Po pěti letech (mezi roky 1652 a 1657), kdy se Anne Bradstreetové s přestávkami vracely horečky, zjistila, že se její zdravotní stav nečekaně o mnoho přiblížil normálu. Břímě velké rodiny do té doby Anninu energii vyčerpávalo, nyní se však situace zlepšovala. Z jejího nitra tryskala vděčnost k Bohu, který jí navracel sílu. Pro vyjádření svých chval se Anne obrátila k obvyklému prostředku – k verši:

Jaký dar Bohu svému dám 

za štědrost, již mi prokázal?

I v jeho prutu těchu mám,

největší soucit, jejž mi dal.

Tvé jméno slavit, chválu pět

navždy, toť velká touha má;

to zde v mém stavu dej mi, teď –

i pak, až s tebou budu já.

Brzy však měla Anne zažít zkoušku jiného druhu – dlouhé odloučení od nejstaršího syna Samuela.

Když dospěl mladík k rozhodnutí, že se musí vydat do Anglie a své studium medicíny dokončit tam, matku to znepokojilo. Kdy ho opět uvidí? Jaká nebezpečí ho mohou potkat na cestě přes Atlantik? Kdo se o něj postará v zemi, pro kterou je cizincem? Takové úzkosti jí zas a zas kroužily v mysli. Ve skutečnosti postihlo jen málokterou loď během takové cesty neštěstí. Anninu představivost však trýznila obava z jiných nebezpečenství, například z nedostatku potravy nebo z pirátů, o něž nikdy nebývala na širém moři nouze. Když Samuel nastoupil 9. listopadu 1657 na loď a vyrazil na svou dlouhou cestu, zbylo znepokojené matce jen jediné útočiště, do nějž se hbitě uchýlila: proměnila své úzkosti v modlitbu. Připomínala Bohu, s jakou vážností se před narozením tohoto syna modlila, i to, že je to dítě jeho darem. Proto jej nyní svěřila do Boží péče:

Tys Bůh, tys země, moří Pán,

buď syn můj do tvé péče dán,

syn slzí, modliteb i bdění,

let čekání i zaslíbení.

Tys slyšel mne a dal mi jej,

nuž – v náruči jej znovu měj.

Je můj – však více tvůj je, Pane,

vždyť vzešel z milosti mně dané.

Dále prosí, aby Bůh o Samuela pečoval a chránil jej, i kdyby se měl ocitnout v jakémkoli nebezpečí, a prosí, aby se k ní mohl bezpečně vrátit. Přijímá však též Boží záměry, i kdyby se neshodovaly s jejími tužbami.

O dvě léta později, v červnu 1659, líčí Anne pamětihodným a malebným způsobem svůj rodinný život. S představivostí, v níž se setkáváme s ptačí maminkou a její snůškou holátek, popisuje současné postavení a budoucí vyhlídky svých osmi dětí:

Já holátek jsem osm v hnízdě měla,

nad čtyřmi kohoutky i nad slípkami bděla.

Chovala jsem je s bolestí a péčí,

nelekajíc se strázně sebevětší.

Když poznali, že křídla mají – vzhůru

nad stromy vzlétli zpívat do azuru.

Téměř dva roky uplynuly od chvíle, kdy Samuel „poznal, že má křídla“ a odplul do Anglie. Anne za ním neustále tesknila:

Nejstarší z hnízda odletěl pak v dál

a tady samotnou mne zanechal.

Mé štěbetání letí za ním tou moře plání

do jeho návratu či mého do skonání.

Nejstarší dcera Dorothy, nyní třiadvacetiletá, se provdala za syna Johna Cottona. Dostal jméno Seaborn (Na moři zrozený), protože spatřil světlo světa na moři během cesty z Bostonu v Anglii do Bostonu v Massachusetts. Mladí manželé se nejprve usadili v connecticutském Wethersfieldu a pak se přestěhovali do New Hampshiru. Takže nyní byla daleko i Dorothy, neobyčejně půvabná mladá žena, a Anne prožívala nepřítomnost svého druhého „holátka“ velice bolestně:

Můj druhý ptáček, něžný tvor, odlétl s chotěm za obzor.

Na cestu k jihu spolu odbočili

a po dvě roční období tam žili –

než jižní vichřice je odvanuly zase

vzdutými plachtami k severu dálné kráse.

Jednadvacetiletá Sarah se právě provdala za Richarda Hubbarda, zámožného podnikatele, který byl bezesporu schopen ji dobře zaopatřit. Anne byla ráda, že se novomanželé usadili v blízkém Ipswichi, pouhých patnáct mil od Andoveru:

Měla jsem ptáčka bílého

a něžnou lásku pro něho.

Dobrého chotě manželkou se stala

a též své rodné hrázi sbohem dala;

a tam, kde Aurora za jitra prvně vzchází,

ji dnes již nový domov žitím doprovází.

Druhý syn Anne a Simona Bradstreetových, jejich čtvrtý potomek, který po otci dostal jméno Simon, byl ten, z jehož blízkosti se měla Anne těšit po celý zbytek života. Snad právě tento mládenec – teď devatenáctiletý – naplnil touhu jejího srdce více než její ostatní synové, neboť se nyní, po studiích na Harvardu, připravoval ke vstupu do kazatelské služby. To bylo nejpřednější povolání, jaké si mohla novoanglická žena pro svého syna přát, ačkoli neexistuje důkaz, že by k tomu Anne nebo Simon své chlapce někdy nutili. Anniny další řádky vypovídají o pokroku jejího čtvrtého „kuřátka“:

Akademie cílem zas se stala

jednomu, jenž k ní rozpjal křídla malá,

aby tam pěl se školenými muži;

i nad skřivany vyniknout se tuží.

Když byl již i jedenáctiletý Dudley mimo domov –  v ipswichské škole – píše Anne o „mých třech dalších“, kteří byli ještě doma. Patřila k nim nyní sedmnáctiletá dcera Hannah, která již dozajista vyhlížela nějakého mladého muže na ženění nebo snad už i o nějakém věděla – kéž by to tak byl Andrew Wiggin! Mercy bylo třináct a Johnovi ještě ani ne sedm.

Anne Bradstreetová, tak jako veškerá pokolení křesťanských matek, provázela každé své dítě modlitbami i slzami:

Ptáčkové kdyby také plakat znali,

tu slzy mé by jiným vědět daly

o strachu, ať zlo nestihne můj hlouček,

ať pozor dá si dívenka i klouček!

I tehdy, stejně jako za našich dnů, číhaly na mladé lidi nástrahy ze všech stran. Anne se chvěla při představě různých nebezpečí, která hrozí neopatrným ptáčátkům, jakmile vylétnou z hnízda:

Když ptáček zrní bezstarostně zobá,

kéž nelapí jej léčka ptáčníkova;

kéž na stromě když sedí si a zpívá,

nehodí kámen chlapce ruka divá.

Vypočítává různá další nebezpečí, která by mohla její mláďátka potkat a až s komickou představivostí si připomíná, jak o své ptáčky pečovala, když byli ještě v „hnízdě“:

S bolestí jsem vás na svět přiváděla

a krmíc vás já o vás péči měla

a pod křídly vás v teple chovala jsem,

tak, aby zlo vás nepostihlo časem.

Když už nyní neměla některé ze svého houfku  v bezprostřední péči, její obavy se neumenšily, naopak vzrostly:

Víc ještě starostí mám nyní s vámi

a srdce mé mi tluče obavami;

vždyť, moji ptáčkové, vám – běda – moudrost chybí

a nevíte, co stát se může, kdyby...

Na bezpečnost svou vždycky pozor dejte

a šťastně žijte, šťastně umírejte!

Anne měla stále na mysli svá nedávná vážná onemocnění a byla si dobře vědoma, že jí možná nezbývá mnoho let života. Dokud však byla u své rodiny, chtěla jí být ze všech sil prospěšná péčí i radou. Také věděla, že nebude nikdy litovat uplynulých let:

Nebudu nikdy stesky v sobě žhavit,

leč pět, že čas jsem s vámi směla trávit.

Věděla, že brzy přijde den, kdy je navždy opustí a jako stěhovavý pták

… v čase skorém

odletím do té země za obzorem

a budu tam se serafíny pět.

Její „ptáčkové“ však budou mít v té době plné ruce práce s budováním hnízd a s výchovou vlastních „kuřátek“. Trochu pateticky prosí Anne své mladé, aby na ni pamatovali, až odejde, a aby svým „šveholením“ potomkům o ní vyprávěli, že:

… konala to, co mladým třeba bylo,

živíc, by s duchem tělo zesílilo,

a ukazujíc, že až jednou vzlétnou,

jak s radostí, tak s trápením se střetnou.

Účelem této básně bylo připomínat rodině matku, kterou ztratila:

Ač v dáli již, žít budu moci s vámi,

zesnulá přispět slovy, poradami.

Tož sbohem, moji ptáčkové, vám dám,

jsem šťastna přeci, když je dobře vám.

Na rozdíl od jiných básní připojila Anne k těmto okouzlujícím a osobním veršům své iniciály. Měly být jejím odkazem, památníkem. Až zemře, měly jejím dětem přivádět na mysl zásady života a víry, které se jim snažila vštípit do srdce, a varování, jež jim soustavně připomínala.

Mezitím nabývala situace v Anglii kritických rozměrů. 3. září 1658 zemřel lord protektor, Oliver Cromwell. V zemi opět propukly nepokoje, když se Richard Cromwell, Oliverův laskavý syn, který však jako šlechtic nedosahoval jeho formátu, snažil bojujícím stranám v armádě a zbytkovému parlamentu zabránit ve vzájemném střetnutí. Země se snadno mohla ocitnout ve vřavě nové občanské války. A pak – v roce 1660 – dorazila do Massachusetts zpráva, že z vyhnanství povolali zpět syna popraveného krále, který se taktéž jmenoval Karel, a nabídli mu otcův trůn.

Tyto události mohly významně ovlivnit postavení celé Kolonie Massachusettského zálivu. Vyvstala naléhavá nutnost, aby se nejschopnější představitelé okamžitě vydali v jejím zájmu do Anglie ke dvoru nového krále a přesvědčili jej, že kolonie nepředstavuje pro jeho korunu žádnou hrozbu. O možnostech volby mužů, kteří by se mohli těchto choulostivých záležitostí ujmout, si Anne nedělala velké iluze. Její otec Thomas Dudley už odešel na věčnost, John Winthrop a John Cotton rovněž a Nathaniel Ward se vrátil do Anglie už před několika lety. Bylo jasné, že v čele delegace musí stanout Simon Bradstreet.

A opravdu musel, ačkoli to bylo uprostřed zimy, kdy neustále zuřily sněžné bouře a moře se pokrývala ledem. Simon vyplul 16. ledna 1661. Vše, co mohla nyní Anne dělat, bylo modlit se a odevzdat situaci Bohu:

Hle – choť můj, přítel, otrok tvůj:

do rukou tvých ho vkládám.

Milosrdně jej ochraňuj,

jen o to, Pane, žádám.

I za sebe prosila o podporu:

 Posilni, Bože, srdce mé,

sám buď mi oporou;

ode mne, jež tak slába jsem,

tvář neodvracej svou.

Modlila se, aby Bůh držel nad Simonem během cesty ochrannou ruku:

Buď kapitánem lodi té,

dej větry příznivé,

vždyť v bouřích ani v nemoci

tvá milost nedříme.

Též se modlila za zdar Simonova úsilí a za jeho bezpečný návrat:

Dej, Pane, zraku mému zřít

zas toho, jejžs mi dal,

v společné chvále navěky

ať hlas náš zní ti v dál.

Sotvaže Simonův koráb zmizel za obzorem, zachvátil Anne opět týž chorobný stav, který ji uvrhl na lůžko před čtyřmi lety. Snad právě úzkost kvůli obtížnému Simonovu poslání a nejistota, zda se bude moci brzy vrátit, ji učinila méně odolnou vůči nákaze. Ve své slabosti se opět vrhla Bohu do náruče. Čtyři dlouhé měsíce to trvalo, než opět nabyla síly – měsíce naplněné neustálým bolestným voláním i prosbou o opětné uzdravení a návrat svěžesti. A jakmile se jí v květnu 1661 vrátilo zdraví, sáhla čile po peru, aby dala výraz své vděčnosti:

Dej, Pane, o tvé dobrotě

po zbylý čas mi pět

a zahnat každou pochybnost –

vždyť zdraví dals mi zpět!

A v modlitbě vyjádřila i touhu, aby se její vděčnost nyní neprojevovala jen ve slovech, nýbrž i v užším obecenství s Bohem:

Provždy mi dej tě slaviti

pokorou den co den,

jež dosvědčí, že vděčnost má

neleží v řeči jen.

Anniny zkoušky však zmírnila i veliká radost. Během téhož měsíce – v květnu 1661 – obdržela zprávu, že se její syn Samuel vrací domů. Možná se tak stalo na výslovný pokyn otce, který právě tehdy dorazil do Anglie. Když loď 17. července 1661 vplula do bostonského přístavu, zapěla Anne chvalozpěv Bohu za jeho milosrdenství:

Chvála ti buď, jenžs vystřídal

radostí strach a písní vzdech!

Vždyť vrátil se, jenž odplul v dál,

čekaný v dlouhých chvílích těch.

Cesta však nebyla poklidná. Koráb postihla obrovská bouře a zmítala jím na vlnách jako kusem vyplaveného dřeva. Jiná nedaleko plující loď ztroskotala, potopila se a zmizela beze stopy. A pak, aby těch pohrom nebylo málo, unikli jen o vlásek pirátům:

Tys pomohl, když v tísni byl –

piráti byli nablízku –

taks větru vanout poručil,

že vyvázl jim z útisku.

Když dorazil Samuel do Andoveru, měl matce hodně co vyprávět. Anne měla vždy možnost se přesvědčit, že ruka jejího Boha je prvním podnětem každé události. Proto jej nyní chválila za mnohé milosrdenství, které Samuelovi prokázal. Vždy, když byl její syn v nouzi a v cizím prostředí, poskytl mu nečekanou pomoc. Uzdravil jej, když oblast, kde byl ubytován, postihla epidemie jakési smrtelné nemoci. Zatímco všude kolem něj lidé umírali – a byli mezi nimi i příslušníci královské rodiny –, Samuel se zotavil a Anne mohla Boha chválit za jeho pomoc a milosrdenství:

Když ležel mnohou hodinu

v bolestech – lékařems mu byl;

Smrt stihla králů rodinu –

jej uzdravils však, potěšil.

Ano, Bůh slyšel a bohatě vyslyšel všechny modlitby za vzdáleného syna, které k němu vysílala. Z celého srdce mohla zvolat:

Ty z míst, kde byla nouze, děs,

na orlích křídlech jsi ho nes´–

tak vyslyšel jsi prosbu mou

a vidět dal mně milost svou.

Proto se nyní modlila, ať může splnit sliby, které dala Bohu v době své nemoci:

Pomoz mi, Pane, v slibu stát,

ať jsem ti vděčna napořád.

A za Samuela se modlila v tom smyslu, aby si též byl schopen uvědomit, jak Bůh zasáhl v jeho prospěch, a aby Bůh ráčil učinit, oč jej prosí:

V srdcích nás obou vztyč si rám

pro povinnou ti vděčnost mou

za přízeň, kterou dal jsi nám –

ať jdeme zpříma za tebou.

K této děkovné básni připojila Anne neobvyklou poznámku: „Ó, Pane, dej, ať nikdy nezapomínáme na tvou milující laskavost zvláště v této věci a na to, jak vlídně jsi vyslyšel mé touhy.“

Z knihy Anne Bradstreetová – poutnice a básnířka (www.PoutnikovaCetba.cz)