Kniha Exodus ukazuje, jak Bůh často zasahoval do dějin lidstva. Jednal spravedlivě a mluvil tak, aby to všichni slyšeli. Dokonce se učinil viditelným!

Kontrast mezi dobou starých Izraelců a dneškem mě přivedl k úvahám jak Bůh řídí svět. Pokud má Bůh moc jednat spravedlivě, mluvit slyšitelně a viditelně se zjevovat, proč se zdá, jako by se dnes tolik zdráhal zasáhnout? Řešení možná leží v historii Izraelců na poušti.

Otázka: Není Bůh nespravedlivý? Proč důsledně netrestá zlé lidi a neodměňuje ty dobré? Proč se dobrým i špatným lidem dějí bez jakéhokoli patrného rozdílu strašné věci?

Představte si, že bychom při každém hříchu pocítili mírnou dávku bolesti a při každém správném jednání záchvěv rozkoše. Představte si že, každé bludné učení přitahuje hromy a blesky, zatímco každé zopakování Apoštolského vyznání stimuluje náš mozek k vylučování endorfinu příjemných pocitů.

Starý zákon popisuje bezmála stejně názorný experiment „modifikace chování": Boží smlouvu s Izraelci. Na Sinajské poušti se Bůh rozhodl odměňovat a trestat svůj lid s přísnou, zákonem danou spravedlností. Vlastnoručně podepsal záruku, přičemž ji podmínil jedině tím, že Izraelci budou dodržovat zákony, které ustanovil. Poté nechal Mojžíše, aby podmínky této záruky lidem vysvětlil:

Výsledky poslušnosti

• Prosperující města a zemědělské oblasti.
• Žádná neplodnost mezi muži, ženami a dobytkem.
• Jistý úspěch při obdělávání půdy.
• Spolehlivé klimatické podmínky.
• Záruka vojenských vítězství.
• Naprostá odolnost vůči nemocem.

Výsledky neposlušnosti

• Násilí, zločinnost a chudoba všude.
• Neplodnost mezi lidmi a dobytkem.
• Neúroda; kobylky a červi.
• Parné vedro, sucho, sněť a plíseň.
• Nadvláda jiných národů.
• Horečka a záněty; šílenství, slepota, pomatení mysli.

Když budou poslušní, říkal Mojžíš, Bůh je „vyvýší nad všechny pronárody země"; vždy budou na vrcholu a nikdy na dně. V podstatě byla Izraelcům přislíbena ochrana snad před každým druhem lidské bídy a zklamání. Na druhou stranu, pokud poslušní nebudou, stanou se „předmětem úděsu, pořekadel a posměchu mezi všemi národy, kam tě Hospodin odvleče... Zato, že jsi měl hojnost všeho, ale nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem, budeš otročit svým nepřátelům, které na tebe pošle Hospodin, v hladu a žízni, v nahotě a v nedostatku všeho."

Čtu dál, procházím knihy Jozue a Soudců, a vidím výsledky této smlouvy, založené na „spravedlivém" systému odměn a trestů. Během padesáti let Izraelci upadli do stavu naprosté anarchie. Většina zbývajících částí Starého zákona pak popisuje naplnění bezútěšné historie předpověděných kleteb - nikoli požehnání. Navzdory hojnému dobrodiní, které tato smlouva mohla přinést, Izrael Boha neposlechl a její podmínky nedodržel.

O léta později, kdy se novozákonní autoři ohlíželi na tento vývoj, nepředkládali smlouvu jako vzorový příklad zcela důsledného a spravedlivého Božího jednání s jeho lidem. Spíše říkali, že stará smlouva sloužila jako názorná lekce, která ukazovala, že lidé nejsou schopni žádnou smlouvu s Bohem dodržet. Bylo jim jasné, že je potřebná nová smlouva s Bohem, založená na odpuštění a milosti. A právě to je důvodem existence „Nového zákona".

Otázka: Nemlčí Bůh? Pokud mu tolik záleží na tom, abychom plnili jeho vůli, proč ji nezjeví jasněji?

Různí lidé dnes tvrdí, že slyší Boží hlas. Někteří z nich jsou blázni, jako ten extremista, který na „Boží rozkaz" kladivem zaútočil na Michelangelovu sochu Pieta, nebo politický atentátník, který prohlašoval, že mu Bůh řekl, aby zastřelil prezidenta. Jiní se zdají být upřímní, ale pomýlení, jako těch šest podivínů, kteří autorce Joni Earecksonové oznámili, že je Bůh vede k tomu, aby se s ní oženili. Další působí dojmem, že pokračují v autentické tradici proroků a apoštolů a přinášejí Božímu lidu jeho slovo. Jak tedy poznat, zda to, co slyšíme, je opravdu slovo od Boha?

Jak jsem zjistil, otázky kolem vedení Bůh zjednodušil, když Izraelci tábořili na Sinajské poušti. Máme dnes složit stan a přesunout se jinam, nebo zůstat na místě? K tomu, aby zvídavý Izraelita získal odpověď, mu stačil jediný pohled na oblak nad stánkem setkávání. Když se oblak pohnul, Bůh chtěl, aby se pohnul i jeho lid. Když byl na místě, znamenalo to zůstat. (Boží vůli jste si mohli pohodlně kontrolovat podle oblaku; v noci oblak zářil jako ohnivý sloup.)

Bůh stanovil i další způsoby, jimiž sděloval svou vůli, například pomocí losů urím a tumím, ale většina otázek byla rozhodnuta předem. Svou vůli pro Izraelce vyjádřil v souboru pravidel, shrnutých v 613 zákonech, jež zahrnovaly celou škálu různého chování, počínaje vraždou až po vaření kůzlete v mléce jeho matky. Málokdo si tehdy stěžoval na nejasné vedení.

Zvýšila se však jasným slovem od Boha pravděpodobnost poslušnosti? Zjevně nikoli. „Netáhněte a nebojujte [s Emorejci]," řekl Bůh, „neboť já mezi vámi nebudu, a budete od svých nepřátel poraženi." Izraelci okamžitě vytáhli a pustili se s Emorejci do boje, a byli od svých nepřátel poraženi. Pochodovali, když jim bylo řečeno, aby zůstali na místě, prchali ve strachu, když měli postupovat vpřed, bojovali, když měli vyhlásit mír, a vyhlašovali mír, když měli bojovat. Jejich národní zábavou se stalo vyhledávání způsobů, jak těch 613 příkazů porušit. Jasné vedení se pro tehdejší generaci stalo stejným kamenem úrazu jako nejasné vedení pro naši.

Ještě jsem si v starozákonních příbězích všiml jednoho výmluvného vzorce: samotná jasnost Božích pokynů působila na víru Izraelců jako brzda. Proč hledat Boha, když se už tak jasně zjevil? Proč dělat kroky víry, když už Bůh zaručil výsledky? Proč se potýkat s dilematem protichůdných rozhodnutí, když Bůh už toto dilema vyřešil? Stručně řečeno, proč by Izraelci měli jednat jako dospělí, když mohli jednat jako děti? A jako děti se chovali: stěžovali si na své vůdce, obcházeli přísná pravidla ohledně many, naříkali na každý nedostatek jídla nebo vody.

Když jsem studoval příběh Izraelců, začal jsem se na průzračně jasné vedení dívat trochu jinak. Může sloužit určitému účelu - může například dostat dav právě osvobozených otroků přes poušť - ale nezdá se, že by povzbuzovalo duchovní rozvoj. Ve skutečnosti u Izraelců téměř vyloučilo potřebu víry; jasné vedení odsálo svobodu a každé rozhodnutí se stalo spíše otázkou poslušnosti než víry. Během těch čtyřiceti let putování na poušti Izraelci ve zkoušce poslušnosti obstáli tak bídně, že Bůh musel začít znovu s další generací.

Otázka: Neschovává se Bůh? Proč se někdy prostě viditelně neukáže a neumlčí skeptiky jednou pro vždy?

To, po čem dychtíme, se kdysi stalo. Na čas se Bůh skutečně ukázal osobně a člověk s ním mluvil tváří v tvář, jako by mluvil s přítelem. Bůh a Mojžíš se setkávali ve stanu rozdělaném hned u tábora Izraelců. Tato setkání nebyla žádným tajemstvím. Kdykoli se Mojžíš vlekl ke stanu, aby tam mluvil s Bohem, díval se na něj celý tábor. Oblakový sloup, Boží viditelná přítomnost, bránil v přístupu do stanu. Nikdo kromě Mojžíše nevěděl, co se děje uvnitř, a nikdo to ani nechtěl vědět. Izraelci se naučili zachovávat odstup. „Mluv s námi ty a budeme poslouchat," říkali Mojžíšovi. „Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli." Po každém takovém setkání Mojžíš zářil jako návštěvník z vesmíru a lidé od něho odvraceli tvář, dokud se nezahalil závojem.

Tehdy nebylo mnoho ateistů, pokud byli vůbec nějací. Žádní Izraelci nepsali divadelní hry o čekání na Boha, který se nikdy nedostaví. U stanu setkávání i v hustých bouřkových mracích kolem hory Sinaj viděli jasné důkazy o Bohu. Stačilo, aby se skeptik vypravil k chvějící se hoře a natáhl ruku, aby se jí dotkl, a jeho pochybnosti by se byly rozplynuly - vteřinu předtím, než by byl zemřel.

A přesto se tehdejší dění téměř staví na odpor víře. Když Mojžíš vystoupil na posvátnou horu, rozbouřenou znameními Boží přítomnosti, titíž lidé, kteří přežili deset egyptských ran, kteří překročili Rudé moře suchou nohou, kteří pili vodu ze skály a kteří ještě v tu chvíli trávili zázračnou manu - se začali nudit, ztratili trpělivost, propadli vzpouře a žárlivosti a zjevně zapomněli na všechno o svém Bohu. V době, kdy Mojžíš sestupoval z hory, tančili jako pohané kolem zlatého býčka.

Bůh si s Izraelci nehrál na schovávanou; měli veškeré důkazy o jeho existenci, jakých by se vám zachtělo. Kupodivu však - a stěží jsem tomuto výsledku uvěřil, i když jsem o něm četl - Boží přímost jako by přinesla pravý opak žádoucího účinku. Izraelci nereagovali uctíváním a láskou, nýbrž strachem a otevřenou vzpourou. Boží viditelná přítomnost k trvalosti víry ničím nepřispěla.

Knihy Exodus a Numeri mě však poučily, že tyto tři otázky nemusí základní problémy zklamání ve vztahu s Bohem vyřešit. Izraelci byli vystaveni jasnému, nezastíněnému světlu Boží přítomnosti, a přesto byli stejně vrtkaví jako kterýkoli jiný národ, jaký kdy žil. Při deseti různých příležitostech se na depresivně pustých pláních Sinaje postavili proti Bohu. Ani na samotných hranicích zaslíbené země, kde se před nimi rozprostírala veškerá její hojnost, nepřestali toužit po „starých dobrých časech" otroctví v Egyptě.

Tyto žalostné výsledky nám mohou dát nahlédnout do toho, proč dnes Bůh nezasahuje přímějším způsobem. Někteří křesťané touží po světě nabitém zázraky a velkolepými znameními Boží přítomnosti. Slýchám nostalgická kázání o tom, jak se rozestoupilo Rudé moře, o deseti egyptských ranách a o každodenním přídělu many na poušti, jako by mluvčí toužili po tom, aby Bůh dnes uvolnil svou moc jako tehdy. Přesně vytyčená cesta Izraelců by nás však měla přivést k zamyšlení. Opravdu by záplava zázraků rozhojnila víru? Zjevně ne takovou, o kterou Bůh stojí. Izraelci jsou jasným dokladem toho, že znamení nás mohou dovést jen k závislosti na znameních, a nikoli na Bohu.

Ano, Izraelci byli primitivní národ, nedávno osvobozený z otroctví. Biblická vyprávění však obsahují znepokojivě známé tóny. Slovy Fredericka Buechnera, Izraelci se většinou chovali „jako kdokoli jiný, jen ještě ve větší míře".

Studium jejich historie ve mně vyvolalo překvapení a také zmatek: překvapení z toho, jak málo se život lidí změní po odstranění tří hlavních důvodů ke zklamání ve vztahu s Bohem - nespravedlnosti, mlčení a skrytosti; zmatený jsem byl otázkami, které jsem si začal klást o Božím jednání na zemi. Nezměnil se? Neustoupil do pozadí?

Jak by se mi Bůh mohl zjevit způsobem, který by nepřipouštěl žádné pochybnosti, kdyby mě přitom v určitém ohledu nezničil? Kdyby nebyl prostor pro pochybnosti, nebyl by prostor ani pro mě.

Frederick Buechner

Philip Yancey, Zklamán Bohem, kap.4, str. 30-38, rok vydání 2002

redakčně zkráceno