Čím dál více mě znepokojuje trend, který se poslední dobou objevuje v církvích, především v nezávislých shromážděních, která vyznávají, že se drží reformované víry.  Projevuje se to dvěma různými způsoby, které spolu souvisí.

Ve tvém jménu, amen

Prvním z nich je příklon k ukončování modliteb určených Bohu Otci slovy: „Modlíme se ve tvém jménu.“ Pokud vím, neexistuje pro to žádné biblické opodstatnění. Na sedmi místech Nového zákona je uveden vzor, podle nějž se modlíme k Bohu Otci ve jménu Pána Ježíše Krista. Jediná věc, kterou máme povolení vykonat ve jménu Otce (spolu se Synem a Duchem svatým), je být pokřtěn.

Ve Starém zákoně se objevují tři významné fráze používané, když mluví Pán Bůh: „ve jménu Hospodina“, „v jeho jménu“ a „v mém jménu“. Objevují se celkem 45krát a jsou spojeny s věcmi jako sloužení, mluvení, požehnání, prorokování v jeho jménu atd.

Nikdy však Starý zákon nemluví o modlitbě ve jménu Hospodina. Jistě proto musíme se vší vážností přehodnotit, jestli máme právo vynalézt nový vzor, který v žádném případě nemá podporu Bible.

Určitě se nejedná o nový úkaz. Už dříve se objevoval na modlitebních setkáních, ale byli jsme tolerantní, protože víme, jak snadno se kdokoli z nás může přeřeknout.

Je však zneklidňující, že v současné době se fráze stále častěji objevuje ve veřejné modlitbě vedené z kazatelny lidmi, kteří by měli být lépe informovaní. Pokud nejsou, v žádném případě by neměli být pověřeni vedením veřejného uctívání.

V online článku „Teologická nedorozumění: Modlitba ‚ve tvém jménu, amen‘“, komentuje nový jev také profesor Mark Krause. Ptá se, proč nový způsob ukončení modlitby nahradil tradiční ukončení, „ve jménu Pána Ježíše Krista, amen“.

Krause na vlastní otázku odpovídá, že se do našich církví vloudil zmatek ohledně Trojice.

Zemřel Bůh Otec?

A to mě vede k dalšímu znepokojivému problému, který je, obávám se, ještě závažnější. Začínám si všímat, že modlitby často začínají oslovením Boha, našeho nebeského Otce, a pak najednou přijdou slova jako: „Děkujeme ti, že jsi prolil svou krev a zemřel jsi pro nás na kříži.“

Kdyby byl v modlitbě naznačen přechod, který by jasně ukázal, že nyní oslovujeme Boha Syna, pravděpodobně by to bylo přípustné. Ale pokud takový přechod chybí, pak je shromáždění nenápadně a bezpochyby bezděčně vedeno do hereze.

Chválit a děkovat Bohu Otci za prolití jeho krve za nás na kříži je ve skutečnosti obnovení hereze, která poprvé spatřila světlo světa ke konci druhého století (cca v roce 190 po Kr.) v učení muže jménem Noetus.

Noetus byl jedním ze starších sboru ve Smyrně v Malé Asii, dnešním Turecku. Jeho důrazy byly znovu oživeny na počátku dalšího století (asi kolem roku 210 po Kr.) člověkem, který se jmenoval Sabellius. Toho času byl starším v Římě, ačkoli původem mohl být z Libye v severní Africe. Oba tito muži byli považováni za heretiky a byli exkomunikováni ze svých církví.

V raných stoletích byla zmíněná hereze známá pod několika různými názvy, přičemž každý z nich vyjadřoval jednu stránku daného omylu. Někdy se nazýval „monarchismus“, slovo, které znamená jednu vedoucí myšlenku. Tento název zdůrazňoval skutečnost, že pachatelé daného omylu uvažovali o Bohu, který je vládcem celého vesmíru, v jednotném čísle a odmítli učení o jeho trojjediné podstatě. Správně vyznávali, že je jen jediný Bůh, ale chybně odmítali pravdu, že jeho bytost věčně existuje ve třech odlišných osobách.

Dokonce existovalo více forem monarchismu nebo také krátce „modalismu“. Znamenalo to, že jakékoli rozlišení mezi Otcem, Synem a Duchem svatým nebylo vyjádřením věčné skutečnosti v jednom božství, ale prostě jen třemi odlišnými módy, v nichž se jediný Bůh rozhodl zjevovat pro různé záměry v různých dobách – Otec pro stvoření, Syn pro vykoupení a Duch svatý pro posvěcení.

Jiný název zněl „patripasianismus“, což je slovo vyjadřující utrpení Otce: protože Otec a Syn byli jen odlišnými módy v nichž mohl jeden Bůh jednat, utrpení Syna bylo logicky utrpením Otcovým. Vždyť neexistuje skutečný rozdíl mezi oběma uvedenými osobami.

To je chyba, které se v dnešních dnech dopouští všichni, kdo v modlitbách oslovují Otce a pak mu děkují za smrt na kříži.

Chraňte víru

Znepokojuje mě, že jestli se názvosloví bude používat lajdácky, pravděpodobně nepřejde ani jedna generace a církve nyní známé jako reformované přistoupí k herezi modalismu, monarchimu a patriapasianismu. A jestli se to stane, už nebudeme součástí pravé, historické křesťanské víry.

Troufám si říct, že se dnes můžeme pyšnit zdravým učením – i když hrozí riziko, že se budeme cítit nadřazeni nad jinými církvemi. Ovšem během dekády nebo dvou se z nás může stát heretická sekta.

To klade důraz na životní důležitost učení a vzdělávání lidí, kteří jsou ustanoveni, aby stáli za našimi kazatelnami. Jak vedeme modlitby je věcí nejvyšší důležitosti, a musíme něco dělat, než bude pozdě.

z www.evangelical-times.org  Iva Suchá