Poslové
- Potom obeslal Chizkijáš celý Izrael a Judu a napsal listy Efrajimovi a Manasesovi, aby přišli do Hospodinova domu v Jeruzalémě a slavili hod beránka Hospodinu, Bohu Izraele. Běžci prošli s listy od krále a od jeho velmožů celým Izraelem a Judou a podle králova příkazu provolávali: „Izraelci, navraťte se k Hospodinu, Bohu Abrahama, Izáka a Izraele, a on se navrátí k těm pozůstalým z vás, kteří vyvázli z moci asyrských králů. Nebuďte jako vaši otcové a jako vaši bratří, kteří se Hospodinu, Bohu svých otců, zpronevěřili. Proto dopustil, že vzbuzují úžas, jak sami vidíte. Nyní nebuďte tvrdošíjní jako vaši otcové, poddejte se Hospodinu, přijďte k jeho svatyni, kterou navěky oddělil jako svatou.“ (1 Pa 30)
Peres vešel do trůnního sálu hned za posly, kteří měli za úkol procházet Judskem.
Ti v duchu jásali a radostně si šeptali, vždyť Judsko jednomyslně poslechlo jejich hlas a přislíbilo, že slavnost rozhodně nezanedbá.
To on nepřivedl nikoho. Ani jednu duši.
Díval se na své bratry, jak se radují, a i když byl v koutku srdce rád za to, že aspoň někdo měl úspěch, nedokázal se z celého srdce přidat k jejich radosti.
On nepřivedl nikoho.
A co víc, smáli se mu a posmívali snad ve všech vesnicích v zemi Efrajimově, nenašla se jediná duše, která by je k sobě vzala na noc, všude je odmítali.
Kolikrát měl už chuť to všechno zabalit a vrátit se domů, když to tak očividně nemělo žádný smysl.
A nepřivedl nikoho.
Sledoval, jak judští poslové předstupují před Chizkijáše a nadšeně vypráví, jak celé Judsko povstalo jako jeden muž, když slyšelo jejich hlas. S rozzářenou tváří popisují, jak je v každé vesnici vítali, jak se téměř nemohli dohodnout, kdo bude mít tu čest a bude ve svém domě hostit královy posly, jak pro ně vždy oddělovali to nejlepší ze svých stolů a vyprovázeli je jásotem a hlaholem.
Sledoval, jak se král raduje z toho, že jeho poddaní nepohrdli jeho výzvou, ale z celého srdce se rozhodli následovat svého panovníka na cestě, kterou se rozhodl vydat, cestě zpět za Hospodinem, úzké cestě vymezené zleva i zprava Jeho Zákonem.
A on nepřivedl nikoho.
Do úst mu vstoupila žluč, když si uvědomil, že nemá žádnou radostnou zprávu, kterou by přednesl svému králi, nic, co by mohlo do jeho očí přinést aspoň malou jiskřičku radosti.
Z celého Efrajima nepřivedl nikoho.
Ani jedinou duši.
„Dobře jste mi sloužili, služebníci moji,“ chválí Chizkijáš zvlášť každého z poslů. „Pojďte, vejděte do radosti svého pána, a každému dejte jeho zaslouženou odměnu.“
Já jsem, můj pane, nepřivedl nikoho, šeptá si zmučeně Peresova duše, ubitá, znavená. Tolik by chtěl svému králi přinést nějakou dobrou zprávu, ale žádnou nenachází, žádnou nemá.
„Co Efrajim?“ ptá se konečně král a Peres s tváří staženou bolestí vystupuje z řady efrajimských poslů.
Všem se vedlo stejně, ani jednoho z nich nikde nepřijali, všem se jim smáli, vyháněli je a haněli, jejich slova házeli za hlavu, jako by neměla pražádnou cenu.
„Můj pane,“ zašeptá Peres a sám se diví, jak ochraptěle zní jeho hlas, „z celého Efrajima jsme nepřivedli nikoho.“ Ani jedinou duši, šeptají jeho myšlenky. „Kamkoli jsme přišli, smáli se nám a zesměšňovali nás, nikdo nás nechtěl poslouchat ani vzít jako hosty na noc.“
„Je mi to líto,“ dodává, když vidí, jak Chizkijášovu tvář zahaluje smutek, „dělali jsme, co jsme mohli…“
Možná jsi mohl udělat i víc, ještě o trochu víc, tepají do jeho ztrápené mysli bolestivé myšlenky, ty, které ho soužily celou cestu, trápily, bodaly jako roj rozzuřených vos.
Možná jsi mohl udělat ještě o trochu víc…
„I mně je to líto,“ zašeptá Chizkijáš, „ani nevíš, jak moc je mi to líto,“ a nakloní se dopředu na svém trůnu.
„Ale ty jsi mi sloužil dobře, služebníku věrný a dobrý,“ dodává a jeho tvář na chvíli prozáří unavený úsměv. „Pojď, vejdi do radosti svého pána, a ty i ostatní efrajimští poslové dostanete dvojnásobnou odměnu.“
Místnost zahaluje překvapené ticho, jak se judští poslové náhle utišili.
„Ale pane,“ namítá jeden z nich, a Peres přes zamžené oči ani nevidí, který z nich to byl, „vždyť oni nepřivedli ani jednoho muže, ani jedinou duši, proč mají dostat dvojnásobnou odměnu? Cožpak bys neměl spíš odměnit ty, kdo měli úspěch?“
Král vstává ze svého trůnu a překvapený Peres vidí, že v jeho unavené tváři jiskří hněv.
Ale pane, on má pravdu, chtěl by na něj zavolat, vždyť my jsme ti nepřivedli nikoho.
Ani jedinou duši.
„To si myslíš, Elímeleku?“ táže se král a jeho hlas má v sobě ostří a čepele mečů. „Ty si myslíš, že bych ti měl dát větší odměnu za to, že jsi mohl sklízet tam, kde jsi nezasíval? To si vážně myslíš, že ten rozdíl skutečně způsobila váha a sláva tvé přítomnosti? Zdalipak jste nenesli do Judska stejnou zprávu jako oni Efrajimovi?“
Trůnní sál zahaluje ticho, padá jako šat na všechny muže, umlčuje, odívá bázní.
„Nechápeš snad, že odplácím každému podle jeho skutků? Podle toho, co vykonal, a ne podle toho, jak to všechno nakonec dopadlo? Jen se podívej!
Ty i Peres jste nesli stejnou zprávu, stejně jste ji vyhlašovali po městech a vesnicích, jen ty jsi nemusel čelit posměchu a urážkám. Nemusel jsi bojovat sám se sebou a stále znovu přemáhat ten tichý hlas v srdci volající: Vzdej to, není to k ničemu, protože jsi kolem sebe měl zástupy důkazů, že tomu tak není. Nemusel jsi spát na zemi, protože tě vždy přijali do domu jako váženého hosta. Nebyl jsi skleslý na duchu, ale radoval ses a jásal. Tebe všichni oslavovali a vítali tě jako vítěze, po něm se nikdo neptal.
Za to tě mám odměnit, že tvůj hlas poslechlo víc lidí? Ba ne, ty i Peres dostanete odměnu za své skutky, oba jste věrně a vytrvale vykonali přesně to, co jsem po vás chtěl, však přesto věrnost a vytrvalost Peresova musela být větší, mnohem větší než ta tvoje – a za ni dostává svou odměnu.“
„A teď pojďte,“ zve tiše všechny posly dál, až za trůnní sál, až za oponu, „vejděte do radosti svého pána.“
- Lukáš Makovička -