Proč potřebujeme milost

 

Úvod

Když jsem byl radou časopisu „Zápas o duši“ a vydavatelstvím „Poutníkova četba“ pověřen, abych si na dnešní už 10. konferenci, která se poprvé koná v Praze, připravil přednášku: „Proč potřebujeme milost“, ihned mi na mysl přišel apoštol Pavel, jak se v dopise Římanům odvolává na starozákonní texty o naší naprosté zkaženosti např.:

  • Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá. (Ž 14,1b) 
  • Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. (Iz 53,6) 

Ve své duchovní ztracenosti si sami nemůžeme pomoct. 

PROTO POTŘEBUJEME MILOST!

I. Všeobecná zkaženost přirozeného člověka 

Zde je text, kterým se Pavel v dopise Římanům odvolává na starozákonní Žalmy, Izajáše a další:

  • Římanům 3,9–20 Co tedy? Máme my židé nějakou přednost? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve ukázali, že všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.‘ Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude před ním nikdo ospravedlněn‘, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.

Na tomto místě bychom mohli naše zamyšlení skončit. Teď už víme, jací jsme ve své přirozenosti, a už také víme, že nikdo, naprosto nikdo, bez výjimky, nemůže být před Bohem spravedlivý, i kdyby se ve své tělesné bídě rozkrájel veškerou svou lidskou dobrotou a snaživostí dodržet Zákon. Mojžíšův zákon je tu v podstatě od toho, abychom poznali, jak jsme neschopní jej plnit a jak hříšní ve skutečnosti jsme. Ano, litera Zákona zabíjí, ale Duch dává život (2K 3,6b). 

PROTO POTŘEBUJEME MILOST!

1. otázka: Jsou přirození lidé v podstatě dobří nebo zlí? 

Člověk byl stvořen jako bezhříšný. Padl, vzdálil se Bohu a jeho myšlení a činy jsou jen zcestné: 

  • Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky. (Kaz 7,29)

Už starozákonní Jób věděl, že každý přirozený člověk je bez výjimky znečištěn hříchem: 

  • Což může člověk být před Bohem spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy? (Jb 25,4)

Člověk je v podstatě zlý, protože v Adamovi všichni zhřešili:

  • Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Ř 5,12)

I ten z lidského hlediska nejlepší člověk zemře. Ukažte mi člověka, který nezemře, a já vám ukáži člověka, který nezhřešil ani jednou. Vždyť mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). To je jistě zlá novina.

PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!

2. otázka: Opravdu jsou všichni lidé bez výjimky rodem zlí? 

Ano, je tomu tak a Písmo to nad jakoukoli pochybnost dosvědčuje:

  • Nevcházej [Hospodine] v soud se svým služebníkem, vždyť před tebou nikdo z živých není spravedlivý. (Ž 143,2)

Každý přirozený člověk chodí po své, nikoli Boží cestě:

  • Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej [Krista] však Hospodin postihl pro nepravost nás všech [tj. nás, jeho vyvolených, nikoli všech bez výjimky]. (Iz 53,6)

Všichni bez výjimky jsme rodem zlí, hříšní lidé:

  • Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. … Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. (1J 1,8.10)

Jenom Bůh je dobrý, všichni lidé jsou rodem naprosto prorostlí hříchem, jsou zcela odděleni od Boha:

  • Ježíš mu řekl: Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. (Mk 10,18)
  • Vždyť v jejich ústech není upřímnosti, jejich nitro je plné záhuby, zející hrob je hrdlo jejich, nástroje klamu jejich jazyky. (Ž 5,10)

PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!

3. otázka: Opravdu jsou přirození lidé prolhané, nepoctivé, nečestné, zvrácené, duchovní mrtvoly? 

A. Všichni máme rodem prolhané, nepoctivé a nečestné srdce, které odmítá Boha: 

  • I ucítil Hospodin libou vůni [Když Noe po potopě obětoval] a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil…“ (Gn 8,21)

Nemysleme si, že my, popotopní lidé, jsme slušnější než předpotopní. V žádném případě! Nás, popotopní lidi Bůh popsal prakticky stejným jazykem:

  • I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. (Gn 6,5)

Nebo:

  • Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka. (Mk 7,21–23)

B. Všichni máme rodem zotročenou vůli tím Zlým

  • Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu…“ (J 8,34)

To v podstatě znamená, že je hříchem vlastněn. Další příklad, že jsme byli zaprodanci hříchu, je tento:

  • Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. (Tt 3,3)

Přirozený člověk si nemůže pomoct. Volí vždy to, k čemu jej jeho zvrácené srdce táhne. Přirozený člověk nemůže nehřešit. 

C. Všichni máme rodem zvrácené touhy

  • I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2,3)

Přirozený člověk se nemůže vyhnout zatracujícímu soudu. Nemiluje Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou! Vše koná ke své vlastní slávě.

D. Všichni jsme rodem naprosté duchovní ruiny

  • Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány, ani ošetřeny olejem. (Iz 1,5–6)

Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. (Ř 7,18)

PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!

II. přirozený člověk se nemůže očistit 

1. Hřích hříchů 

Připomeňme si, že ten nejzákladnější hřích hříchů Písmo vymezuje velmi stručně, ale naprosto výstižně:

  • Hřích v tom, že ve mne [Ježíše Krista] nevěří. (J 16,9)

Hřích hříchů je pýcha, sebestřednost, protože ta upřednostňuje sebe před Bohem. Tento pýchou motivovaný hřích, kterým je snaha být roven Bohu, spáchal již Adam! A v Adamovi jej páchá každý jeho tělesný potomek. Prvotní, adamovský hřích hříchů udržuje každého přirozeného člověka v nevíře v Krista, protože přirozený člověk je soustředěn na sebe (Ř 8,7–8). Sebestřednost, tj. bohorovnost přirozeného člověka, je rodem nezvratně zakódována do jeho srdce, do jeho duchovní „DNA“. Adamův potomek je v důsledku prvotního hříchu duchovně mrtev, je oddělený od Boha, je neschopný chápat Boží věci a komunikovat vzhůru k Bohu. Propojení přirozeného, lidského ducha s Božím Duchem bylo Adamovým pádem úplně přetrženo. Boží svatý Duch nemůže přebývat v přítomnosti padlého, hříšného lidského ducha. Extenzita i intenzita, rozsah i míra duchovní zkázy je totální, proto je přirozený člověk neschopen chápat věci Božího Ducha:

  • Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem [tzn. Duchem Božím, s kterým duchovně mrtvý, přirozený člověk není propojen]. (1K 2,14) 

Vše, co člověk v tomto stavu koná, se odehrává na jevišti hříchu. Jí, pije a pracuje pro lidskou, nikoli pro Boží slávu (1K 10,30). Je satanův vazal, otrok hříchu a kvůli své zkažené přirozenosti, kvůli hříchu hříchů, tj. nevíře v Krista, není schopen z vlastní vůle zatoužit po následování Boha. 

Duchovně mrtvý člověk nehledá, ani nemůže hledat pravého Boha, jak jsme četli: „… není, kdo by hledal Boha … není ani jeden.“ Pravý Bůh jej nezajímá. Hledá jen bůžka, kterého si v mysli vytesal, džina v láhvi, který by mu urovnal životní strasti; a potom, hybaj zpět do láhve. Proto je na světě tolik modlářství, kterému se zjemněle říká náboženství, abychom zakryli, že jde o duchovní smilstvo. 

PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!

2. Sebeočištění od hříchů není možné

Boží slovo jasně prohlašuje, že se člověk sám nemůže očistit od svých hříchů; a ze své padlé podstaty ani nechce:

  • Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Ř 8,7–8)
  • Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. (Mt 7,18)
  • Může snad Kúšijec změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo? (Jr 13,23)
  • … Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,15–16)
  • Co je člověk? Je snad bez poskvrny? Což může být spravedlivý, kdo se zrodil z ženy? (Jb 15,14)
  • Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. (Jb 14,4)
  • Boží slovo dále jasně prohlašuje, že se přirozený, neznovuzrozený člověk nemůže nikdy a ničím zalíbit Bohu: 
  • Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. (Žd 11,6a)
  • Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Ř 8,8)

Ani jeden přirozený člověk se Bohu nelíbí! Ani my, které si zamiloval a nad kterými se před založením světa smiloval a slitoval, jsme se mu nemohli líbit, dokud nám nestvořil nové srdce, které již věří. Z vlastních sil se Bohu zalíbit nemůžeme! 

PROTO ZOUFALE POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!

3. Všichni se rodíme do satanova žaláře

Rodíme se jako spoutaní satanovi nevolníci. Můžeme volit jen to, co je v dosahu našeho hříšného srdce. Přirozený člověk nemá volnost, nemá styk s Bohem, nedosahuje na Boha, je uvězněn v ďáblově domácnosti, proto nemůže naplnit své srdce Duchem Božím. Adam ustlal celému lidstvu na satanově pryčně smrti, na které si všichni rodem hovíme. Vše způsobila lidská touha po bohorovnosti, touha po schopnosti posuzovat, co je dobré a co zlé: 

  • Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. (Gn 3,5) 

Vzpoura vůči Bohu, nevíra v Krista, pýcha, bohorovnost, sebestřednost, to je naše, jak již víme, nejvnitřnější, lidskými prostředky nevyléčitelná nátura: 

  • Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? (Jr 17,9)

V Adamově hříchu jsme ztratili věčný duchovní život, tzn. spojení našeho ducha s Duchem Božím. V důsledku Adamova pádu lidstvo nabylo v duchovní oblasti svobodu od spravedlnosti:

Když jste byli služebníky [doulos, otroci] hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti. (Ř 6,20)

Řečeno obráceně: Byli jste uvězněni v nespravedlnosti. Přirozený člověk tedy není schopen volit Krista, protože jeho vůle nemá volnost, nemá styk s věcmi Božího Ducha. Jeho vůle je uvězněna, zotročena, tj. vlastněna tím Zlým. Kristus na jeho volebním lístku nutně chybí. Ďáblův vězeň netuší, kdo je Kristus, není schopen jej zvolit, protože upřednostňuje a volí sebe (Ř 8,7). 

Dovolte mi nedokonalé přirovnání. Představme si, že uvězněná žena porodí dítě. To je vychováváno pouze v prostorách žaláře. Bez informací z venku netuší, ani neví, jaký je svět za zdmi vězení. Proto nemůže toužit po svobodě, neví, co svoboda obnáší. Uprchnutí je mu neznámým pojmem. V tomto omezeném prostoru má jistou míru „svobodné“ vůle. Může se „svobodně“ rozhodnout ve své cele jít třeba zprava doleva nebo zleva doprava, posadit se na pryčnu nebo jíst z plecháče levou či pravou rukou, ale nemůže se rozhodnout odjet na dovolenou třeba do Chorvatska. Neví, co je dovolená, neví, co je Chorvatsko. Nemá volnost, tzn. nemá styk s ničím, co se děje za zdmi žaláře, které nepřekonatelně střeží věznitel. Kde chybí volnost, tam je omezeno poznání, a tím i svoboda. Svobodně totiž můžeme volit jen to, co známe, o čem víme a na co můžeme dosáhnout. Přirozený člověk však vůbec netuší, kdo je Kristus! Proto na něho nemůže dosáhnout, ani se pro něho nemůže rozhodnout svou hříchem zotročenou vůlí. Ta je totiž od skutečné svobodné vůle v Kristu vzdálená stejně, jako je peklo vzdálené od nebe. 

I král David si velmi dobře uvědomil, když mu Bůh prokázal spásnou milost, že býval rodem uvězněn v podsvětí ďábla: 

  • Vyvedl jsi mě z podsvětí [tj. Boží akce, nikoli Davidova], Hospodine, zachovals mě při životě [vyrval jsi mne ďáblu], abych nesestoupil v jámu [konečný úděl zavržených je ohnivé jezero]. (Ž 30,4) 

I KRÁL DAVID POTŘEBOVAL BOŽÍ MILOST!

Naše přirozená vůle tedy nemá volnost, nemá styk s ničím a nikým za hradbami satanova podsvětí. Nemá styk se svědectvím Božího Ducha, proto nemůže vědět kdo je Bůh Otec a Syn. Proto Ježíše Krista nemůže přijmout. Přirozený člověk před takovou volbou nemůže stát, protože má „svobodu“ účinkovat pouze v žaláři toho Zlého. Na hnojišti světa pod satanovým vládnutím (J 14,30) si může „svobodně“ vybrat jen svoji páchnoucí hromádku, svých rádoby dobrých skutků, které Duch Boží ústy Izajáše nazývá (podle překladu) ohyzdným rouchem, poskvrněným šatem, poskvrněným rouchem atp. (anglicky filthy rags, tj. špinavé hadry): 

  • Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. (Iz 64,5)

PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!

III. Jak Bůh prokázal svou milost?

Kristův svrchovaný zásah na kříži byl tou nejrazantnější záchrannou akcí v historii nebe a země. Kristus paralyzoval satana, aby mohl vyloupit jeho dům, aby uzmul všechny svoje zaslíbené děti ze satanových spárů: 

  • Což může někdo vejít do domu silného muže [ďábla] a uloupit jeho věci [Boží vyvolené], jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. (Mt 12,29) 

I Izajáš, osm století před Kristem, potvrdil, že Boží projevená milost na kříži byla průrazná záchranná akce: 

  • Lze vzít bohatýru [ďáblu] to, co pobral [celé lidstvo]? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého [vyvolení]? Ale Hospodin praví toto: „I bohatýru je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník [ďábel], může uniknout [církev]. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům…“ (Iz 49,24–25)
  • Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka. (Ž 107,1–2)

Podobný princip vyčteme i z následujícího biblického textu: 

  • Vždyť Hospodin vyplatil Jákoba [Jákob je hlava vyvolených ze všech pronárodů; Jr 31,7], vykoupil ho z ruky silnějšího [ďábla] nežli on [Jákob]. (Jr 31,11 ČSP)

Vykoupení vyvolených však nebyla finanční transakce, ale drsný duchovní boj Spasitele, bylo to vyrvání milovaných Božích z inferna: 

  • Hospodin však satanovi řekl: „Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém [svaté město, nový Jeruzalém, nevěsta ozdobená pro svého ženicha]. Což to není oharek vyrvaný z ohně?“ (Za 3,2)

IV. Co je to milost?

Nejprve světská definice podle českého práva:

Milost je nevymahatelným a nezaslouženým odpuštěním trestu. Je institutem trestního práva, o kterém samostatně rozhoduje prezident republiky. 

Jenom tři složky z této světské definice se shodují s Boží spásnou milostí, a to: 

(a) milost je nevymahatelná, 

(b) milost je nezasloužená, 

(c) o milosti samostatně rozhoduje ten, kdo omilostňuje. 

Zde všechna podobnost světské milosti s milostí Boží končí.

1. Boží spásná milost

A. Milost je nevymahatelná

  • Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: „Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“ Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ (Gn 17,17–18)

Ačkoli Bůh ustanovil Abrahama duchovním otcem všech omilostněných (Gn 17,5–6), přesto Abraham pro svého milovaného prvorozeného syna Izmaela, spásnou milost u Boha nevymohl. Spásnou milost Bůh udělil Izákovi. A Izák pokračoval ve šlépějích svého otce Abrahama. Toužil „vymoci“ požehnáním milost svému oblíbenému synu Ezauovi, ale Bůh jeho touhu nevyslyšel. Dopustil, aby jej Rebeka a Jákob oklamali:

  • Izák řekl Jákobovi: „Přistup, synu, sáhnu si na tebe, jsi-li můj syn Ezau nebo ne.“ Jákob tedy přistoupil k svému otci Izákovi, on na něho sáhl a řekl: „Hlas je to Jákobův, ale ruce jsou Ezauovy.“ Nepoznal ho, protože jeho ruce byly chlupaté jako ruce jeho bratra Ezaua. A požehnal mu. (Gn 27,21–23)

B. Milost je nezasloužená

  • Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši [nové stvoření] stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,8–10)

K milosti nelze přidat ani jeden jediný skutek. Nikdo nebude omilostněn proto, že se účastní této konference, že na ní přednáší, že chodí pravidelně do sboru, že je starším, že publikuje křesťanské knihy, že finančně přispívá, že je ve sboru aktivní v mládeži, v pěveckém souboru a že se pravidelně modlí. To vše je ovoce spásné milosti. K milosti nelze přidat ani víru, protože jenom nové, již omilostněné stvoření věří. Kdybychom uvěřili svou hříšnou přirozeností, měli bychom se čím chlubit: „Heč, já jsem uvěřil, a Franta ne!“

C. O milosti rozhoduje Bůh

  • Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou [Mojžíši] a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ (Ex 33,19)

Boží absolutní svrchovanost v udílení milosti je zde neoddiskutovatelná. Apoštol Pavel Mojžíšův záznam rozvíjí: 

  • Mojžíšovi řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. … Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. (Ř 9,15–16.18)

Nikdo nemá na Boží milost nárok. Nikdo není dobrý, není ani jeden. Jestliže se nám absolutní Boží svrchovanost v omilostnění nelíbí a protestujeme, Bůh odpovídá:

  • Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? (Ř 9,20–21)

Odmlouvání zpochybňuje Boží záměr. Je to vzpoura proti svatému Bohu. Je to hřích. Jeho cíle jsou přece ve všem svaté a dobré.

Poslouchejme:

  • A tvoje narození [dcero jeruzalemská]? V den tvého narození [z Adama] nebyla odříznuta tvá pupeční šňůra [kterou se živíš tím Zlým], nebyla jsi umyta vodou, abys byla čistá, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta do plének [obraz naprosté duchovní zkaženosti a špíny]. Žádné oko nad tebou nepojala lítost, aby ti aspoň něco z toho udělali ze soucitu s tebou. V den svého narození jsi byla pohozena v poli, protože jsi vzbuzovala hnus [přirozený člověk nemá jedinou vlastnost, kterou by se zalíbil Bohu]. Tu jsem šel kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třepeš ve vlastní krvi [krvácelas k smrti], a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij! Řekl jsem ti, když jsi ležela ve své krvi: Žij! (Ez 16,4–6)

Tento text se sice vztahuje na starozákonní Jeruzalém, potažmo Izrael, nicméně obecně vystihuje duchovní bezmocnost přirozeného člověka zasloužit si nebo vymoci si nějakým skutkem Boží milost. Dvakrát zde Hospodin opakuje: „Když jsi ležela ve své vlastní krvi: Žij!“ Může snad někdo výstižněji popsat, že milost uděluje svrchovaně a monergicky jenom Bůh?

Sečteno: Milost je nevymahatelná, nezasloužená a rozhoduje o ní pouze Bůh. 

PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!

2. Milost je Kristus 

Boží milost ale není jako milost pozemských prezidentů a králů. Je nekonečněkrát větší. Žádný světský potentát neodsedí trest za toho, komu udělil milost, ani nestrčí hlavu do oprátky za ty, které omilostnil. 

Milost není doktrína, nějaké teologicky dobře promyšlené uspořádání slov, které popisují podstatu Boží milostivé povahy. Milost je sám Bůh. Milost je skutečná osoba. Pokud křesťané nenahradí svou touhu akademicky pochopit Boží milost trvalým připoutáním svých očí na Kristův kříž, tak budou žít s neúplným, mělkým a často hněvivým pochopením Boha. 

Když se Boží milost v našich srdcích stane osobou Ježíše Krista, nikoli jen bezosobní doktrínou, pak už nemůže být oprávněním k hříchu, ale důvodem, proč budeme utíkat od hříchu k Pánu Ježíši Kristu: 

  • Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili [protože jste byli omilostněni]. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání [Kristův zákon, tj. evangelium]. Kdo říká: „Poznal jsem ho“, a jeho přikázání [evangelium] nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. (1J 2,1–4)

Milost je věčná zavázanost, v podstatě zadluženost Bohu. 

BOŽÍ LID POTŘEBUJE MILOST, BOŽÍ LID POTŘEBUJE KRISTA!

V. K Boží milosti nelze nic přidat

Kdybychom k Boží milosti museli přidat jakýkoli skutek, potom by to už nebyla milost, ale mzda (Ř 4,4). Písmo je nekonečněkrát výmluvnější než všechna moje snaha vám tuto věc vysvětlit. Vždyť jeho autorem je sám Bůh Duch svatý: 

  • Římanům 3,21–24. 27 - Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. … Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků [Mojžíšovým zákonem]? Nikoli, nýbrž zákonem víry [Kristovým zákonem, tj. evangeliem].  

PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!

AMEN

 

10. Konference Zápasu o duši a Poutníkovy četby

Praha 26. ledna 2019