Podle vážného názoru, předneseného na kursu pro kazatele Českobratrské církve evangelické v lednu 2005, dnes u nás již nejsou ani křesťané ani ateisté. A co více, význam uvědomělého náboženství a konstituovaných církví pro život jednotlivce i společnosti v uplynulém století vyprchal. Takže diskutovat o náboženství a ateismu nemá kdo, diskutovat není o čem, a tedy vlastně diskutovat není ani proč.

To ovšem neplatí pro obecnou spirituální situaci u nás. V naší údajně vysoce sekularizované společnosti, kde se k jakémusi křesťanství hlásí sotva 9% obyvatel a uvědomělých ateistů je stěží 1%, zde podle solidního šetření

• 75% lidí věří v přenášení myšlenek
• 70% v osud a předpovídání budoucnosti
• 60% v existenci objektivního hříchu
• 55% věří v Boha, boha, Ducha, Sílu, Nadpřirozeno
• 45% v moc a sílu amuletů
• 45% v horoskopy
• 38% v existenci posmrtného života a případného převtělování (data přebírám ze sborníku z uvedeného kursu)

Masivní odcírkevnění naší společnosti není provázeno skutečným a důsledným vědeckým positivismem (tedy názorem, že vycházet mohu jen z toho, co bylo objektivně dokázáno), ale příklonem k volné víře a představám, k volným kultům a náboženstvím… k pověrám… a navíc k pověrám často velice primitivním.

Sekularizace nejen že uvolňuje prostor k pověrám tím, že odvádí od důrazů na nemateriální vztahy mezi lidmi, ale současně rozšiřuje prostor společenské lhostejnosti, která je již sama o sobě vyvolávána společenským individualismem… a to nejvíce individualismem hospodářským. Tedy ne individualismem filosofickým, který by zdůrazňoval význam jednotlivce sama o sobě i ve společnosti, ale individualismem, razícím ono nesmyslné a proti společnosti zaměřené heslo současných liberálů, že „každý sám pro sebe a všichni proti všem".

V tomto prostoru nepoučeného a laciného pragmatismu, pověr a lhostejnosti vidím místo pro nasazení nejen křesťanů (protože nás k tomu zavazuje náš program), ale i ateistů (protože ti jsou, – jakožto antikřesťané, – k nám svým bytím připoutáni). V tomto zaujetí proti lacinému pragmatismu, pověrám a lhostejnosti si pak máme my křesťané společně s ateisty co říci i s vědeckými racionalisty, jako jsou například Sysifové (a to bez ohledu na jejich vztah k náboženství). Máme si co říci i se všemi náboženskými společnostmi, jakož i s filosofickými a humanitními společnostmi, hnutími a iniciativami vůbec, abychom se společně pídili po smyslu, obsahu a programu života člověka a společnosti a vzájemně si pomohli prověřit a aktualizovat své vlastní programy a přístupy. Nechci tedy odsuzovat ateisty, racionalisty a věřící nekřesťany, ale nechci s nimi ani uzavírat pakty lhostejnosti! Byl bych naopak rád, kdyby se probudili a zaujali v naší společnosti to místo, které jim patří. A chybí-li křesťanům sebekritika zevnitř, nechť jsme potom požehnáni a obdarováni alespoň kritikou zvenčí.

Plně jsem si vědom, že otevírám problém nejen obsahově a rozsahově naprosto nezvládnutelný, ale také, – a to nelze podcenit, že problém je racionálně i emocionálně velmi citlivý. Vstupuji do oblasti, která se dotýká nejen myšlení, ale i představ, citů a nadějí, která má mnohatisíciletý vývoj knižně zaznamenaný, se spoustou problémů současných i zakysle historických, a která má navíc své vlastní slovníky a řeč, bez jejichž znalosti si člověk připadá jako mezi Marťany. Žil jsem a žiji v církvi dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně, abych věděl, o čem hovořím.

Ale toto všechno bych chtěl nyní přeskočit a položit před vás v podstatě jedno hlavní tvrzení a to je, že spiritualita je člověku vrozená. Domnívám se totiž, že základním znakem života není schopnost jíst, udržovat se a množit, jak jsem se to učil, ale kriteriálním znakem života je schopnost reflektovat okolí, vytvářet o něm informace, a ty pak sdělovat a zpracovávat až po myšlení, sebereflexi a tvorbu představ. Ovocem všech těchto schopností je pak nejen schopnost a tendence usuzovat, ale též ptát se (předvídat), představovat si (toužit) a žít v naději. Nejsem odborník a nevnucuji vám nějakou nauku, jen se snažím sdělit svou domněnku, že lidská bytost je objektivně vybavena k tomu, aby byla a žila a projevovala se jako bytost nejen fyzikální, ale i spirituální. Často hovoříme, nevědouce jak jinak, starobylým slovníkem o lidském „duchu" a „duši". Domnívám se, že v důsledku této vybavenosti se člověk principiálně nemůže neptat a neklást si otázky, které vedou nejen k zobecnění a dotažení toho, co zná a ví, ale i otázky, které jeho aktuální vědění a znalosti přesahují nebo z nich i vybočují. Nestačí doptat se, kolik člověk váží, jaký má krevní tlak, kolik vydělá a jak rychle běhá. K identifikaci a k pochopení člověka je třeba vědět i to, po čem touží, jaké má naděje, co má rád, čeho se bojí a proč. Jakou hodnotu přisuzuje sobě samému a jakou společnosti a světu, které ho obklopují. Zda a jak přesahuje přírodu svou existencí, zda a jakými otázkami přesahuje své znalosti a vědění, či jak se staví ke svému nevědění. Je zřejmé, že mnohé odpovědi na naznačené otázky jsou dočasné, protože jsou vyvolávány neznalostí a nevěděním. A projeví se jednou třeba jako zbytečné, nemístné a hloupé, – a třeba i reakční a škodlivé, ale v samotném jádru jde o otázky přirozené, nevyhnutelné a nutné. Proto si je člověk nejen klade, ale sám si na ně i odpovídá, a přitom se jimi i vychovává a roste. Na transcendentní otázky si společnost už dávno vytvořila vnitřně logický repertoár kategorií i slov, který je součástí i dnešní doby.

Naše fyzikální vědění a myšlení je vychováváno vědou, i když dost špatně. Je totiž téměř neuvěřitelné, jaké nemožné až hloupé představy mají lidé o reálném světě, a to i lidé jinak (v něčem jiném) vzdělaní. To ukázalo nakonec i šetření o pověrečnosti, o níž jsem se v úvodu zmínil. Položte si nejen otázku, kdo vychovává naše fyzikální myšlení a vědění, ale kdo vychovává naši spiritualitu? Kdo vychovává naše preference, touhy a tušení, kdo vychovává naši lásku, naše naděje a naše sny? Měla by to být také věda, jejímž obsahem má být souhrn pravého poznání, ale ta to nedělá. Neexistuje positivní věda o nevědění, nadějích a snech. Základy spirituality nám předávají rodiče, kteří však svou úlohu plnívají nepoučeně a naivně. Pak už se vychováváme více méně sami napodobováním společnosti, v níž žijeme. Do naší spirituality volně zasahují náhodné myšlenky a názory lidí, před kamerou se naparujících VIPů a divných celebrit. Někdy k nim patří profesionální guruové, proroci, kněží a kazatelé. Pokoušejí se o to umělci, básníci, učitelé… Svoji roli hraje i bulvár, kanály, marketingoví kšeftaři a předvolební agentury. Komu dáme přednost?

Dovolte mi udělat skok a zůstat u kněží, kazatelů a proroků. Je jim ke cti, že zatím zcela nepodlehli svůdně primitivnímu evangeliu bohatství a úspěchu, aby nám vnucovali komerční touhy liberálního pokroku. Stále se ještě věnují filosofickému nevědění a tomu, co přesahuje a tedy transcenduje naše poznání. Jejich postoje k nevědění však zpravidla nedorůstají úrovně obecného vědění. Takže svými nároky na víru, která transcenduje vědění, kladou na „věřící" nesmyslné požadavky, a jejich formulace „vyznání" bývají kličkami vyprázdněných slov.

A dovolte mi opět skok. Podle jedněch je víra to, co na sebe klademe jako nárok, ač to přesahuje naše chápání. Podle jiných vírou prostě vyplňujeme prostor své lhostejnosti, případně mezery ve svém vědění. Podle jiných je víru podrobení vlastního myšlení myšlení vyššímu… míněno vyššímu po stránce společenské a hierarchické. Nový papež nedávno odmítl víru jako hromadění informací o Kristu. Já chápu víru jako osobní rozhodnutí pro naději, která mne přesvědčila nebo okouzlila. Nemohu být k víře nucen, to je protimluv. Nepotřebuji být o víře přesvědčován. K vědění mám rozum. Uvěřit u mne znamená ztotožnit se důsledně a odpovědně s určitým viděním světa, lidí a společnosti, tedy s určitou nadějí. Možná, že i za tím vězí nějaké materiálno, o kterém zatím nic nevíme, ale to na samé skutečnosti už nic nemění.

Zdá se tedy, že i své víře se člověk učí a svou spiritualitu si rozšiřuje. Nepochybně podléháme vzorům i názorům a jsme sváděni nápodobou. Ale je to i mé vzdělání, mé myšlení a mé racio, které alespoň z jedné strany vymezuje mou hranici mezi tím, co vím a co věřím. A i zde, ve své spiritualitě, jsem pak navíc hluboce ovlivňován tím, co žiji, co vidím a k čemu směřuji nebo jsem směrován. Ta hranice se posouvá. Běda, kdyby se z lenosti zastavila. To platí o mně i o společnosti a církvi. Ale neměla by nikdy stavět můj rozum proti mé duši. Nestavím vědění proti víře. Nestavím vědu proti spiritualitě. I vzdělaný člověk a vědec by měl tušit, toužit a mít naději. I vědec, stejně jako nádeník, by měl snít. I vědec by k tomu měl být veden a vzděláván. Kazatel sám pak musí být na oplátku schopen i ochoten sledovat pokrok vědění, žití i myšlení. Škoda kazatele, který si ukládá a střeží pravdy jen proto, že jsou staré.

Na podporu svého myšlení si dovolím uvést citát i z nedávného čísla časopisu ateistické Volné Myšlenky „Maják" (Vydává Ing. Zdeněk Radimský, Tanvaldská 1335, 182 00, Praha 8). Rudolf Krejčí zde píše: Člověk je geneticky vybaven potřebou víry… Člověku je dáno pátrat a nalézat příčiny všeho, co ho obklopuje. Zjistit to znamená podstatně větší naději na přežití… V genech všeho živého je potřeba bezpečí, s cílem přežití jednotlivce i druhu… Víra v cosi nepostižitelného je produkt myšlení, výsledek a důsledek potřeby bezpečí a jistoty. A to je v genech.

Proti víře vymezuji náboženství. I náboženství stojí na víře, operuje s ní a využívá ji. Zatím co víra je osobní a ryze spirituální záležitost je náboženství již institucionalizované a naučné. Pracuje s ideologií a dogmatem. Za vírou stojí idea nebo prorok, za náboženstvím stojí skupina, třída, církev, elita, aparát. Za vírou stojí osobní otázka. Za náboženstvím stojí společenský zájem. To lze doložit mnoha starozákonními předpisy, za nimiž stojí záměry hygienické, národní, hospodářské a kněžské. Za původním učením Ježíše Nazaretského nic takového nenajdete. Za učením křesťanských církví však již opět ano, což samo o sobě nemusí být ještě špatné.

Masaryk positivně hodnotí nejen víru, ale i náboženství a církev: Náboženství je podstatným obsahem duchovního života člověka, k žití je tak potřebné jako vzduch – právě proto ho mnozí ani nepozorují, stejně jako nepozorují vzduchu a neváží si jeho životodárnosti. Ostatně ve velkých městech je čistý vzduch vzácný a náboženství se hledá o to usilovněji! Podobně intensivní je duchovní práce moderních teologů! Na to se právě zapomíná, že v každé vísce je akademicky vzdělaný duchovní a že celé to ohromné těleso církevní usilovně pracuje. Zvláště v zemích protestantských teologie vlastně konkuruje filosofii, zvláště však charakterizuje tuto teologii zvláštní kritické uvědomování náboženské a hledání nových forem a formulí náboženských. (T.G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství, 1934)

K této Masarykově chvále nelze neuvést hlasité ALE: Známe povšechné dějiny křesťanství a známe povšechné dějiny církví. Ty dávné, ty středověké, ty moderní i ty docela nedávné. Máme historické zprávy z dob rozdělení křesťanstva na východní a západní, z dob křižáckých válek, z dob obsazování Ameriky a následného nahánění černých do otroctví. Víme o úloze křesťanství a církví za dob kolonialismu i v čas budování kapitalismu, i za nedávného apartheidu afrického, i za sadistického bourání Jugoslávie. Až po ten zvláštní rozdíl, se kterým se dodnes stavějí křesťanské církve k německému a Frankovu fašismu na straně jedné, a k socialismu a levičáctví na straně druhé. Víme o nedávném rozdrcení teologie osvobození v Latinské Americe zásahem Jana Pavla II. a tehdejšího kardinála Ratzingera. Čteme o vzepjetí evangelikálního křesťanství manažersky řízeného tak, aby ekonomicky využilo vzniklého tam vakua. Nelze neslyšet hlasy o mohutné moderní Bushově misii v USA. A vnímáme přece i vzepjetí katolické církve u nás a v naší Evropě, se snahou převyprávět dějiny, obsadit zdroje a výchozí pozice, a rozprostřít nad Evropskou Unií jednotnou církevní moc.

Vychází mi z toho řada otázek, na které si jen nesnadno hledám odpověď:

• Čím to je, že se křesťanství tak brzy zpronevěřilo svým výchozím zásadám? Vždyť už učení apoštola Pavla, nějakých 20 let po Ježíšově ukřižování, se podstatně a hluboce lišilo od toho, co učil a hlásal sám Ježíš zvaný Kristus?
• Čím to je, že je křesťanství vnitřně tak nestabilní, že dokáže i v jedné době produkovat ideje, závěry a cíle vzájemně i naprosto protichůdné?
• Čím to je, že se křesťanství a křesťanské církve dokáží tak snadno spojovat s jinými ideologiemi a přebírat jejich teorie a impulsy?
• Čím to je, že se křesťanství, církve a jejich představitelé vždy staví na stranu mocných, bohatých a vítězných?
• Je tomu doopravdy proto, že náboženství dává nejen zřejmou, ale i skrytou a tajnou moc, a moc, a zvláště skrytá moc, dává peníze a bohatství, – a bohatství má své vlastní autonomní zájmy, které prosazuje a prosazovat dovede a může?

Přiznejme si, že mnohé výpady proti křesťanství a církvím, stejně jako mnoho reformačních pokusů, nebylo vyvoláváno otázkami „nadpřirozenými", ale právě tou skutečností, že se křesťanství a církve spojily s tendencemi naprosto světskými a hamižnými. Nakonec i Jan Hus by byl asi ustál život, kdyby se byl omezil na nebeské otázky a metafyzické teorie. Životem propadl v okamžiku, kdy zpochybnil papežovu autoritu a moc. A tak nakonec ocituji ještě dva texty. Ten první napsal Cyril Polach v Magazínu Práva v srpnu minulého roku a zní:

Mluví o nás jako o zemi neznabohů. Jako jeden z těch neznabohů (nikoli bezvěrců) se domnívám, že člověk je geneticky vybaven potřebou víry. Tato potřeba je však církvemi zneužívána. Bůh slouží některým lidem k tomu, aby se jím mohli zaštiťovat a získávat úctu, vliv, postavení a moc, aby měli nad lidmi duchovní nadvládu. Dovoluji si tvrdit, že moje víra, i když bez Boha, je opravdovější a hlubší než víra mnohých religiózních věřících, protože je bez církevních mantinelů, příkazů a zákazů, zázraků a dogmat. Jsem přesvědčen, že nelze hovořit o tom, že v Čechách věřících ubývá. Ubývá lidí registrovaných v církvích, ale to je něco jiného.

Druhý citát je od Marxe z Hegelovy filosofie práva:

Náboženství je všeobecná teorie tohoto světa, jeho encyklopedické kompendium, jeho logika v populární formě, jeho nadšení, jeho morální sankce, jeho slavnostní dovršení, jeho povšechný zdroj útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože lidská podstata nemá opravdovou skutečnost. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem. Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy a jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utiskovaných tvorů, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadujeme-li, aby si nedělal iluze o svém stavu, požadujeme zrušení stavu, který iluze potřebuje. Kritika náboženství je tedy počátek kritiky slzavého údolí, jehož svatozáří náboženství je.

Kritika neservala imaginární květy z okovů proto, aby člověk nosil okovy zbavené fantazie a útěchy, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živoucí květ. Kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce. Náboženství je pouze iluzorní slunce, které krouží kolem člověka, dokud člověk nekrouží sám kolem sebe. Je tedy úkolem dějin, aby nastolily pravdu tohoto světa, když zmizel onen svět pravdy. A když byla stržena maska posvátné podobě lidského sebeodcizení, je prvním úkolem filozofie, sloužící dějinám, aby odhalila sebeodcizení v jeho neposvátných podobách. Kritika nebe se tím mění v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika teologie v kritiku politiky. Opět by to chtělo nad tímto textem se zamyslet a odhalit lež a zlou vůli, se kterou je záludně hanoben a to nejen církvemi, ale i těmi, kterým o náboženství a tím spíše pak o křesťanství už vůbec nejde. Ale na to už vůbec nemám prostor a nevím ani, zda jsem na to dost chytrý.

Zamýšlet se nad budoucností křesťanství vůbec a církví a náboženství zvláště, to znamená nahlížet do budoucností nás, našeho národa a lidí střední Evropy a lidí tohoto světa vůbec. Ale to je další a samostatná otázka, ke které se možná někdy dostaneme, – ale možná že už také ne. Teprve toto jsou ty otázky, o které bychom se měli přít: Komunisti, křesťané, pohané i reakcionáři.

Vyšlo v Poznámkách 91 k otázkám míru a spravedlnosti, 06/06, Ilja Herold