Lenost v životě křesťana

Chtěl bych se s vámi v následujících měsících zamyslet nad biblickým vnímáním práce, píle a lenosti. Dlouho jsem přemýšlel, jak uvést toto téma. Nechci a ani si netroufám tvrdit, že dnešní téma je „nejpalčivějším“ problémem, ale zdá se mi, že v naší době je právě lenost tím, co stále silněji táhne církev do světa. Nejen proto, že je lenost ve společnosti tak rozšířená, že ji vidíme na každém kroku, ale také protože se jí „táhnout“ do světa necháváme. Jaké jsou však důsledky lenosti, to už často nejsme schopni vidět. Kdo vás naposledy konfrontoval s hříchem lenosti? Kdy jste k někomu museli přijít a říct mu, že nedělá „to nejlepší pro jeho slávu“?

Přesto je lenost oblast, která se dotýká každého z nás, našich životů, práce, vztahů. A to nejen doma, ale také v církvi. 

Co tedy dělat s leností? Jak s ní bojovat? A jak se jí zbavit? Všechny uvedené otázky vychází z definice podstaty lenosti.  Písmo nám i v této oblasti přináší odpovědi. 

Při pohledu do Bible vidíme neměnící se vlastnosti lidského charakteru. Týká se to jak lidského jednání, tak motivů, které k danému jednání vedou. Kniha Kazatel nám tuto skutečnost předkládá následovně:

To, co bylo, je to, co i bude, a to, co se dělalo, je to, co se bude dělat. Není nic nového pod sluncem. (Kaz 1,9)

Tato pravda se však netýká pouze práce, činností nebo motivů, ale také zápasů a pokušení. Z toho můžeme usoudit, že zápasy, které vedeme v naší generaci, nejsou jiné než ty, se kterými zápasily generace předchozí, ač možná zápasíme s jinou intenzitou. 

Nechci si tady stěžovat na lenost „dnešní církve“ či „mladých“. Ani není mým cílem jen definovat lenost. Chci, abychom, dá-li Pán, společně přemýšleli v několika krátkých zamyšleních nad důležitostí píle, která přináší Bohu slávu. A kde jinde začít než u lenosti. Proto má naše první téma název: Lenost v životě křesťana. 

Pojďme si lenost nejprve definovat. Protože z naší definice vychází nejen naše vnímání, ale také další otázky a cesty k vypořádání se s leností. Co je vlastně lenost? Když si slovo lenost zadáte do vyhledávače jakéhokoliv webového prohlížeče, dostanete definice, které se všechny točí kolem jednoho významu.

Lenost je podle vnímání tohoto světa „duševní apatie či nechuť k jednání plynoucí z nedostatku motivace jednat”. Lenost je „opak činorodosti“. Pro nás je však možná důležitější, že v dnešní době není lenost vnímána jako něco, co bychom mohli označit slovem „hřích“. Svět ji vnímá jako „nezdravé“ nebo „neprospěšné“ vyjádření sebe sama. 

Když se však podíváme do Písma, které často mluví o lenosti, je nám jasné, že chceme-li přesně označit lenost, nejlépe se hodí slovo „hřích“. Možná se ptáte, kde je výslovně napsáno, že lenost je hřích, a je pravda, že v Písmu nenajdeme vyjádření: lenost = hřích. Dovolte mi však uvést dva důvody, které potvrzují zařazení lenosti mezi hříchy:

Lenost je hřích, protože jde proti Božímu řádu 

Mnoho lidí, včetně mě, by si občas přálo, aby byla práce důsledkem pádu člověka. Práce je však již od prvních veršů knihy Genesis považována za dobrou. Vždyť „na počátku Bůh stvořil“ (Gn 1,1), což byla práce. Když následně stvořil Bůh člověka, stvořil ho proto, aby člověk Hospodina oslavoval. A jedním ze způsobů, jakým ho měl a má oslavovat i dnes, je práce. Když byl člověk postaven do zahrady Eden, dostal ji za úkol obdělávat a starat se o zvířata (Gn 2,15).  Práce, drazí v Kristu, není následkem pádu, důsledkem pádu je naopak lenost.

Proto když definujeme lenost, nemůžeme jinak než ji definovat v rozporu s tím, co říká tento svět. Lenost není „vyjádření sebe sama“, je to „prosazení sebe sama“, a to navzdory důvodům, pro které nás Pán stvořil. 

Nemělo by být naší motivací, že když budeme pilně pracovat, můžeme přinést Bohu chválu (1K 10,31)? Nemotivuje nás k lenosti spíše to, že „my“ nechceme nic dělat?

Lenost je tedy projev sebestřednosti a pýchy. „Já” nechci. Když jsme však líní, dáváme na místo toho, kdo rozhoduje o našem životě, sebe samé. A tak se proviňujeme modloslužbou. A to nás vede k druhému bodu.

Lenost je hřích, protože jde o svévoli 

Dále je lenost hřích, protože jde o prosazení naší vůle. Co tím chci říct? Jelikož Písmo nám na mnoha místech přikazuje, abychom pracovali (Gn 2,15; Př 14,23; 28,19; Ef 4,28; 1Te 4,11–12; 2Te 3,6–12 atd.), je lenost prosazováním naší vůle proti Boží vůli pro nás. Podívejme se, jak apoštol Jan nazývá takové jednání:

Každý, kdo činí hřích, činí také svévoli. Hřích je svévole. (1J 3,4)

Naší motivací k lenosti je prosazovat vlastní vůli, a protože nechceme pracovat a namáhat se, ubíráme se cestou lenosti. Možná jste tak o lenosti nikdy neuvažovali, ale zkuste se zamyslet, opravdu je lenost nedostatek motivace jednat (jak říká svět)? Ano, možná bychom to tak mohli nazvat, ale ne u věřících. Vždyť přinést Bohu chválu je dost silná motivace k tomu, abychom pracovali. 

Pro tyto dva zmíněné důvody je lenost na základě Písma hřích. Písmo nás však učí, že člověk, který je znovuzrozený, nemá podléhat hříchu, ale naopak se mu vzepřít a odstraňovat ho z vlastního života (Žd 12,1–2). A boj s leností není lehký. Stejně jako všechny ostatní hříchy se i lenost snaží v našem životě zapustit kořeny a ovládnout nás. 

Když tedy definujeme lenost jako hřích, Písmo nám ukazuje způsoby, jak s ním jednat. To neznamená, že náš boj bude lehčí nebo snazší. Uvědomme si však, že pokud podléháme lenosti, ačkoli si myslíme, že nikomu neubližujeme, jsme ve vzpouře proti Bohu, který za nás dal vlastního Syna. Držme se tedy Krista a pracujme pro jeho slávu.  

Boj s leností, stejně jako i s dalšími hříchy, může mít dlouhého trvání, proto nezmalomyslněme, ale spoléhejme na toho, který nám dává sílu a milost. Práce pro jeho slávu stojí za námahu.