Co mě naučil táta
Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Žd 13,7–8)
Dovolte mi, abych hned na začátku řekl, že ani jeden z mých rodičů nebyl dokonalý. Přesto se s vámi nehodlám sdílet o jejich chybách. Chtěl bych se s vámi podělit o jejich silné stránky. Nabízím vám jejich silné stránky proto, abyste mohli být povzbuzeni myšlenkou, že zbožný rodič může mít na dítě dobrý vliv. Také proto, že pokud ve výchově dětí vytrváte, bude váš vliv obrovský. A nakonec doufám, že mladí lidé, kteří si přečtou můj příběh, si z něj alespoň něco zapamatují a pomůže jim to, až se sami stanou rodiči.
Můj otec zemřel velmi náhle. Během nedělní bohoslužby zazvonil telefon, a právě když jsem kázal, přinesl mi diákon na papírku napsaný vzkaz. Zpráva, která mě zastihla asi deset minut před koncem kázání, zněla: „Tvůj otec je vážně nemocný.“
Když jsem ta slova přečetl, hned jsem věděl. Měl za sebou řadu srdečních problémů a já jsem věděl, že odešel k Pánu Bohu. Z Boží prozřetelnosti jsem právě kázal o bílých rouchách a o slávě a nádheře života s Kristem na věčnosti. Nikdy nezapomenu posledních pět minut svého kázání, jak mi dal Pán skutečně zvláštní svobodu, abych mluvil o budoucnosti Božího lidu ve slávě. Je pravděpodobně ten největší dar ze všech, který za sebou nechá otec pro své dítě – žije takovým způsobem života, že když odejde, nenechává dítě na pochybách, že je ve slávě.
Když nám zemřou rodiče, samozřejmě nám všem hrozně chybí. Schází nám jejich láska. Ale tím nejlepším utěšujícím balzámem pro zarmoucenou duši je vědomí, že rodiče jsou ve slávě.
Otec žil a zemřel ve službě Bohu. Vlastně přímo z vedení shromáždění odešel do slávy. Modlil se dlouhou, silně emotivní modlitbu a pak začal číst kázání. Byl na straně dvě, když upadl zasažen infarktem. Přímo z kazatelny vešel do nebes před trůn slávy ve svých 73 letech. S matkou byli manželé 52 let.
Na mysl mi samozřejmě v takové chvíli přichází mnoho vzpomínek. Tatínek mě učil mnoho věcí. Napíši vám devět z nich.
1. Táta mě učil, jak hodnotné je mluvit s dětmi o Pánu Bohu.
Táta s námi často mluvil o Božím jednání s jeho lidem. Myslím, že jeho oborem bylo dílo Ducha svatého v duši. Když jsem se později stal kazatelem, tyto promluvy se mi připomněly s velkou mocí a útěchou.
Ve svých promluvách často opakoval některé „průpovídky“. Říkával mi: „Přál bych si, abych ti to, co teď řeknu, mohl vyrýt do srdce ocelovým perem.“
Nevím proč, ale vždycky, když to řekl, jsem věděl, že přichází něco velkého. Pravdou je, že jeho slova jako by byla vyryta do mého srdce ocelovým perem, protože jsem nikdy nezapomněl věci, které říkal.
Šetřil si je pro velmi zvláštní poučení. Jednou mi například řekl: „Přál bych si, abych ti to, co ti teď řeknu, mohl vyrýt do srdce ocelovým perem: je nádherné dostat od Pána jistou útěchu, ale poučení od Pána jsou ještě hodnotnější, protože útěcha má jen krátké trvání, ale poučení ti vydrží na celý život.“ Podobné věci říkal pořád. A to prostě nemůžete zapomenout.
Jindy mi řekl: „Přál bych si, abych ti to, co ti teď řeknu, mohl vyrýt do srdce ocelovým perem, ale rozdíl mezi věřícím a nevěřícím – a to si navždy zapamatuj – je, že věřící má celou dobu kam jít. Když se nevěřící dostane do potíží, neví, kam by měl jít.“
V životě jsem prodělal jenom dvě operace a v obou případech šlo o operaci kolen. Pamatuji se, jak jsem šel na první operaci kolene. Za léta služby jsem stál u tisíců nemocničních lůžek, ale nikdy jsem v žádném neležel.
Po cestě do nemocnice jsem přemýšlel o této zvláštní věci. Když jsem se začal modlit, vytanula mi na mysli tátova slova a na cestě do nemocnice mě přivedla k slzám: „Věřící má vždycky kam jít.“
Myslel jsem si: „Není třeba se bát. Jsi bezpečně schovaný v Ježíšových rukách. I kdyby si vzal tvůj život, budeš prostě s ním, na nejlepším místě ze všech.“
Nedávno jsem psal o muži ze Severního Irska, který se po operaci probudil z narkózy a doktor mu řekl, že se jeho tělo uzdraví. Muž odpověděl: „Jsem zklamán doktore, chtěl jsem být uzdraven úplně celý. Chtěl jsem odejít a být s Kristem.“
Táta si nacházel příležitosti, aby nás mohl učit. Jako nejlepší se často ukázaly nedělní večery, kdy nám četl knihu Poutníkova cesta. Jednou s námi zkoušel číst knihu Svatá válka, ale tomu jsme dobře nerozuměli, a tak v půlce přestal.
Až na tuto jednu krátkou výjimku jsme celých dvacet let, kdy jsem bydlel doma, v neděli večer nečetli nic jiného než Poutníkovu cestu. Tu knihu znám jak své boty a mám ji moc rád.
Táta nás povzbuzoval, abychom kladli otázky. Když jsme byli náctiletí, kladli jsme s bratrem mnoho otázek. Po obrácení jsem se někdy táty ptal až do půlnoci, i déle. Doslova jsem seděl na podlaze u jeho nohou a mluvili jsme od srdce k srdci. Bylo to úplně nádherné.
V týdnu byl táta velmi zaměstnán, až to vypadalo, že na nás děti nebude mít nikdy čas. Ale neděle večer byl čas ptát se táty na duchovní otázky. „Kdo to byl pan Mluvka?“ „Co to znamená?“ „Proč Křesťanovi trvalo tak dlouho, než našel klíč zvaný Zaslíbení v hradu obra Beznaděje?“
Kladl jsem mnoho otázek a on to miloval. Stávalo se, že knihu odložil a učil nás se slzami v očích.
Na 50. výročí svatby rodičů jsme se všechny děti dohodly, že se podělíme o to, čeho si na tátovi a mámě nejvíc ceníme. Všichni (je nás pět) jsme řekli stejnou věc. Všichni jsme si vážili matčiných modliteb a všichni jsme si vážili otcových bohoslužeb v neděli večer, když jsme četli Poutníkovu cestu.
Bratr mu řekl: Má nejstarší vzpomínka v životě je z doby, kdy mi byly tři roky. Seděl jsem ti na klíně, táto, a sledoval jsem tvůj obličej, a když jsem sledoval, jak z tvé tváře stékají slzy, viděl jsem Pána Boha, který je opravdový. Děkuji ti, táto, že jsem nikdy neměl pochybnosti o tom, že Bůh je.
2. Táta mě učil, jakou hodnotu má služba
S tátou jsem pracoval jenom dva roky. Když jste pro něj pracovali, měl na vás čas. První den v práci mi řekl: „Vidíš támhleto kladivo? Nesnaž se řezat s ním prkna. Vidíš tu pilu? Nesnaž se s ní zatloukat hřebíky.“
Odpověděl jsem: „To vím, tati.“ Odpověděl: „Víš ale, proč ti to říkám? Protože Bůh nás stvořil, abychom žili k jeho slávě a byli ke službě svým bližním. Když se snažíme žít pro sebe, je to jako snažit se kladivem řezat prkna nebo pilou zatloukat hřebíky. Nefunguje to. V životě nenajdeš spokojenost a radost, když budeš sledovat životní cíl, pro který tě Pán Bůh nestvořil.“
To mi řekl, když mi bylo třináct. Obrácený jsem byl až ve čtrnácti. Opravdu mě to zastavilo a donutilo přemýšlet. Cílem života je služba. Tatínek byl toho příkladem, někdy až do bodu zmaru.
Jen zřídka se stávalo, že během týdne strávil svůj volný čas s námi dětmi, ale když zavolal někdo ze sboru, během chvilky byl pryč. Byl to služebník. Byly doby, kdy jsem byl na něj za to naštvaný, ale později, jak jsem stárnul, jsem porozuměl. Říkával mi: „Když se najdou lidé, kteří něco potřebují, naplň jejich potřeby.“
Bylo by od něj moudřejší nejprve strávit nějaký čas s rodinou a pak teprve odejít? Myslím, že ano. Ale to byl prostě celý táta. Celý dlouhý den pracoval a celý dlouhý večer sloužil sboru. Nepamatuji si, že bych někdy viděl mámu s tátou, aby si večer jen tak sedli a povídali si. Neustále pracovali a sloužili.
Myšlenka užitečně využít každou chvíli je něco, čemu jsem se naučil od táty. Nikdy neztrácel čas. Nikdy se nezabýval věcmi, o kterých nebyl přesvědčen, že by mohly být nějak užitečné.
3. Táta mě učil, jakou hodnotu má organizace (plánování)
I když táta ukončil své vzdělání v relativně nízkém věku, byl to člověk, který uměl organizovat. Byl také zvoleným úředníkem, který měl na starosti vyučování celé naší denominace.
Když jsem byl starší, chtěl jsem jim říct: „Nevíte, že táta má jenom osm tříd základní školy a dělá hrubky?“ Ale on to zvládl. Byl organizovaný a byl to dost dobrý úředník.
Jeho vyjadřování bylo trochu kostrbaté, takže mi často dával své poznámky s prosbou, zda bych je nezkontroloval, což jsem dělával.
Táta zkrátka věděl, jaký úkol má být kdy splněn, takže toho zvládl celkem dost. V této věci byl pro mě moc dobrým příkladem a ovlivnil mě víc, než jsem si uvědomoval.
Jednou jsem měl mluvit ke studentům na semináři (Puritan Reformed Seminary) na téma organizace času. Nikdy před tím jsem o tomto tématu nepřemýšlel. Nevěděl jsem, co mám říkat. Tak jsem začal přemýšlet, jak si organizuji čas.
Přitom mě napadlo, jak silně jsem v oblasti plánování ovlivněn mým tátou. Neučil mě organizaci času, prostě jsem to od něj pochytil. Mí bratři a sestry jím byli ovlivněni úplně stejně.
4. Táta mě učil, jakou má hodnotu dát modlitbě ústřední místo v životě
Táta nebyl v modlitebním životě tak svobodný jako já. Například, když jel kolem dopravní nehody, nezačal se spontánně modlit. Přesto jsem věděl, že modlitba zaujímá ústřední místo v jeho životě.
Často jsem ho viděl, jak sedí na židli a rozjímá, především, když stárnul. To nebyla ztráta času. Šlo o cílevědomé rozjímání. Nějak jsem věděl, že když rozjímá, modlí se s otevřenýma očima.
5. Táta mě učil, jak důležité je sdílet se s dětmi o svůj duchovní život
Táta často vyprávěl, jak ho Pán vedl osobně a duchovně. Řekl mi, že když mu bylo 27 let, četl Van Reenenovu práci Bert and Case a Pán Bůh ho obvinil z hříchu.
Pověděl mi, jak ve svých třiceti letech uvěřil v Krista. Řekl, jak jednoho dne pokládali se strejdou Petem střešní krytinu a strejda Pete náhle pocítil obvinění z hříchů. A tak oba dva prostě seděli na střeše, plakali nad svými hříchy a hledali Spasitele.
Tyto příběhy mi mnohem později daly hluboký vhled do vlastních duchovních zkušeností. Táta mě učil zakoušet křesťanství. Předal mi, že učení o milosti nesmí být jen součástí mých znalostí, musím ho také cítit a prožívat.
6. Táta mě učil, jakou hodnotu má svatá upřímnost
Táta upřímně toužil, aby duše lidí zakoušely dobro. Když byl doma, byl velmi uvolněný, téměř pasivní. Ale když přišlo na církev a na věci pravdy a věčnosti, byl dosti pohnutý.
Někdy jsem přemýšlel, jestli se táta vůbec stará o mé tělesné potřeby, ale nikdy jsem nepochyboval, že se stará o mou duši. Vím, že věřil slovům J. C. Rylea: „Láska pro duši je duší veškeré lásky.“
Také mě to hluboce ovlivnilo. Nyní si myslím, že táta prostě přenechal naplňování fyzických potřeb na matce a její péči a on hlavně pečoval o mou duši.
7. Táta mě učil, jakou hodnotu má Kristova krása a laskavost
Nemohu říct, že jsem se tuto lekci od táty naučil hned na začátku. Nejprve byl tak trochu hyperkalvinista a věřil, že Pán Bůh mluví je k probuzeným hříšníkům. Věřil, že jen málokdo bude spasený.
Zpočátku to pro mě bylo velmi těžké. Jednou, když mi bylo patnáct, vzbudil jsem tátu uprostřed noci, abych mu sdělil, že jsem našel skutečné osvobození v Kristu, že se stal mým Spasitelem a Pánem a že je pro mě vším. Ale táta ve skutečnosti krotil mé nadšení. Nechtěl, abych tak rychle uvěřil, že jsem zachráněn. Později, když evangelium skutečně vstoupilo do jeho života, úplně změnil postoj.
Proces přeměny byl velmi zajímavý. Když jsem byl malý, sedával jsem u táty na klíně. Dokonce i když už jsem byl na semináři, vracel jsem se domů a kladl mu otázky. Ale během mých kazatelských let jsme se brzy dostali do bodu, kdy jsme si prohodili místa u stolu, a táta se ptal na teologické otázky mě.
Bylo to zvláštní. Stále to sloužilo k našemu vzájemnému poučení, ale došlo ke změně intenzity. Především když se blížil k sedmdesátce, zjevně miloval Krista stále více. Bylo to zřejmé. Když jsem z kazatelny v Kalamazoo, v Michiganu kázal o Kristu, měl tvář zalitou slzami. Ne jenom jednou za čas, ale úplně běžně.
Když zestárnul, zeptal jsem se ho: „Tati, tolik jsi se změnil ve vztahu k evangeliu. Nyní je pro tebe mnohem snazší věřit, že Bůh pracuje v srdcích hříšníků, a tolik miluješ Krista. A prožíváš teď hluboký pokoj. Ani se tolik nerozčiluješ kvůli duchovním věcem jako dřív. Co se stalo?“
Odpověděl, že jeho život ovlivnily tři věci. Za prvé byl ovlivněn kazateli, kteří v naší denominaci věrně kázali evangelium a kteří během let navštívili náš sbor. Za druhé ho ovlivnila kniha mého bratra Bible Doctrine for Teens and Young Adults (Biblické učení pro náctileté a mladé dospělé). A za třetí řekl, že byl ovlivněn mými kázáními. To mě hluboce zasáhlo.
Je opravdu krásné, když spolu vy a vaše dospělé děti nejen hovoříte, ale také si vyměňujete zkušenosti a navzájem si pomáháte. Někdy se málem stanete dítětem a dítě se stane vaším rodičem a vyučuje vás.
Takový vztah mám se synem Calvinem, kdykoli jdeme na lov. On je rodič a já jsem dítě. Učí mě lovit, protože o lovu nic nevím. Je krásné přilnout k dospělým dětem a v této oblasti jakožto rodiče musíme růst. Někdy musíme jen sedět, odpočívat a užívat si ovoce Božího díla v životech svých dětí.
Když byl můj táta starší, jeho láska ke Kristu byla tak vřelá, že jsme si se sourozenci říkali: „Má tak dobré zdraví, ale takhle nemůže žít dlouho. Vypadá to, jako by se nehodil pro tuto zem. Tolik touží být s Kristem.“ V modlitbách často prosil, aby byl navždy s Kristem: „Ach, přijď Pane Ježíši, přijď brzy!“
8. Táta mě učil, jakou hodnotu má sebezpytování
I když se táta stal mnohem více kristocentrickým až ke konci života, pořád nás, jak šel životem, učil, že musíme zpytovat své duše a k duchovním věcem nikdy nesmíme přistupovat nedbale a povrchně.
Ve svém životě i v životech ostatních hledal opravdovost. Pokud se vám podaří udržet si důraz na sebezpytování bez hyperkalvinistické víry, že téměř nikdo nebude spasen, získáte mocnou zbraň v boji proti mělkému náboženství a zároveň se budete držet lásky ke Kristu.
9. Táta mě učil, jakou hodnotu má soustředění se na věčnost
Jedna z myšlenek, kterou používal v modlitbách, zněla: „Pane, dej ať naše životy nejsou nic jiného než příprava na setkání s tebou ve spravedlnosti a pokoji Ježíše Krista v onen velký den.“ Vždycky se tak modlil, vždycky se soustředil na věčnost, vždycky se připravoval na setkání s Kristem. Musíme si pamatovat, že zde nežijeme navždy. Jde o velmi důležitý odkaz, který musíme předat dětem.
Jonathan Edwards se modlil: „Pane Bože, přilep mi na oči věčnost.“ Musíme na děti zapůsobit myšlenkou na věčnost. Všichni jsme na cestě na věčnost. Nakonec jde především o věčnost. V každé chvíli musíme být připraveni setkat se s Kristem.
z www.evangelical-times.org přeložila Iva Suchá