Kdybychom si položili otázku: „Co je nejdůležitějším cílem evangelizace?“, bezpochyby bychom si odpověděli, že nám jde o to, aby duše poznaly Pána Ježíše jako svého Spasitele.

Je to skutečně velký cíl, který je třeba mít na paměti a v srdci. Je úžasné, když jsou ztracené duše nalezeny, když jsou duchovně mrtví přivedeni k novému životu v Kristu a když jsou bezplatnou Boží milostí ospravedlněni ti, kdo se nacházejí pod Božím odsouzením.

Boží sláva

Naše evangelizační úsilí by však mělo mít ještě vyšší cíl. Úzce souvisí s požehnaným stavem životů, které se proměňují skrze moc evangelia. Tím nejdůležitějším cílem je jistě Boží sláva a vzdávání cti Pánu Ježíši Kristu, že?

Když je Boží čest naším hlavním zájmem, budeme dbát na to, abychom při evangelizaci používali odpovídající prostředky v souladu s normami, které jsme si stanovili pro konání Pánova díla.

Bohužel se stává, že se někteří lidé, kteří se věnují evangelizační práci, řídí heslem „účel světí prostředky“. Jinými slovy, je pro ně zjevně přijatelné používat pochybné metody, i když jsou v protikladu se způsoby evangelizace zaznamenanými v Božím slově, které jsou shledány jako žádoucí.

Nemělo by nás znepokojovat, že je vzor pro zvěstování evangelia převzat ze světa, a ne ze Slova? Jestliže byly zásady a způsoby jednání apoštolů dost dobré pro ně, proč by neměly být dost dobré i pro nás? Žel musíme uznat, že pro mnohé nejsou a není to nic nového.

Zejména posledních 200 let církevních dějin je poznamenáno evangelizací „zaměřenou na člověka“. Její výsledky byly často docela tragické. V dnešní době se v mnoha evangelikálních kruzích natolik vyvinula obchodní mentalita, že ani fráze typu „uzavření dohody“ není považována za nevhodný popis posledního kroku mnoha lidí, kteří se stávají křesťany.

Není však hluboce znepokojivé, že povrchní nahradilo to opravdové, a troufám si říci, že i to nadpřirozené?

Vyznání víry v Krista je záležitost nanejvýš závažná, a proto musí být důležité jak pro nás v církvích, tak i pro jednotlivé svědky Pána, abychom evangelizovali správně.

Nemůžeme si dovolit to nedělat, i když žijeme v době, kdy pravděpodobně více rozséváme, než žneme. Stále musíme být vybaveni pro jakoukoli žeň, do které nás Pán ve své laskavé prozřetelnosti ještě může zapojit. Nikdy nevíme, kdy se staneme „posledním článkem řetězu“.

Boží moudrost

Stejně jako v každé jiné oblasti zvěstování evangelia potřebujeme více než cokoli jiného Boží moudrost, nikoli techniku vytvořenou člověkem. Jakub mluví o moudrosti, která je „shůry“ (Jk 3,17). Můžeme důvěřovat Pánu, že nám tuto moudrost dá právě ve chvíli, kdy ji budeme potřebovat.

Vedeme­‑li s nějakým člověkem rozhovor o jeho duši a on podává důkazy o tom, že je blízko Království, pak, pokud jsme rozsévači, kteří se modlí, nás Bůh jistě nasměruje k tomu, abychom poskytli právě takovou radu, kterou daný člověk potřebuje.

Musíme se tedy sami sebe ptát, na čem bude tato „správná rada“ založena. Jistě to musí být jasné učení Písma a nic jiného. To znamená, že je z naší strany nutná příprava.

Jinými slovy, musíme vědět, jak biblicky sdílet evangelium a také jak biblicky jednat s hledajícími. Musíme znát učení Bible o spasení, tedy vědět, jak se vlastně člověk stává křesťanem a jakou roli v tom můžeme hrát my.

Z lidského hlediska víme, že spasení člověka bezprostředně předchází prosba o toto spasení.

• Neboť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. (Ř 10,13)

Je obrovská zodpovědnost nasměrovat člověka, který možná hledá Pána, aby k němu takto volal!

Je velmi důležité, abychom dovedli rozlišit, v jakém skutečném duchovním stavu se dotyčný nachází a zda s ním Pán opravdu jedná. Pak budeme schopni nabídnout správný lék a vyzvat ke správné odpovědi.

Je smutné, že se někdy dobře smýšlející křesťané proviňují tím, že představují Ježíše v atraktivním balení, ale nevysvětlí, proč ho lidé potřebují – a proč ho potřebují víc než cokoli jiného na celém světě.

Poměrně typické je dnes přesvědčování lidí, že mají v sobě „díru ve tvaru Boha“. Slýcháme, že „náš život bude prázdný, dokud nepřijde Ježíš a tu díru nezaplní“. Hlavní problém ovšem je, že se lidé snaží zaplnit tuto díru celou řadou různých věcí, z nichž většina je hříšná. Nejprve je třeba, aby byly odstraněny jejich hříchy. Teprve potom přijde Pán Ježíš a naplní je.

Boží odpuštění

Nejdůležitější ze všeho a pro všechny je odpuštění, ne uspokojení! Pravdou je, že pokud člověk nezažije Boží odpuštění, nemůže nikdy poznat skutečné uspokojení.

Co tedy od nás lidé potřebují slyšet? Především potřebují vědět, kdo je Bůh – že je velký Stvořitel a Udržovatel celého vesmíru. To znamená, že má jejich životy ve svých rukou a že od něj pochází všechno, co mají.

Lidé potřebují slyšet, jaký je Bůh: že je svatý, spravedlivý a přímý, ale také milosrdný, laskavý a milující. Dále potřebují vědět, že začali svůj život odděleni od tohoto Boha a že nemohou udělat nic, aby to napravili, i kdyby upřímně chtěli.

Při rozhovorech s lidmi pod širým nebem se často setkáváme s těmi, kteří se snaží popírat prvotní hřích. Obvykle se jich ptám, zda jsou rodiči. Pokud nejsou, řeknu jim, že mě jejich názory nepřekvapují a že pokud se jim někdy dostane požehnání stát se rodiči, nebudou potřebovat, aby je někdo přesvědčoval, že se jejich děti rodí s hříchem v sobě. Důkazy vyjdou brzy najevo!

Musíme lidem říkat, proč je hřích opravdu tak špatný. Právě skrze zvěstování Boží svatosti a hříšnosti hříchu Bůh způsobí, že se začne svědomí probouzet. Vnímání hříchu a touha po očištění spolu s pocitem studu a touhou po odpuštění jsou jistě důkazy, že je člověk blízko spasení.

Lidé však samozřejmě také potřebují slyšet o Boží vykupující milosti v Ježíši Kristu. Samuel Davies kdysi řekl, že lidé potřebují slyšet jak jehlu zákona, tak nit evangelia, a to v daném pořadí. Ano, lidé potřebují slyšet úžasnou pravdu, že Bůh, který byl tak uražen jejich hříchem, byl ochoten stát se člověkem s jasným cílem vzít na sebe strašlivý trest za jejich hřích.

Významná událost

A nakonec lidé potřebují vědět, co od nich Bůh vyžaduje. Apoštol Petr to shrnuje výstižně:

• Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy. (Sk 3,19)

Všimněte si, že v celé knize Skutků není ani zmínka o tom, čemu se běžně říká „modlitba hříšníka“.

Ve skutečnosti není nikde v Bibli žádný odkaz na podobnou vzorovou modlitbu. Pokud mají být lidé spaseni, to jediné, co musí udělat, je, odvrátit se v pokání od svého hříchu a poté se obrátit k Ježíši Kristu a přijmout ho vírou. To znamená, že budou volat k Pánu, ať už v srdci, nebo nahlas, a prosit ho, aby jim prokázal milosrdenství.

Při sdílení evangelia nesmíme nikdy zapomínat, že „obrácení“, jak Bible nazývá to, že se člověk stane křesťanem, je významná událost. Nesmíme ji zlehčovat tím, že budeme po hledajícím chtít, aby se „rozhodl“.

Pán přece nechce něčí hlas jako politici. Chce celý život. V Božím slově se lidem znovu a znovu přikazuje, aby činili pokání a obrátili se nebo aby činili pokání a uvěřili.

Nesmíme se provinit předkládáním chybného evangelia. Budeme­‑li tak činit, pravděpodobně se dočkáme chybných obrácení, a to Pánu nepřinese vůbec žádnou slávu. Naše zodpovědnost v evangelizačním díle je obrovská. Kéž nám Pán pomůže, abychom jí dostáli!

Charles Finney

Jedním z hlavních viníků byl žel vlivný americký evangelista Charles Finney (1792–1875). Finney používal nejrůznější triky a techniky, aby přišli lidé na evangelizačních shromážděních dopředu, a možná není překvapením, že mnoho z jeho takzvaných obrácených dlouho nevydrželo.

Jak sám přiznal: „Často jsem byl nástrojem v přivádění lidí k velkému usvědčení a k dočasnému stavu pokání a víry…, ale už jsem na ně nenaléhal, aby se s Kristem seznámili natolik, že by v něm zůstali.“

Tragické je, že z velké části byli výsledkem posluchači typu „skalnaté půdy“! Z Pánova podobenství o rozsévači víme, že výsledkem kázání evangelia budou i takoví posluchači, ale měli bychom se ze všech sil snažit, abychom dosáhli pokud možno lepších výsledků. Jinými slovy, abychom dosáhli skutečného, trvalého ovoce.

John MacArthur zahrnul do své skvělé knihy Ashamed of the Gospel (Stydět se za evangelium) přílohu s názvem Charles Finney a americký evangelikální pragmatismus. V něm odhaluje Finneyho zdůvodnění, že pokud něco funguje, nemusíme si dělat starosti, zda to bylo správné.

Tento bod by nás měl velmi trápit. Můžeme snad očekávat, že Pán bude přítomen ve „výsledcích“ našeho evangelizačního úsilí, když není v jeho „prostředcích“? A pokud chceme, aby byl v prostředcích, pak se musíme snažit používat takové prostředky, které schvaluje.

Kdyby Pán schvaloval například výzvy k příchodu dopředu, pak bychom se v Písmu jistě setkali s jejich používáním, zejména v knize Skutků. Skutečnost je taková, že tato metoda je lidským, nikoli Božím nástrojem.

„Modlitba hříšníka“?

Totéž platí o takzvané „modlitbě hříšníka“. Na stránkách Písma se nevyskytuje, a přesto se pro některé stala téměř kouzelnou formulkou, jak někoho přivést k Pánu.

Znám jednu paní, které právě zemřel otec. Vyjádřil jsem lítost a zeptal se, zda byl věřící. Dostalo se mi této odpovědi: „Ne, nebyl. Ale to je v pořádku. Přiměli jsme ho, aby se těsně před smrtí pomodlil modlitbu hříšníka.“

Rozhodně mi nepřísluší říkat, kde se ten člověk právě nachází. Měl jsem však dojem, že tato paní upínala své naděje k oné modlitbě a její moci více než k čemukoli nebo komukoli jinému! Neměla raději vkládat své naděje do působení Ducha svatého a do moci Kristova evangelia?

Měli bychom si uvědomit, že modlitba hříšníka může být v jistém smyslu nebezpečná. Nemyslím tím, že by se neměli hříšníci modlit za spásu. Právě že by se skutečně měli modlit za spásu. Nejen číst nebo opakovat modlitbu, kterou napsal někdo jiný, nebo říkat „amen“ k modlitbě, ke které je vedl někdo jiný. To může být jen vkládání slov do úst. Samozřejmě, že někteří byli tímto způsobem skutečně spaseni, ale mnozí ne.

A pokud člověk řekne: „Nevím, co se mám modlit,“ jistě tím dává najevo, že na modlitbu ještě není připraven. Pokud mu bylo sděleno celé evangelium a pokud v jeho srdci působí Duch svatý, pak bude vědět, za co se modlit – a bude to strhující!

Naléhavost

Při snaze uctívat Pána evangelizací jsou věci, které bychom měli dělat, stejně důležité jako ty, které bychom dělat neměli. Jedním z aspektů sdílení evangelia, ať už veřejného, nebo soukromého, je předat našim posluchačům, jak je naléhavé, aby se usmířili s Bohem co nejdříve!

Nejeden kazatel devatenáctého století hovořil o kázání „okamžitého“ spasení. Věřili, že i během hlásání poselství evangelia mohou být ztracené duše přivedeny k víře v Pána Ježíše Krista.

Bylo by jistě projevem neúcty vůči Bohu, kdybychom věřili něčemu menšímu, zvláště když je v knize Skutků tolik krásných příkladů, jak se to děje, například v případě Kornélia a celé jeho domácnosti. Měli bychom tedy s velkým očekáváním vyzývat muže, ženy a děti, aby v pokání a víře vzývali jméno Páně!

Jednou z důležitých věcí, chceme­‑li přinášet čest Pánu v této velké záležitosti evangelizace, je uznat, že ačkoli máme odpovědnost za hlásání evangelia, je to nakonec na Duchu svatém, aby vypůsobil ryzí odpověď na evangelium.

Jinými slovy, přimět člověka, aby složil svou důvěru v Pána Ježíše, je mocným dílem Ducha svatého. Ani ten nejvytříbenější nebo nejvíc okouzlující hlasatel nemá v sobě moc, aby to dokázal. Je to jedině dílo Ducha svatého, který je začíná konat tím, že usvědčuje lidi z hříchu.

Usvědčení z hříchu

Pán Ježíš v Janovi 16,8 říká:

• On přijde a ukáže světu, v čem je hřích.

To je pro nás důležitá připomínka – stát se křesťanem není vlastně nic menšího než dílo všemohoucího Boha.

John Newton kdysi napsal: „Žádný člověk se nikdy necítil a nikdy nebude cítit jako ztracený, bídný a nenávistný hříšník, dokud ho mocně a nadpřirozeně neusvědčí Duch Boží.“

Skvělou ilustrací usvědčujícího Božího díla byl den letnic, kdy mnozí v onom obrovském zástupu v Jeruzalémě prosili apoštoly:

• Co máme dělat, bratři? (Sk 2,37)

Co vyvolalo tuto zdánlivě zoufalou otázku? Když si uvědomili, že se podíleli na Kristově smrti, dozvídáme se, že „byli zasaženi v srdci“. Cítili, jak jsou ubozí a jak moc potřebují lék. Petr jim jasně sdělil, co je tím lékem, a oni na to mohli reagovat.

Lidé začnou vnímat svůj hřích, teprve když na ně Duch svatý aplikuje poselství evangelia. Pokud tento pocit chybí, je to jistě znamení, že pravděpodobně nejsou blízko království.

Vzpomeňte si na celníka v podobenství, které Ježíš vyprávěl v 18. kapitole Lukášova evangelia. Velmi se za svůj hřích styděl. Svědčilo o tom několik věcí, které dělal: stál vzadu v chrámu, nespouštěl oči z podlahy a bil se do prsou. Věděl, jak je nehodný v mysli i v srdci, a právě to ho přimělo, aby žádal o Boží milosrdenství.

Závislost

Hledání důkazů, že Pán působí při hlásání evangelia, ať už veřejně, nebo soukromě, bylo jednou z priorit velkého evangelisty Johna Wesleyho. Ve svém deníku například v pondělí 16. prosince 1771 uvádí: „Jel jsem do Dorkingu, kde bylo mnoho lidí, ale nikdo nebyl v srdci zasažen.“

V dnešní evangelizační práci se jistě neodvažujeme hledat nic menšího. Jak moc jsme závislí na Pánu, aby požehnal chabé práci našich rukou, a jak moc mu musíme vzdát veškerou chválu a slávu, když se milostivě rozhodne působit skrze nás a přivést lidi k sobě.

Překlad Julie Petrecká