Vážený bratře, přečetl jsem si váš článek a domnívám se, že slovo „adopce“ není pro Boží děti tím správným vyjádřením.

Bible – Boží slovo nás na několika místech ujišťuje, že jsme Bohem zplozeni a nikoli adoptováni. Adoptované dítě, jakkoli staré (podle římského práva) se sice stává adopcí plně součástí rodiny, která jej adoptovala a to se všemi právy a povinnostmi. Má vše, co má jeho nová rodina, je i dědicem, ale jedno mu přece jen chybí, a to mu nikdo nemůže dát. Je to genetický základ otce, který nemá, ani mít nemůže a nemůže ho ani získat.

My, křesťané, ty skutečné Boží děti, zplozené Bohem tuto genetiku máme. Máme genetický základ Jeho svatosti. Pokud jsme v těle, ani si to neuvědomujeme, ale je tomu skutečně tak. Jsem přesvědčen o tom, že do nebe se nemůže dostat nic, co z nebe nepochází. Adoptovaný syn nebo dcera se sice stává členem nové rodiny, ale geneticky je to otci nepodobný jedinec. Z Boha zplozený syn či dcera má genetický kód shodný s Otcem. A tak i já (my) jako Bohem zplozené děti máme shodnou genetiku. Ano, přijal mě za syna, ale jenom proto, že mě On sám zplodil.

• Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (J 1,12-13)
• On proto, že chtěl, zplodil nás slovem pravdy, k tomu, abychom byli prvotiny nějaké stvoření jeho. (Jk 1,18)
• Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýžto podle mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých. (1Pt 1,3))

 Ta Boží genetika je jasně popsána v 1. ep. Jana

• Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. (1J 3,9)

 Jak tomu porozumět? Náš vnitřní člověk, náš lidský duch je tím zplozeným, hříchu nečinícím, ani s možností hřešit. Naše tělo i duše sice častokrát hřeší, padáme v pokání před Pánem na kolena s prosbou za odpuštění, ale jak píše apoštol Pavel v listu Římanům, 7. kapitole, je to hřích, který si mě používá a často i proti mé vůli.

Mohu pak volat – Pane Ježíši, odpusť mi, prosím, že jsem se Tě pevně nedržel a tak hřích, který ve mně přebývá, si mě mohl použít. Pane, prosím, buď Ty sám tou silou, která mě před tímto hříchem ochrání. Ano, jsme zplozeni z Boha. Jsme znovuzrozeni pro slávu a vyvýšení Pána Ježíše Krista, který vede naši víru od počátku, až do konce.

• … s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.(Žd 12,2)

Adopce – odpověď na dopis

– Jk –

Podívejme se na tři věci z Písma, které nám mohou pomoci celé problematice lépe porozumět. Máme být pečlivými studenty Božího slova a učit se ho správně rozdělovat (2Tm 2,15). To není práce jenom teologů a pastorů – apoštol tato slova napsal Timoteovi, který byl evangelistou (2Tm 1,6–8), a úplně stejně to platí i pro každého křesťana.

1. Co s adopcí?

První věc, na kterou se musíme podívat, je samotný fakt adopce. Píšete, že „slovo ‚adopce‘ není pro Boží děti tím správným vyjádřením“. Trochu mi to připomíná lidi, kteří horují proti předurčení a tvrdí, že Bůh by nikdy nemohl jednat tak, že by předem určil, zda někdo bude či nebude spasen. Písmo ale prohlašuje: „Bůh nás předurčil (Ef 1,5; Ř 8,29-30).“ Je to jednoduchá oznamovací věta, která prostě říká, že Bůh některé lidi předurčil, z čehož vyplývá, že jiné nikoliv. A tato věta v Efezským 1,5 pokračuje adopcí: „Bůh nás předurčil k přijetí za syny.“ V originálním textu je použité slovo HYIOTHESIA, které se zde překládá jako přijetí za syny, což je pouze jiný výraz pro adopci, tedy: „Bůh nás předurčil k adopci.“ Prohlášení celé této věty je stejně tak jednoduché jako prohlášení obsažené v její první části (které se týká předurčení).

Nahlédneme-li do slovníků (českých nebo anglických), zjistíme, že ke slovu HYIOTHESIA shodně uvádějí tentýž český překlad – adopce. Tak např. Souček: hyiothesia – původně právnický pojem, terminus technicus: osvojení (za syna), adopce; v NZ vždy v obrazném smyslu: adopce za dítko Boží, adoptivní synovství Boží (J. B. Souček, Řecko-český slovník k Novému zákonu, Praha 1994, zvýraz. autorovo). Podobně Tichý: hyiothesia – adopce, přijetí za dítě/děti/vlastní, dosazení za syna/syny (Slovník NZ řečtiny prof. Tichého, Olomouc 2001). Totéž najdeme v zahraničních slovnících, jako jsou např. Liddell & Scott (adoption as a son = adopce, přijetí jako syna), Thayer (adoption = adopce), Strong (adoption = adopce).

Řecké slovo HYIOTHESIA tedy znamená adopci, což česky můžeme také přeložit jako přijetí nebo se to dá opsat jako „přisvojení“, případně „zvolení“, jak říkají kraličtí, přičemž toto slovo velmi dobře vystihuje podstatu adopce – tedy vybrat si někoho (podle své vlastní vůle) za syna (nebo za vlastního).

Řecké slovo hyiothesia je slovo složené ze dvou slov – z podstatného jména ‚syn‘ (HYIOS) a slovesa ‚ustanovit‘ (TITHÉNAI). Ačkoliv nemůžeme význam slov odvozovat z toho, jak tato slova vznikla, může nám tato znalost pomoci k porozumění významu, který se za nimi skrývá. Jednoznačný význam je daný jednak užíváním příslušného slova v daném jazyce, což je v případě slova HYIOTHESIA adopce, dále je určován kontextem a v případě slov, která máme v Písmu, musíme zohlednit především způsob, jakým konkrétní slovo používá Duch svatý v Bibli. U slova hyiothesia to není nijak komplikované – znamená prostě přijetí neboli adopci (nikoliv však synovství, jak se objevuje v českých překladech).

Není také bez zajímavosti, že slovo hyiothesia není jediné slovo, které řečtina používala pro adopci. Jiné takové slovo bylo slovo hyiopoiia – opět složené ze dvou slov: hyios (syn) a poiein (činit, konat, jednat – i ve smyslu stvořitelském, tedy stvořit) – tedy z hlediska vzniku slova by to bylo ‚učinit někoho synem‘. Nicméně i toto slovo se používalo jednoduše ve smyslu adopce.

Ovšem Duch svatý se rozhodl, že v Písmu použije slovo hyiothesia a udělal to v kontextu předurčení (Ef 1,5), v kontextu završení synovství nebo jeho dosažení v plném slova smyslu, kdy dostaneme nová těla (Ř 8,23), v kontextu přijetí Ducha hyiothesias (dosl. Ducha adopce, Ducha přijetí, ČEP – synovství), v němž voláme: „Otče!“ (Ř 8,15) a v kontextu vykoupení (Ga 4,5). Nesmíme také zapomenout na jedno použití, které odkazuje na Starý zákon – čímž nám Duch svatý ukazuje, že nám má k danému tématu co říci také ve Starém zákoně – a to v Římanům 9,4, kde čteme o Izraelcích, jimž:

• … patří HYIOTHESIA [dosl. adopce; ČEP, ČSP, B21, Žilka – synovství, KRAL – přijetí za syny, Pavlík – přisvojení za syny] i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení… (Ř 9,4)

Je zjevné, že Bůh používá slovo „adopce“, když mluví o našem vztahu k Němu a je nepatřičné, abychom my říkali, že by to On takto dělat neměl. Pokud si myslíte, že slovo „adopce“ není tím správným vyjádřením pro Boží děti, potom se musíte obrátit na autora Písma, protože to byl On, kdo toto slovo použil, a následně také vysvětlit, co tím tedy Bůh chtěl říci, když slovo „adopce“ v Písmu použil.

2. Místo znovuzrození v plánu spásy.

Především si musíme ujasnit jednu důležitou věc – a tou je Vámi zmiňovaná „genetika“. Existuje cosi, co bychom mohli nazvat Boží (duchovní) genetikou, ale s námi to má jenom málo společného. V „genetickém“ slova smyslu nese Boží „geny“ jenom Bůh. V tomto smyslu měl, má a vždycky bude mít „Boží geny“ jenom Otec, Syn a Duch svatý – nikdo jiný. Pán Ježíš Kristus je věčný Boží Syn, protože má tyto Boží „geny“ – je tedy celou svou přirozeností plně Bůh. Tento věčný Boží Syn, nestvořený Bůh, se stal člověkem, takže nyní je cele Bůh a cele člověk. Církev vyznává o Kristu, že je „Bůh, z podstaty Otcovy před věky zplozený, i člověk z podstaty matky v tomto věku narozený; dokonalý Bůh, dokonalý člověk, záležející z rozumné duše a z lidského těla, rovný Otci podle božství, menší než Otec podle lidství“ (Athanasiovo vyznání víry). Jenom Kristus je nestvořený, zatímco každý člověk je stvoření!

V tomto bodě máte pravdu, že ten, který je Bohem zplozený, má stejnou genetiku jako Bůh – je Bůh. Ale to neplatí o Vás ani o mně. Křesťané jsou duchovně narozeni z Boha, a Boží símě v nich zůstává (1J 3,9), ale musíme si vysvětlit, co to znamená. Mluvíme o znovuzrození, které je cele Božím dílem. Bůh něco udělal a my jsme se znovuzrodili. Nenarodili jsme se z krve (nejde o genetiku, nejde o tělesný původ), nenarodili jsme se kvůli našemu přání, z tělesné (ani sexuální) touhy, nenarodili jsme se ani z vlastního rozhodnutí – tedy z vůle těla, z vůle naší mrtvé hříšné přirozenosti, ale duchovně jsme se narodili z Boha. Co však toto znovuzrození znamená? Nejlepší popis nalezneme ve Starém zákoně u proroka Ezechiela, kde Bůh říká:

• A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26-27)

Bůh svým nadpřirozeným a naprosto svrchovaným zásahem – zásahem shůry, zásahem, který vykonal Duch svatý – obnovil naši mrtvou hříšnou přirozenost, která zemřela v důsledku Adamova pádu. Znovuzrodili jsme se z Ducha svatého a právě v tomto smyslu můžeme mluvit o duchovním nikoliv tělesné (genetickém) narození z Boha a o tom, že jsme zplozeni Bohem, protože nové narození je jenom Božím dílem (a je to dílo celé Boží Trojice): Bůh Otec nás předurčil k novému narození (což mimo jiné znamená, že ve své prozřetelnosti udělal všechno v našich životech tak, aby nás přitáhl ke Kristu), Boží Syn, Pán Ježíš Kristus, za nás zaplatil a Duch svatý nás zapečetil, tedy obojí výše uvedené aplikoval do našich životů v konkrétním čase (viz Ef 1,3-14).

Díky tomuto dílu Ducha svatého, novému narození, jsme mohli uvěřit, činit pokání a následovat Krista. Když se podíváte do citovaného verše (Ez 36,26-27), uvidíte, že to je „přirozený“ důsledek nového srdce. V určitém slova smyslu bychom mohli říci, že znovuzrození znamená, že Bůh obnovil naše srdce do podoby, kterou mělo Adamovo srdce před pádem. To ale znamená, že nejde o žádnou genetiku, ale o to, že jsme vráceni ke stavu, který byl vlastní člověku od stvoření až do pádu. Víra a spasení se nedědí, ale jsou darem Boží milosti. Dědičně, geneticky, jsme, a navždy budeme Adamovými potomky.

Ale Nová smlouva neznamená jenom toto obnovení (znovuzrození), ale znamená mnohem více – a tady se dostáváme k tomu, že v nás zůstává Boží símě. Ono Boží símě je Duch svatý, který v nás přebývá. Bůh obnovil naše srdce – znovuzrodil nás, a ještě navíc do nás vložil svého Ducha. Mohli bychom velmi zjednodušeně říci, že to je taková „pojistka“, aby se neopakovalo to, co se stalo v zahradě Edenu. Protože máme nové srdce, jsme schopní věřit a protože v nás Duch svatý přebývá, jsme neschopní odmítnout víru a pokání. Protože máme nové srdce, jsme schopni poslouchat Boha a podřizovat se Jeho slovu, což tělesný člověk nemůže (viz Ř 8,7), a protože v nás Duch svatý přebývá, je zajištěno, že v tom vytrváme až do konce (Fp 1,6).

Vidíme tedy, že samotné znovuzrození je nutný počátek, ale samotné znovuzrození z nás ještě nečiní Boží děti. Musí přijít víra, pokání, ospravedlnění a teprve potom může dojít k přijetí za syny, k adopci. Bez ospravedlnění bychom nemohli předstoupit před Boží tvář, ale ospravedlnění je z víry a víra je důsledkem nového narození. A teprve po ospravedlnění přichází adopce, tedy přijetí za syny, která je základem a zajištěním toho, čemu říkáme posvěcení – a to je Vámi zmiňovaný podíl na Boží svatosti. Samozřejmě toto všechno můžeme nazvat také souhrnně spasením, a v reálném čase toto vše probíhá v jednom okamžiku. A ačkoliv i Písmo to někdy zjednodušuje, na jiných místech to zase rozlišuje – a proto takové rozlišení musíme dělat i my.

Ono Boží símě, které v nás zůstává, je Duch svatý, který nám byl dán, a který s námi bude navěky (J 14,16). Ale musíme si uvědomit, že toto símě není z nás, nemůžeme ho se sebou zcela ztotožnit – je to osoba Boží trojice, která si z nás učinila svůj chrám. Skutečnost, že v nás Duch svatý přebývá, nás nečiní božskými – nejsme bohy s malým ‚b‘, jak napsal jeden ze čtenářů – stále jsme a zůstaneme stvořením. Budeme proměněni a budeme skutečně podobní Kristu – budeme svatí, jako On je svatý, budeme neschopní zhřešit, jako On je neschopný zhřešit, budeme dokonce žít věčně, jako On je věčný – ale to všechno bude stále a navěky záviset na Něm a nebude to nijak vycházet z nás samotných. Nejsme „genetické“ rozmnožení Boha; Bůh JE a nemnoží se; jsme Jeho stvoření, které adoptoval, tedy přijal.

Navíc žádný z textů, které mluví o novém narození, neuvádí toto nové narození jako důvod pro přijetí do Boží rodiny. Znovuzrození je nezbytnou podmínkou přijetí za syny, ale není tou příčinou – tou je právě adopce (viz Ef 1,5).

„Genetika“ Božích dětí také naprosto selhává ve světle starozákonního přijetí za syny – v Římanům 9,4 čteme, že Izraelcům patří hyiothesia (tedy přijetí, adopce – nikoliv synovství!). Ve Starém zákoně vidíme, že Bůh adoptoval, přijal Izrael jako syna. Pokud by to bylo na základě „genetiky“ znovuzrození, museli bychom z toho dovodit, že všichni Izraelci, jak tělesní potomci Abrahama, tak ti, kteří byli do Izraele včleněni (jako např. Rachab nebo Rút či potomci Chivejců z Gibeónu – viz Neh 7,25), byli znovuzrození. Ale to je biblicky neudržitelné. Bůh nepřijal (adoptoval) Izrael na základě nadpřirozené „genetiky“, neudělal to na základě znovuzrození, ale udělal to na základě milosti. A právě tak to je i s naším přijetím za syny, s naší adopcí. Bůh nás přijímá nikoliv proto, že jsme se znovuzrodili, ale proto, že se nad námi slitoval a zahrnul nás svou milostí. A právě na to má adopce ukázat a to také adopce ukazuje v nejvyšší možné míře.

3. Jak nás vidí Bůh?

Z výše uvedeného vyplývá, že ono símě, které je v nás a které pochází z Boha, je Duch svatý, který nám byl dán a bude s námi navěky. Neexistuje něco v nás samotných nebo z nás samotných, ani jediná část, která by nebyla schopná zhřešit. Ano, je zde vnitřní člověk, který byl obnoven a který díky tomuto znovuzrození opravdu nenávidí hřích – v tomto smyslu mluvíme o novém stvoření (2K 5,17). Ale Bůh se na nás nedívá dualisticky – tedy nerozděluje nás na vnitřního člověka (ducha), který je svatý a nehřeší, a na vnějšího člověka (tělo), který je nesvatý a hřeší. Bůh se na nás vždy dívá jako na jediný celek, jehož spasení se týká vnitřního i vnějšího člověka.

Vnitřní člověk byl obnoven, probuzen spolu s Kristem (Ef 2,5), znovuzrozen Duchem svatým a den za dnem se obnovuje (= posvěcuje) skrze přítomnost Ducha svatého, který v nás přebývá. Od vnitřního člověka neoddělitelný vnější člověk se také posvěcuje, protože Duch svatý má svůj chrám v těle křesťana a vede nás k tomu, abychom odkládali hříšné skutky. Ale toto tělo je natolik zasaženo hříchem, že jednoho dne bude odloženo a až přijde Pán, dostaneme tělo nové, které bude dokonalé a dokonale neschopné zhřešit. To je okamžik oslavení, je to završení naší proměny, završení našeho posvěcení, završení vykoupení, završení adopce (tedy přijetí za syny, přijetí do Boží rodiny) – to je okamžik, kdy uvidíme Pána tváří v tvář (Ř 8,23)!

Co se potom týče verše z 1J 3,9, ocituji jenom poznámku z Kralické bible, která jasně ukazuje, co znamená uvedený text. Kraličtí u v. 9 odkazují na verš 6, kde čteme:

• Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal.

A v poznámce k tomuto verši uvádějí:

1. Kdo v Něm zůstává – tedy kdo je skrze víru vštípen v Krista, v pravý kmen (J 15,5).

2. Nehřeší – tedy hříchům v sobě kralovati nedává (Ř 6,12), ani v hříchy zlostně a zoufale se nevydává, ani v nich bez pokání nesetrvává. Vždyť i zbožní kvůli své křehkosti do hříchů padají (1J 1,8; 1Kr 8,46).

Přesně o to jde – není to o neschopnosti zhřešit, protože tou zatím nedisponujeme, ale je to o schopnosti nehřešit, tedy nesetrvávat v hříchu – právě to nové stvoření nemůže, protože to je neslučitelné s životem z Ducha svatého, který je v nás. To je schopnost, kterou nemá starý (neznovuzrozený) člověk.

 Na příkladu adopce můžeme vidět, jak jednotlivé věci v Písmu spolu souvisí a jak neporozumění v jedné věci ovlivní celou řadu dalších. Zmiňoval jsem člověka, který ze znovuzrození vyvozuje, že musíme být „malými bohy“, protože v nás zůstává Boží símě a narodili jsme se z Boha. Jiní lidé potom občas z podobných věcí docházejí k závěrům, že křesťan už nemůže zhřešit (a i když hřeší, tak vlastně nehřeší, protože to hřeší hřích v něm, ale nikoliv on sám) nebo že křesťan může dosáhnout dokonalé svatosti v tomto těle. Proto musíme být velmi pečliví, když studujeme Boží slovo. Bible není pro ty, kdo by chtěli zůstat na povrchu, ani pro ty, kteří se nechtějí namáhat, a tak se raději spokojí s „jednoduchou vírou“ (která v praxi často vypadá jako nevěra nebo jako pověra). Puritán William Gurnall řekl, že ‚pravda leží hluboko a musíme se k ní prokopat‘. A král Šalomoun řekl o moudrosti:

• … budeš-li ji hledat jako stříbro a pátrat po ní jako po skrytých pokladech, tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem, a dojdeš k poznání Boha. (Př 2,4-5)

S pozdravem v Kristu

Jaroslav Kernal