Vedou všechny cesty ke stejnému cíli?
Irský dramatik George Bernard Shaw jednou řekl:
Je jen jedno náboženství, ale má stovky verzí.
V naší pluralistické společnosti se k takovému pohledu na náboženství kloní stále více lidí. Je možné, že buddhismus, křesťanství, hinduismus, islám, judaismus a další představují různé cesty, které vedou ke stejnému cíli? Kdyby to bylo pravda, nebylo by třeba vést spory o tom, které náboženství je to „pravé". Takové spory by byly zcela zbytečné. Kdybychom takto nahlíželi na náboženství, vedlo by to nakonec k menší náboženské bigotnosti a k větší spolupráci mezi lidmi různého přesvědčení.
Co když ale všechny cesty nevedou ke stejnému cíli? Náboženské tradice jako islám a buddhismus se od sebe podstatně liší. Jak si můžeme být vědomi těchto rozdílů, a přesto trvat na tom, že všechny cesty vedou ke stejnému cíli? Pokud ale všechny cesty nevedou ke stejnému cíli, potom se zdá být nevyhnutelné, abychom na základě dostatku informací učinili volbu, která může mít závažné důsledky. Tento článek je malým zamyšlením nad argumenty pro a proti tvrzení, že všechny (náboženské) cesty vedou ke stejnému cíli.
První možnost: Všechny cesty vedou ke stejnému cíli
Někteří lidé tvrdí, že všechna náboženství představují různé, ale stejně hodnotné cesty ke stejnému cíli. Přestože si každé náboženství může volit svou vlastní cestu, na vrcholu stejné hory se všechny cesty setkávají. Zastánci tohoto tvrzení jsou si vědomi rozdílů ve věrouce i praxi, kterými se odlišují buddhisté od křesťanů, hinduisté od židů a muslimové od šintoistů. Na podporu své teze obvykle uvádějí následující argumenty:
(1) Tvrdit, že jedno náboženství je pravé a jiná, která s ním nesouhlasí, jsou falešná, je netolerantní a etnocentrické. Je zřejmé, že tento druh netolerance způsobil mnoho krveprolití.
(2) Protichůdná tvrzení různých náboženství nedokazují, že jedno náboženství je pravé a ostatní jsou falešná. Místo toho se ukazuje, že žádné náboženství neobsahuje celou pravdu, ale jen její části. Představte si například, že se tři slepí muži dotýkají slona. První slepec se dotýká slonovy nohy a říká: „Myslím, že slon je jako kmen velkého stromu:" Druhý slepec s ním nesouhlasí: „Ne, myslím, že slon je jako had," říká, zatímco se drží slonova chobotu. Třetí slepec na to odpoví: „Ne, nikdo z vás nemá pravdu, slon je jako zeď", protože se dotýká slonova boku. Každý slepec si myslí, že má pravdu a že ti druzí se mýlí, přestože všichni tři se dotýkají stejného slona. Není podobným způsobem možné, že všechna náboženství jsou ve spojení se stejnou nejvyšší realitou, a jen ji popisují různým způsobem?
(3) Existuje etické jádro, které je společné pro všechna náboženství. Například různé formulace „Zlatého pravidla" nacházíme v judaismu, jainismu, křesťanství, taoismu, islámu a buddhismu. Každá z těchto tradic navíc vytváří v životech jejich zastánců podobné etické/morální proměny. Určitě by bylo obtížné dokázat, že jedna náboženská tradice je v proměně života svých následovníků účinnější než druhá.
Tyto tři argumenty se nejčastěji uvádějí k podpoře tvrzení, že všechny cesty vedou ke stejnému cíli. Asi nejdůmyslnější formulací tohoto pohledu na věc je „pluralistická hypotéza" filozofa Johna Hicka.(1) Hickova pluralistická hypotéza se pokouší vysvětlit čtyři fenomény: skutečnost, že lidé jsou v podstatě náboženští, rozmanitost náboženských představ, předpoklad, že náboženská víra není iluzí a skutečnost, že téměř všechny náboženské tradice pozitivně mění životy svých následovníků. Hick tvrdí, že existuje jedna nejvyšší realita (kterou nazývá „Real" – „Skutečnost") a že žádná náboženská tradice nedokáže tuto nejvyšší realitu vnímat přímo, protože trpí jakousi slepotou a představuje tedy pouze autentický způsob, jak tuto realitu vnímá a zakouší.
Hick si je plně vědom, že různé náboženské tradice mají rozdílný pohled na mnoho klíčových bodů. Tvrdí ale, že téměř každé náboženství přináší pozitivní morální změnu (kterou nazývá „spasení/osvobození") v životech svých stoupenců. Ve světle toho věří, že nedává smysl vnímat jedno náboženství jako pravdivé a jiná jako falešná. Místo toho Hick tvrdí, že všechna náboženství jsou rovnocennými prostředky ke spasení/osvobození.
Pluralistické interpretace náboženství, jako je tato Hickova, mají velmi příznivý ohlas. Já na nich však shledávám nedostatky, které je při finální analýze činí nepřijatelnými. Za prvé, nejsou schopny podat řádné vysvětlení konfliktních nároků na pravdivost různých náboženství. Za druhé, aby se vyhnuly prvnímu problému, radikálně reinterpretují specifické tradice.
Achillovou patou tvrzení, že všechny cesty vedou ke stejnému cíli, je problém vnitřní soudržnosti. Každá náboženská tradice si činí nároky na pravdivost, které jsou v rozporu s nároky na pravdivost jiných náboženských tradic. Stručně prozkoumáme tři oblasti rozporů.
(1) První spornou oblastí je povaha nejvyšší skutečnosti (jako je Bůh). Mezi monoteistickými náboženstvími, (jako jsou judaismus, křesťanství a islám) a panteistickými náboženstvími (jako je hinduismus a buddhismus) existuje propastný rozdíl. Muslimové tvrdí, že existuje jen jeden Bůh, Alláh, který stvořil vesmír z ničeho. Někteří hinduisté však nevěří v osobního stvořitele, ale v Brahma, neosobní absolutní realitu, která prostupuje vším. Jiní hinduisté věří, že jsou milióny bohů (jako je Brahma, Višnu, Šiva a Kršna), kteří jsou manifestacemi Brahma.
(2) Druhá sporná oblast se vztahuje k osudu jednotlivců při smrti. Podle islámu každý z nás jednou zemře a pak jej čeká soud před Alláhem. V závislosti na Alláhově rozsudku budeme trávit věčnost v nebi nebo v pekle. Naproti tomu mnoho hinduistů věří, že podmínky naší minulé a budoucí existence jsou určeny kosmickými zákony karmánu. Po smrti se každý převtělí do jiné formy (lidské, zvířecí, atd.).
(3) Každá náboženská tradice také jinak pojímá podstatu těžkostí, které postihují celý svět. Hindové například tvrdí, že touto podstatou je samsára. Samsára je nekončící cyklus zrození, smrti a opětovného narození, do kterého je každý polapen. Jen skrze poznání svého vztahu k Brahma a skrze náboženskou oddanost může být tento cyklus přerušen a můžeme zakusit mókšu (vysvobození). Křesťanství naproti tomu tvrdí, že všeobecný problém, kterému čelí každý člověk, je oddělení od Boha. Podle křesťanství se každý člověk vzbouřil proti Bohu tím, že porušil jeho přikázání (což Bible nazývá hříchem). Křesťanství trvá na tom, že neexistuje žádné lidské řešení tohoto problému. Jen skrze vztah s Ježíšem Kristem lze tento problém překonat. Křesťané věří, že Ježíš Kristus zaplatil za náš hřích svou smrtí na kříži, aby se náš vztah s Bohem mohl obnovit.
Tato rozporná pojetí povahy nejvyšší skutečnosti, osudu jednotlivců po smrti a podstaty těžkostí, kterým čelí lidstvo, jsou jen některá z mnoha dalších. Tyto konflikty činí argument, že „všechna náboženství vedou ke stejnému cíli", málo pravděpodobným. Následující ilustrace nám pomůže pochopit, proč tomu tak je. Uvažujte o dvou výrocích:
Fotbalové mužstvo Severozápadní univerzity vyhrálo v roce 1995 šampionát.
Fotbalové mužstvo Severozápadní univerzity nevyhrálo v roce 1995 šampionát.
Je zřejmé, že oba tyto výroky nemohou být pravdivé současně. Tato samozřejmá pravda se často označuje jako princip „absence rozporů." Tato zásada má pro naše zkoumání velký význam. Dva protichůdné výroky nemohou být současně správné. Pokud proto dvě náboženství tvrdí, že jsou pravdivá a přitom jsou navzájem v rozporu, nemohou být obě pravdivá. Když muslimové tvrdí, že každý člověk žije jen jednou a pak čelí soudu a hinduisté tvrdí, že každý člověk žije mnoho životů, určených zákonem karmánu, musí se někdo z nich mýlit.
Někteří lidé v zásadě souhlasí s tím, že učení náboženských tradic jsou ve vzájemném rozporu, ale přesto nesouhlasí s mým závěrem vzhledem k významu těchto rozporů. Mohli by namítnout, že všechna tato řeč o sporných „nárocích na pravdivost" vychází z nepochopení náboženského jazyka. Jazyk, kterým se jednotlivá náboženství vyjadřují, je vysoce symbolický. Například Bible používá mnoho antropomorfismů k popisu Boha (král David například popisuje Boha jako pastýře, který se stará o své ovce). Nebylo by proto lepší hovořit spíše o rozdílných metaforách než o rozdílných tvrzeních, činících si nárok na pravdu?
Pokud však budeme interpretovat veškerý náboženský jazyk symbolicky, vyhneme se problému konfliktu „pravdivých tvrzení" jen za velmi vysokou cenu. Tvrdit, že veškerý náboženský jazyk je symbolický, abychom se vyhnuli konfliktu, je jako uřezat si ruku, abychom se vyhnuli krvácení z prstu. Zastaví krvácení, jen aby vznikl větší problém. Abych ukázal, proč tomu tak je, musím nejprve stručně vysvětlit povahu náboženského jazyka.
Tak, jako skladba pro orchestr využívá širokou škálu hudebních nástrojů, tak náboženský jazyk používá různé literární žánry včetně poezie, mýtu, historie a přímočaré prózy. Přesto skutečnost, že místy je náboženský jazyk vysoce symbolický, nepopírá skutečnost, že jednotlivá náboženství vycházejí z tvrzení, která považují za pravdivá. Místo toho se ukazuje, že náboženské pravdy přicházejí v rozmanitých formách a správná interpretace náboženského jazyka vyžaduje pečlivou pozornost k danému literárnímu žánru.
Kritickou otázkou je: Má náboženský jazyk v úmyslu popisovat skutečnosti, které existují nezávisle na našem vnímání, nebo jsou tvrzení jako „Bůh existuje" pouhými subjektivními vyjádřeními citového stavu člověka? Pokud náboženské výroky – bez ohledu na svůj žánr – mají v úmyslu popisovat skutečnosti, které objektivně existují, potom také existuje možnost konfliktů mezi nimi. Pokud na druhé straně je veškerý náboženský jazyk symbolický takovým způsobem, že náboženské výroky nemohou být ve vzájemném rozporu, potom se zdá, že náboženský jazyk nepoukazuje na něco, co existuje nezávisle na nás. To vytváří z náboženského jazyka pouhý komentář našich subjektivních psychologických stavů.(2) Je zajímavé, že tento přístup se velmi podobá pohledu Sigmunda Freuda na náboženský jazyk. V Budoucnosti iluze Freud napsal:
Tyto náboženské představy, které jsou nám předávány v podobě učení, nejsou rychle navozeny zkušeností nebo konečným výsledkem přemýšlení: jsou to iluze, naplnění nejstarších, nejsilnějších a nejnaléhavějších přání lidstva … A tak benevolentní vláda božské Prozřetelnosti utišuje náš strach z nebezpečí života. …"(3)
Freud věřil, že náboženský jazyk je zcela metaforický. Tvrdil, že výroky, jako „Bůh existuje", pouze vyjadřují určité psychologické potřeby. Problémem je, že člověk se nemůže důsledně odvolávat na kategorii metafory/symboliky, aby vyřešil konfliktní tvrzení různých náboženství a přitom trvat na tom, že se Freud mýlí.
V tomto okamžiku bude vhodné se vrátit k obrazu tří slepců a slona. Výše jsme se zabývali možností, že náboženské tradice jsou jako tři slepci, kteří se pokoušejí popsat stejného slona. Každý z nich popisuje slona jinak. Jsou náboženství světa jako tito tři slepci?
Jakkoli je tento obraz sympatický, ponechává jednu otázku nezodpovězenou: Jak víme, že tito slepci popisují stejného slona? Co když se první slepec, který říká, že slon je jako kmen velkého stromu, skutečně dotýká kmene stromu? Co když se druhý slepec, který tvrdí, že slon je jako had, ve skutečnosti drží hadice? Co když se třetí slepec, který tvrdí, že slon je jako velká stěna, ve skutečnosti dotýká stěny velké budovy? Kritickým problémem tohoto podobenství je, že předpokládá to, co chce dokázat – že se tři slepci dotýkají slona. Ale jak víme, že se tři slepci dotýkají slona? Jen z toho, že to obraz předpokládá.
Pokračujme dále. Co když tvrzení každého slepce o (zdánlivém) slonovi nejsou jen odlišná, ale dokonce rozporná? Bylo by potom stále ještě možné věřit, že popisují stejného slona? Kolik rozporů bude potřeba, než se stane zřejmým, že nepopisují stejného slona? Podobnou otázku si můžeme klást vzhledem ke tvrzení, že všechny cesty vedou ke stejnému cíli. Jak víme, že všechny cesty vedou ke stejnému cíli?
Druhá možnost: Všechny cesty nevedou ke stejnému cíli
Na první pohled se tento názor zdá být nerozumný. Není takový typ tvrzení netolerantní? A není zásadní otázkou upřímnost osobního přesvědčení? Nakonec, i kdyby byla „pravá" jen jedna cesta, jak ji můžeme identifikovat? Předtím, než budeme diskutovat o těchto věcech, bude užitečné prozkoumat argumenty na podporu tohoto stanoviska.
Silnou stránkou tohoto přístupu je, že bere náboženské tradice vážně. Pokouší se porozumět víře buddhistů, hinduistů, židů, muslimů a křesťanů v jejím kontextu. Jedná se o kritickou záležitost. První tvrzení – že všechny cesty vedou ke stejnému cíli – může být považováno za platné, jen když radikálně reinterpretujeme učení různých náboženských tradic tak, aby nebyly ve vzájemném rozporu.
Navíc, zakladatelé mnoha náboženských tradic zastávali teze, o kterých věděli, že jsou v protikladu k tvrzením jiných náboženství. Buddha například odmítal učení hinduistů vzhledem k příčině samsáry (nekonečného koloběhu zrození, smrti a nového narození). Mojžíš, klíčová postava judaismu, odmítal polyteismus kananejských národů, které obklopovaly národ Izrael a tvrdil, že jen jediný Bůh, Jahve, stvořil svět a má být uctíván. Ve skutečnosti určitým částem Mojžíšova učení v Pentateuchu nejlépe porozumíme, když je budeme chápat jako polemiku s náboženskými systémy obklopujících kananejských národů. Mohamed, zakladatel islámu, odmítal polyteismus, který převládal v Arábii šestého století. Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, tvrdil:
Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k otci než skrze mne. (Jan 14:6)
Jinými slovy, tito náboženští zakladatelé věděli, že určitá tvrzení, která vyslovili, jsou v protikladu k tvrzením jiných náboženství.
Naše druhé pojetí vychází z pozorování, že každé náboženství zastává tvrzení o povaze nejvyšší skutečnosti (Bůh, Brahma, Nirvána), původu lidstva, osudu člověka po smrti a cestě spasení nebo vysvobození. Skutečnost, že náboženství činí taková tvrzení s nároky na pravdivost, má závažné následky. Jak jsme již viděli, když jsou tvrzení dvou náboženství ve vzájemném rozporu, nemohou být obě pravdivá. Vylučují to zákony logiky.
Ne každý je však přesvědčen, že náboženství zastávají tvrzení s nároky na pravdivost.(4) Filozof Mortimer Adler ve své knize Pravda v náboženství rozlišuje mezi tzv. „záležitostmi pravdy" a „záležitostmi vkusu."(5) Nejjednodušší bude ilustrovat Adlerovo rozlišení na těchto příkladech:
Carmen prodává tu nejlepší pizzu v Chicagu
Star Trek patří mezi mé oblíbené televizní seriály
mým oblíbeným baseballovým mužstvem jsou Cubs
Adler řadí tyto výroky do záležitostí vkusu. Uvažujte ale o jiných příkladech:
Michiganská univerzita je členem konference Big Ten.
George Bush je současným prezidentem USA.
John Fitzgerald Kennedy byl zavražděn v Dallasu v Texasu.
Takové výroky Adler nazývá záležitostmi pravdy. Adler říká, že záležitosti pravdy od nás požadují, abychom činili rozhodnutí vždy, když „množství důkazů nebo převaha důvodů poukazuje určitým směrem …"(6) Toto Adlerovo užitečné rozdělení vzbuzuje následující otázku: Jaký druh tvrzení mají náboženské tradice? Jsou tvrzení náboženství pouhými otázkami vkusu nebo jsou také otázkami pravdy? Uvažujme o následujících tvrzeních křesťanství:
Ježíš Kristus byl Žid, který žil v Palestině na počátku prvního století.
Ježíš Kristus byl popraven římskými vojáky na kříži okolo roku 30 n. l.
Ježíš Kristus tři dny po své smrti vstal z mrtvých a ukázal se více než třem stům svědků.
Člověk může diskutovat o pravdivosti těchto tvrzení, ale nemůže popřít skutečnost, že tato tvrzení spadají do kategorie „záležitostí pravdy".
Proti tvrzení, že všechny cesty nevedou ke stejnému cíli, bývá často vzneseno několik typických námitek.
Za prvé se namítá, že takový postoj je úzkoprsý a netolerantní.
Za druhé se často naznačuje, že pravda není až tak důležitá a že ve skutečnosti záleží na upřímnosti přesvědčení člověka.
Za třetí, i když se připouští, že může být jedna cesta pravá a jiné ne, tvrdí se, že neexistuje způsob, jakým bychom určili, která cesta je ta „pravá" a že neexistuje žádné neutrální měřítko, podle kterého bychom mohli hodnotit náboženské přesvědčení.
Rozeberme si tyto tři námitky:
(1) Tolerance je velmi populární slovo dnešní doby. Často nám bývá připomínáno, že máme být tolerantní k těm, s nimiž nesouhlasíme. Proti tomu by jistě nikdo nic nenamítal. Jistě je to lepší než ostatní možnosti. Dějiny světa jsou prosycené následky náboženské bigotnosti – svatými válkami, křižáckými výpravami, inkvizicí, atd. Takové věci, prováděné pod praporem náboženství, jsou morálně trestuhodné. Proto je důležité, abychom dále pokračovali ve vytváření světa s větší náboženskou svobodou.
Je však důležité nezaměňovat toleranci s pravdivostí. Představte si, že bych před fanouškem soupeřícího basketbalového týmu řekl, že můj tým vyhrál v roce 1989 mistrovský pohár a on by na to reagoval:
Říci něco takového je neuvěřitelně netolerantní!
Taková odezva je přinejlepším matoucí a stírá důležitý rozdíl. Znamená moje tvrzení, že můj komunikační styl postrádá laskavosti nebo že mé tvrzení je falešné? Možná, že jsem jako fanoušek svého týmu protivný, ale způsob vyjádření je nutné pečlivě odlišit od jeho pravdivosti.
Podobně i při zkoumání tvrzení jednotlivých náboženských tradic musíme pečlivě dbát na to, abychom nezaměňovali toleranci s pravdivostí. Říci, že je netolerantní prohlašovat, že všechny cesty nevedou ke stejnému cíli nedává smysl. Předmětem sporu je totiž pravdivost nebo nepravdivost tohoto prohlášení.
(2) Druhá námitka se týká upřímnosti. Někdo může říci:
To, čemu člověk věří, ve skutečnosti není tak důležité. Ve skutečnosti záleží na upřímnosti přesvědčení.
Upřímnost je určitě důležitá. Ale upřímnost, se kterou někdo zastává určitý světonázor, musíme pečlivě odlišit od jeho pravdivosti. Abychom si ilustrovali tento rozdíl, představme si, že jsme studenti v chemické laboratoři. Učitel oznámí, že náš první pokus bude zahrnovat výzkum vlastností kyselin. Postaví půllitrovou kádinku s průhlednou tekutinou na stůl a řekne:
To je kyselina sírová.
Váš spolužák ale řekne:
Nevěřím, že je to kyselina sírová. Vypadá to jako voda.
Tento spolužák je tak upřímný ve svém přesvědčení, že kádinka obsahuje vodu, že se rozhodne se z ní napít.
Co se s ním stane? Pokud bude mít štěstí, přežije do dalších hodin chemie příští týden. Navzdory upřímnosti, spolužákova víra v to, že kádinka obsahuje vodu, nezměnila kádinka svůj obsah. Může z celého svého srdce věřit, že kádinka obsahuje jen vodu, ale kyselina jej stejně zabije. Přesvědčení člověka o daném předmětu (nebo stavu věcí) se musí pečlivě odlišit od vlastního předmětu nebo stavu věcí. Člověk může být upřímný, a přitom se upřímně mýlit.
(3) Třetí námitka se týká problému objektivity. Říká, že i když je jedno náboženství pravdivé a jiná jsou falešná, neexistuje žádné neutrální kritérium, podle kterého bychom mohli náboženské tradice hodnotit. Pokud se například zeptáte muslima, proč odmítá hinduismus, řekne, že nesouhlasí s učením Koránu. Podobně, když se buddhisty zeptáte, proč odmítá křesťanství, odpoví, že se liší od učení Buddhy.
I když je pravda, že zastánci jedné tradice mohou odmítat učení jiných náboženství, protože nezapadají do učení jejich náboženství, nepředstavuje to samotný důvod pro to tvrzení, že neexistují žádná kritéria, podle kterých bychom mohli hodnotit náboženské tradice.
Věřím, že existuje přinejmenším pět „na tradicích nezávislých" kritérií.(7) Jsou to:
- logický soulad
- přiměřená podpora fakty
- možnost ověření na zkušenosti
- soulad s jinými druhy poznání a
- morální faktory.(8)
Tato kritéria jsou přístupná zkoumání teorie – historické, vědecké nebo náboženské.
Na počátku této eseje jsem položil otázku: „Vedou všechny cesty ke stejnému cíli?" Naše stručné zkoumání tvrzení náboženských tradic, jako je buddhismus, hinduismus, křesťanství, islám a judaismus nepotvrdilo, že by bylo lze dokázat, že všechny cesty vedou ke stejnému cíli. Vzájemně se vylučující tvrzení různých náboženství ukazují přesný opak. Abych byl intelektuálně poctivý, musím na otázku, zda všechny cesty vedou ke stejnému cíli, odpovědět NE. Z toho vyplývá, že je naší odpovědností zkoumat cesty, před kterými stojíme a učinit informovanou volbu.
Postskriptum …
Někoho možná mé závěry znepokojí. Různých náboženství je ohromné množství, čím mám začít? Mohu nabídnout jen svou vlastní zkušenost. Z vlastního studia křesťanské víry jsem přesvědčen o pravdivosti jejích tvrzení. I když jsem vyrostl v křesťanské rodině, moje osobní studium začalo v prvním ročníku na univerzitě v Michiganu. Kladl jsem si spoustu otázek, jako: „Jak vím, že Bůh existuje?", „Mohu věřit Bibli?" Během toho roku jsem pečlivě přečetl většinu Nového zákona. Byl jsem překvapen, že křesťanství umožňuje hodnotit pravdivost jeho výroků. Dovolte mi, abych to vysvětlil.
Ústředním tvrzením křesťanství je, že Bůh vstoupil do lidské historie před dvěma tisíci lety skrze člověka jménem Ježíš Kristus, který zemřel na kříži mezi dvěma zločinci a o tři dny později vstal z mrtvých. Pravdivost křesťanství závisí na kritické historické události – vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých. V dopise skupině křesťanů v prvním století apoštol Pavel napsal toto o významu Kristova vzkříšení:
Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra. (1. Korintským 15:14)
Jinými slovy, pokud Kristus nevstal z mrtvých, je křesťanství falešné.
Aby tedy mohl někdo vyvrátit křesťanství, musel by jen dokázat, že Kristus nikdy nevstal z mrtvých. Před několika lety se jeden skeptik vůči křesťanství jménem Josh McDowell rozhodl to učinit. Chtěl napsat knihu, která by dokázala mylnost křesťanství. Ve své knize Důkaz, který vyžaduje rozsudek píše:
Po více než sedmi sty hodinách, co jsem studoval tento předmět a pečlivě zkoumal jeho základy, jsem dospěl k závěru, že vzkříšení Ježíše Krista je buď tím nejohavnějším, nejzlomyslnějším a nejbezcitnějším podvodem, nebo tou nejúžasnější skutečností dějin.(9)
Jako skeptik vůči křesťanství Josh McDowell nejen zjistil, že důkazy pro vzkříšení Krista z mrtvých jsou přesvědčivé, ale on sám se stal následovníkem Ježíše Krista. Protože křesťanství nabízí kritéria, podle kterých lze hodnotit jeho nároky na pravdivost, stává se tak dobrým startovním bodem ke zkoumání náboženství.
– Keith E. Johnson –
je absolventem University of Michigan a Trinity International University. Častými tématy jeho univerzitních přednášek bývá náboženská pluralita a srovnávání náboženství. V současné době pracuje jako koordinátor teologického vzdělávání Campus Crusade for Christ a žije v Indianopolisu.
Poznámky:
(1) Viz John Hick, An Interpretation of Religion: Human Responses to the Transcendent (New Haven: Yale, 1989). Hodnocení Hickovy hypotézy: viz Harold A. Netland, Dissonant Voices: Religious Pluralism and the Question of Truth (Grand Rapids: Eerdmanns, 1991), 196-233.
(2) Za zmínku také stojí uvést, že takový pohled na náboženský jazyk znamená radikálně jej přeinterpretovat, což zastánci mnoha náboženských tradic považují za nepřijatelné. A i když snad někteří věřící souhlasí, že náboženská víra vyjadřuje v metaforickém smyslu jejich subjektivní emocionální stavy, není to jistě názor všech. Mnozí naopak věří, že jejich náboženské doktríny popisují objektivní realitu.
(3) Sigmund Freud, The Future of an Illusion, trans. W. D. Robson-Scott, rev. James Strachey (New York: Doubleday, 1964), 47-48.
(4) Don Cupitt například tvrdí, že pravda náboženství je jako pravda umění. Viz Don Cupitt, „The Death of Truth," New Statesman, April 5, 1991, 23-24.
(5) Mortimer J. Adler, Truth in Religion: The Plurality of Religions and the Unity of Truth (New York: MacMillan, 1990), 2-5.
(6) Ibid., 3.
(7) Tím neříkám, že hodnocení náboženských tvrzení nárokujících si pravdivost je lehký úkol. Když se člověk pokouší demonstrovat pravdivost určitého náboženského přesvědčení, vyvstává mnoho komplikovaných gnozeologických otázek. Věřím ale, že náboženské výroky posuzovat lze. Užitečným rozborem na toto téma je: Basil Mitchell, The Justification of Religious Belief. New York: Seabury, 1973.
(8) Viz Harold A. Netland, Dissonant Voices: Religious Pluralism and the Question of Truth (Grand Rapids: Eerdmanns, 1991), 151– 95.
(9) Josh McDowell, Evidence That Demands a Verdict: Historical Evidences for the Christian Faith, rev. ed. (San Bernardino: Here's Life, 1979), 179.
Viz též: <http://www.jakyje.net> Tolerance nebo láska?; Je křesťanství netolerantí?; Vedou všechny cesty ke stejnému cíli?; Křesťanství a jiná náboženství; Proč pouze křesťanství?