Přinášíme třetí článek na téma výklad Zjevení 20 ze série, která představuje jednotlivé eschatologické pohledy.

         Bible je z 27 procent tvořena verši týkajícími se proroctví. Téměř čtvrtina z nich se zaměřuje na druhý příchod Pána Ježíše Krista, o kterém nemluví pouze starozákonní proroci, ale také všech devět novozákonních autorů. Kristův druhý příchod je po víře a spasení nejvýznamnějším novozákonním tématem. Dvacátá kapitola Zjevení a obzvláště jejích prvních sedm veršů tedy není něčím nepodstatným. Pán Bůh očekává, že budeme věrnými správci a vykladači jeho slova (2Tm 2,15), což v sobě zahrnuje správný výklad Zjevení 20. kapitoly a s ní spojeného tisíciletého království. 

         V předchozích číslech ZODu již vyšlo na toto téma amileniální pohled (církev je duchovním Izraelem; Kristus vládne nebeskému království, ale na této zemi vládnout nebude; Zj 20,1–7 nemluví o doslovném, pozemském miléniu) a postmileniální pohled (církev je duchovní Izrael a zdědila zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi a Davidovi; pro etnický Izrael již není budoucí Boží plán; Boží království se na zemi již nyní rozrůstá, všechno jde od horšího k lepšímu, církev nakonec přemůže svět a nastolí zlatý věk; Kristus se vrátí, ale nebude vládnout v pozemském miléniu; Zj 20,1–7 není bráno doslovně). Snahou tohoto článku je představit pohled premileniální či konkrétněji premileniálně-dispenzační.

         Základním pilířem premilenialismu je historicko-gramatický výklad, který se drží primární, doslovné interpretace toho, co je v Písmu zaznamenáno, a s alegorií či symbolismem nakládá jen v hranicích, které Písmo samo dovoluje. Tento princip byl uplatňován v biblických dějinách v již zaznamenaných a naplněných proroctvích. Například Židé na základě Jeremjášova (Jr 25) a Danielova (Da 9,2) proroctví o 70letém vyhnanství správně očekávali, že bude trvat doslovných 70 let, což se také stalo. Tento způsob výkladu byl také běžný v době prvního příchodu Pána Ježíše. Písmo ho opakovaně dokládá například v tom, jakým způsobem interpretovali učitelé Zákona a kněží proroctví z Micheáše (Mi 5,1) o místě narození Mesiáše (judský Betlém, viz Mt 2,4–6), jak vykládali proroctví ze Zacharjáše (Za 9,9) o triumfálním vjezdu Mesiáše do Jeruzaléma na oslátku (viz Mt 21,5) nebo proroctví o bití pastýře a rozprchnutí ovcí ze Zacharjáše (Za 13,7, viz Mt 26,31–32). U prvního Ježíšova příchodu vidíme, že se jednalo o zcela konkrétní a doslovné naplnění SZ proroctví. Hospodin nám v nich poskytl jasné vodítko k výkladu proroctví. V případě Ježíšova druhého příchodu a milénia tedy není žádný důvod zpochybňovat a alegoricky relativizovat proroctví, která se jich týkají, či neočekávat jejich doslovné naplnění.  

         Klíčové v pochopení eschatologie z premileniálně-dispenzačního pohledu je odlišení izraelského národa od církve. Písmo nám ukazuje, že Bůh má konkrétní plán s etnickým Izraelem a svůj plán s církvi.

         Izraelský národ byl v minulosti hlavním záměrem v Božím vykupitelském plánu. Kvůli jeho neposlušnosti se na něm ale naplnila Izajášova a Ozeášova (Oz 1–2) proroctví. Bůh odstavil izraelský národ a svou pozornost nyní zaměřuje na církev, kterou ustanovil v den letnic a která je od svého vzniku složena ze znovuzrozených pohanů a znovuzrozených židů, které povolal sám Bůh (Ř 11,7). 

         Opět ale přijde doba, ve které Bůh zaměří svou pozornost na izraelský národ a naplní na něm zbytek svých SZ zaslíbení, jak o tom mluví Pavel v 9. až 11. kapitole Římanům. Toto období bude pozemským tisíciletým královstvím, při kterém bude Pán Ježíš vládnout na této zemi z Davidova trůnu v Jeruzalémě jako Pán pánů a Král králů nad národy světa (Za 14,9–11; Zj 20,1–6). Zjevení 20,1–7 je potom zcela logickým vyústěním všech předešlých proroctví Písma týkajících se tohoto tématu a nemůže být ničím jiným než doslovným popisem Kristova pozemského království. 

         Opět musíme zdůraznit, že církev nenahradila Izrael a není ani duchovním Izraelem, na kterém se naplní Boží zaslíbení daná etnickému Izraeli. Písmo svaté nikde neučí, že by izraelský národ navždy přišel o svá zaslíbení nebo že jsou jeho fyzická zaslíbení ve zduchovnělém způsobu převedena na církev, která se stává jeho dědicem. Pravý opak je pravdou. 

         Smlouva, kterou Hospodin uzavřel s Abrahamem, je věčnou smlouvou, ve které Bůh zaslíbil Abrahamovi a jeho potomstvu (etnickému Izraeli) zem, která jim bude věčným dědictvím (Gn 17,7–8; 1Pa 16,15–17). Izraelský národ bude plně navrácen do zaslíbené země (Gn 13,14–17; Ex 32,13), kde bude pokojně sídlit (Ez 34,28–29). Boží chrám v Jeruzalémě bude obnoven v nebývalé slávě (Ez 40,1–48,35) a izraelský národ bude spasen (Jr 23,6; Ř 11,26–27). Smlouva, kterou uzavřel Hospodin s Davidem (2S 7,8–16), je také věčnou smlouvou (2S 23,5). Bůh v ní zaslíbil Davidovi, že jeho potomek bude vládnout z Davidova jeruzalemského trůnu (Ez 37,25), což Marii potvrdil anděl Gabriel (L 1,32). Otázkou je, kdy budou tyto věci naplněny?

         Na dalších místech Pán Bůh izraelskému národu zaslíbil: jejich budoucí výsadní postavení nad národy (např. Iz 2; Za 8,23; Mi 5,7); že bude Izrael oplývat vínem, mlékem a vodou a Juda bude obydlen navěky (Jl 4,18–21); že v zaslíbené zemi vysadí vinice, postaví domy a nikdo je už nikdy nevyžene (Am 9,14–15); že porazí jejich nepřátele a on sám bude přebývat v jejich středu (Sf 3,14–20); že bude Jeruzalém v bezpečí a Hospodin bude králem nad celou zemí (Za 14,1–11). I zde je otázkou, kdy budou tato neodvolatelná zaslíbení (Ř 11,25–29) naplněna?

         Ezechiel popisuje obnovu izraelského národa v 37. kapitole následovně: sjednocený národ (v. 19, 22), přiveden ze všech končin země (v. 20–21), do své vlastní země (v. 21), majíce jednoho krále (v. 22). Spravedlivý lid (v. 23), který pravdivě uctívá Boha (v. 23) pod davidovským králem (v. 24–25). Poslušní lidé (v. 24) s trvalým občanstvím (v. 25) žijící pod mírovou smlouvou (v. 26) na místě, kde přebývá Bůh (v. 27), budou národem, který je celosvětově uznán (v. 28). Je zřejmé, že nic v historii izraelského národa se od doby jejich vyhnanství ani zdaleka nepřibližuje těmto jedinečným, detailním, velkolepým Božím nepodmíněným zaslíbením etnickému Izraeli. Otázkou je, kdy budou i tyto věci naplněny?

         Ve věci Božích zaslíbení izraelskému národu platí všechno nebo nic. To je důvod, proč nám Písmo nedává žádný klíč k rozšifrování toho, která zaslíbení by se měla etnickému Izraeli naplnit doslovně a fyzicky a která by se měla naplnit duchovním způsobem na církvi. Nadějí Izraele bylo, že mohl uprostřed Božího trestu za svou neposlušnost vzhlížet k neotřesitelné naději, že Bůh jednoho dne fyzicky naplní svá zaslíbení. Pokud by Hospodin nenaplnil všechna svá zaslíbení etnickému Izraeli, potom by byl Bohem, který nebyl schopen dodržet svůj slib. Co víc, byla by i lehce zpochybnitelná jeho relevance v otázce spasení jako takového. Hospodin ale takovým Bohem není a ani ze své podstaty být nemůže (Ř 3,3; Ga 3,17; Žd 6,18).

         Skutečnost, že církev v žádném případě nijak nenahradila Izrael a ani na ni nepřešla zaslíbení daná Izraeli, je jasně viditelná také v tom, že i po založení církve staví Nový zákon vedle sebe znovu a znovu církev a etnický Izrael jako dvě odlišné entity (např. 1K 10,32), které jsou ale spaseny stejným způsobem – jedině z milosti, jedině skrze víru, jedině v božském Mesiáši, Božím Synu, Ježíši. Všech 77 NZ zmínek o Izraeli se při detailním rozboru textů vždy týká etnického národa. Jen kniha Skutků mluví o církvi (znovuzrozených z židů i pohanů) devatenáctkrát a etnickém Izraeli jednadvacetkrát a nikdy tyto termíny nepoužívá jako synonyma. Církev není nikde v Novém zákoně nazvaná duchovním nebo novým Izraelem a ani Izrael není nazván Církví. To platí i v případě Galatským 6,16, kde není možné ignorovat majoritní význam řecké spojky καί (kai) – a –, která zde vyzdvihuje jednoznačnou specifikaci židovských věřících a která neumožňuje použití tohoto textu k obhajobě teologie náhrady. 

(pokračování příště)