31. října 2016 oznámil papež František, že po pěti stech letech mají nyní protestanti a katolíci „příležitost napravit kritické okamžiky naší historie tím, že se posuneme za hranice svých sporů a neshod, které nám vždycky bránily v tom, abychom si navzájem rozuměli“. Zní to, jako kdyby celá reformace byla jen nějaká malicherná hádka o nepodstatných záležitostech, něco jako dětský výbuch vzteku, nad který se už dnes všichni jako dospělí můžeme povznést a zapomenout na něj.

Ale vysvětlete to Martinu Lutherovi, který cítil takovou svobodu a radost, když znovu objevil ospravedlnění jedině vírou, že napsal: „Vnímal jsem, že jsem skrz naskrz znovuzrozený a že jsem už vešel branou otevřenou dokořán do samotného ráje.“ Vysvětlete to i Williamu Tyndaleovi, který  v tom spatřoval tak „lahodnou, milou a radostnou novinu“, že z toho začal „zpívat, tancovat a jásat“. Vysvětlete to Thomasu Bilneyovi, který v tom našel zdroj „úžasné útěchy a pokoje, a to až do takové míry, že jeho pohmožděné kosti doslova poskočily radostí“. Tito první reformátoři si zcela jistě nemysleli, že by se pouštěli do nějaké mladické rvačky – viděli to tak, že objevili přelíbeznou zprávu o obrovské radosti.

Dobrá zpráva v roce 1517

Počátkem šestnáctého století se v Evropě už po dobrých tisíc let nenacházela jediná Bible, kterou by si lidé mohli číst. Thomas Bilney tudíž ani neměl kde narazit na slova: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky“ (1Tm 1,15). Místo aby lidé byli vedeni k porozumění slovu Božímu, byli zanecháni v domněnce, že Bůh je Bohem, který lidem dává schopnost nějak si své spasení zasloužit. Jak to rád podával jeden z tehdejších učitelů: „Bůh neodepře svou milost těm, kdo se snaží, jak nejlépe mohou.“ Ačkoli to měla být slova povzbuzení, zanechávala velmi trpkou pachuť v ústech všech, kdo je brali vážně. Jak jste si mohli být jistí, že jste skutečně udělali to nejlepší? Jak jste jen mohli vědět, že už jste se stali dostatečně spravedlivým člověkem, který si zaslouží spasení?

Martin Luther se opravdu snažil. „Býval jsem dobrým mnichem,“ napsal o sobě, „a byl jsem svému řádu tak přísně oddaný, že bych mohl říci, že kdyby se někdy mnich mohl svou řeholní disciplínou dostat do nebe, já bych se tam určitě dostat měl.“ Přesto však dodává:

„Mé svědomí mi nedopřávalo jistotu, byl jsem naopak stále na pochybách a říkal jsem si: ‚Tohle jsi neudělal dobře. Nebyl jsi dost zkroušený. Opomenul jsi to při zpovědi.‘ Čím více jsem se snažil napravit lidskou tradicí své nejisté, slabé a utrápené svědomí, tím více se mé svědomí stávalo den za dnem nejistějším, slabším a utrápenějším.“

Podle římského katolicismu měl Luther docela pravdu, když si nebyl jistý nebem. Mít jistotu ohledně svého místa v nebi bylo považováno za pomýlenou domýšlivost a v případě Johanky z Arku to bylo jednou z částí obžaloby, kterou proti ní vznesli při soudním řízení v roce 1431. Tehdy její soudcové prohlásili:

„Tato žena hřeší svým tvrzením, že si je tak jistá svým přijetím do ráje, jako kdyby už teď měla podíl na ... slávě, a to vzhledem k tomu, že při naší pozemské pouti nemůže žádný  z poutníků vědět, zda je hoden slávy anebo potrestání, což může určit jedině svrchovaný soudce.“

V rámci logiky celého systému dává tento rozsudek jednoznačně smysl: jestliže se můžeme dostat do nebe jedině na základě toho, že jsme si nebe (pomocí Boží uschopňující milosti) osobně zasloužili, pak si samozřejmě nikdo nemůže být jist. V souladu s daným směrem uvažování se mohu na své místo v nebi spolehnout jen do té míry, nakolik se mohu spolehnout na svou vlastní bezhříšnost.

Právě proto ze sebe mladý Martin Luther vyrazil výkřik strachu, když ho jako studenta při bouři málem zasáhl blesk. Byl naprosto zděšen myšlenkou na smrt, neboť bez toho, aniž by věděl o Kristově dostačujícím spasení z milosti – bez ponětí o ospravedlnění jedině vírou –, neměl žádnou naději, že by se dostal do nebe.

A proto, sotva v Písmu znovu objevil ospravedlnění jedině vírou, měl pocit, jako by branami otevřenými dokořán vcházel do ráje. Důsledkem bylo, že namísto své tíživé úzkosti a děsu nyní mohl napsat následující slova:

„Když nám ďábel vmetá naše hříchy do tváře a prohlašuje, že si zasluhujeme jen smrt a peklo, měli bychom promluvit takto: ‚Připouštím, že si zasluhuji smrt a peklo. Co z toho? Znamená to snad, že budu odsouzen k věčnému zatracení? V žádném případě. Znám totiž toho, který trpěl a přinesl dostatečnou oběť místo mě. Jeho jméno je Ježíš Kristus, Syn Boží. Tam, kde je on, budu i já.‘“

Díky reformaci lidé dostali velikou chuť poslouchat kázání a číst Bibli. Možnost číst si Boží slova a vidět v nich tak dobrou zprávu, že Bůh zachraňuje hříšníky, a to ne na základě toho, jak dobře činí pokání, ale plně a bez výhrad jeho milostí, bylo jako náhlý rozbřesk paprsků středozemního slunce do šedivého světa náboženské viny.

Dobrá zpráva v roce 2017

Na správnosti a závažnosti poznání, které přinesla reformace, neubralo vůbec nic ani uplynulých pět set let. Odpovědi na tytéž klíčové otázky stále činí veškerý rozdíl mezi lidskou beznadějí a šťastnou spokojeností. Co se mnou bude, až zemřu? Jak to můžu vědět? Je ospravedlnění darem  v podobě uděleného statutu spravedlnosti (jak tvrdili reformátoři) anebo se jedná o proces, kdy se člověk stává stále svatějším (jak tvrdí Řím)? Mohu se ohledně svého spasení plně spolehnout jedině na Krista anebo mé spasení závisí na tom, jak úspěšné budou mé snahy o dosažení svatosti?

Přesvědčení, že při reformaci šlo o pouhou reakci na aktuální dění té doby, přivádí lidi k mylnému úsudku, že reformace je jen trocha historie, přes kterou se můžeme úspěšně přenést. Když se na to ale podíváme více zblízka, je nám vše hned jasnější: reformace nebyla především negativním hnutím, které by brojilo za oddělení se od Říma a jeho korupce, bylo to naopak hnutí pozitivní, kterému šlo o návrat k evangeliu. A přesně to nám zachovává hodnotu reformace i pro dnešní dny. Kdyby byla reformace jen pouhou reakcí na historickou situaci před pěti sty lety, dalo by se očekávat, že už je to za námi. Ovšem jako program, který si klade za cíl neustále se blížit evangeliu, to za námi zkrátka být nemůže.

Další námitkou je, že dnešní kultura pozitivního myšlení a sebeúcty naprosto stírá citlivost na vnímání hříšníkovy potřeby ospravedlnění. Nenajdeme dnes mnoho těch, kdo by si oblékali žíněnou košili a setrvávali celé noci v mrazivém chladu na modlitbách, jen aby dosáhli Boží přízně. Je-li to tedy tak, pak Lutherův problém mučivé viny před Božím soudem pominul spolu s šestnáctým stoletím a řešení tohoto problému v podobě ospravedlnění vírou už je dnes něčím, co zastaralo jako nepotřebné.

Jenže ve skutečnosti právě do kontextu dnešní doby zaznívá Lutherovo řešení jako přešťastná a zcela příhodná zpráva. Jestliže jsme už hodili přes palubu jakékoli ponětí o tom, že bychom kdy mohli být před Bohem vinni a potřebovali bychom tudíž jeho ospravedlnění, pak naše kultura opět podléhá tomu starému problému viny v ještě zákeřnější a rafinovanější formě a přitom absolutně bez prostředků k jeho řešení. V dnešní době nás ze všech stran bombardují sdělení, že nás všichni budou mít mnohem raději, když budeme přitažlivější. Nemusí se to týkat přímo Boha, ale přesto tu jde o náboženství skutků, ještě s mnohem hlubšími kořeny. Pro tuto situaci nám reformace přináší tu nejzářivější dobrou zvěst. Luther pronáší slova, která prorážejí ponurou temnotu jako slavný a naprosto nečekaný paprsek světla:

„Boží láska nenachází, ale tvoří to, co je jí milé... Místo toho, aby hleděla na své vlastní dobro, Boží láska se rozlévá a plyne a dobro dává a zahrnuje jím. Hříšníci jsou tedy přitažliví, protože jsou milovaní; nejsou milovaní proto, že by byli přitažliví.“

Ještě jednou, je nejvyšší čas

Ani pět set let poté ještě není římskokatolická církev reformovaná. Navzdory veškeré srdečnosti ekumenického způsobu vyjadřování, který si osvojili jak mnozí protestanti, tak římští katolíci, Řím stále ještě zavrhuje ospravedlnění jedině vírou. Podle všeho je to možné proto, že pro něj Písmo nepředstavuje nejvyšší autoritu, které by se měli podřídit papežové, církevní rady i celé učení. Jelikož je Písmo zatlačováno do pozadí a lidé nejsou povzbuzováni, aby Písmo četli a znali, milionům nebohých římských katolíků je tak odpíráno světlo Božího slova.

Svět mimo římský katolicismus se učení o ospravedlnění jedině vírou v běžné praxi vyhýbá jako něčemu bezvýznamnému, co má mylné nasměrování anebo co zkrátka vyvolává rozpaky. Vyskytly se některé nové náhledy na to, co apoštol Pavel vlastně ospravedlněním míní. Jde o snahy co nejvíce eliminovat důraz na potřebu každého člověka být osobně obrácen. Kvůli nim jsou lidé natolik zmateni, že s článkem, o kterém Luther prohlásil, že ho nelze ani vypustit, ani z něho nijak slevit, se děje právě to, co Luther nechtěl: vynechává se a zlehčuje.

Dnes nenastal čas, kdy bychom se měli stydět za učení o ospravedlnění ani za svrchovanou autoritu Písma, které je vyhlašuje. Ospravedlnění jedině vírou není jen přežitým pozůstatkem historických knih. Zůstává naopak i dnes jakožto jediná zvěst, která přináší s konečnou platností naprosté osvobození, zvěst s tou nejhlubší mocí, která způsobuje, že se člověk rozvine jako poupě a doslova rozkvete. Ospravedlnění jedině vírou nám dává vnitřní ujištění, že můžeme stanout před svatým Bohem, a zároveň mění hříšníky, kteří se snaží koupit si Boha nebo ho podplatit, na svaté, kteří ho milují a mají před ním bázeň.

A kolik příležitostí dnes máme k tomu, abychom tuto dobrou zprávu šířili dál! Před pěti sty lety to byl Gutenbergův nedávno vynalezený knihtisk, který umožnil, že se světlo evangelia začalo šířit takovou rychlostí jako nikdy předtím. Tyndaleovy Bible a Lutherovy traktáty se mohly vydávat po tisících. Dnešní digitální technologie pro nás představuje takový další Gutenbergův historický moment, kdy se tatáž zpráva může šířit rychlostí, o které se Lutherovi ani nesnilo.

Potřeby i příležitosti jsou v dnešní době stejně obrovské jako před pěti sty lety – dalo by se říci, že snad i ještě větší. Dodejme si tedy odvahy a nechme se inspirovat věrností reformátorů k tomu, abychom si opravdu nadevše cenili stejného dechberoucího evangelia. Ani dnes totiž nepostrádá vůbec nic ze své slávy a nepozbývá moci, která rozptýlí i naši tmu.