Otázka: Je pravda, že Bůh u člověka hodnotí spíš jeho úmysl než jeho skutek? A že tedy nebude soudit zlé skutky, které byly vykonány s dobrými úmysly?

Měli bychom si nejprve přečíst, co na toto téma píše Bible:

• A uviděl jsem veliký bílý trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho tváří zmizela země i nebe a jejich místo již více nebylo. A uviděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Byla otevřena i jiná kniha, to jest kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách. A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, i Smrt a Hádes vydali mrtvé, kteří v nich byli, a každý byl souzen podle svých skutků. (Zj 20,11-13).

Text popisuje poslední soud, při kterém se před soudícího Krista dostaví všichni mrtví. Knihy, na jejichž základě budou mrtví souzeni, budou vypovídat o skutcích, ne o úmyslech.

Také rozsudek bude vynesen na základě spáchaných činů. Pouze zápis v knize života by mohl člověka na soudu zachránit. Nic jiného, tedy ani dobré úmysly, souzenému člověku nepomůže.

Odkud se vzala představa, že Bůh soudí člověka podle jeho úmyslů? Myslím, že vznikla díky špatně pochopenému a nepřesně interpretovanému textu z 1K 4. V Korintě byl hlavním problémem zápas mezi tělesným a duchovním pojetím křesťanství. Tělesné křesťanství je takové, které Bohu nabízí nějakou hodnotu, jejíž původ je v hříšném člověku. Může se jednat o moudrost, vzdělání, původ, schopnosti, dary, celibát či cokoli jiného. Tyto skutečnosti jsou nabízeny jako hodnota, kterou musí Bůh přijmout a ocenit. Člověk si může např. zakládat na tom, že se hodně modlí, čte si Bibli, slouží v církvi a vydává hodně peněz na dobročinné účely. Takový člověk žije v představě, že si Bůh takového chování váží a že jeho jednání náležitě ocení. Duch Boží v Písmech však toto vše odmítá uznat jako zásluhu. Je-li důvodem vzniku těchto hodnot snaha být před Bohem lepší, nějak se Bohu zalíbit, nazývá takové jednání Bible tělesností. Tu ale Bůh odmítá. Bohu se totiž můžeme zalíbit jedinou hodnotou: Kristem. Jím jsme posvěceni, ospravedlněni, vykoupeni, On je naší krásou před Bohem. Jen jím se můžeme chlubit, ničím jiným. V Korintě se chlubili mimo jiné svými kazateli. Jeden byl obdivovatelem Pavla, jiný Apolla. Odtud vznikala žárlivost, rozbroje a rozdělení. Pavel se snaží Korinťanům dokázat, že jejich obdiv k vynikajícím osobnostem je zcela nepatřičný. Jednak na Božím díle se podílí svým dílem každý. Apollo bez Pavla by nedokázal nic. Proto není možné říci, že jeden je lepší než druhý. Hlavně je zde ale Bůh, který službu obou posvěcuje, naplňuje ji obsahem a dává jí život.

Apoštol Pavel ve třetí kapitole epištoly mluví obrazně o díle jednotlivých služebníků. Člověčinu, touhu po odměně, po slávě a obdivu, či uznání, přirovnává ke dřevu, senu a slámě. Touha oslavit Boha, poslušnost a upřímnost ve vztahu k Bohu, to je zlato, stříbro a drahé kamení. Jednoho dne se stavba naší celoživotní služby ocitne před Bohem, který je ohněm spalujícím. Jak to dopadne? Dřevo, seno a sláma shoří a nezbyde z nich nic. Nebude nic, zač by takový člověk mohl být odměněn. Zato zlato, stříbro i drahé kamení v ohni Boží přítomnosti obstojí, nic se jim nestane. Takový služebník bude odměněn. Nezáleží tedy na tom, co si kdo o sobě myslí, jak se namáhá, jaké má schopností, vzdělání a kolik „zásluh" má. Bůh odměňuje podle svých měřítek, která nejsou vždy stejná jako měřítka lidí. A zde se konečně dostáváme k našemu tématu: Bůh oceňuje u svých služebníků úmysly srdcí, nejen jejich výsledky. Pavel píše:

• Ať nikdo neklame sám sebe. Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je v tomto věku moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým. Neboť moudrost tohoto světa je před Bohem bláznovstvím. Vždyť je napsáno: „On chytá moudré v jejich chytráctví." A opět: „Pán zná myšlenky moudrých a ví, že jsou marné." A tak ať se nikdo nechlubí lidmi. Vždyť všechno je vaše: ať Pavel nebo Apollos nebo Kéfas, ať svět nebo život nebo smrt, ať věci přítomné nebo budoucí - všechno je vaše, vy pak jste Kristovi a Kristus Boží. Ať o nás každý smýšlí tak jako o služebnících Kristových a správcích Božích tajemství. A od správců se nakonec vyžaduje, aby byl každý shledán věrným. Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Ničeho svědčícího proti mně si sice nejsem vědom, ale tím nejsem ospravedlněn; ten, kdo mne posuzuje, je Pán. Proto nic nesuďte předčasně, dokud nepřijde Pán, který osvítí i věci skryté ve tmě a zjeví úmysly srdcí. A tehdy se každému dostane pochvaly od Boha. Toto jsem, bratři, vztáhl na sebe a na Apolla kvůli vám, abyste se na nás naučili smýšlet ,ne nad to, co je napsáno", abyste se nenadýmali jeden nad druhého kvůli jednomu učiteli. (1K 3,18 - 4,6).

Bůh zkoumá srdce lidí (1Te 2,4). Uvedený text však stejně jako jakýkoli jiný neopravňuje k domněnce, že Bůh bude soudit ne podle vykonaných skutků, ale podle toho, co kdo má v srdci. Obsáhlý úsek z 1K, který jsem uvedl, mluví o odměně pro Boží služebníky. Pavel je zde velmi skromný, když mluví o své službě. Říká zde vlastně, že nikdo nemůže posuzovat službu druhého člověka, protože nevidí jakoby dovnitř. Dokonce ani sám u sebe si člověk není jist čistotou pohnutek a motivů toho, co dělá. Proto je dobré počkat s hodnocením na Pána. Ten odmění skutečně pouze toho, kdo si odměnit zaslouží, protože - jak už bylo řečeno - Bůh zná i věci skryté a úmysly srdcí. Soud bude tedy podle toho, co kdo vykonal, avšak při odměňování bude hrát roli i to, s jakými úmysly byl ten který skutek vykonán. Proto Pavel odmítá jakékoli stranictví, jakékoli posuzování Božích služebníků podle výkonů či vnějších znaků. To vše je tělesné. Člověk má věrně vykonávat úkoly, které od Pána má, ale nemá se starat o slávu, odměny či vliv.

K tomu, co bylo řečeno, ještě uvedu jeden biblický příklad. Na jednom místě říká apoštol Pavel, že i když někteří jeho nepřátelé zvěstují evangelium s falešnými úmysly, aby jej zarmoutili, on se z toho přece raduje. Doslova zde říká:

• Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranním úmyslem, ať pravdivě zvěstuje Kristus; a v tom se raduji. (Fp 1,18)

Apoštol se sice radoval, je ale otázkou, zda dotyční „evangelisté", kterým šlo jen o to, aby Pavla ranili, budou od Pána odměněni. Zde platí ono: „Zjeví věci skryté a úmysly srdcí!"

Učení o tom, že jsou důležité dobré úmysly, aniž záleží na výsledku, může být velmi zhoubné a nebezpečné. Kdysi jsem pracoval v ústavu pro tělesně postižené děti. Měl jsem zde mnoho dobrých úmyslů, jak dětem pomoci. Mnohé jsem k sobě citově připoutal v upřímné touze nahradit jim to, čeho se jim nedostalo od rodičů. Záhy jsem ale zjistil, že to nezvládám, že prostě nemám dost sil na to uspokojit všechny citové potřeby těchto dětí. Proto jsem je musel od sebe odpoutat. Tím jsem jim ublížil víc, než kdybych si od nich hned od počátku vybudoval větší odstup. Sám sebe jsem za to musel odsoudit a Bohu jsem to vyznal jako hřích. Mé dobré úmysly mě naprosto neospravedlnily. Mnozí diktátoři, zločinci a fanatici mají dobré úmysly.

Komunismus byl možná také alespoň některými dobře míněn. Milióny umučených však stály ony dobré úmysly život. Chraňme se toho ospravedlňovat jakékoli zlo dobrými úmysly. Bůh hodnotí skutky, činy a slova. Jednejme také tak. To je jediný nástroj proti těm, kteří ve své nedospělosti, nezodpovědnosti či pod vlivem nějaké ideologie chtějí vykonat něco, čím ublíží druhým lidem. Tito lidé musí vědět, že Bůh i lidé budou soudit jejich skutek a že dobrý úmysl nebude brán ani jako polehčující okolnost.

- TWR, Petr Vaďura -