Kamenné desky (čili desatero přikázání) měly jakožto smluvní dokument svůj historický počátek i konec

Jakmile řekneme, že „desatero přikázání skončilo" - ať už to myslíme jakkoli - přestanou někteří lidé slyšet, co vlastně říkáme. Jejich teologické receptory nás slyší volat: „Pryč se všemi zákony v každém smyslu." Nezáleží na tom, jak často opakujeme a jak hlasitě zdůrazňujeme, že i my opravdu věříme v mravní zákon obecně a v trvalou platnost mravních principů vyjádřených v devíti přikázáních z desatera zapsaného na deskách smlouvy. To těmto lidem nestačí. Trvají na tom, abychom uznali, že tímto jediným „věčným a neměnným Božím mravním zákonem" je právě desatero přikázání přesně v té podobě, v jaké bylo zapsáno na kamenných deskách vydaných na Sínaji. Chtějí buď všechno, anebo nic. O našich dobrých biblických důvodech, proč takový teologický pohled nemůžeme přijmout, nechtějí ani diskutovat. „Kréda a otcové už k tomu svoje řekli a tím je věc uzavřena," namítnou.

Je pozoruhodné, že lidé s tímto postojem trvají na tom, že přikázání o sabatu je závaznou součástí věčného a neměnného Božího mravního zákona, a přitom většinu z nich vůbec nezajímá, jak se vlastně „dodržuje sabat" v praxi. Nezáleží na tom, co kdo v neděli dělá nebo nedělá (až na účast na bohoslužbě), hlavně když v teologii uznává, že přikázání o sabatu je součástí věčného a neměnného Božího mravního zákona. Zastáncům tohoto stanoviska často kladu otázku: „Čeho přesně by se musel člen vašeho sboru dopustit, abyste ho pro porušení čtvrtého přikázání vyloučili z církve?" Chvíli se všelijak vytáčejí a nakonec obvykle skončí u odpovědi: „Zanedbávat shromáždění." Obvykle se dovolávají verše Židům 10:26. Když jim připomenu, že tento text neříká nic o účasti na bohoslužbách ve starozákonním Izraeli (Izraelci neměli v deset ráno sabatní školu a od jedenácti bohoslužbu ve svatostánku), nemají, co by na to řekli. Připadá jim, že to „evidentně" je „absolutní mravní norma", a přitom neznají ani jedinou konkrétní odchylku od této normy, pro kterou by měl být někdo podroben kárnému řízení v církvi. Dokonce i v případě, že církev nějaké kázeňské opatření uplatňuje, zdaleka to není trest smrti, který za porušení čtvrtého přikázání požaduje Mojžíšův zákon. Jestli je zákon o sabatu věčný a neměnný, jak to, že se změnil trest za jeho nedodržení?

Někdy o takovém člověku říkáme, že je to „sabatarián-antinomián". Na jednu stranu se ze všech sil snaží uvalit čtvrté přikázání na svědomí každého křesťana jako absolutní mravní normu, a na druhou stranu mu odmítá dát jakákoli konkrétní pravidla, pokud jde o to, co může nebo nesmí ve svatý sabatní den dělat. Tento pohled předpokládá, že si každý křesťan rozhodne sám za sebe, co mu jeho vlastní svědomí dovolí nebo nedovolí v neděli dělat. V kázání je sabat jednou z Božích neměnných mravních norem, ale v praxi je ponecháno na svobodném zvážení jednotlivých křesťanů, jak jej budou dodržovat. To je podle nás trošku pokrytectví. Snad by se mohlo dokonce ukázat, že ti, kdo tento názor učí, sami většinou tak docela nevěří „dobrým a nutným důsledkům", které „lze odvodit" z jejich vlastního teologického systému. Rozhodně se nezdá, že by se jim chtělo uvádět je ve skutek. Vpalovat čtvrté přikázání do křesťanova svědomí pomocí hromů a blesků ze Sínaje a jedním dechem k tomu dodávat, aby toto „absolutní přikázání" bral jako pouhý „relativní princip", který lze uplatňovat, jak kdo uzná za dobré, je nečestné, nebo přinejmenším nedůsledné.

Říkám-li, že desatero přikázání skončilo, mám na mysli desatero jako smluvní dokument čili desky smlouvy. Nemám na mysli mravní principy, které jsou v jednotlivých přikázáních obsaženy. Mluvím o desateru přikázání jako o celém dokumentu, a to jako o smluvním dokumentu. Mravní příkazy z kamenných desek nezačaly platit na Sínaji, ale smlouva založená na jejich plnění ano. Devět přikázání z těchto deseti lidé znali a Bůh jejich porušení stíhal dávno předtím, než byla vydána Izraeli na Sínaji jako podmínky nějaké smlouvy. Už před Sínají byli lidé trestáni za porušení každé jednotlivé povinnosti z desatera přikázání s výjimkou čtvrtého (přikázání o sabatu), a podobně každé přikázání s výjimkou čtvrtého je zopakováno v Novém zákoně.

Pokud jde o „zákon", můžeme spolu v mnohém nesouhlasit, ale nemůžeme popřít, že Bible jasně učí následující:

• Nějaký konkrétní „zákon" měl na Sínaji historický počátek.
• Tentýž „zákon" měl také historický konec na Golgotě.
• Historický počátek tohoto „zákona" je vždy spojován s vydáním desek smlouvy Izraeli na Sínaji.
• Historický konec tohoto „zákona" je vždy spojován s Kristovým příchodem a uzavřením Nové smlouvy.

Je možné, že se naprosto mýlím v tom, o kterém konkrétním zákoně to Bible mluví, ale není možné popřít, že uvedené čtyři skutečnosti se týkají některého konkrétního zákona z Bible. Myslím, že biblické oddíly, které jsme v této knize až dosud vyložili, vylučují možnost, že by tímto zákonem mohlo být něco jiného než desatero přikázání zapsané na deskách smlouvy a na Sínaji předané Izraeli jako základní zastřešující dokument jejich smluvního vztahu s Bohem. Nemůže být řeč ani o takzvaném obřadním zákonu, ani o zákonu svědomí. Musí být řeč o smlouvě zákona zapsané na Sínaji do kamene. Pokud nesouhlasíte, ukažte mi, prosím, v Písmu jiný „zákon", který splňuje uvedené čtyři podmínky a vysvětluje verše, které mluví o „počátku" nebo „konci" jakéhosi zákona.

Historický počátek smlouvy zákona zapsané na kamenných deskách se shoduje s počátkem Izraele jakožto národa či politické jednotky. Tato fakta jsme ve čtvrté kapitole zřetelně viděli v textech Písma věnovaných desateru přikázání.

Následující oddíly Písma prostě nemohou dávat žádný smysl, dokud neuznáme, že zákon měl jak historický počátek, tak historický konec:

• Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. ( Ř 5:13)
• K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost... (Ř 5:20)
• Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku. (Ga 3:19)
• ... takže se Zákon stal naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Když však přišla víra, nejsme již více podřízeni vychovateli. (Ga 3:24-25 KMS)

Nemůžeme číst slova „před zákonem", která v tomto kontextu nemohou znamenat nic jiného než Sínaj, a zároveň se pokoušet tvrdit, že onen zákon, před nímž to bylo, existoval vždy. Když Bible říká „před zákonem", znamená to před zákonem. Tato slova znamenají, že „zákon" - ať jím Pavel v této pasáži míní cokoli - měl historický počátek na Sínaji.

Pokud zákon již existoval, nedávají slova „navíc přistoupil zákon" smysl. Nějaký zákon v nějakém smyslu musel na Sínaji nějakým způsobem přistoupit „navíc", jinak Pavel píše nesmysly. Tento zákon, který byl na Sínaji „přidán" se týká konkrétně „provinění". Služba zákona, kerý měl počátek na Sínaji, skončila, když přišel Kristus. Nějaký zákon tu musí mít historický počátek i konec, jinak Pavel vlastně neříká nic. V jistém okamžiku v historii „se Zákon stal naším vychovatelem" a od jistého jiného okamžiku v historii, kdy „přišla víra", nejsou tomuto zákonu adresáti Pavlova dopisu „již více podřízeni".

Pavel nemůže mít na mysli, že by se člověk na Sínaji poprvé dozvěděl o mravních povinnostech a poprvé si uvědomil, že musí jednat v souladu s nimi. Na tom se všichni shodneme. Jak bychom si jinak mohli vysvětlit jednání věřícího Josefa nebo nevěřícího Abímeleka? Jak bychom chápali Pavlovy argumenty v Římanům 2:14-15? Ne, v těchto oddílech Pavel nemluví o působení svědomí.

Pavel také nepopírá, že Bůh už před Sínají trestal jednání, které bylo v rozporu s mravními povinnostmi, vyjádřenými v zákoně vyhlášeném smlouvou na Sínaji. I na tom se všichni shodneme. Potopa nepřišla proto, že měl Bůh toho dne právě špatnou náladu. Byla přímým důsledkem toho, že lidé žili způsobem, o němž měli ty nejlepší důvody soudit, že se Bohu nelíbí. Žili v rozporu právě s těmi zákony, které byly „dány" písemně Izraeli na Sínaji jako podmínky smlouvy. Na Sínaji byl zákon poprvé kodifikován a poprvé tvořil podmínky smlouvy s mocí nad životem a smrtí.

Když Pavel píše, že s příchodem víry přestal být zákon dozorcem nad Božím lidem, neříká, že po Golgotě už Bůh nestanovil normy ohledně toho, jaké jednání mu dělá radost a odráží jeho charakter - náš Pán prostřednictvím svých apoštolů vedených Duchem svatým lidstvu dál ukazoval Boží mravní charakter a svým následovníkům důrazně kladl na srdce, že mají být pro okolní svět nositeli rodinné podoby. Pavel říká, že tomu zákonu, který měl počátek na Sínaji, ať už je to zákon jakýkoli, byl také navždy učiněn konec na kříži.

Zdá se mi očividné, že v právě citovaných verších mluví Pavel o desateru přikázání čistě jako o smlouvě. Toto musí být smyslem slova „zákon", jak je použito v Galatským 3 a 4. Galatským 3:13-14 učí, že Kristus zemřel pod kletbou nějakého zákona a že svou smrtí zachránil právě před touto kletbou ty, kdo žili právě pod tímto zákonem. Tímto zákonem mohou být míněny pouze kamenné desky chápané jako smluvní dokument. „Zákon", který byl vydán čtyři sta třicet let po zaslíbení, které přijal Abraham, by měl mít přinejmenším zdánlivě jinou povahu než evangelium slíbené Abrahamovi; jinak by konflikt, jímž se Pavel zabývá, neexistoval. Bez tohoto konfliktu by byla otázka v Galatským 3:21 absolutně zbytečná. Skutečnost, že Pavel věnuje tolik času jejímu řešení a tolik péče skládání odpovědi, dokazuje, že je to problém skutečný. Pavel fomuloval svou argumentaci tak precizně, že se ve svém hlavním bodě může opřít o fakt, že Písmo používá slovo „semeno" v jednotném, a ne v množném čísle (3:16 NBK). V Galatským 3:19 (KMS, NBK) si Pavel klade otázku: „K čemu tedy Zákon?" Kdyby mezi zaslíbením, které bylo dáno Abrahamovi, a zákonem, který byl dán Mojžíšovi, nebyl vůbec žádný rozdíl, byla by tato otázka zbytečná. Proč by Pavel tak dopodrobna vysvětloval, v čem se liší dvě věci, které sou vlastně jedno a totéž?

Podle Galatským 3:22 tvrdí Písmo (ne zákon), že v zajetí hříchu je celý svět. Stejné je i poselství veršů Římanům 3:9-21. Všichni lidé bez výjimky jsou před Bohem vinni, ať zákon v písemné podobě někdy měli nebo nikdy neměli. Židovský obřadní zákon by toto vědomí viny sám nikdy vyvolat nemohl, a pohané žádné desky smlouvy s desaterem přikázání, které by proti nim svědčily, neměli. Toto odsouzení se musí opírat o zákon svědomí. Slova verše 20 se mohou týkat jen vydání zákona Izraeli na Sínaji. Zákon, v podobě smluvních podmínek, byl vydán proto, aby hřích vyprovokoval a odhalil. Žid byl podroben smlouvě zákona, aby ho usvědčovala z hříchu a vedla ke spravedlnosti a také aby ho střežila, dokud nepřijde Kristus. Zákonem z Galatským 4:4 je smlouva zákona, pod níž se narodil a zemřel Ježíš. Poslední zbytky nejistoty ohledně toho, co Pavel v tomto kontextu míní „zákonem", odstraňují verše Galatským 4:24-25:

• Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj, která rodí děti do otroctví; to je Hagar. Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i se svými dětmi. (Ga 4:24-25)

Když si uvědomujeme, že Pavel v těchto dvou verších mluví o deskách smlouvy, na nichž bylo zapsáno desatero přikázání, čili zastřešující souhrn základních podmínek staré smlouvy, je konflikt mezi zákonem a zaslíbením vyřešen a Pavlova vyjádření o zákonu do sebe okamžitě naprosto harmonicky zapadnou. Když Pavel mluví o zákonu negativními slovy, když mluví o jeho nedostatečnosti a o jeho konečném zrušení, vidíme, že má na mysli smlouvu zákona (desatero přikázání) zapsanou na deskách smlouvy.

Když Pavel mluví o zákonu pozitivně a když ho vztahuje na nás dnes, má na mysli buď (1) „Zákon" jakožto zvláštní zjevení čili Bibli, jako například v Žalmech 19:8 nebo 1:1-2 (srovnej Owenův citát na str. 43), nebo (2) etické povinnosti obsažené v konkrétních verších, které platí i poté, co desatero přikázání, jako smluvní dokument, platit přestalo.

Teď si čtenář skoro určitě pomyslí: „To zní přesvědčivě; ale jestli Bible předkládá tak jasnou a jednoduchou odpověď, proč to tolika kazatelům a teologům uniká?" Právě tuto otázku jsem položil už v předmluvě a odpověděl jsem, „že každý nachází jenom to, co hledá". V tomto případě nejsou někteří lidé schopni slyšet, co Pavel říká, prostě proto, že to nezapadá do teologického systému, do kterého se snaží Bibli vměstnat. Desatero přikázání prostě v tomto systému nemůže být zvláštní a samostatnou smlouvou uzavřenou pouze s Izraelem. Desatero přikázání zapsané na kamenných deskách na Sínaji totiž musí být v každém ohledu totožné s takzvanou „smlouvou skutků" uzavřenou s Adamem v Edenu. Desatero přikázání podle tohoto systému nemůže mít na Sínaji v jakémkoli smyslu slova počátek. Jakožto „dobrý a nutný důsledek", který „lze odvodit" z teologie smlouvy, je naprosto nezbytné, aby zákon nezačal existovat teprve na Sínaji, jinak se celý systém zhroutí. Nebudu zde ztrácet čas, abych stejným způsobem rozebral i ostatní citované verše. Čtenář si je může přečíst sám a pokusit se zjistit, jak se jeho pohled na desatero přikázání srovnává s těmito jednoznačnými fakty o historickém počátku a historickém konci „zákona".

V sedmé kapitole jsme viděli, že desatero přikázání čili kamenné desky, pokud o nich mluvíme jako o smluvním dokumentu uloženém ve schráně smlouvy v nejsvětější svatyni, pozbyly platnosti, když se chrámová opona roztrhla na dva kusy odshora až dolů (Matouš 27:51). Tyto desky okamžitě dosloužily - právě tak jako áronovské kněžství a obětní systém. Áronovi potomci se zničehonic octli bez práce. Také velekněz najednou potřeboval kompletně nový šatník, a to včetně spodního prádla. Už nikdy si na sebe nevezme ani své nádherné velekněžské roucho, ani ono speciální lněné spodní prádlo pro den smíření.

Pavlovo pojetí smyslu a účelu desatera přikázání v dnešní době stojí na následujících skutečnostech:

Za prvé: na kříži byla Kristovou krví zpečetěna Nová smlouva. Podmínky staré smlouvy zapsané na deskách smlouvy na Sínaji byly naplněny a vypořádány. Nároky staré smlouvy byly uspokojeny; její kletba byla uvalena, strpěna a vyčerpána; její požehnání byla po zásluze obdržena. Získal je Kristus a ten je udělil své církvi.

Za druhé: o letnicích byl „zplozen v jediném dni" nový lid či pronárod. Vznikl opravdový „svatý národ" skutečných „králů a kněží" (srovnej 2. Mojžíšovu 19:4-6 a 1. list Petrův 2:9-11) - pravý Boží Izrael.

Za třetí: ve chvíli, kdy se opona roztrhla shora dolů, se otevřel nový přístup k Bohu. Tím, co blokovalo cestu do Boží přítomnosti, byly spravedlivé a svaté požadavky desek smlouvy uložených ve schráně smlouvy. Nyní, když byly podmínky této smlouvy psané v kameni beze zbytku naplněny, vstupujeme se smělou důvěrou do nejsvětější svatyně (Židům 10:1-23) oděni právě tou spravedlností, kterou zákon uložený ve schráně vyžadoval.

Za čtvrté: „plnoletý" Boží lid, složený z věřících Židů i z věřících pohanů, má nové postavení a nové výsady dospělých Božích synů.

Za páté: svědomí věřícího Nové smlouvy je pod dohledem nového vychovatele. Kamenné desky jako takové bývaly dozorcem nad svědomím Izraelců. Tento starý vychovatel byl propuštěn (Galatským 3:24-25) a na jeho místo nastoupil Duch svatý, který přebývá ve věřícím.

Shrnutí

Zákon - ve smyslu smluvní dokument, jímž byl obsah zákona poprvé kodifikován - měl svůj historický počátek na Sínaji a historický konec v Kristu. Smlouva zákona v žádném ohledu neanulovala smlouvu uzavřenou s Abrahamem, která slibovala, že díky jeho potomku získají požehnání všechny národy světa. Tento slib byl splněn Novou smlouvou, která vstoupila v platnost, když se chrámová opona roztrhla shora dolů. Je důležité všimnout si dvou věcí:

Za prvé, třebaže zákon - jakožto podmínky formálně kodifikované smlouvy - měl svůj historický počátek na Sínaji, principy, na nichž všechny tyto zákony s výjimkou sabatu spočívají, byly lidem zjeveny již v původním stvoření. Ani povědomí o Bohu a o jeho charakteru, ani skutečné vědomí hříchu se neobjevily teprve na Sínaji.

Za druhé, třebaže zákon - smluvní dokument - přestal platit, když Kristus uzavřel Novou smlouvu, neměnné etické prvky, o něž se přikázání zapsaná na kamenných deskách opírají, jsou pro nás dnes právě tak závazné, jako byly pro tehdejšího Izraelce.

Vznik a zánik platnosti smlouvy zákona nemá nic společného s otázkou původu a stálosti etických norem, v nichž se projevuje Boží neměnný charakter.

Kamenné desky, John G. Reisinger