Ekumenické události a dokumenty římskokatolické církve odhalují důležité poznatky o potenciálních cílech ekumenické spolupráce. Pomáhají nám pochopit, k čemu má z pohledu katolické církve ekumenická spolupráce směřovat.

Ekumenické společenství není pro katolickou církev cílem samo o sobě. Je nástrojem, nebo platformou, která slouží na cestě k dosažení jednoty. Obrazně řečeno jednoty „pod jednou střechou“, která by měla stále více vzrůstat až do konce věků. Otázka je, jak má taková jednota podle nich vypadat v praxi.

V tomto článku bych chtěl upřít pozornost na dvě věci, které spolu souvisí. První je návrh představeného komunity Taizé br. Aloise přednesený na novoroční ekumenické slavnosti 1. 1. 2015 v katedrále sv. Víta v rámci evropského setkání Taizé v Praze. Tou druhou je katolický dekret o ekumenismu.

Br. Alois, jakožto představený komunity Taizé a římský katolík, při tak významné události, jako je novoroční ekumenická slavnost, vyslovil návrh k uskutečnění konkrétních kroků, které by měly směřovat k jednotě všech křesťanů. Předpokládám, že v některých bodech jde o dílčí kroky, na které navážou postupně další, zatímco v jiných už se zřetelněji rýsuje podoba konečného cíle.

Br. Alois v úvodu svého proslovu kladl důraz na „shromáždění se pod jednou střechou“. Je otázka, jestli slovní spojení „jedna střecha“ bylo míněno obrazně, když řekl: „Neměly by se dnes křesťanské církve odvážit shromáždit pod jednou střechou, dokonce ještě před tím, než bude dosaženo shody v teologických otázkách?“ Jelikož poté v návrhu uvedl konkrétní budovy a odkazoval na to, k čemu by ekumenická spolupráce měla směřovat, a ne na současný stav, neboť taková ekumenická shromažďování se v různých budovách již dlouhou dobu uskutečňují, zdá se, že toto slovní spojení použil v obrazném slova smyslu. Vzhledem k jeho návrhům a obsahu katolického dekretu o ekumenismu je nasnadě si domyslet, že tou jednou střechou je míněna římskokatolická církev v čele s papežem. Zatímco teologické otázky chce prozatím odsunout do pozadí.

Vyslovil šest návrhů toho, jak se můžeme shromáždit „pod jednou střechou“. Podívejme se alespoň na tři z nich:

„Jsme tu společně v této nádherné katedrále. Nemohla by se v mnohých městech místní katedrála nebo jiný významný chrám stát domem společné modlitby všech křesťanů z okolí?“

Navrhuje, že tato jednota by se měla uskutečňovat v katedrálách nebo jiných významných chrámech. S největší pravděpodobností římskokatolických. Každopádně je jasné, že evangelikálové v ČR nevlastní katedrály (a až na některé výjimky) ani chrámy.

„Všichni věřící dostali část pastoračního daru, aby bděli jeden nad druhým. Křesťanská rodina, kterou je církev, také potřebuje služebníky jednoty na všech úrovních. Opatrování jednoty na obecné úrovni je tradičně spojována s římským biskupem. Nemohl by být přijat jako služebník, který bdí nad svorností mezi svými bratry a sestrami v jejich obrovské rozmanitosti? Nebylo by možné si představit, že církve přijmou to, že jejich vztah k této službě má různé formy?“

Navrhuje, aby společnou jednotu mezi evangelikály a katolíky na obecné úrovni opatroval římský biskup, tj. papež. Ten bude mít autoritu bdít nad svorností mezi katolíky a evangelikály.

„Neměly by církve, které zdůrazňují, že k přijímání eucharistie je nutná jednota víry a shoda ve služebné správě (ministerium), připisovat stejnou váhu i harmonii a bratrské lásce? Nemohly by nabídnout větší eucharistickou pohostinnost těm, kteří vyjadřují touhu po jednotě a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost? Eucharistie není pouze vrchol jednoty, je to také cesta k ní.“

Navrhuje, aby slavení římskokatolické svátosti eucharistie katolíků společně s evangelikály bylo jednak cestou k této jednotě a také vrcholem jednoty. Nemluví o tom, že by katolická církev zvažovala přehodnocení/předefinování pojetí eucharistie apod.

Návrhy br. Aloise jsou v souladu s principy vyjádřenými v katolickém dekretu o ekumenismu. Ve čl. 3 s nadpisem „VZTAH ODLOUČENÝCH BRATŘÍ KE KATOLICKÉ CÍRKVI“ totiž čteme:

„Přece však bratři od nás odloučení, jak jednotlivci, tak jejich společnosti a církve, nemají tu jednotu, jíž chtěl Ježíš Kristus obdařit všechny, které znovuzrodil a oživil v jedno tělo a k novému životu, jednotu, kterou vyznává Písmo svaté a úctyhodná církevní tradice. Neboť jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy.“

A ve stejném dekretu ve čl. 4 pod hlavičkou „EKUMENISMUS“ čteme:

„Když toto všechno věřící katolické církve konají rozumně a trpělivě pod dohledem svých pastýřů, přispívají k uskutečňování spravedlnosti a pravdy, svornosti a spolupráce, bratrské lásky a jednoty, aby touto cestou byly ponenáhlu překonány překážky bránící dokonalému církevnímu sjednocení a aby se všichni křesťané shromáždili v jednom slavení eucharistie a sdružili v jednotu jedné a jediné církve, v jednotu, kterou své církvi Kristus od počátku daroval a o níž věříme, že subsistuje neztratitelně v katolické církvi, a o níž doufáme, že bude stále více vzrůstat až do konce věků.“

Katolická církev zatím nepředložila ekumenickému společenství jasnou definici, která by srozumitelně formulovala, co je z jejího pohledu konečným cílem ekumeny, jak by to mělo vypadat v praxi a jakou roli by v něm hrála sama katolická církev. Jsme ale opakovaně svědky toho, že se snaží naplnit vlastní agendu. Nevzdala se touhy po navrácení odloučených bratří zpět do katolické církve. Jednotu chce stavět na vyznání víry (tj. katolickém), společném slavení katolických svátostí, kde eucharistie je rozhodující sjednocovací činitel a na sjednocení se pod autoritou papeže.

Nedá se proto předpokládat, že by ekumenická spolupráce ze strany katolické církve měla směřovat ke stejným cílům, za kterými by evangelikálové měli pevně stát a držet se jich. Mezi první jistě patří pravda evangelia v souladu s učením Božího slova.

Evangelikálové by si měli položit otázky:

Co je konkrétně tím zásadním rozdělujícím činitelem nebo činiteli mezi katolíky a evangelikály? Jsou to opravdu ty věci, o kterých mluví a píše katolická církev?

Došli jsme k jednotě v tak zásadních otázkách jako je ospravedlnění z hříchu? Že Bible je naší jedinou a dostačující autoritou pro život v Kristu? Že člověk je spasen pouze milostí Boží skrze víru v Ježíše Krista a jeho úplnou, jednorázovou a zástupnou oběť? Proč vyřešení takových rozhodujících otázek trvá představitelům ekumeny tak dlouho? Existuje ze strany katolické církve vůbec nějaká vůle vlastní učení změnit? Proč se evanglikálové v ekumenickém dialogu jednoduše nezeptají a zjistí tak, jestli má vůbec smysl společně o ekumenickou spolupráci usilovat?

Není možné, že ekumena je nakonec pouhou iluzí, a ve skutečnosti jde každý po jiné cestě a za jiným cílem? Nepozbývá pak ekumena zcela svůj smysl? Není to jen mrhání časem, energií a finančními prostředky?

Není to tak, že evangelikálové, kteří usilují o ekumenu, směřují touto spoluprací za zcela odlišným cílem než katolická církev? A pokud ne, není to důkazem, že ti evangelikálové, kteří chtějí dosáhnout jednoty v souladu s agendou katolické církve, opouští, nebo možná už opustili, víru v pravdu evangelia?

Neexistuje pak pro ty evangelikály, kteří touží dosáhnout sjednocení s římskokatolickou církví v souladu s návrhy a dokumenty katolické církve uvedenými výše, mnohem schůdnější a přímočaré řešení než je ekumenická spolupráce s římskokatolickou církví?