Domnívám se, že charakteristickým znakem reformační tradice je jedno z pěti solas, a to sola fide, což znamená „jedině vírou“. S tímto článkem, jak prohlásil Luther, církev stojí a padá. Jsme spaseni jen Boží milostí, kterou jsme přijali jen skrze víru (Ef 2,8–9).

Stejně jako sola Scriptura (jedině Písmo) neznamená, že Písmo je jedinou autoritou v životě křesťana (pouze tou konečnou a jedinou neomylnou), sola fide neznamená, že vše, co křesťané ke spáse potřebují, je jakýsi bezobsažný intelektuální souhlas. Jde o spornou otázku, kterou se Jakub zabývá ve druhé kapitole své epištoly. Mnozí reformovaní akademici a kazatelé to vyjádřili slovy: „Jsme ospravedlněni pouze vírou, ale ne vírou, která zůstává sama.“ Není tedy možné mít víru a nemít skutky, které by dané víře odpovídaly. To by byl nesmysl. Víra by potom nebyla vírou. My však nejsme ospravedlněni svými skutky, ale vírou viditelnou na našich skutcích.

I když dokážeme takto rozlišovat ve spojení s konečným ospravedlněním, může být pro nás obtížné udržet si tento vhled v průběhu celého křesťanského života. Když Martin Luther připomněl Abakuka 2,4: „Spravedlivý bude žít pro svou věrnost [víru],“ neměl na mysli jen počátek nového života při obrácení, ale celý nový život po obrácení zakoušený den po dni. Když nespasený člověk vloží z Boží milosti důvěru v samotného Ježíše Krista, najednou žije z víry. A když spasený člověk z Boží milosti uplatňuje den za dnem víru v samotného Ježíše Krista, žije z víry.

Princip sola fide nemáme jen pro okamžik, kdy nás Bůh prohlásil za ospravedlněné, ale máme ho, abychom se při celoživotním posvěcování mohli stále znovu ve svém ospravedlnění upevňovat. Není to tak, že jsme začali vírou a nyní pokračujeme skutky (Ga 3,3). Zde je klenot od Spurgeona:

„Kéž bychom vždy žili tak, aby Pán mohl vidět, že všechny naše skutky vyvěrají z víry. Potom budou naše skutky a stejně tak budeme i my sami vždy přijímáni Bohem skrze Ježíše Krista, protože Pán jasně řekl: ‚Můj spravedlivý bude žít z víry, ale kdyby ustoupil, nebude v něm mít moje duše zalíbení.‘ To znamená, kdyby ustoupil z víry a dal by se na cestu smyslů a pocitů. Když jsme začali žít z víry, musíme vírou také pokračovat. Nelze najít život v evangeliu a pak jej živit zákonem. Nemůžeme začít v Duchu a pak hledat dokonalost podle těla nebo vložením své důvěry v člověka. Dál musíme jít v jednoduché víře, která se opírá jedině o Pána Boha, protože taková je podstata křesťana.“ (Spurgeon, C. H., The Hiding of Moses by Faith)

Co je vlastně víra? Pokud nejde o pouhý intelektuální souhlas, což platí o démonech, ale ke spáse jim to nepomáhá (Jk 2,19), jak můžeme víru definovat? Autor listu Židům definuje víru takto:

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

Víra je ujištěná důvěra, nejen vágní přesvědčení. Víra je vkládání naděje takovým způsobem, že naděje získává novou definici. V Písmu není „naděje“ tím, co běžně vyjadřujeme slovy: „Doufám, že to dopadne tak a tak,“ protože se může stát, že to nevyjde. Ne! V Písmu je „naděje“ suverénní důvěrou. Naše naděje je v Kristu a tato naděje se ukáže jako pravdivá, nezahanbí nás (Ř 5,5).

Jiný jednoduchý způsob, jak ilustrovat víru, je prázdná ruka. Víra je jako prázdná ruka, do níž pojímáme Krista a jeho bohatství. Nebo jako prázdná nádoba, která je naplněna Duchem skrze důvěru v Krista. Takové ilustrace nám pomáhají, protože vyžadují vyprázdnění našich rukou od všeho ostatního.

Odborníci na primáty studují způsob, jakým šimpanzi uvažují, když se v jejich mysli zkříží chtění s logikou. Umístí potravu do nádoby s otvorem právě tak velkým, aby tam šimpanz dokázal strčit otevřenou ruku. Jakmile potravu uchopí, už ji nedokáže vytáhnout ven. Následuje frustrace. Šimpanzi nedokážou přijít na to, že aby dostali ruku zpátky, musí rozevřít dlaň a pustit předmět své touhy.

V tomto směru se můžeme šimpanzům velmi podobat. Vždy budeme spoutáni, dokud nepustíme modly, které tak toužebně svíráme. A pak touto volnou otevřenou rukou získáme poklad nesrovnatelné ceny.

To je důležitý úhel pohledu užitečný pro pastorační službu, protože my pastoři příliš snadno podléháme a skládáme důvěru v modly svých sborů nebo ve vlastní moc a obdarování. Sám se často přistihnu, že svým dobře předneseným kázáním, úspěšnou poradenskou schůzkou nebo vysokou návštěvností mávám jako s odznaky za zásluhy, aniž bych si uvědomoval, do jakého démonického otroctví mě tyto věci mohou dostat, když do nich vložím svou víru.

Pastoři, zavažme se, že budeme žít „z víry, ne z toho, co vidíme“. (2K 5,7)

z www.thegospelcoalition.org přeložila Julie Petrecká