Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“ (Mt 19,14)  

Důležité Ale

Pokoj vám, milí čtenáři, dnes se podíváme do listu apoštola Pavla církvi v Efezu, abychom lépe porozuměli úkolu, ke kterému každého křesťana povolává Pán: 

V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým. (Ef 5,21)

Apoštol, veden Duchem svatým, vysvětloval efezským křesťanům, co taková poddanost Kristu znamená především v rodině – pro manželky, manžele i děti. Dnes je před námi Pavlova výzva z listu Efezským 6,4 k rodičům, a zvláště k otcům: 

Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru… 

Zdálo by se, že se rodiče mají především vyvarovat hříšného jednání se svými dětmi, které by je ubíjelo na duchu a vedlo ke vzpouře a hněvu. Dobrá, ale tady jistě výchova nekončí. Pak by rodiče mohli sedět s rukama v klíně a zde by končila veškerá jejich zodpovědnost. Boží slovo ale ve 4. verši pokračuje:

… ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.

Je tedy zřejmé, že nemůžeme zůstat jenom u boření špatné stavby, ale musíme začít a pokračovat ve výstavbě nové, užitečné stavby. Proto zde Pavel zvolil slovo ALE. 

Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je…

Místo rozbíjení budujte, místo boření stavějte, místo abyste popouzeli děti k hněvu (BK) a zoufalství, místo abyste „dráždili své děti k hněvu“ a ony tak malomyslněly, ztrácely odvahu (Petrův NZ) a vzdorovaly, tak je vychovávejte. ALE – místo popouzení ke vzdoru máte vy, otcové a matky, křesťanští rodiče úžasné povolání vychovávat své děti a k tom vám Pán Bůh přidává dva klíčové nástroje.

Vychovávejte je

Toto je příkaz Páně: místo popouzení k hněvu své děti vychovávejte. V jakém duchu máme děti vychovávat? Je to stejné jako povolání Pána pro každého, kdo se znovu narodil z Ducha Božího a uvěřil Pánu Ježíši. Ve 4. kapitole listu Efezským nám Boží slovo říká, k čemu nás, všechny Boží děti, Pán povolává, jak máme jednat: 

Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. (Ef 4,31–32)

Křesťanská výchova vedená Duchem svatým bude opouštět tvrdost srdce, se kterou jsme žili kdysi bez Krista, a bude se rozhojňovat v lásce, milosrdenství a odpuštění směrem k našim dětem. Stejně se náš Pán chová k nám v Kristu Ježíši. Slovo „vychovávejte“ má v řečtině hluboký význam: doslova znamená živit, pečovat, vychovávat k dospělosti, opatrovat, trénovat. Uvedené významy slova vychovávat nacházíme na různých místech v Novém zákoně. Učíme se zde několik věcí o výchově. Za prvé, abychom mohli někoho vychovávat, musíme být s ním. Mám kamaráda z práce, který je výborný sportovec a mezi lyžaři, horolezci a vodáky je velmi oblíbený. Každý ho má rád, protože umí ostatní bavit, zvlášť když vezme do ruky kytaru. Ale jako otec několika dětí, které má s různými ženami, nemůže naplnit povolání vychovávat své děti. Tráví s nimi sotva několik hodin v týdnu a těžko bude vést své děti po telefonu. Těžko bude sledovat jejich každodenní zápasy i radosti. K dobré a užitečné výchově musí být rodiče s dítětem. Za druhé se o výchově učíme, že otcové a matky nesou zodpovědnost za živobytí dětí. O pár veršů dříve, v Efezským 5,29 Pavel argumentuje, že nikdo nemá v nenávisti své vlastní tělo, ale živí je a stará se o ně, protože jej miluje.

Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. (Ef 5,28–29)

 Slovo „živí“ je stejné slovo jako naše „vychovávejte“. Starejte se o praktické potřeby dětí – jídlo, ošacení, střechu nad hlavou. Možná to zní samozřejmě, ale samozřejmé to není. Jde o zodpovědnost danou Stvořitelem, aby rodiče pečovali o své děti a nezabývali se jen péčí o vlastní potřeby. Třetí význam slova „vychovávejte“ je vedení k dospělosti. Otcové mají odpovědnost vychovávat své děti tak, aby jednoho dne byly schopné samostatného života. Kdy je dítě dospělé? Když je mu 18 let? Ne, biblicky je dítě dospělé, když převezme zodpovědnost za svůj život a není už závislé na rodičích. Když se začne živit svou prací. Malé dítě budeme učit zodpovědnosti třeba tak, že musí mít uklizený pokoj. Větší dítě má zodpovědnost plnit si školní povinnosti. Dospívající děti potom budeme učit zodpovědnosti ve věcech jejich volby mezi tím, co je dobré a užitečné, a tím, co je hříšné a co ničí – jak jejich vlastní život, tak i životy druhých lidí. Mluvil jsem o výchově dětí s jedním biblicky moudrým mužem, kazatelem, který vychovával 4 děti. Ptal jsem se ho, co považuje za důležité ve výchově. Jedno mi silně utkvělo v mysli: varuj své dítě. Ukaž mu hrůzu důsledků hříšného jednání. Snaž se, aby pochopilo, k čemu vede hřích, jak člověka zdevastuje a ubližuje druhým. To je součást výchovy k zodpovědnosti dospělého. Čtvrtý význam slova „vychovávejte“ je trénink. Trénuj a cvič své děti, aby věděly, jak jednat. Trénuj je v pracovitosti, důslednosti. Atlet musí denně cvičit, protože chce doběhnout do cíle první a zvítězit. Znovu a znovu každý den trénuje své tělo. Trénuj své děti ve spravedlnosti, aby se učily dobře rozeznat dobré od zlého. Ve škole je normální mít tahák na písemku. Tati, dělají to všichni! Tak zní odpověď dítěte na otázku, jak je na tom s taháky? Vychovávat ke spravedlnosti znamená, že si dáš tu práci, sebereš všechnu odvahu a budeš dětem vysvětlovat, že je to podvod. I když na se na tebe budou dívat nechápavě. Čím dál jasněji vidíme, že výchova je spojená také s kázní a vyučováním. K tomu apoštol Pavel pokračuje: vychovávejte své děti v kázni.

V kázni

Vychovávejte je v kázni, říká apoštol Pavel. Slovo kázeň se zde překládá z řeckého „paedia“, což je také disciplína. Nejlepší výklad toho, co je biblická kázeň, musí začít v listu Židům. Více můžeme kázni porozumět při čtení 12. kapitoly, kde je popsáno, jak sám Pán Bůh kázní, vychovává své děti. Kde je v tomto oddíle v ČEP použité slovo výchova, jde o naše „paedia“, kázeň. Po výčtu svědků víry, kteří prošli kvůli své důvěře Bohu utrpením, píše autor listu Židům:

Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: „Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.“ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. (Žd 12,1–11)

Zde nám dává sám Pán Bůh vzor biblické kázně. Říká, žijte ve spravedlnosti, v posvěcení, odhazujte hřích, který se vás tak snadno přichytí. Bez ohledu na to, jak těžkými zkouškami procházíte. Nakonec je to Boží milost, neboť skrze zkoušky vás Pán Bůh vychovává a vede ke kázni. A podívejte se, jaký je cíl Boží výchovy jeho dětí: podíl na jeho svatosti! Úžasné! Co se tu můžeme od Boha naučit pro výchovu svých dětí? Přitom musíme mít na paměti, že ne vždy jsou to děti obrácené, znovuzrozené z víry. A přece je máme také vychovávat v kázni. Pán kázní neboli vychovává své syny, protože to nejsou cizí děti. Byli koupeni drahou Kristovou krví. Proto je Otec miluje a protože je miluje, tak je také vychovává. Kdyby Bůh nechal své děti napospas sobě samým nebo cizím, třeba falešným učitelům, kteří chtějí stádo roztrhat, byl by to důkaz, že Otec své děti nemiluje a je mu jedno, co s nimi bude. Bůh ale své děti velmi miluje. Důkaz jeho lásky je, že je přísně vychovává. Proto je bude otec rodiny, který opravdu miluje své drahé děti, přísně vychovávat. Není mu totiž jedno, co s nimi bude. Musí je trénovat, musí je cvičit, aby dovedly rozlišovat, co je dobré a co zlé. Udělá všechno pro to, aby se jeho dítě naučilo dobrému. Aby z jeho charakteru mizel hřích a rostla spravedlnost. Náš nebeský Otec je vzorem pro naše posvěcení

Vždyť je psáno: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ (1Pt 1,16) 

My otcové nejsme svatí, ačkoliv je naším úkolem posvěcovat se. I přesto jsme svým dětem vzorem. Do jaké míry usiluješ o svatost, do takové tě budou napodobovat i tvé děti. Jestli jedná otec doma s manželkou neuctivě, nebudou se ani děti učit jednat s druhými s úctou. Jestli vidí tvou lenost, budou ji považovat za samozřejmost. Vidí-li, že sice říkáš, že miluješ Boha, ale tvoje Bible leží zaprášená na polici, i ony budou mít sotva vlažnou touhu Pána denně v Písmu poznávat. Vidí-li tvé dítě, že ohýbáš spravedlnost, ani ono o ni nebude příliš usilovat. Pro dítě nebude výchova vždy příjemná. Proto se chce přirozené srdce vyhnout kázni rodičů, která je vychovává ke spravedlnosti.

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti… (2Tm 3,16) 

Ve 2. Timoteovi 3,16 je „kázní“ nazvána „výchova ke spravedlnosti“. Kázeň je láskyplné vedení dítěte ke spravedlnosti. Výchova ke kázni vede ke spravedlnosti. Mírou spravedlnosti je Bůh a měřítkem Boží přikázání. Co je u Boha dobré, je dobré pro nás, co je u Boha zlé, je zlé i pro nás. Výchova ke spravedlnosti je víc než učení. Nyní jde o schopnosti, dovednosti a charakter, který otec buduje v dítěti svou výchovou. Cílem je, aby bylo jednání dítěte k Boží slávě.

Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy a matčiným poučováním neopovrhuj. Přivaž si je natrvalo k srdci, oviň si je kolem hrdla. Povedou tě, kamkoli půjdeš, když budeš ležet, budou tě střežit, procitneš a budou s tebou rozmlouvat. Vždyť příkaz je světlem a vyučování osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu. (Př 6,20–23) 

Výchova ke kázni vede k životu. A stejně jako trestá Bůh své milované děti, když je třeba, aby se navrátily na dobrou cestu, tak i nám otcům dává Pán prostředek, který pomáhá navrátit dítě od zlé cesty. Láskyplná výchova ke kázni, je-li potřeba, může sáhnout i k trestání.

Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas. (Př 13,24) 

Stejnou hůl měl vzít Élí na své syny Chofního a Pinchase, kteří hřešili a znesvěcovali službu Hospodinu v chrámě v Šílu (1S 1–3). Místo toho ctil Élí své syny více než Hospodina. Nekáznil je, a tak zemřeli oba v jeden den a celý Élího dům přivedl Pán Bůh odsouzení. Náš verš v Efezským 6,4 o výchově dětí pokračuje:

Vychovejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.

V napomenutích našeho Pána

Zde použité slovo „napomenutí“ je řecké „nouthetia“. Znamená to doslova vyučování s napomínáním. Je to vlastně vyučování, které má za cíl nejen přinést informaci, ale také přimět posluchače, aby se vyučováním řídil. Jak máme své děti vyučovat s napomínáním, aby to, co uslyší, také poslouchaly?

1. Nejprve je třeba si ujasnit, proč máme děti vyučovat?

Apoštol Pavel, když učil v církvích, říká, že je vyučoval celou Boží vůli. Nic nevynechal. 

Z Milétu poslal Pavel vzkaz do Efezu a zavolal si starší církve. Když k němu přišli, řekl jim: „Vy víte, jak jsem si u vás počínal celou dobu od prvního dne, kdy jsem přišel do Asie. Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách. Naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista.“ (Sk 20,17–21)

Zjevně vyučoval Pavel dospělé i děti – jak ve shromáždění, tak v jednotlivých rodinách, které navštěvoval. Cílem jeho vyučování bylo, aby se posluchači obrátili k Pánu ve víře. Jsi-li rodič, matka nebo otec, nemůžeš mít menší cíl než vší svou výchovou, včetně vyučování, vést své dítě k víře v Pána Ježíše Krista.

2. Druhá otázka je, co máme děti vyučovat?

Ani v tom nás Písmo nenechává na holičkách. Pavel v Efezu nezamlčel nic, co by jim bylo ku prospěchu. Učil je sázet Sportku? Ne, učil je vše, co je důležité pro život, který sice začal narozením na tento svět, ale skrze nové narození bude pokračovat na věky u Pána. K tomu vyzbrojuje církev. Není těžké přijít na to, co máme vyučovat své děti, aby byly připravené na věčnost. Připomeňme si známé místo v Písmu:

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2Tm 3,16–17)

Budeme děti učit celou Bibli. Nic jim nezamlčíme, ale s ohledem na jejich věk je budeme učit celé Boží vůli, která byla nám lidem svěřena. Bohem zjevená vůle pro náš život je celé Písmo. Záleží na moudrosti rodičů, jak budou děti s Písmem seznamovat, jak jej budou číst. Kdo je schopen rozumět – tedy i malé děti, bude mít užitek z Božího slova. Když se v pátém století před Kristem navraceli Židé z Babylona do Jeruzaléma, udělali přesně totéž. Učili se všichni z Božího slova.

Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli. Kněz Ezdráš tedy přinesl Zákon před shromáždění mužů i žen, všech, kteří byli schopni rozumět, aby jej slyšeli, prvního dne měsíce sedmého. Četl z něho na prostranství před Vodní branou od svítání až do poledne mužům i ženám, těm, kteří byli schopni rozumět. Všechen lid pozorně naslouchal slovům z knihy Zákona. (Neh 8,1–3)

Připomeňme si jednu důležitou věc, která je nezbytná pro úspěch biblického vyučování. Je nám odkrytá ve verši 8: 

 Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.

Muži k tomu určení vysvětlovali po částech význam biblických textů. Pokud máš své děti učit z Písma, je třeba Písmo vysvětlovat a vést k aplikacím. Boží slovo bez důsledků je suchý strom bez ovoce.

Vychovávejte své děti v napomenutích našeho Pána.

3. Třetí otázka je, jak máme děti vyučovat?

Zbožní muži, učitelé církve, dávají různé rady, jak vyučovat děti Božímu slovu. Děti potřebují celé Boží slovo. S malými budete procházet třeba ilustrovanou Bibli pro děti a budete jim nejprve vyprávět příběhy. Jak se naučí číst s porozuměním, budete spolu postupně číst Boží slovo. Ale při tom všem jste vy jeho učitel. Cílem je, aby dítě rozumělo, co je v Písmu napsáno, aby podle něj mohlo jednat i přemýšlet. Klíčem k naplnění tohoto příkazu je porozumění, o čem Boží slovo je. Pokud jej bereš jako souhrn příkazů a zákazů, kterými se má člověk řídit, aby se mu dobře dařilo, je to jenom část pravdy. Vyčerpávající odpovědí je Kristus. On dává význam každé části Písma tak, aby byla každému užitečná pro věčnost. Zde leží Pavlův důraz: vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána. Dvěma učedníkům, kteří se po vzkříšení Pána Ježíše vraceli z Jeruzaléma do Emaus, ukazoval sám Pán Ježíš smysl Starého zákona:

A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (L 24,25–27)

Někdo může namítnout: „Víš, Ježíš si vybral několik míst ze Starého zákona, která o něm mluvila – hlavně proroctví, a ta ukazoval Kleofášovi a jeho manželce.“ Ale celé Písmo je vydechnuté od Boha (2Tm 3,16) a svědčí o Kristu:

Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. (J 5,39) 

Proto každý výklad Písma, každé vysvětlení příběhu nebo oddílu musí provázet otázka: Co se tu učíme o Kristu? Co nás Pán chce naučit o tom, že potřebujeme Krista? S takovým postojem srdce, s takovým předpokladem, vyučujte své děti celou Bibli. Na nás, na rodičích je, abychom děti vedli k porozumění, že potřebují Krista. Máme děti vychovávat v kázni a napomenutích Páně. Náš Pán veškeré své vyučování a vedení učedníků, kázání zástupům, napomínání židů, celou svou službu zabalil do modlitby. Vytrvale prosil svého Otce za učedníky i za nás. Podhoubím výchovy dětí je modlitba rodičů. Stejně jako apoštol Pavel toužil po spasení etnického Izraele, tak volají rodiče k Bohu o milost pro své děti ke spasení:

Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. (Ř 10,1)

Zabal svou výchovu do modliteb, jako v zimě oblékáš dítě do teplého oblečení. Zabal je do šálu svých modliteb. Uč je Písmo, vždyť celé Písmo je napsáno k našemu ponaučení (Ř 15,4), povzbuzení (1K 9,10) a napomenutí (1K 10,11). Láska se projevuje nejen modlitbou za dítě, vyučováním Božího slova, modelováním správného jednání, ale také napomínáním tehdy, když dítě nechce poslouchat rodiče.

Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. (1Tm 1,5)

Praktické otázky na závěr pro vaše rodinné čtení:

1.  Co mají rodiče dělat místo toho, aby vedly děti ke vzdoru? Co je cílem výchovy dětí? Proč se i zde učíme u Pána? (Žd 12,10)

2. V čem je nám Pán Bůh ve výchově dětí vzorem? (Ef 4,31–32)

3.   Slovo napomenutí zde znamená „vyučování s napomínáním“. Co to bude znamenat pro výchovu našich dětí?