sloužili běsům a vraždili spravedlivé.

Pokud bychom dnes chtěli své učení opřít o toto místo s tím, že se ztotožníme s křižáky, inkvizitory nebo s vrahy Mistra Jana Husa a zástupně vyznávali jejich viny, logicky bychom před Bohem a lidmi vystupovali jako ti, kteří jsou syny těch, kdo zabíjeli Boží služebníky. Tedy že vrah, modlář nebo křivopřísežník je také křesťanem. Jistě by nám za to dnes tleskal ekumenický svět, protože taková míra jednoty je vskutku obdivuhodná. Za sebe však mohu říci, že nejsem duchovním synem mocichtivých a krvelačných papežů, křižáckých žoldáků ani rudolfínských okultistů.

Co k tomu říci závěrem? Jistě to ti, kdo tato učení propagují, nečiní kvůli tomu, aby zmátli své okolí nebo jako farizeové nazvali vrahy proroků svými otci. Sedli však na lep lákavému učení, které údajným náhledem do duchovního zákulisí svádí k domněnce, že byl nalezen „duchovní mechanismus“, jehož aktivací je možné konečně zahájit očekávané „probuzení poslední doby“. Avšak lékem na vysvobození lidí z důsledků okultismu, modlářství a prokletí je modlitba a trpělivé zvěstování evangelia. Když byl Pavel svědkem nebývalého modlářství v Athénách, neuchýlil se k žádným „duchovním chvatům“, zkoumání rodokmenů ani hlubin Satanových, ale nevynechal žádnou možnost ke zvěstování evangelia:

• Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. (Sk 17,16–17)

– Aleš Franc –