Každý se snad rád naučí klást vedle sebe různá dílčí stanoviska a přátelsky je doplňovat, když jsou mínění podobná. Dialog se stává opravdu nesnadným, až když rozdíly v míněních začnou vystupovat nápadněji. Lze vůbec ještě vést dialog, když jsou názory zúčastněných dokonce protikladné? Není to krach dialogu? ... Někteří se dialogu obávají proto, že se bojí dát všanc své vidění skutečnosti. Nechtějí riskovat, že budou muset něco korigovat na svém přesvědčení, něčeho se vzdát a něčím své poznatky doplnit. Mají vyhrocené vědomí odpovědnosti za svěřené hodnoty, nebo se bojí, že by ztratili svou totožnost. Jiní jsou třeba jen obyčejně nedůvěřiví a připisují jinak smýšlejícím lidem kdejakou špatnost. Za vším hned vidí intriky nepřátel a tajemná spiknutí. Někteří křesťané si dokonce zvykli na to, že církev byla vytlačena do jakéhosi ghetta, a téměř si v tom libují. Zabydleli se ve věži ze slonoviny, do které je odpůrci uzavřeli. Je ale ještě jeden zvláštní druh odpůrců dialogu. Jsou nedialogičtí, protože jsou nadmíru tolerantní. Jsou to ti, kdo rádi dopřejí jiným jejich mínění a chtějí od ostatních, aby jim dali pokoj. Řídí se heslem: Žít a nechat žít. Táží se, proč by si každý nemohl nechat své mínění. Ať každý vypráví svůj příběh. Snaha kterýchkoli dvou či více stran o shodu je jim podezřelá, protože to prý vždy zavání totalitou. Zatímco netolerantní odpůrci dialogu berou někdy až příliš vážně, názory své i jiných, jeho liberální kritici neberou vážně nic, ani sebe, ale ani druhé. Když však na žádné formulaci koneckonců nezáleží, je tolerance nadmíru snadná. Lhostejnost maskovaná za respekt k jiným míněním je charakteristický znak moderní epochy.

- Odilo Ivan Štampach O.P.

"Život, duch a všechno"