Zápis konference „Společně za evangelium“

• Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě. (2Tm 4,5)

Službě

Než jsem se před 36 lety začal věnovat kazatelské službě, věděl jsem, že se chci zapojit, ale netušil jsem, co to obnáší. I když jsem vyrůstal ve velmi dobrém sboru a měl jsem představu o službě pastora, byl jsem naivní. Netušil jsem, co obnáší služba lidem. Myslel jsem, že jako pastor budu kázat, vést modlitby, navštěvovat lidi, kteří nemohou přijít do sboru, oddávat novomanžele a pohřbívat zesnulé. Netušil jsem, co na mě ve skutečnosti čeká ani do čeho jdu. Služba kazatele zahrnuje vše, co jsem právě zmínil. Ale jako každý pastor jsem až na základě osobní zkušenosti poznal, že existují praktické stránky tohoto poslání, které mohou sužovat vaši mysl do té míry, že ztratíte radost a energii pokračovat dál. Většina pastorů musí projít tvrdou školou. Je to nevyhnutelná realita. Kdo se věnuje sborové službě, bude postaven do válečné vřavy. Nejméně třikrát měsíčně, a to nepřeháním, říkám svým starším: „Tak na tohle mě na semináři nikdo nepřipravil.“ A abych zůstal objektivní, ani mě nemohli připravit. Není to chyba nebo opomenutí semináře. Abych řekl pravdu, to, co v církvi způsobuje problémy, je neuvěřitelná kreativita některých členů, kteří předvádějí přímo mistrovské kousky, které míří nejen do středu církve, ale jejichž terčem bývá i pastor. Pravdou zůstává, že vám tito lidé život nijak nezpříjemní. Musím však smeknout před jejich tvořivostí – jsou dobří v tom, co předvádějí. Ani po 36 letech služby neznám způsob, jak takovým problémům ve sboru předcházet. Neznám nic, co bych mohl pravidelně aplikovat, i když se situace opakuje s takovou frekvencí. Mělo by stačit zadat do počítače pár údajů a vypadl by vám návod, jak problém vyřešit. Tak to ovšem nefunguje, protože každý útok je tak jedinečný a originální, že jsem pokaždé překvapen a zaskočen. I po 36 letech ve službě cítím nepříjemné svírání v žaludku. Služba je válečný stav. Když si přečtete oba dopisy Timoteovi, dospějete ke stejnému závěru a jedinému návodu: Věnujte se své službě.

Apoštol Pavel píše Timoteovi, vlastnímu synu ve víře, o mnohých nešvarech v církvi a o lidech, kteří museli být veřejně pokáráni: 

• Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhat. (1Tm 1,20)

Ve 2. kapitole Pavel vyzývá, aby se muži ve shromáždění modlili „v čistotě a bez hněvu a hádek! Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život“ (2,8–9). Ženy, ty ať přijímají poučení a nechají se vést.

Ve 4. kapitole píše, „že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí“ (1Tm 4,1–2). Služba, to je namáhavý boj a zápas, který vyžaduje vytrvalost.

V 6. kapitole Pavel připomíná Timoteovi, že se lidé nebudou držet zdravých slov a pravé zbožnosti. Takový člověk „je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení“. A proto, „bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky“ (1Tm 6,4–5.12).

Vidíme, že se ani ve 2. listu Timoteovi situace nezlepšila. Jediná síla je v milosti Krista Ježíše. Musíš zapřít sám sebe. 

• Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřeli o slova. Není to k ničemu, leda k rozvrácení posluchačů. Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy. Bezbožným a planým řečem se vyhýbej. Neboť takoví lidé půjdou stále dál ve své bezbožnosti a jejich falešné učení se bude šířit jako rakovina. K nim patří Hymenaios a Filétos, kteří zbloudili z cesty pravdy, když říkají, že naše vzkříšení už nastalo; tak podvracejí víru některých bratří. (1Tm 2,14–18)

Ve třetí kapitole varuje Pavel před těmi, kteří se budou „tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.  Patří k nim ti, kdo vnikají do rodin, aby nalákali lehkověrné ženy plné hříchů, ovládané rozličnými touhami, které by se pořád chtěly učit, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy“ (3,5–7).

A ve 4. kapitole, která je naším průvodním textem, Pavel Timotea vyzývá k věrnosti a říká: 

• … přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě. (2Tm 4,3–5)

Chci, abyste věděli, že nesváry a problémy vznikají uvnitř církve. Nejde o útoky ze světa, pronásledování vlády nebo vliv médií. Problémy způsobují členové církve. Abych zůstal objektivní, v listech Timoteovi jsou uvedeny i další aspekty a úkoly pastorační služby. Péče o vdovy, veřejné čtení Písma, ustanovení o starších a diákonech a mnoha dalších věcech, ale zdaleka většina inkoustu použitého v těchto dvou listech se týká zápasů a bitev, které jsou sváděny uvnitř církve. Takže, milý synu, věnuj se své službě. Služba, to je válečný stav. Než postavíme mladé muže za kazatelnu, musíme je připravit na to, že budou těžce zápasit:

• Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. (2Tm 2,3)

Proč by Pavel použil tak silnou metaforu, kdyby během služby v církvi opakovaně nedocházelo k lítým střetům? Na základě vlastních zkušeností mohu potvrdit, že konflikty uvnitř církve jsou hlavním faktorem, který může kazatele srazit na kolena a zničit.

Narážím na období, kdy jsem v r. 1984 studoval na semináři v Emmerdale a vážně jsem uvažoval o tom, že se stanu kazatelem. Jak už jsem řekl, nestačí naučit mladé pastory, jak kázat, je toho daleko víc. Škoda, že mě tenkrát nikdo nevaroval před tím, co mě čeká. Přál bych si, aby mě někdo předem upozornil nebo mi dal alespoň výstražné znamení, protože si nevzpomenu na období delší než jeden měsíc, kdy bych ve sboru spolu se staršími neřešil nějakou vážnou krizi. 

Musíte se vypořádat i s menšími problémy, protože pokud jim nebudete věnovat náležitou pozornost, přerostou do větších problémů. Zřídka zmizí problémy v církvi samy od sebe, naopak metastázují. Nemoc se bude šířit dál. Nebudu vám předkládat podrobný seznam všeho, co jsme v našem sboru prožili, zmíním pouze, že prvních 10 let, kdy jsem byl kazatelem, boje neustávaly, ale byly víceméně přiměřeně rozloženy. Žádný z nich mě nikdy nedostal do bodu naprostého zoufalství. Konflikt vznikl a byl odražen. Sebral jsem všechny své síly a dál se věnoval sborové službě. To trvalo asi deset let, ale v roce 2002 se všechno změnilo. 

Nebudu s vámi sdílet podrobnosti krize, ale obecně řečeno, došlo to tak daleko, že se muselo něco stát. Začalo to jako nevinně položená otázka týkající se církevních nařízení, která se proměnila v totální válku. Za pár měsíců se valila jedna věc za druhou a na setkáních starších jsme na sebe už jen křičeli a křičeli. Křičeli a zápasili. Sbor byl rozdělen a mně docházely síly. Je nesmírně těžké stát za kazatelnou, vykládat biblický text a přitom se dívat do tváří lidí, kteří vás nechtějí slyšet, a už vůbec nechtějí, abyste byli jejich pastorem. Jak to víte? Sami vám to řekli. Ve středu 22. července 2002 jsem ve snaze vyřešit sborový problém kázal starším 42stránkové ručně psané kázání na text z Žalmu 33,1: „… přímým lidem sluší se ho chválit.“ Kázání jsem nazval „Krize jednoty“ a v rámci kázání jsem řekl starším sboru, že krize jednoty vyčerpala moji emoční energii, nepříznivě ovlivňuje mou schopnost sloužit, nepříznivě ovlivňuje můj rodinný život, nepříznivě ovlivňuje můj pohled na sbor, moje žena je znepokojena a velmi se trápí tím, co slyší, a často bývá v slzách. 

Tato krize je dodnes hluboce vryta v mém srdci a téměř bez ustání na ni myslím. Po onom kázání se situace ve sboru ještě zhoršila. V listopadu 2002 jsem skončil. Ne doslova, ale emocionálně. Byl jsem na dně. Vyhráli. Byl jsem poražen, jen jsem čekal na rozhodčího, ale už jsem neměl chuť vstát a bojovat dál. Musel jsem z tohoto místa pryč. Začal jsem hledat na internetu volná kazatelská místa. Byl jsem pozván na pohovor v Kalifornii. Během pohovoru mi starší vysvětlili program „Život s cílem“ (* Purpose Driven Church, Rick Warren). Řekl jsem, že je to báječné, skvělé. V tu chvíli jsem neměl žádné doktrinální přesvědčení, bylo by mi jedno, i kdyby to byl Sál Království. Potřeboval jsem se dostat pryč z místa, kde už jsem nechtěl být. Naštěstí mě kalifornský sbor nepovolal a musel jsem zůstat v New Yorku, v původním baptistickém sboru, abych uživil svou rodinu. Naštěstí se mraky rozplynuly a okolnosti se změnily. Sloužit věrně znamená být ve válce. Já jsem byl poražen, ale mým přáním je, aby vás mé vyhoření povzbudilo.

Co to znamená, věnuj se své službě? Bratři, je to víc než jen administrativní správa sborových záležitostí, plánování, rozpočet nebo vize nebo cokoli jiného. Věnujte se své službě. To se netýká pouze studia, kázání nebo učednictví. To vše je součástí, ale věnovat se službě znamená, že budete ve válce. Zajímá vás, jak byl celý konflikt z roku 2002 vyřešen? Nevím to jistě. Ne, že bych měl špatnou paměť, naopak, mám ji velmi dobrou. Nevím, co se stalo, kromě toho, že nás zachránil Bůh. Vím, že na tom nemám sebemenší zásluhu. Nepřišel jsem za staršími s nějakou novou vizí, taktikou nebo osvědčenou strategií. Tuto bitvu jsem prohrál, byl jsem totálně poražen. I když mám mnoho zkušeností s církevní válkou a zápasy, ještě to neznamená, že z nich vyjdu jako vítěz nebo že je umím úspěšně řešit. Znovu a znovu ze mě dostanou to nejlepší. 

Byl bych rád, kdybych právě teď mohl vstát a říct: „Podívejte se na mě, vím, jak církevním problémům předcházet, přijďte za mnou a já vás naučím, jak bezpečně proplouvat nebezpečím církevních peřejí.“ Nemohu vám konkrétně poradit, ale to, co mohu dát k dobru, je mnohem cennější. Mohu vám říct, co jsem se skrze tuto krizi naučil. Ježíš Kristus je Pán a ochránce své církve. To je slovo povzbuzení, které vám mohu předat. Když jste pod útokem, bez ohledu na to, čí je to vina, pohleďte na Ježíše Krista. Hodně z toho, co se v naší rozhádané církvi dělo a děje, je moje chyba, protože jsem hříšný, urážím se, zapomínám, zanedbávám, činím špatná rozhodnutí, takže někdy sám přispívám k problému. A jindy je na vině náš nepřítel, ďábel, a někdy jindy to může být neposlušný člen sboru, ale obvykle jde o kombinaci všech tří možností. Bez ohledu na to, kdo je na vině, bratři kazatelé, když se držíte konce lana a visíte nad propastí a nevíte, co máte dělat dál a jak dlouho se ještě udržíte, a vaši starší, i když jsou to velmi moudří muži, také nevědí, co dělat, a když touha po odplatě dosáhne nejvyššího stupně, pohleďte na Ježíše Krista.

Dovolte mi, abych se vrátit na začátek Pavlova vlastnoručně psaného listu pro Timotea. Apoštol Pavel je prakticky sám. Je s ním jen Lukáš. Je mu chladno a v žaláři čeká na popravu. Odkud čerpá sílu a povzbuzení? Poslouchejte, jak na tom byl: 

• Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, všichni mě opustili. Kéž jim to Bůh nepočítá! (2Tm 4,16)

Pavel byl největší křesťan, který kdy žil. Největší misionář, který kdy žil. Stál před soudem a byl zcela sám. Nikdo se ho nezastal. Doufám, že se vám nikdy nic podobného nestane, ale pokud ano, prosím, pamatujte, že budete v dobré společnosti. Stalo se to Kristu, stalo se to i Pavlovi. Jaký je smysl sdělení, „všichni mě opustili“? Stěžuje si snad nebo vyjadřuje sebelítost? Vůbec ne. Pavel připravuje Timotea na to, že ho čeká protivenství a i když bude opuštěn, nesejde na tom, má mít stejnou naději, jakou prožíval Pavel:

• Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané. (2Tm 4,17)

Pán byl se mnou a posílil mě. A konečně přichází to pravé povzbuzení. Tak jako byl posílen apoštol Pavel, bude posílen i Timoteus. Jde o slova povzbuzení určená i vám – to od nás Bůh očekává. Možná nezmění vaše okolnosti, jako nezměnil naše v roce 2002 nebo Pavlovy ve vězení. 

Okolnosti nejsou příčinou problému. Důležitá je trvalá přítomnost samotného Krista, který stojí věrně za svými služebníky, povzbuzuje je, aby vytrvali, aby byli součástí jeho svatého pověření. Když vás přemůže zoufalství, nejde jen o vás. Ano, trpíte, vaše žena to prožívá s vámi a někdy tím trpí i vaše děti. Když jste sami, pláčete a jste zcela pohlceni náročností dění kolem vás a jste přesvědčeni, že neexistuje způsob, jak dokážete něco takového vytěsnit ze své mysli – zažil jsem to na vlastní kůži. 

Chci vám říct, že jediné útočiště, které máte, je sám Ježíš Kristus. Evangelium je prvořadé, protože náš Pán Ježíš Kristus bojoval proti ďáblu a zvítězil. Pán Ježíš Kristus bojoval v Getsemanské zahradě a zvítězil. A náš Pán Ježíš Kristus bojoval na kříži a zvítězil. Náš Pán Ježíš Kristus vybojoval bitvu se smrtí a zvítězil. 

Evangelium je nejspolehlivější pomocník v dobách zoufalství. Můžete přestat vzhlížet k tomu, co je viditelné, a hledět k tomu, co je neviditelné. Jen když změníme úhel pohledu, přemůžeme, přesáhneme a překonáme všechny skryté obtíže a zoufalství a uvidíme, kým jsme v Božích očích. Jeho milosrdenství je věčné a nekonečné. Ježíš mě miluje, ach, ano, on se stará o mé potřeby. Vím, že se stará, jeho srdce se dotýká mého zármutku. Moje spojení s Kristem je větší realitou než všechny viditelné i neviditelné útoky a bitvy, které probíhají uvnitř církve. Ježíš Kristus je moje svatyně, v době bouře je mým útočištěm. 

Víte, že nikdo neměl těžší službu a poslání než prorok Jeremjáš. Pro něj byla služba neustálý boj. Po prvním veřejném vystoupení mezi kněžími a proroky se rozhodovalo o jeho životě a smrti. Pro své přesvědčení a poslání trpěl, byl vězněn…, jeho zoufalství je popsáno v knize Pláč. V nejtemnějších hodinách popisuje vytrvalou lásku Pána, která nikdy nepřestane, jeho milosrdenství nikdy neskončí. To píše v době, kdy je Jeruzalém zničen, chrám zbořen, voda ubývá, lidé jsou v zajetí, a přesto jsou každé ráno obnovováni. Jeho věrnost je úžasná. Pán sám, jen jemu patří moje duše a jen v něj doufám. 

Proto, věnujte se své službě. Služba je vojenské tažení a Ježíš je velitel Hospodinova vojska. Povzbuzením pro pastory není nikdo jiný než samotný Pán Ježíš Kristus. Ať už se vám v životě přihodí cokoli, myslím to upřímně a doufám, že jste vy a vaši starší jednotní, a doufám, že spolu budete držet krok. Doufám, že vám Bůh sám dá ze svého Slova a působením Ducha svatého praktickou moudrost. Doufám, že přijmete mou radu. 

I když vám to nepůjde a budou na vás dál doléhat temné chmury, existuje něco, co můžete udělat. Odložte všechny své starosti, protože on se o vás postará. Můžete běžet ke Kristu, můžete volat ke Kristu, můžete se držet Krista a skrýt se v něm. Prosím, pamatujte si má slova. Drazí přátelé, Pán při mně stál a posílil mě. Robert Murray M‘Cheyne zemřel ve věku 29 let. Než zemřel, zanechal nám následující odkaz: „Buďte blíž ke Kristu než k bližním/svatým, takže když od vás budou vzati, stále se máte o koho opřít.“ Dobře řečeno. Tak jako byl mladý Timoteus posílen milostí Krista Ježíše, i vy buďte silní a věnujte se své službě.

Nebeský Otče, vyznáváme, že kdybychom byli ponecháni sami sobě, už dávno bychom tvoji službu opustili. Děkujeme, že jsi nás nevydal sobě samým. Děkujeme, že nás povzbuzuješ milostí, jsi náš Pán. Prosím, pro tvoji slávu a ve jménu Pána Ježíše, buď při nás. Pane, modlím se zejména za bratry, kteří prožívají chvíle hlubokého zoufalství. Pane, prosím, posiluj je skrze našeho Pomocníka, Přímluvce a mocného Ducha, aby našli odpočinek v Pánu a ochránci církve Ježíši Kristu a v jeho pokoji. V jeho jménu se modlíme. Amen.

Volný překlad: Klára Steiger

www.facebook.com/TogetherfortheGospel