Rubrika: Vaše otázky & odpovědi ve světle Bible

Pavel Borovanský

Velmi dobrá otázka, na kterou je potřebné znát odpověď. Ve zkratce bychom mohli odpovědět:

a)      Bůh je svrchovaný, takže se absolutně svobodně sám v sobě rozhodl, koho spasí (tedy kdo dostane milost) a koho ponechá vzpouře lidského srdce a jejím důsledkům (tedy na koho dopadne jeho svatý hněv, soud a trest). Své rozhodnutí učinil v minulé věčnosti. Je tedy věčně platné, silou a mocí člověka či jakéhokoli stvoření nezměnitelné!

(Ř 9,8–18; 11,1–7; Ef 1,3–6; J 10,27–28; Mt 22,8–14)

b)      Člověk je plně zodpovědný, protože je dílem Božím, učiněným k Božímu obrazu s jasným úkolem sloužit Bohu. Je tedy v podstatě Božím vlastnictvím. V Adamovi odmítl Boží pravdu a přijal satanskou lež, stojí ve vzpouře a nepřátelství proti Bohu. Za tuto vzpouru je plně zodpovědný. Jeho odpovědností je tedy také činit pokání i proto, že Bůh volá celý svět k pokání skrze Krista!

(Gn 1,26; 2,7–8; 3,1–19; Sk 17,30–31)

Ano, mohli bychom odpovědět velice stručně, ale Boží svrchovanost ve spasení je věc, kterou padlé, hříšné srdce zuřivě odmítá. Dokonce je velkým problémem i pro mnohé, kteří vyznávají Ježíše Krista. Proto se na celou záležitost musíme podívat podrobněji. Začněme popořádku.

Stvoření člověka

V knize Genesis 1,26 čteme:

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

Stvořit člověka podle obrazu Božího znamená stvořit ho jako duchovní bytost v těle, schopnou mít živý vztah se svým Stvořitelem, nesoucí jeho svatý obraz ve svém životě tak, aby svatý Bůh byl celým jeho životem oslaven!

Vzpoura a pád

Ve třetí kapitole Genesis vidíme vzpouru člověka, kvůli které do světa vešel hřích, a tedy i smrt (Ř 6,23). Pod tímto prokletím sténá celý svět a všechno tvorstvo (Ř 8,19–22). Hřích člověka ničí celé stvoření! Římanům 5,12 svědčí o tom, že v Adamovi jsme všichni zhřešili.  O člověku i nadále platí, že je obrazem Božím, ale padlým, hříšným a ve svém nitru podobným démonům. Zamiloval si zlo (J 3,19) a stal se jeho úplným otrokem (J 8,34). Je neschopný volit dobré, tedy volit Boha, Krista, protože je ve svém srdci zaměřen na zlo, které ho zotročuje (Ř 8,7). Dokonce není schopen ani porozumět Božím věcem, jeho pravdě, svatosti, spravedlnosti, dobré vůli (1K 2,14). Tyto věci i samého Boha člověk ze své padlé podstaty nenávidí!  Svým životem člověk neoslavuje Boha, ale sebe samotného a ďábla, toužícího po uctívání, které náleží pouze Bohu! Slova Pána Ježíše z J 8,43–44 platí nejen židům, ale všem lidem:

Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.

Úplná zkaženost

Učení Písma o záchraně člověka začíná tedy učením o úplné zkaženosti člověka. Jak jsme si řekli, tato skutečnost hrubě uráží srdce člověka, jeho pýchu (Mt 11,6). Bible totiž učí o neschopnosti člověka žít před Bohem spravedlivý život, o neschopnosti člověka Boha v pravdě poznat a porozumět jeho vůli (1K 2,14). Co nemohu v pravdě poznat, to si ani nemohu v pravdě ze své vůle zvolit (Ř 8,5–7). Nemám tedy ani pramalou schopnost zalíbit se Bohu a zasloužit si spásu. Člověk se podle Písma nestává hříšníkem poté, co se narodí a zhřeší. Člověk je jako hříšník počat, jako hříšník se vyvíjí v těle matky a takový se i rodí. A proto žije od počátku ve vzpouře a hříchu proti Bohu. To je důsledek Adamova hříchu (Ř 5,15). David vyznává:

Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Ž 51,7)

To neznamená, že není nevěřící člověk schopný ničeho dobrého. Nebo že je v každé chvíli nejhorší, jaký může být. Člověk vždy nepáchá zlo v maximální možné míře. Ale padlá podstata člověka, jeho hříšný potenciál, je maximální. Vždyť jsme ukřižovali Božího Syna! A je jen jeho milost, že Bůh nedopustí, aby každý člověk tento hříšný potenciál naplnil!

Záchrana člověka

Učení o záchraně člověka je učením o vyvolení. Učením o podvojném předurčení. Toto podvojné předurčení bylo učiněno již na věčnosti, před stvořením světa a člověka. Je pevně dané a nezměnitelné. Není moci, která by mohla cokoli změnit. Podvojné předurčení dělíme na:

1. Pozitivní, aktivní vyvolení Bohem k životu věčnému.

Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,3–4)

To je aktivní Boží jednání za účelem vytrhnutí vyvoleného hříšníka z jeho zavrženého stavu.

1. Naproti tomu stojí Boží pasivita, kdy Bůh hříšníka, kterého nevyvolil ke spáse, ponechává ve vzpouře. (Ř 1,18–32)

Takový člověk se rodí do odsouzení, žije v odsouzení a je ponechán v odsouzení pro svůj vzdor evangeliu, které je příkazem pro všechny lidi (Sk 17,30–31). To je naprosté, spravedlivé, dobré rozhodnutí Boží.

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,18)

Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to „kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným“, ale i „kamenem úrazu a skálou pádu“. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu – k tomu také byli určeni.  (1Pt 2,7)

Vznášené námitky o „Boží nespravedlnosti“, které se opírají o fakt, že Bůh předurčil všechny lidi k pádu skrze Adama, ale ke spáse vyvolil jen některé, neobstojí a nemohou obstát. V bodě o stvoření člověka jsme si řekli, že člověk je vlastnictvím Božím, učiněným k Božímu obrazu a k Boží slávě. Námitky nic nezmůžou! Písmo praví:

Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“  (Ř 9,14–15)

A také:

Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě. (Ř 9,19–23)

Všichni zhřešili a hřeší (Ř 3,12), přestože o Bohu vědí (Ř 1,19–21). Přestože mají Boží zákon ve svých srdcích a svědomích (Ř 2,15). Proto jsou všichni zodpovědní za svou vzpouru. Bůh prokáže svou slávu na těch, které omilostnil, i na těch, které ponechává napospas jejich hříšným srdcím. Vždyť když prezident omilostní některé viníky, neznamená to, že musí omilostnit každého viníka! Ani to neznamená, že to z těch, co jsou vinni, snímá jejich zodpovědnost za jejich zlé skutky a povinnost odvrátit se od zlého! Což teprve Bůh!

Autor je starším církve Biblické společenství křesťanů v Ústí nad Labem (www.krestaneusti.cz)

Vyčerpávající rozbor daného tématu nabízí kniha Pavla Steigera Svou slávu nikomu nedám (www.PoutnikovaCetba.cz).