Vztah mezi církví a státem

Jaký má být vztah mezi církví a státem? Logickým východiskem je 13. kapitola epištoly Římanům. Zde nacházíme svrchované prohlášení o účelu státu.

Locus Classicus

Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Co můžeme vyčíst z Římanům 13,1–7?

1) Všechny vládní autority zřizuje Bůh

Písmo předpokládá, že náš Bůh má naprostou kontrolu nad záležitostmi tohoto světa. Neexistují žádné občanské autority, které by nebyly k existenci přivedeny Pánem nebe a země. Tato pravda vytváří pnutí ve spojení s naším přáním si všechny možné autority přebrat a sami si určit, které, pokud vůbec nějaké, jsou hodny toho, abychom se jim podřídili.

2) Vzpoura proti vládním autoritám je vzpourou proti Bohu

Je jednoduché poplést si postavení s charakterem. Policista, který mě zastavil, může být nesnesitelný, může být chronický lhář, zloděj a může mu páchnout z úst, to ale nijak nekoliduje se skutečností, že jsem jel na červenou, a porušil tím zákon. Proto má příslušník právo udělit mi pokutu a já mám z biblického pohledu povinnost ji přijmout a zaplatit. Pokud odmítnu poslechnout tohoto obzvláště nepříjemného občanského služebníka, vzpírám se nejen občanské autoritě, ale také Bohu. Zdá se naprosto jasné, že zkorumpovaný stát ustanovil náš svrchovaný Pán stejně tak jako staré dobré Spojené státy americké. Je třeba si také všimnout, že Pavel napsal tento list věřícím v Římě, když byl pod jurisdikcí římské říše – občanskou autoritou, která se zrovna nevyznačovala laskavostí svých soudů.

3) Vláda má právo vybírat od svých občanů daně

Pokud mi paměť dobře slouží, neospravedlňovali naši otcové, alespoň do určité míry, svou vzpouru proti králi Jiřímu a jeho ostrovní říši tím, že považují výběr daní bez možnosti ovlivňovat vládní politiku za odporný zločin hodný revoluce? Ať zkoumám tuto otázku sebevíc, nedokážu naši Americkou válku za nezávislost biblicky obhájit, i když mi v žilách koluje červená, bílá a modrá. Text v Římanům 13 nemůže být jasnější. Vláda má právo vybírat daně. A vy máte od Pána povinnost je platit. Otázka, jestli jsou daně spravedlivě nebo nespravedlivě nastavené, není na místě.

4) Věřící jsou Písmem vázáni prokazovat autoritám úctu a čest

Naše zodpovědnost vůči občanské autoritě jde daleko za poslušnost. Jsme povoláni nejen poslouchat, ale také prokazovat respekt a úctu těm, kdo jsou v postavení autority. Tento postoj, jak se zdá, nám leží v žaludku. Bere nám všechny argumenty, jimiž bychom si dokázali ospravedlnit zesměšňování nebo snižování lidí v postavení autority. Písmo nás váže k tomu, abychom s nimi nesouhlasili uctivým způsobem, protože jen tak ctíme Boha, který je do pozice autority postavil.

Vize anabaptistů

Abychom porozuměli tomu, co Bible vyučuje ohledně vztahu církve a státu, pomůže nám, když pochopíme vizi anabaptistů. Vize anabaptistů, nevlastních dětí reformace, je jejich pochopení vztahu mezi církví a státem. Anabaptisté se nacházeli někde mezi reformátory a katolickou církví. Měli tu „čest“ být pronásledováni z obou stran. Spolu s Martinem Lutherem a ostatními reformátory přijali ospravedlnění jedině vírou. Také byli rezolutně proti římskokatolické církvi, ale různili se s reformátory v chápání vztahu mezi církví a státem. Na církev nahlíželi jako na subjekt zcela oddělený od státu.

„Skutečné křesťanství je pevně oddáno myšlence nestejnosti, myšlence, že na lidi nelze nahlížet jako na členy stejné kategorie, co se týče nejvyšších přesvědčení. Skutečné křesťanství vidí lidskou společnost jako směsici, tzn. jako společenství různě smýšlejících jedinců. Neočekává, že se v lidské společnosti setká s jednomyslností. Očekává, že pro některé bude kříž kamenem úrazu a pro jiné chloubou.“ (Leonard Verduin, Anatomy of Hybrid, str. 7.)

Anabaptisté věřili v oddělení církve od státu. Na církev i na stát hleděli jako na subjekty, které nosí a používají meč. Stát používá meč z oceli, aby prosazoval své zákony. Církev používá meč církevní kázně, aby uplatnila svá rozhodnutí o vyloučení. Stát je tvořen jak věřícími, tak nevěřícími. Víra v Ježíše Krista není podmínkou, aby byl člověk součástí státu. Na druhé straně jen ti, kdo vyznávají Krista jako svého Pána, mají dovoleno účastnit se života v církvi. Neočekávají skutečně křesťanský stát. Vizi anabaptistů lze lépe pochopit, když si uvedeme znaky anabaptisty (z Leonard Verduin, The Reformers and Their Stepchild):

1. Církev tvoří lidé, kteří vyznávají, že věří v Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána.
2. Církev je dobrovolným sdružením vyznávajících věřících.
3. Protože byli přesvědčeni, že církev tvoří vyznávající věřící, a ne lidé žijící v daném místě, byli označováni za heretiky.
4. Odmítali myšlenku, že ke spasení se dochází skrze křest.
5. K bohoslužbám se scházeli na odlehlých místech.
6. Věřili, že je třeba znovu pokřtít ty, kdo byli pokřtěni jako děti a dospěli k vyznání víry v Pána Ježíše Krista.
7. Byli oddáni vzájemné materiální pomoci.
8. Věřili v princip ostatku, že opravdoví věřící budou vždy odlišnou menšinou v nepřátelském nevěřícím světě.

Oblast obecné milosti

Anabaptisté věřili, že stát spadá do oblasti obecné milosti. Obecná milost odkazuje na vztah mezi Stvořitelem a lidstvem, na výhody plynoucí lidstvu čistě na základě toho, že jsou jeho stvořením a byli stvořeni k jeho obrazu. Obecná milost nemá vůbec nic společného s tím, zda někdo je, nebo není věřící. Za všechno pozitivní, co nevěřící zažívá v tomto životě, vděčí obecné milosti.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.“ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,43–45)

Další aspekt obecné milosti je zjevný v Boží vládě a jeho řízení lidské společnosti. Je pravda, že je lidská společnost v padlém stavu. Kdyby tomu Bůh svou rukou nebránil, náš svět by se již dávno zvrhl v sebezničující chaos nepravosti, ve kterém by nebyl společenský řád a komunitní život možný. Když se do určité míry většina lidstva těší domácímu, politickému a mezinárodnímu souladu, je to díky Boží dobrotě, která svět ovládá… Bůh dokonce nazývá světské vládce a soudce Božími služebníky, neboť jejich náležitou zodpovědností je udržení pořádku a slušnosti ve společnosti. (Hughes, Phillip, Common Grace, Evangelical Dictionary of Theology, str. 480.)

Občanská vláda není křesťanskou institucí, ale institucí ustanovenou Bohem, aby vnášela pořádek do padlého světa. Omyl, kterého se někteří věřící s dobrými úmysly dopouštějí, je, že usilují o občanskou vládu, v níž by mohli zasedat jen křesťané.

Experiment z Nové Anglie

Vizí puritánů pro Ameriku bylo založit nový „Izrael“. Novoangličtí puritáni nebyli na prvním místě jednotlivci usilující o neutrální republiku otevřenou všem náboženským vyznáním, na rozdíl od moderních liberálních demokratických směrů. Spíše se drželi představy křesťanského společenství, které, jak doufali, pomůže reformovat zbytek světa, když bude „městem na hoře“ založeném na pravé reformované víře. Proto se nedostali do rozporu se svými vlastními hodnotami, když naopak oni začali pronásledovat odpadlíky nebo heretiky ze svého středu jako třeba baptistu Rogera Williamse. Přinutili ho odejít z Massachusetts a usídlit se na Rhode Islandu, který byl založen, aby zde přijímali různé „denominace“ křesťanů. (Douglas F. Kelly, The Emergence of Liberty in the Modern World; The Influence of Calvin on Five Governments from the 16th Through 18th Centuries, str. 126)

Navzdory poznání, že je třeba vládu omezit, a navzdory tomu, že církevní vedení se svým kongregačním, odmítavým postojem proti episkopátu zastávalo náhled, že vláda by měla být demokratická, puritánská Nová Anglie rozhodně demokratická nebyla. Ve skutečnosti to byla oligarchie, ve které vládnoucí stranu tvořilo jen deset procent obyvatel. Aby mohl člověk v kolonii Massachusettského zálivu volit nebo být v úřadu, musel být „svobodný“, musel být členem církve – a členství vyžadovalo souhlas starších a všech členů shromáždění, kteří přihlíželi nejen k doktrinálnímu vyznání, ale také k jednání a „působení milosti na jeho duši“ nebo k tomu, „jak s ním Bůh jednal v jeho obrácení“. (John Warwick Montgomery, The Shaping of America, str. 43)

Dokončení skládačky

Jak by měl křesťan vnímat občanskou vládu? Následují některé mé myšlenky, které by vám mohly pomoct uspořádat si ty vaše.

1. Od vedoucích ve státu se nevyžaduje, aby byli věřící. Všechny občanské autority jsou Božími služebníky.
2. Obecná milost je základem státu a zvláštní milost je základem církve.
3. Proměna společnosti v době Nové smlouvy NENÍ prvořadým zájmem věřícího. Na otrokářství si můžeme ukázat, že věřícímu není přikázáno, aby zrušil otroctví, pouze aby ho reguloval, když má tu možnost. Skutečnost, že aplikace biblických principů, jako je kněžství všech věřících, nakonec přivede věřícího do bodu, kdy otrokářství odmítne, nemění nic na skutečnosti, že zrušení otroctví nebylo pro věřícího otázkou nejvyšší důležitosti.

Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok, nebo svobodný. Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní. (Ef 6,5–9)

1. Praví věřící budou vždy jen odlišnou menšinou v nepřátelském nevěřícím světě (Mt 7,13–14). To nejlepší, v co věřící mohou doufat, je, že většina občanů bude sympatizovat s biblickou etikou.
2. Role věřícího ve společnosti je být solí a světlem (Mt 5,13–16). Musejí ovlivňovat svou zemi v biblickém směru.
3. Od společnosti nelze vyžadovat víru v Boha Bible. Izraelský národ byl jediným národem, který Bůh ovládal zvenčí. Izrael byl k víře nucen, protože sloužil jako fyzický obraz pravého Božího lidu.

Co občanská neposlušnost?

Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi.“ (Sk 5,29)

Může být někdy správné neposlechnout vládu? Odpovědí je ano, ale nejde o bezvýhradné ano. Věřící musí neuposlechnout, když mu autorita přikazuje něco, co Písmo zakazuje, nebo mu autorita zakazuje něco, co Písmo přikazuje. Jen za těchto okolností ctí svou neposlušností Pána. Skutečnost, že považuji konkrétní omezení rychlosti za směšné, je irelevantní – svévolné překročení rychlosti je vzpourou vůči našemu nebeskému Otci.

z www.IDS.org  přeložila Julie Petrecká