Stalo se to asi před dvanácti lety. Stál jsem a pozoroval studenty přicházející do posluchárny na mou první přednášku z teologie víry. Ten den jsem poprvé uviděl Tomáše. Na první pohled mne zaujal. Měl dlouhé světlé vlasy. Spadaly mu hluboko pod ramena. S chlapcem s dlouhými vlasy v  posluchárně jsem se ještě nesetkal. Myslím, že to právě přicházelo do módy. Vím, že nezáleží na tom, co je na hlavě, ale co je v ní, nicméně v tu chvíli mne to překvapilo a trochu pohoršilo. Okamžitě jsem Tomáše zařadil mezi podivné lidi. Při hodinách teologie byl Tomáš jakýmsi místním ateistou. Neustále něco namítal proti existenci Boha. Pochybovačně se usmíval a výklad provázel posměšky. Celý semestr jsme spolu žili v relativním míru, ale přiznávám, že mi Tomáš šel na nervy.

Když po skončení přednášek přišel ke zkoušce, zeptal se trochu cynickým tónem: "Myslíte, že někdy najdu Boha?" Náhle jsem se rozhodl ho trochu šokovat: "Vůbec ne," řekl jsem s velkým důrazem. On odpověděl: "Ale já jsem si myslel, že to byl cíl vašich přednášek." Nechal jsem ho odejít pár kroků a pak jsem na něj zavolal: "Tomáši! Nemyslím, že ho někdy najdete, ale jsem si naprosto jist, že On najde vás!" Pokrčil trochu rameny a odešel z mé třídy i z mého života. Cítil jsem trochu zklamání, že neocenil mou odpověď, kterou jsem považoval za velice vtipnou.

Později jsem slyšel, že Tomáš promoval, a byl jsem za to náležitě vděčný. Pak přišla smutná zpráva, že má rakovinu. Dříve než jsem ho vyhledal, přišel sám. Vešel do mé pracovny. Jeho tělo bylo zle zpustošené. Dlouhé vlasy mu po chemoterapii vypadaly, ale oči měl jasné a hlas pevný.

"Tomáši, často na vás myslím. Slyšel jsem, že jste nemocný!" vyrazil jsem bez rozmyslu. "Ano, velmi nemocný, mám oboustrannou rakovinu plic. Je to otázka několika týdnů." "Mohl bych se vás na něco zeptat, Tomáši?" "Jistě, co byste chtěl vědět?" "Jaké to je, když je člověku čtyřiadvacet a umírá?" "Mohlo by to být horší." "Jak to?" "Horší by bylo být starý padesát let a nemít žádné hodnoty ani ideály, nebo si v padesáti myslet, že pití, ženy a peníze jsou v  životě to hlavní. Ale hlavní důvod, proč jsem vás navštívil, je to, co jste mi řekl po zkoušce."

Tak vida, pamatoval si to, pomyslel jsem si. "Ptal jsem se vás, jestli si myslíte, že někdy vůbec najdu Boha. A  vy jste řekl, že ne, což mě překvapilo. Pak jste řekl: On najde vás. Hodně jsem o  tom přemýšlel, i když jsem Boha nijak zvlášť nehledal."

Zase jsem si pomyslel, aha, moje vtipná odpověď, přemýšlel o tom.

"Ale když mi vyoperovali nádor a řekli mi, že je zhoubný, začal jsem se Bohem vážně zabývat. A když se zhoubná choroba rozšířila do životně důležitých orgánů, začal jsem bušit na nebeskou bránu. Ale Bůh se neobjevil. Vlastně se vůbec nic nestalo. Snažil jsem se o něco, s obrovským úsilím a bez úspěchu? Jste z toho vyčerpaný a máte všeho až po krk. A pak toho necháte. A tak jsem se jednou ráno probudil, a místo toho, abych vyslal pár dalších proseb přes vysokou zeď k  nějakému bohu, který tam může být a nemusí, prostě jsem to vzdal. Došel jsem k názoru, že mi nezáleží na Bohu, na posmrtném životě ani na něčem podobném. Rozhodl jsem se, že čas, který mi ještě zbývá, strávím něčím užitečnějším. Přemýšlel jsem o vás a o  vašich přednáškách a vzpomněl si na něco jiného, co jste říkal. Největším smutkem je prožít život bez lásky. Ale stejně smutné by bylo projít životem a opustit tento svět, aniž bychom těm, které jsme milovali, řekli, že je milujeme. A tak jsem začal tím nejtěžším. Svým tátou.

Když jsem k němu přišel, četl zrovna noviny. "Táto." "Copak," zeptal se a četl dál. "Táto, chtěl bych s tebou mluvit." "Dobrá, tak mluv." "Chci říct... je to opravdu důležité." Noviny zvolna klesly. "A co je to?" "Táto, mám tě rád. Chtěl jsem jen, abys to věděl."

Tomáš se na mě usmíval a se zřejmým uspokojením, jako kdyby v nitru cítil proud teplé utajené radosti, řekl: "Noviny spadly na zem. Pak otec udělal dvě věci, které jsem u něho nikdy nezažil. Plakal a objímal mne. Povídali jsme si celou noc, i když musel ráno do práce. Cítil jsem se dobře, byl jsem rád, že jsem blízko u otce, vidím jeho slzy a slyším ho říkat, že mě má rád. S  matkou a s mladším bráchou to bylo snazší. Plakali jsme spolu, objímali jsme se a říkali si hezké věci. Litoval jsem jen jednoho, že jsem s tím tak dlouho otálel. Až ve stínu smrti jsem se začal svěřovat a otvírat lidem, ke kterým jsem měl ve skutečnosti tak blízko. Tak jsem jednoho dne změnil svůj postoj a Bůh byl tady. Když jsem ho usilovně prosil, nepřicházel. Připadá mi, že jsem byl tehdy jako krotitel, který drží před zvířetem obruč a říká: Jen pojď, proskoč. Tak jsem i já říkal Bohu: Přijď, máš na to tři dny. Bůh ale dělá věci svým způsobem a ve chvíli, kdy sám chce. Ale důležité bylo to, že byl tady. Našel mne. Měl jste pravdu. Našel mne, i když jsem ho já přestal hledat."

"Tomáši!" lapal jsem doslova po dechu. "Mám dojem, že říkáte něco důležitého a mnohem významnějšího, než si sám uvědomujete. Aspoň mně tím říkáte, že nejjistější cestou, jak nalézt Boha, je otevřít se lásce. Nedělat z Boha soukromé vlastnictví, řešitele problémů nebo okamžitou osobní potřebu. Víte, Jan to řekl takhle: Bůh je láska a kdo žije v lásce, zůstává v  Bohu a On v něm.

Tomáši, mohl bych vás požádat o  laskavost? Víte, když jsem vás měl na přednáškách, dost jste se mě natrápil. Ale můžete mi to teď všechno vynahradit. Mohl byste přijít do mého nynějšího kurzu teologie víry a povědět jim to, co říkáte tady mně. Kdybych to řekl já, nebylo by to z poloviny tak účinné, jako když to povíte vy."

"Hmm... Dokázal jsem to říci vám, ale nevím, jestli to budu umět povědět celé třídě..."

"Přemýšlejte o tom, Tomáši, a až budete chtít, zatelefonujte mi..."

Za několik dní Tomáš zavolal. Řekl, že je připraven to říci před celou třídou a že to chce udělat pro Boha a pro mě. Tak jsme si domluvili datum. Ale už k    tomu nedošlo. Měl jinou schůzku, mnohem důležitější než setkání se mnou a s mojí třídou. Jeho život samozřejmě smrtí nekončí, jen se proměnil. Tomáš vešel do života mnohem krásnějšího, než lidské oko kdy vidělo, lidské ucho kdy slyšelo a lidská mysl kdy vymyslela.

Než zemřel, ještě jsme spolu naposled mluvili. Řekl mi, že už to nebude moci v mé třídě říci. "Já vím Tomáši," odvětil jsem. "Řeknete jim to za mne? Řeknete to celému světu?" "Řeknu, Tomáši, řeknu to celému světu, jak nejlépe budu umět." A tak vám všem, kteří jste si přečetli toto prosté svědectví o lásce, děkuji. A tobě, Tomáši, který jsi tam někde na sluncem ozářených pahorcích, ... řekl jsem jim to. Řekl jsem jim to, jak nejlépe jsem uměl.

Z rozhlasového pořadu

Na křesťanské vlně Plzně