Praha, červen 2021

Milá sousedko, milý sousede,

držíte v rukou můj dopis, a protože asi nikdy nebudu mít možnost s Vámi promluvit osobně, je toto moje psaní takový zoufalý pokus sdělit Vám něco moc důležitého. Když píšu tyto řádky, říkám si, kolik z Vás je asi dočte až do konce a kolik z Vás si poklepe na čelo nebo ještě hůř… Ale představte si, že vidím, jak se na Vás řítí auto, zatímco Vy nic netušíte a upřeně zíráte do svého mobilu. Co bych to byla za člověka, kdybych nic neudělala, nepřiběhla k Vám a vší silou do Vás nevrazila, abych Vás dostala z jeho dráhy? Možná byste skončili na zemi, možná bych Vám tím způsobila pár modřin a rozbila mobil a možná byste mi pěkně vynadali, ale já bych odcházela s myšlenkou, že žijete, a s čistým svědomím. Tak nějak se cítím i teď. Moje svědomí mě vede k tomu, abych s Vámi mluvila, ale nemám jak. O těchto záležitostech se mluví těžce někde na ulici a s cizími lidmi. Jde o věci, které se člověka citlivě dotýkají, někdy jdou až na dřeň.

Na srdci mám zhruba toto: Svět se řítí určitým směrem a my s ním, tak to prostě je. Nikdo se nás neptal, jestli se chceme narodit a do jaké doby. Ale copak si někdy neříkáte, že není možné, abychom se narodili, žili a umírali jen tak, z ničeho nic a pro nic za nic? Jak může někdo žít a nemyslet na nesmyslnost toho všeho? Copak Vám všudypřítomná nejistota, všechno trápení a bolesti zase vždycky neseberou tu občasnou radost, kterou život přináší?

Nepíšu ale proto, abych Vás uvrhla do deprese. Naopak, chci Vám říct, že život má krásný, dokonce vznešený smysl. Vyplývá z našeho původu, který lze dokázat rychle a jednoduše. Stačí se dívat. Třeba hned teď pohleďte na své ruce, své dlaně, jak jsou dokonale uzpůsobené k milionu činností! Kdybychom měli možnost bádat spolu na mikroskopické úrovni, přesvědčili bychom se o tom, nad čím žasnou všichni, kdo tuto možnost mají, totiž že se v každé buňce našeho těla schovává neskonale složitá instruktážní kniha (DNA), ve které jsou sepsané všechny pokyny a návody, jak má tělo postavit další buňku, jakým způsobem ji opravit atd. Copak se tohle mohlo sestavit samo od sebe? Vždyť ani hloupá stěna z cihel se nepostaví sama, dokonce i kdyby na to měla miliony let!

Asi už tušíte, že jsem obhájcem biblické zprávy, že za naší existencí stojí Bůh Stvořitel. V Bibli se píše: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi… Bůh stvořil člověka…“ (Genesis). Lidé to mají za vymyšlenou povídačku, a aby si zodpověděli otázku svého původu, jsou schopní uvěřit daleko větším bláhovostem, jako například tomu, že náš vesmír vznikl z ničeho, naprosto bez příčiny. Ale co se kdy děje bez příčiny?

Nabídnu Vám ještě jeden důvod, proč nechceme věřit. Znamenalo by to pro nás, že bychom se museli někomu zodpovídat! Máme­ li Stvořitele, bude to mocná osoba, daleko inteligentnější než my, morálnější a určitě po nás bude něco chtít! Jenže my si libujeme v iluzi, že jsme pány svých životů, chceme si dál navzájem lhát (je to tak jednodušší), pomlouvat se, přilepšovat si na úkor druhých, spát s kým se nám zachce, rozvádět se z nudy a rozmařilosti a vůbec žít pro sebe, vždyť co bych měl z péče o druhé… Jestli jsem Vás urazila, berte to prosím jako rozbitý mobil v kaluži při mém pokusu o Vaši záchranu. Jsem v tom s Vámi a pravděpodobně v mnohém i horší. Ale právě proto potřebujeme zachránit. Nejsme schopni sami sebe zlepšit. Nejsme schopni žít tak, aby se na nás náš Stvořitel nehněval.

Dostávám se k jádru křesťanství. Možná, že jste nikdy vlastně pořádně neslyšeli, o čem křesťanství je. Tak tady to máte, i kdybyste si to měli přečíst jen pro svůj osobní rozhled: Bůh stvořil člověka, aby s ním sdílel sám sebe, aby se o lidi staral a oni ho mohli poznávat a budovali spolu tuto Zemi. Prostě ráj. Člověk se však rozhodl, že si chce vládnout sám, a odmítl Boha, pohrdl svým Stvořitelem. A Bůh udělal to jediné spravedlivé – nechal člověka napospas sobě samému. A tak člověk dostal, co chtěl – zbavil se autority a začal si žít podle svého. Tak jsme se postupem času dostali až sem. Za neštěstí na světě nemůžeme vinit Boha. Lidé umírají, protože „odměnou za hřích je smrt“ (Bible, Římanům). A nejen umírají, celý náš život – nemoci, spory, války, rozvody, potraty, nejistota, pomíjivost radosti a štěstí, všemožné těžkosti lidské práce, problémy ve vztazích, dokonce i nadváha a vrásky jsou důsledkem odpadnutí od Boha. Jsme tak nasáklí hříchem, že si život bez něj a jeho důsledků ani nedokážeme představit. Bůh je ovšem spravedlivý, nemůže nad našimi vinami jen tak mávnout rukou. Líbilo by se Vám, kdyby soudce omilostnil vraha jen proto, že se dobře staral o svou babičku? Nebudeme souzeni za své dobré skutky, ale za ty zlé, a těch máme všichni dost. Přestaňme si nalhávat, že jsme my lidé v jádru dobří. Pokud jsme, proč je svět v takovém chaosu?

Máme tedy smůlu? Jdeme vstříc svému neodvolatelnému osudu? Ne! Bůh si nepřeje, abychom umírali, život každého člověka považuje za vzácný. V Bibli říká: „Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá. Obraťte se tedy a budete žít.“ Chce nás zpátky u sebe, chce nám dát „život v hojnosti“ (Bible, Janovo evangelium). Náš hřích musel ale vyřešit spravedlivě. A tak zvolil zástupce, aby zemřel za nás. Tento zástupce si žádný takový trest nezasloužil, protože sám se nikdy žádné špatnosti nedopustil. Asi víte, kdo to je. Ježíš Kristus, Boží Syn. Bůh ho poslal zemřít mučivou smrtí na kříži místo nás, abychom my už nemuseli být potrestáni (to by nebylo žádné vězení se stravou a topením). Právě na kříži vstřebal Ježíš strašlivý Boží hněv, který byl určený nám. Nakonec ho Bůh vzkřísil z mrtvých, aby potvrdil svůj plán na záchranu lidí. Bláznivá pohádka? „Bůh se ve své moudrosti nedal světu poznat jejich vlastní moudrostí. Namísto toho se Bohu zalíbilo, že zachrání ty, kdo uvěří tomuto bláznivému kázání“ (Bible, 1. Korintským).

Co se po nás tedy chce? Abychom uvěřili téhle „bláznivé pohádce“. Abychom uznali, že nejsme schopní žít dobře a potřebujeme pomoc. Potřebujeme přijmout, že jediný způsob, jak se vyhnout Božímu hněvu, je uvěřit v jeho Syna a v to, co pro nás podstoupil. Potřebujeme se pokorně sklonit před svým Stvořitelem.

Chtěla bych Vám předat, že Bůh není ani dědeček na mráčku, ani brutální diktátor. Je dobrý, je důvěryhodný, je laskavý a něžný, trpělivý a shovívavý (ale to se musí okusit na vlastní kůži) a to je moc důležité, protože kdyby byl jen všemocný, ale nebyl by dobrý, nikdy by nás nenechal v něj jen tak nevěřit, nikdy by neobětoval vlastního Syna pro naši záchranu, nikdy by mu na nás nezáleželo.

Přemýšlejte o něm. Nestačí vidět Boha v přírodě, i když přesvědčivě nese jeho podpis. Uvažujte třeba o jeho spravedlnosti. Zkoušeli jste být někdy v běžném životě malou chvilku spravedliví a objektivní? Nakonec Vás bude někdo nenávidět a Vaše snaha se obrátí proti Vám! A to přesně se děje v našem vztahu k Bohu.

Nebo se zamyslete přímo nad jeho láskou k nám – kdo z nás by obětoval vlastní dítě pro bandu nevděčných sobců? Nikdo ani žádný jiný bůh všech náboženství světa pro člověka nikdy nic takového neudělal.

Gratuluju, jestli jste se pročetli až sem. Minimálně už víte, o co těm bláhovým křesťanům jde. A taky Vám je jasnější, proč vzbuzujeme takový odpor – naše zpráva nepřipouští jinou možnost cesty k Bohu než skrze víru v Ježíše Krista. To se lidem nelíbí, protože se tam každý chce dostat svou vlastní cestou. Ale Bůh je ten, kdo rozhoduje jak, my jsme jen prach.

Modlím se za Vás,

Vaše sousedka

máte-li otázky: hledamsmysl@gmail.com, Bible: biblenet.cz (doporučuji si pro začátek přečíst knihu Jan), reformovanacirkev.cz, různá kázání a přednášky: bskk.cz; youtube.com/krestanekurim