Žena, jaká jsem bývala

„Podřízená!? Já a podřízená žena?“ Vztekle jsem popadla Bibli a hodila ji přímo po svém dlouholetém příteli. Ed a jeho žena Jackie už několik týdnů vydávali svědectví mému manželu Sanfordovi a mně. Ed mi právě ukázal ka- pitolu z 1. Petrova listu 3:5, kde se říká: „Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha, podřizovaly se svým mužům.“ Na mou odpověď nemusel čekat dlouho. Mezi to, co jsem chtěla od života, podřízenost určitě nepatřila.

Ačkoli je ta vzpomínka stále živá, už je to naštěstí více než patnáct let. Přesně takový byl můj názor na podřízenost. Nicméně brzy nato jsem se stala křesťankou a podřídila jsem svůj život Pánu Ježíši Kristu a svému manželovi. Když moje přítelkyně Alma slyšela mé svědectví, přirovnala mé obrácení   ke

„Zkrocení zlé ženy“. To trefila hřebíček na hlavičku! Ale ráda bych začala od začátku.

Moji rodiče mě milovali a vychovávali jako jedináčka. Byla jsem rozmazlený spratek! Umíte si představit, jaký šok jsem zažila, když mi bylo 19 a vdala jsem se za svého milovaného. Jaký div, když se svět vůbec nezačal točit kolem mě, jak jsem očekávala. Byla jsem sobecká, svéhlavá a snadno jsem se rozčílila. Když se ohlédnu zpátky, vím, že kdyby mě Sanford nemiloval dost na to, aby mě „vystál“, naše manželství by zřejmě skončilo dříve, než začalo.

Mylně jsem se domnívala, že samotné manželství a mateřství mě učiní šťastnou. Na chvíli mě zklidnilo, ale velmi brzy jsem začala hledat něco víc.  A tak jsem hledala štěstí v různých organizacích, ve vzdělání, v práci a zábavě. Všechno mě bavilo jen chvíli a pak jsem zas toužila po něčem jiném. V ničem jsem nenašla uspokojení. Jak čas ubíhal, rozhodla jsem se, že budu dělat kariéru. Byla jsem si jistá, že kariéra vyřeší mé problémy. Vystudovala jsem tedy obor ošetřovatelství a začala jsem učit i na místní univerzitě.

Bůh v tu dobu poslal do mého života tři lidi. První byla má současná drahá křesťanská přítelkyně Katrina, se kterou jsem sdílela kancelář na univerzitě. Měla jsem pocit, jako bych byla řetězy připoutána k apoštolu Pavlovi. Dělala jsem si legraci z její křesťanské víry a vždycky jsem razantně odmítala její pokusy mluvit o Pánu. Mnohokrát šla kvůli mně domů v slzách. V tu dobu, kdy jsme měly s Katrinou společnou kancelář, přivedl Pán zpátky do Atlanty Eda a Jackie. Byli to naši dávní přátelé z dob studií na univerzitě a s těmi jsme se začali znovu stýkat. Přiznám se, že jsem na ně byla zvědavá. Slyšela jsem totiž, že „znáboženštěli“. To je ovšem slabý výraz! S těmi dvěma a s Katrinou se nedalo uniknout hovorům na téma Bůh a Jeho slovo.

 Cesta k přesvědčení

Jak se konkretizovaly mé plány opustit rodinu, cítila jsem se stále více a více nesvá. Začaly přicházet stavy úzkosti a to, čemu se říká panická hrůza. Ve snaze utopit svou bolest v alkoholu jsem se dostávala do depresí a do ještě větších pocitů úzkosti. Ed mě stále vybízel k modlitbě a doporučoval mi číst Janovo evangelium. Když už jsem si nevěděla rady, konečně jsem ho poslechla. Úplně jsem se hroutila a myslela jsem si, že potřebuji pomoc psychiatra. Na takové vyšetření bych ale nešla, protože mi bylo jasné, že kvůli lékům, které by mi psychiatr předepsal, bych nemohla vykonávat svou ošetřovatelskou práci. Sanford však na tom trval. Když už jsem byla ve stavu, že to vypadalo, že mě z domu vynesou ve svěrací kazajce, souhlasila jsem. Pod jednou podmínkou: Sanford mě nejdříve musí nechat promluvit s pastorem místního sboru. Moc se mu to nelíbilo, ale souhlasil.

Brzy jsme začali navštěvovat místní sbor spolu s našimi přáteli Jackie a Edem. V tu dobu jsem stále četla Janovo evangelium. Pořád dokola. Většinu toho, co jsem četla, jsem znala a věřila jsem tomu. Ježíš byl Bůh, jediný Spasitel a zemřel na kříži, aby zaplatil za mé hříchy. To jsem se učila už jako dítě.   Ale nikdy jsem Boha osobně neznala. I když jsem chtěla, nevěděla jsem jak. Jedné noci, zatímco Sanford byl v práci a naše děti Anna a David spali, jsem byla v posteli, a četla jsem Jana, tak jako mnoho předchozích nocí. Ale tato měla být jiná.