Zamyslíme-li se nad vítězným tažením levicového liberalismu v západní společnosti, jistě zaregistrujeme celou řadu změn, k nimž došlo v minulém století:

• Zmnohonásobila se rozvodovost a rozvod přestal být společensky degradující záležitostí.
• Ženy se mnohem více věnují zaměstnání či své kariéře, mimo jiné proto, že vyžadujeme tak vysokou životní úroveň, na níž naprostá většina rodin nedosáhne bez druhého platu.
• Došlo k zrovnoprávnění homosexuálně orientovaných lidí; v některých státech se homosexuálním párům umožňuje adoptovat děti, v jiných - včetně České republiky - se o tom diskutuje.
  
• Ve školách se klade důraz nikoli na poslušnost a kázeň, ale na práva dětí, které jsou vedeny k asertivitě.
• Senioři přestali být považováni za nejmoudřejší generaci; vzhledem k zaostávání v počítačové gramotnosti se svým způsobem ocitají na okraji společnosti.
• Došlo k výraznému poklesu religiozity.

Většina těchto společenských posunů a proměn je vnímána jako „pokrok".

Vše má snad jen jediný háček: Společnosti, které takto pokročily, trpí nedostatkem dětí. Ti, kdo horují pro uvedený „pokrok", vesměs tvrdí, že natalita se snižuje tam, kde se život stává kvalitnějším. Zpravidla se ovšem nedozvíme, jaká jsou kritéria kvalitnějšího života. Výše platu a tomu odpovídající výše životní úrovně? Ano, pokud považujeme možnost trávit každý rok dovolenou v cizině, každý druhý rok si koupit nové auto apod. za známku kvality života, pak je skutečně život bez dětí kvalitnější. Nicméně závislost natality na takto měřené životní úrovni není zdaleka tak jednoznačná. V prvních dvou desetiletích po druhé světové válce měly Spojené státy zdaleka nejvyšší životní úroveň (pomineme-li některé malé státy, jako např. válkou nezasažené Švýcarsko), nicméně natalita byla stále velmi vysoká. Začala se snižovat právě až tehdy, když liberalismus nastoupil svůj vítězný pochod.

Další problém je, že neklesá pouze chuť mít děti. Klesá i schopnost mít děti. A tak se zdá, že onen nádherný liberální svět, v němž není jednotlivec téměř v ničem omezován, kde se může každý „plně rozvinout", je svět na jedno použití. Generace v něm zrozená a vychovaná nemá ani zájem, ani schopnost tento nádherný nový svět předat generaci další. Jinými slovy, ocitá se ve slepé uličce. Do uvolněného prostoru se natlačí jiní. Opravdu jiní. Ve všech výše uvedených bodech.

Zajímavé je, že západní společnost zvažuje kde co, rozebírají se nejrůznější aspekty společenského života, ale zatím jsem neslyšel o žádné studii, která by se zabývala otázkou, zda vymírání západní společnosti s výše uvedenými body souvisí, a pokud ano, tak jak. Snad až na jednu výjimku: křesťané tyto skutečnosti již dlouho vnímají. Nicméně jejich reflexe jsou zpravidla společensky nepřijatelné, protože nebývají politicky korektní. Důsledkem ovšem je, že politicky korektní zřejmě není fakt vymírání západní civilizace byť i jen zmiňovat. Přitom se mi zdá, že člověk nemusí být věřící, aby závažnou situaci západní společnosti nějak vnímal. Může si položit otázku: Nevyžaduje lidská společnost, chce-li trvat v čase, jako podmínku určité společenské uspořádání? Například funkční rodiny? Není vymírání společnosti nevyhnutelným důsledkem podkopání tradiční rodiny? Nejde zdaleka jen o právní postavení rodiny či její daňové zvýhodňování či znevýhodňování. Jde spíše o pojetí vztahu muže a ženy. Moderní západní společnost vidí tento vztah konfliktně: jde o boj za rovnoprávnost, boj proti stereotypům atd. Funkční rodina ovšem vyžaduje kooperaci, nikoli konflikt. Vyžaduje dělbu rolí, nikoli uniformitu. Ztráta schopnosti kooperovat v rodině se pak promítá do politiky. A zdá se mi, že zde je závislost snad přímo lineární. V národech, v nichž jsou rodiny nejrozvrácenější, bývá společnost politicky nejvíce polarizovaná. (Člověk se zpravidla se schopností domluvit se a dělat smysluplné kompromisy nerodí; musí se to někde naučit.) Kdysi jsem slyšel aforismus jednoho starého moudrého muže: „Poučuj mládence o jeho právech, a vychováš rebela. Poučuj mládence o jeho povinnostech a vychováš činorodého, pilného člověka."

- Dan Drápal -