Otázka ze Zimní konference ZOD

Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli! (2K 13,5 ČSP)

ÚVOD

Otázka „jak poznám, že jsem spasený?“ napadla určitě každého z nás. Ve druhém listu Korintským 13,5 vidíme, jak Pavel kárá korintské křesťany, kteří naslouchali pomluvám namířeným proti Pavlovi a jeho apoštolství. V kontextu sporu i dalších problémů v korintské církvi jim Pavel píše, aby sami sebe zkoumali, zda žijí z víry v Krista. Proto je otázka, jak poznám, že jsem spasený, dobrou otázkou.

Moudrost ke spasení nám dává Písmo, respektive dobrá znalost Písma (2Tm 3,15). Věřím, že odpověď na otázku naší spásy nám také dá Písmo. Podíváme se na tři novozákonní oddíly. Každý oddíl má jiný úhel pohledu a pomůže nám tak lépe zkoumat, zda je naše víra pravá, spasitelná. 

První oddíl Písma nám ukáže, kde má poklad zbožné srdce víry. Jedná se o oddíl z Matouše 6,1–21. Druhý oddíl v 1. Tesalonickým 1,2–10 mluví o tom, že přijetí evangelia v moci Ducha svatého má jasné, viditelné důsledky, zjevné lidem v církvi i kolem nás. Třetím vybraným oddílem je 1. list Janův 2,1–6. Tento text účinným způsobem podrobuje naši víru zkoumání, koho jsme poslušní. Jan mluví ve velmi osobní rovině a dosvědčuje, že přijmout evangelium v moci Ducha svatého znamená být jeho požadavků poslušný. Podívejme se nejprve do Matouše. 

Kde je tvůj poklad? (Mt 6,1–21)

V Matoušovi 6. kapitole učí Pán Ježíš zástupy, ale především své učedníky. Když se podíváme do prvního až osmnáctého verše, uvidíme, že Pán Ježíš mluví o několika oblastech, na kterých se pozná, kde je naše srdce. Co milujeme? Co je nám drahé?

Pán Ježíš mluví o konání spravedlnosti a prokazování dobra. To mohou konat i lidé nespasení. Pán Ježíš na tom však ukazuje, co je naším pokladem, zda sláva evangelia nebo sláva tohoto světa. Pokrytci ze světa mají odměnu ve světě! Dělají vše na odiv lidem, aby u nich došli slávy. Ale učedník Krista se chce líbit Bohu, ne lidem. A tak jedná skrytě, nechlubí se světu svou dobročinností. Slovy Jana jeho levice neví, co činí pravice. 

Spravedlnost a dobré skutky jsou přirozeností nového života v Kristu, který jedná spontánně, jako když člověk dýchá. Nikdo se přeci nechlubí lidem, že dýchá! V případě pravé víry tedy nejsou spravedlnost a dobré skutky prostředkem vlastního zviditelnění a slávy, nýbrž přirozeným ovocem Ducha svatého. Pravý křesťan má svou odměnu u Otce. Otec vidí, co je skryto, a sám své děti odmění. Již výsada konat spravedlnost a dobro je křesťanovi odměnou (Mt 6,4).

Ježíš mluví i o modlitbě. Ani ta není pro oči a uši lidí, aby nás chválili, jak jsme duchovní a zbožní. Modlitba je pro křesťana stejně přirozená jako spravedlnost a dobro. Máme vejít do pokojíku a zavřít za sebou dveře. Otec zůstává skryt, ale nezůstane mu skryta žádná z našich modliteb. Máme u něho hojnou odměnu (Mt 6,6).

V modlitbě máme druhým odpouštět, aby i Otec odpustil nám. I zde uvedený princip ukazuje, co je nám drahé, pokud patříme Kristu. Kdo patří světu, nechápe bohatství milosti Kristova kříže. Nechápe, že on sám je hříšníkem na prvním místě. Žádá satisfakci, zadostiučinění a odplatu v tomto světě, a to ihned. To je pro něho cenné, taková je touha jeho srdce, které nedokáže odolat. Křesťan rozumí, že mu byl odpuštěn dluh, který by splácel celou věčnost, že byl vykoupen za nesmírnou cenu Kristovy krve. Proto považuje dluhy tohoto světa ve srovnání s tím, co mu přinesla zvěst evangelia za maličké (Mt 6,14–15).

A když se postíme, opět se máme postit pro svého Boha a před jeho zrakem, ne před zraky lidí světa. Nevzdycháme nahlas, nepromenádujeme se v otrhaných hadrech po náměstích a uprostřed církví. Božím dětem stačí, když o jejich půstu ví jejich nebeský Otec. Pravý půst je půst srdce, není to veřejné divadlo askeze (Mt 6,16–17). Celé vyučování završuje Pán Ježíš těmito slovy.

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 6,19–21)

Pokud tedy zkoumáme pravost své víry, je nám velkou pomocí podrobit své srdce Kristovu slovu z Matouše 6,1–21 a modlit se, aby nám Bůh ukázal, kde je naše srdce, jeho touha, jeho poklad.

Lidé si sami vypravují (1Te 1,1–10)

První list do Tesaloniky se dívá na obrácení a spasitelnou víru zvenčí, z pohledu druhých. Pavel Tesalonickým napsal:

Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás. A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Tak jste se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Achaji. Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Achaji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1Te 1,2–10)

Uvedený oddíl mluví především o svědectví lidí, kteří vidí proměnu tesalonických křesťanů. Pavel, Silvanus a Timoteus jsou prvními svědky pravosti víry Tesalonických. A to před samotným Bohem. Neustále ve svých modlitbách Bohu děkují a vyprošují jeho milost pro křesťany v Tesalonice (1Te 1,2). Když si připomínají víru křesťanů v Tesalonice, také ji před Bohem dosvědčují. A všimněte si, jaká je podle svědectví Pavla a jeho druhů jejich víra. 

Víra Tesalonických je živá! Není vírou prázdného filozofování. Pavel píše, že je činná, provázená usilovnou láskou a rostoucí nadějí evangelia Pána Ježíše Krista. Pavel říká, že pamatuje doslova na činy jejich víry, práci jejich víry. Jejich víra vytrvale koná. Milují Boha a jejich láska se namáhá a lopotí vstříc Kristu, protože on je jejich život a naděje. Proto jsou ve skutcích víry a lásky velmi vytrvalí a neustávají (1Te 1,3)! 

Pravost a živost víry tesalonických dosvědčuje Pavel také ve veršících 4–6. Pavel si je vědom, že tesaloničtí patří k vyvoleným svatým. Je očitým svědkem jejich obrácení, pokání a víry. Pavel jim přinesl evangelium v moci Ducha svatého a stal se jim příkladem svým zbožným životem. A ti, kteří uvěřili, sami poté napodobovali Pavla a Krista zjeveného v jeho životě! Pavel dosvědčuje, že ani mnohé tísně a soužení neodradily věřící v Tesalonice od následování evangelia, napodobování Pavla a Krista. Dokonce navzdory tísni rostla radost tesalonických z Krista a ze spásy. A zde leží úžasné svědectví pravosti jejich víry (1Te 1,4–6). 

Od prvních chvil je víra a láska tesalonických dobře vidět! Zvěst o Kristu a Pavlův zbožný příklad života se z jednoho pramene Pavlova srdce stal mohutným pramenem mnoha dalších znovuzrozených srdcí. Jako byl Pavel příkladem jim, tak se oni sami stávají příkladem všem věřícím v celé Makedonii a Acháji! Dokonce lidé všude ví o jejich víře! Je živá, letí světem a svědčí o Ježíši Kristu a spáse v něm! Pavel říká: „Já mohu mlčet, protože lidé sami vypravují, jak jste přijali nás a evangelium. Jak jste činili pokání a obrátili se od modlářství k pravé, spasitelné víře v živého, pravého Boha (1Te 1,7–9).

Tesaloničtí jsou prokazatelně vyvolení, jsou spasení! Jejich víra zasahuje přesvědčivou mocí svět i lidi kolem. Slouží živému Bohu, očekávají uprostřed soužení plní radosti příchod Krista, v němž jediném je záchrana od přicházejícího Božího hněvu a soudu! (1Te 1,10). 

Svědčí o nás druzí tak jako Pavel, Silvanus a Timoteus svědčili o víře Tesalonických? Je církev svědkem našeho obrácení? Neseme navzdory soužení tohoto věku ovoce víry a lásky, namáháme se a pracujeme k Boží slávě? Radujeme se ze své spásy? Napodobujeme zbožné vzory ve víře a Pána Ježíše? Jsme sami příkladem ostatním věřícím? Neseme slovo evangelia všem, které jsme schopni zasáhnout? Vidí svět kolem nás změnu? Nemůžeme se dočkat příchodu Pána Ježíše Krista? 

Bůh nám dal Písmo a v něm první list do Tesaloniky. Zkoumejme i podle něj, zda žijeme z víry v Krista. 

Podle toho poznáte, že jste ho poznali (1J 2,1–6)

Být spasený znamená poznat a přijmout pravdu. Zda se to skutečně stalo, poznám tak, že můj život a mé jednání nyní určuje poznaná pravda. Být spasen znamená slovy Pána Ježíše poznat pravdu a být pravdou osvobozen (J 8,32). 

Příklad: Tvrdím, že vím o havarijním stavu mostu, že je rozbitý a zřítí se se mnou. Přitom ale dál trávím veškerý svůj čas na mostě. Skutečně znám pravdu? 

Pán Ježíš řekl, že každý, kdo hřeší, je úplným otrokem hříchu (J 8,34). Otrok hříchu se právě nachází na tom nejhorším mostě, který kdy byl. Hrozí jistý pád i se všemi, kteří jsou na něm. Zhouba je blízká a jistá pro všechny na mostě. 

Platí, že ani jediný z nich se z mostu sám nedostane. Není to možné a musí ho zachránit jiná moc. Zásah někoho jiného. Když takový člověk pozná pravdu, že se most zřítí a že on sám se z mostu nedostane, ale potom bude nějakým zázrakem z mostu zachráněn, co nastane? Díky svému poznání a zkušenosti bude střežit sám sebe! Učiní všechno, aby se již nikdy zpátky na mostě neocitnul. Ani na malou chvíli, ani kdyby na mostě uviděl spoustu lákavých věcí! 

Stejné je to se spásou. Víme, kým jsme byli. Absolutní otroci hříchu. Neschopní nehřešit. Neschopní se vymanit z područí zla. Hříchem jsme byli ovládáni i přitahováni zároveň! Milovali jsme hřích (J 3,19). Byli jsme kvůli svému hříchu odsouzeni. Proto je největší znak mého spasení mé osvobození z moci hříchu. Moc hříchu již neurčuje můj život, neotročí mu mé srdce, mé myšlení ani mé skutky.

Naopak, směřuji pryč od vlády hříchu. Bojuji s ním, umrtvuji ho mocí Ducha svatého, Písmem a modlitbou. Utíkám od něj, co mi síly stačí! Nejsem již poslušným vykonavatelem požadavků hříchu! Mám na hřích změněný pohled a v srdci rostoucí nenávist k němu! Nechci již mít s mostem hříchu nic společného, nechci na něj ani pohlédnout, natož tam vstoupit! Místo hříchu jsem poslušný poznané pravdy evangelia. Jsem poslušný Krista, Pána evangelia, jeho vůle, jeho slova. 

Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: „Poznal jsem ho,“ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on. (1J 2,1–6)

Podívejme se na první verš. Jan dobře ví, že psát otrokům hříchu, aby nehřešili, je větší bláhovost než říct beznohému: „Utíkej.“ Chtít po otroku hříchu, aby nehřešil, je větší marnost než nutit slepého číst a psát! Jan ví, že takový příkaz může dát jen těm, kteří jsou spasení, narození z vůle Boha, z moci jeho svatého Ducha. Vždyť tentýž Jan napsal:

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,12)

My jsme přeci v Kristu, v našem přímluvci před Otcem. On je smírnou obětí za naše hříchy, to jsme poznali a přijali, tak jsme osvobozeni. Třetí verš je naprosto klíčový. Důkazem, že známe Krista, je naše poslušnost evangelia, jeho slova! Nemohu říkat, znám Krista, ale být Krista neposlušný a dál poslouchat hřích a jeho vábení! Kdo takto mluví, lže. Nikdy nepoznal pravdu evangelia, nikdy jí nebyl zasažen. 

Poslouchat Krista je v otázce naší spásy zcela zjevně zásadní. V pátém verši Jan říká, že Boží láska koná a dosahuje svého cíle právě jen v těch, kdo jsou Krista a jeho slova poslušní. Co je příčinou a co důsledkem?  

Neplatí, že ve mně může Boží láska konat a dosáhnout svého cíle, až když jsem poslušný. Naopak, jsem-li poslušný, je to proto, že již ve mně Boží láska dosáhla svého cíle. Její cíl je má poslušnost. Poslušnost Kristovy vůle je pro nás tedy dobrým dosvědčením naší spásy, ale vyžadovat po otrocích hříchu, aby poslouchali Krista, je marnost (Ř 8,7).

Jan odhaluje ještě další věc, podle které poznáme, zda jsme v Kristu. Křesťanova schopnost těšit Krista svou poslušností je poklad v hliněné nádobě. Proto je možné, že zhřešíme. Vědomí, že Kristus je náš přímluvce u Otce, nás ale vede mocí Ducha svatého k vyznávání hříchů – k pokání. Pravé pokání není jen přiznání: „Pane, zhřešil jsem.“ Účinná lítost zahrnuje i aktivní odpor, odklon, útěk od hříchu, boj s hříchem, opouštění a konečně i úplné opuštění hříchu! Rosteme a sílíme ve svatosti! „Pane, zhřešil jsem a již více nechci. Smiluj se nade mnou, pomoz mi úplně opustit hřích.“ Protože jedná-li v nás Bůh mocí svého svatého Ducha, nejen že nám hříchy odpouští, ale také nás od nich podle Jana účinně očišťuje!

Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,9)

Co tím Jan říká? To, že lítost nad hříchem nestačí. Abych měl jistotu, že jsem spasen, musím ve svém životě rozpoznávat i rostoucí posvěcení. Nejen lítost nad hříchem jako u Jidáše, který sice litoval, ale potom pokračoval po stezce svévole a smrti. Musí nastat změna, viditelně začít nový život. Růst svatost! Jidáš zůstal ve smrti. Jeho lítost nebyla dílem Ducha svatého, protože nevedla k proměně života. Písmo však o Boží moci v životě těch, kdo patří Kristu, říká:

Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13)

Tímto milostivým dílem Ducha svatého v nás Bůh nejen budí zármutek nad naším hříchem a působí, že jej vyznáváme, ale dává nám také milost a sílu se hříchu zříct. A dokonce pak zaplní uvolněné místo schopností konat dobré skutky, které nám všem v Kristu připravil (Ef 2,10). A to je absolutní novost života v Kristu. Staré zahynulo a hle, je tu nové! 

Na závěr bych chtěl nám všem připomenout, že jedině u Boha, u Krista je odpuštění. Proto směřujme vždy k němu, aby to byl především on sám, kdo bude zkoumat naše ledví, vždyť on zná naše srdce. Je schopen upokojit naše srdce a naplnit je jistotou spásy, vděčností a radostí!