V návaznosti na konferenci Evangelikálního fóra (viz IDEA č. 79, s. 7) jsem se na konci září zúčastnil – opět online – zvláštního vyučování (tzv. Master Class) na téma důvěryhodnosti evangelií. Přednáška mě nadchla, a tak jsem si koupil knížku od přednášejícího Petera J. Williamse s názvem Can We Trust the Gospels? (Můžeme důvěřovat evangeliím?). Peter J. Williams, který má doktorát (PhD)  z Cambridge, je v současné době ředitelem Tyndale House v Cambridge v Anglii. Tato instituce je jedním z předních ústavů na světě, které se zabývají biblickými studiemi. Předtím byl Dr. Williams docentem Nového zákona na Univerzitě v Aberdeen (město ve Skotsku), dále byl předsedou Mezinárodního projektu řeckého Nového zákona a účastnil se dalších překladatelských aktivit týkajících se Bible.

Jeho knížka má i s rejstříkem pouze 153 stran, ale je to mimořádně hodnotné a hutné čtení o argumentech svědčících pro věrohodnost evangelií.

Mimobiblické zdroje o Ježíši a křesťanech

Zajímavá je hned první kapitola, ve které autor uvádí mimobiblické zdroje potvrzující pravdivost evangelijních sdělení. Jedná se především o citace z děl Kornelia Tacita (římského historika a senátora), Plinia mladšího (římského spisovatele a právníka) a Josefa Flavia, židovského učence a historika. Není zde místo tyto citace podrobně rozebírat, ale souhrnně lze uzavřít, že z těchto mimobiblických zdrojů plyne několik zjištění:

– Potvrzují základní skutečnosti z Nového zákona, jako Kristovu smrt pod Pontským Pilátem v Judeji v letech mezi 26–36 po Kristu,

– ukazují, že Kristus byl velmi záhy uctíván jako Bůh,

– svědčí o tom, že Kristovi následovníci zakoušeli velmi kruté pronásledování,

– dále svědčí, že křesťanství se rozšířilo velmi záhy, a to daleko a široko,

– potvrzují také, že prvotní křesťané znali detaily ohledně Kristova rodinného původu (narození  v Betlémě, původ z královské dynastie apod.).

Znali autoři své reálie?

Nejvíce mě však zaujala třetí kapitola s názvem „Znali autoři evangelií reálie?“. Jako reálie jsou označovány skutečnosti, které vyznačují určitý národ nebo stát jako něco jedinečného. Tyto vlastní a zvláštní rysy se mohou najít v kterékoliv oblasti života, např. v jazyku, kultuře, ale také v geografických detailech či v prostředí, ve kterém daný národ žije.   

Jedním z testů prokazujících věrohodnost evangelií mohou být právě znalosti ohledně místa a času, o kterém jeho autoři psali. Dnes žijeme v době, kdy máme velmi snadný přístup k informacím, zvláště díky internetu. Když však cestujeme, často jsme překvapeni některými kulturními a geografickými aspekty navštěvovaných zemí, které jsme neznali a které nás mohou uvádět do rozpaků.

Představte si, že byste měli napsat nějaký příběh o události, která se odehrála na odlehlém místě, jež jste nikdy předtím nenavštívili. Neměli byste přitom přístup k internetu. I kdybychom použili informace z různých dostupných knihoven, velmi bychom zápasili se sběrem informací o daném místě, aby nám všechny detaily našeho příběhu zapadaly do různých podrobností (reálií), které znají místní lidé.

Dokonce i kdyby byla většina těchto detailů správná, nemuselo by znít vyprávění autenticky. Potřebovali bychom znát kulturu, ekonomiku, geografické detaily, jazyk, politiku, a dokonce i jména, kterými bychom pojmenovali hlavní hrdiny příběhu. Jinak by hrozilo, že se pozná, že píšete o něčem, co jste nikdy neviděli a nezažili.

Peter Williams evangelia z tohoto úhlu pohledu v mnoha zmiňovaných oblastech testuje. Jsou to zejména geografické detaily, jména a další podrobnosti, jako jsou finance a lokální zvyklosti.

Geografická místa v evangeliích

Všechna novozákonní evangelia ukazují na dobrou znalost geografických míst, o kterých jejich autoři píšou. Celkově je v evangeliích zmíněno 26 měst. Matouš a Lukáš zmiňují 16 z nich, Marek a Jan 13. Mezi městy, o kterých evangelisté píšou, nejsou jenom známá místa, jako například hlavní město Jeruzalém, nýbrž také malé osady a vesnice, jako Betanie (zmíněna ve všech evangeliích), Betfage (zmiňovaná Matoušem, Markem a Lukášem) a další malé lokality, jako Ainon, Salim, Sychar, Kana, Efraim, o kterých píše Jan.

Takou znalost geografických reálií nebylo možné získat z nějakých písemných zdrojů, protože žádné známé informační zdroje z této doby takové podrobnosti neobsahují. Existují pouze dvě možnosti, jak mohli autoři k těmto detailům dospět: buď z osobní zkušenosti, nebo ze slyšení z velmi dobře obeznámeného a spolehlivého zdroje.

Zajímavé je také zjištění, že geografická místa, která zahrnují nejen zmiňovaná města, ale i pojmenování regionů, vodních ploch či jiných míst, se přes svou různorodost vyskytují v poměru  k počtu ostatních slov v hodnotách, které mají relativně malý rozptyl mezi jednotlivými evangelii. Tento poměr v jednotlivých evangeliích se pohybuje od 4,9 do 5,4 slov popisujících geografické pojmy ku 1000 ostatních slov. Jinak řečeno na každých tisíc slov, které máme v evangeliích, najdeme kolem 5 slov týkajících se geografických reálií. Tato skutečnost ukazuje na přirozený způsob sdílení kultury a popisu událostí, které byly v této době obvyklé (a svědčí naopak proti nějaké konspiraci při sepisování evangelií, jak to tvrdí lidé zpochybňující jejich věrohodnost).

Topografické znalosti Palestiny

Asi nejvíce mě oslovily detaily ohledně cest a topografie v tehdejší Palestině. Líbí se mi to zejména proto, že jsme si s manželkou při našich cestách po Izraeli mnohé z těchto reálií osobně ověřili. Všechna evangelia nám správně sdělují, že při cestě do Jeruzaléma se musí jít do kopce (Jeruzalém je v nadmořské výšce asi 750 m).

Když Ježíš vystupoval do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl:… (Mt 20,17 ČSP)

Byli na cestě, vystupovali do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; a děsili se a ti, kteří je doprovázeli, se báli. (Mk 10,32 ČSP)

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš vystoupil do Jeruzaléma. (J 2,13 ČSP)

Marek a Lukáš také vědí, že z Jeruzaléma je topografie terénu směrem dolů:

Učitelé Zákona, kteří sestoupili z Jeruzaléma, říkali... (Mk 3,22 ČSP)

Toto možná není až tak zajímavé, protože město Jeruzalém je typicky vyobrazeno jako vyvýšené v terénu. Existují však jiná místa, která ukazují, že autoři evangelií znali topografii země, o které psali, velmi dobře.

Evangelista Lukáš popisuje historii, kterou vyprávěl Pán Ježíš:

„Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičům; ti ho svlékli, zbili, nechali polomrtvého a odešli. Náhodou sestupoval po té cestě jeden kněz, ale když ho uviděl, obešel ho.“ (L 10,30–31 ČSP)

Cesta z Jeruzaléma do Jericha je prudké klesání, při kterém je překonán výškový rozdíl kolem 1 km (Jericho je totiž nejníže položené město na světě – nachází se ve výšce 250 m pod hladinou moře). Takže popis této cesty jako sestup je velice výstižný. (Samozřejmě se přitom předpokládá, že tento oddíl popisuje přímou cestu z Jeruzaléma do Jericha.)

Cesta z Kány Galilejské do Kafarnaum je také popisována jako sestup:

Potom sestoupil on, jeho matka, jeho bratři i jeho učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní. (J 2,12 ČSP)

O lokalitě Kány se diskutuje, ale nejpravděpodobnějším kandidátem je místo Khirbet Qana (archeologické naleziště v Dolní Galileji), které se nachází v nadmořské výšce asi 200 m, zatímco Kafarnaum (Kfar Nahum) je asi 200 m pod hladinou moře. Podobné je to s cestou z Nazareta (350 m nad mořem) do Kafarnaum, kterou Lukáš popisuje jako sestup:

Sestoupil do galilejského města Kafarnaum a učil je v sobotu. (L 4,31)

Matouš a Marek také vědí, že od moře (tedy od Galilejského jezera) lze vystoupit hned na horu (na Golany):

Ježíš se se svými učedníky odebral k moři. A vydalo se za ním velké množství z Galileje a z Judska... Vystoupil na horu a zavolal k sobě, které sám chtěl. I odešli k němu. (Mk 3,7.13)

Další detaily se týkají přístupových cest k Jeruzalému. Lukáš například zmiňuje přístup přes Jericho (18,35) a pak z východu přes vesničky Betfage a Betanie k Olivetské hoře (19,26). Všechna jmenovaná místa můžete v dnešním Izraeli nalézt, navštívit a ověřit si jejich polohu.

Detaily, které evangelisté popisují, nejsou sice automaticky důkazem, že evangelia jsou pravdivá, svědčí však o skutečnosti, že autoři znali velice podrobně místa, kde Pán Ježíš a jeho učedníci působili. Tyto informace nebyli schopni získat z jakýchkoliv jiných informačních zdrojů, protože takové informace nejsou z jiných dobových zdrojů dostupné. Kdyby evangelia byla sepisována, jak tvrdí pochybovači, ze vzdálených míst bez důkladné znalosti terénu, nemohla by obsahovat takové detaily. To nepřímo potvrzuje, že musela být sepsána lidmi velmi dobře obeznámenými s reáliemi tehdejšího Izraele.

Srovnání s apokryfy

Toto zjištění můžeme dát do protikladu s velmi kusými geografickými informacemi, které nacházíme v jiných tzv. evangeliích, která byla sepsána prokazatelně mnohem později. Jsou to zejména evangelium Tomášovo, Filipovo (na kterém postavil své dílo Šifra mistra Leonarda autor Dan Brown) a ještě tzv. evangelium Judovo publikované až v roce 2006 v magazínu National Geographic. Všechna tři jmenovaná evangelia byla sepsána odhadem 50–150 let po vzniku čtyř biblických evangelií.

Pokud jde o geografická data, Tomášovo evangelium zmiňuje jednou Judeu. Jiné geografické názvy se zde nevyskytují. V Judově evangeliu nenajdeme žádné geografické názvy. Evangelium Filipovo uvádí čtyřikrát název města Jeruzalém, jednou je uvedena Nazara (alternativa pro Nazaret) a jednou Jordán. Zde však nejde o žádné mimořádné informace. Každý zná Jeruzalém (hlavní město), Jordán (hlavní řeku) a Nazaret, město Ježíšova původu (když byl také označován jako Nazaretský). Nic neukazuje na mimořádnou znalost geografických reálií těchto míst. V tom se čtyři evangelia, která máme v Bibli, naprosto odlišují a nepřímo dokazují svou autenticitu.

Jména v evangeliích

Jednou z nejzřetelnějších známek obeznámení se autorů evangelií s věcmi, o kterých psali, jsou osobní jména. Existuje mnoho studií, které ukazují na rozdíly ve výskytu jmen u Židů žijících v tehdejší Palestině ve srovnání s jinými oblastmi tehdejšího Římské říše. Jeden z vědců, který relativní výskyt židovských jmen v různých oblastech tehdejšího Středomoří podrobně studoval, je Richard Bauckham. Za tímto účelem prohlížel díla Josefa Flavia, svitky od Mrtvého moře, časné rabínské texty a také kostnice (bedýnky s kostmi zemřelých a jejich jmény). Bauckham našel asi 2953 výskytů 521 jednotlivých jmen, z toho 447 bylo mužských, 74 ženských. K nejčastějším mužským jménům patří Šimon (243), Josef (218), Eleazar (Lazarus – 166), Juda (164), Johanan (Jan – 122), Joshua (Ježíš – 99). Vidíme celkem dobrou korelaci s výskytem jmen v Nové zákoně: Šimon (8), Josef (6), Eleazar (Lazarus – 1), Juda (5), Johanan (Jan – 5), Joshua (Ježíš – 2).

V době Nového zákona žilo mnoho Židů v Egyptě. Když se podíváme na nejčastější židovská jména v Alexandrii, jsou to podle výskytu tato pojmenování: Eleazar, Sabbataius, Josef, Dositheus, Pappus, Ptolemaius, Samuel. Ať se podíváme na jména Židů žijících v Lybii, v západním Turecku nebo kdekoliv jinde, všechna vypadají jinak než jména vyskytující se nejčastěji v tehdejší Palestině. Kdyby se někdo, kdo žil v jiné části tehdejšího Římského impéria, pokusil pojmenovat své hrdiny podle židovských jmen v komunitách mimo tehdejší Palestinu, nestrefil by se do nejčastějších židovských jmen vyskytujících se v tehdejší Palestině.

Upřesňující jmenné přívlastky

Zajímavé jsou také upřesňující jména (jmenné přívlastky či moderně řečeno „příjmení“), kterými jsou jednotlivé osoby v Novém zákonu označovány, aby se při stejném osobním jménu vyloučila jejich záměna. Nejčastějším jménem, jak jsme již uváděli, byl Šimon. Toto jméno v evangeliích vždy vyžadovalo bližší určení, přívlastek – Šimon Petr (Mk 3,16), Šimon Kananejský (Mk 3,18), Šimon Malomocný (Mk 14,3), Šimon z Kyrény (Mk 15,21). Podobně to bylo nutné u jména Marie, které bylo nejčastějším ženským jménem. Nový zákon mluví o Marii Magdalské a Marie, matce Jakubově a Josefově (Mt 27,56 ČSP).

Podívejme se nyní v tomto kontextu na jména všech apoštolů, jak jsou zapsána v Matoušově evangeliu:

Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon [1] zvaný Petr, jeho bratr Ondřej [˃99], Jakub [11] Zebedeův a jeho bratr Jan [5], Filip [61=], Bartoloměj [50=], Tomáš [˃99], celník Matouš [9], Jakub [11] Alfeův, Tadeáš [39=], Šimon [1] Kananejský a Juda [4] Iškariotský, který ho pak zradil. (Mt 10,2–4 ČSP)

V hranatých závorkách v textu jsou uvedena pořadí výskytů jednotlivých jmen podle prací Richarda Bauckhama. Ihned vidíme, že pro nejčastěji se vyskytující jména jsou nutné upřesňující přívlastky. Platí to až do 11. v pořadí nejčastějšího jména, kterým je Jakub. U jmen, která měla mnohem nižší výskyt, upřesňující přívlastky nutné nebyly. Jsou to jména Tadeáš, Bartoloměj, Filip a Tomáš. Uvedený seznam jmen apoštolů nejenže autenticky potvrzuje výskyt nejčastějších jmen v tehdejší Palestině, ale navíc ukazuje, že přívlastky u jednotlivých jmen se vyskytují právě v těch případech, kde to pro odlišení jmen v tehdejší Palestině bylo nutné.

Když to opět srovnáme s apokryfními evangelii, vidíme velký rozdíl. Tomášovo evangelium z druhého století jmenuje pouze Jakuba Spravedlivého, Ježíše, Marii, Matouše, Salome, Šimona Petra a Tomáše. Mariino evangelium, také z druhé století, jmenuje Ondřeje, Leviho, Marii, Petra a Spasitele. Při jeho sepisování je patrný již dostatečný odstup, protože Pána Ježíše nejmenuje jeho osobním jménem. Judovo evangelium jmenuje pouze dvě palestinská židovská jména: Juda a Ježíš! Zbytek jsou jména z řecké Bible nebo z tehdejšího mysticizmu jako Adam, Adonaios, Barbelo, Gabriel, Galila, Michael, Nebro, Saklas, Seth a další.

Jména v evangeliích nám dávají další důkaz o vysoké kvalitě jejich svědectví. Ukazují na skutečnost, že autoři evangelií byli schopni poskytnout zcela autentický obraz toho, jak se lidé v jejich příbězích skutečně jmenovali. Nebyla to jenom fiktivní jména, ale jména, která velmi dobře zapadala do tehdejšího kulturního kontextu Palestiny prvního století.

Botanické pojmy

Evangelia odkazují také k celé řadě botanických pojmů. Mnohé z nich, jako například fíky, víno, pšenice, se vyskytují všude ve středomořské oblasti, takže neposkytují nic jedinečného pro kontext popisovaných událostí. Avšak například Ježíšova zmínka o desátkách, kterou farizeové dávali z máty, kopru a kmínu (viz Mt 23,23), ukazuje na specifické znalosti o rabínských debatách týkajících desátek z kopru a kmínu.

Jiná pozoruhodná znalost se objevuje v místě, kde vrchní celník Zacheus vylezl na strom zvaný planý fíkovník (v jiných překladech je uvedeno „strom sykomory“). Odpovídající druh ficus sycomorus nerostl v severních částech Středomoří (Itálie, Řecko, Turecko), protože zde pro něj chybí přirození opylovači. Podle rabího Abba Šaula, žijícího ve druhém století po Kristu, byl tento strom typickým pro oblast Jericha.  Odkud tedy mohl autor vědět o sykomorách v Jerichu? Nejjednodušším a nejvěrohodnějším vysvětlením je, že tam byl sám, anebo se to dozvěděl od někoho, kdo to důvěrně znal.

Finance

Matouš a Marek popisují celé skupiny celníků, které byly přítomné v Kafarnaum (Mt 9,9–10; Mk 2,14–15). V evangeliích však není zmínka o tom, že bylo Kafarnaum strategickým místem pro výběr cla na severní hranici teritoria, kde vládl Herodes Antipas. Obdobně se Lukáš zmiňuje o tom, že byl Zacheus vrchním celníkem v Jerichu (L 19,2). Jericho bylo v té době významným městem na judské straně hranice teritoria spadajícího pod správu Pontského Piláta. Přes toto město probíhala hranice s Pereou, kde vládl Herodes Antipas, a stejně jako na severu i zde bylo místo intenzivního výběru cla. A tak Matouš a Marek na jedné straně a Lukáš na straně druhé popisují nezávisle na sobě různé události s celníky, které se odehrávaly v rozdílných hraničních oblastech. Evangelisté měli správné a podrobné informace o místním systému výběru cla. 

Matouš je tradičně spojován s povoláním celníka a jeho evangelium prokazuje nejvyšší úroveň zájmu o oblast financí, včetně mnohých odkazů k penězům a pokladům. Pouze v jeho evangeliu najdeme:

– příběh o mudrcích, kteří přinesli své dary (2,11),

– podobenství o ukrytém pokladu (13,44),

– podobenství o objevení drahocenné perly (13,45–46),

– popis setkání Petra s výběrčími chrámové daně (17,24–27),

– podobenství o služebníku, kterému byl odpuštěn dluh ve výši deseti tisíc hřiven, ale který sám pak neodpustil svému spoluslužebníkovi dluh ve výši sto denárů (18,23–35),

– podobenství o dělnících na vinici, kteří byli nespokojeni se svou mzdou jednoho denáru, když opozdilci, kteří pracovali mnohem kratší dobu, obdrželi stejnou mzdu (20,1–16),

– podobenství o hřivnách (25,14–30),

– informace ohledně peněz, za které Jidáš vydal Ježíše (27,3), a jak bylo s nimi naloženo (27,7),

– informace o úplatku, které velekněží dali vojákům střežícím Ježíšův hrob (28,12). 

Všechny uvedené informace ukazují na autorovy velmi dobré znalosti finančních záležitostí v tehdejší Palestině.

Závěr

Autoři evangelií prokazují mimořádnou až precizní znalost různých reálií v tehdejší Palestině. To vylučuje teorie a tvrzení různých pochybovačů o tom, že by evangelia mohla být zdeformována způsobem, který známe ze hry „tichá pošta“. Při této společenské hře si první účastník vymyslí nějaké slovo a pošeptá ho nejbližší osobě do ucha. Ten druhý šeptá to, co uslyšel, do ucha dalšímu účastníkovi a tak hra pokračuje dále. Výsledkem tohoto opakovaného šeptání a předávání zprávy bývá často úplná zkomolenina původního slova.

Avšak vysoká přesnost údajů včetně reálií, velmi dobře korespondujících s mimobiblickými zdroji a zapadajících věrohodně do sebe navzájem, ukazuje na mimořádnou kvalitu informačního přenosu při vzniku čtyř evangelií. Předávání informací o díle a životě Pána Ježíše nefungovalo na principu „tiché pošty“. Tyto zprávy byly předávány s vysokou kvalitou v přenosu i v záznamu. O to více bychom měli slovům zapsaným v evangeliích důvěřovat a brát je velmi vážně.

Pokračování v příštím čísle.