Biblický význam kamenných desek

Snažil jsem se používat v této knize biblických pojmů. Když jsem se při různých příležitostech chtěl zmínit o desateru přikázání, záměrně jsem použil jedno z jeho šesti synonymních, vzájemně zaměnitelných označení. Jedním z názvů, který Duch svatý pro desatero přikázání používá nejčastěji, je spojení „kamenné desky". Je jedním z pouhých dvou termínů, které se vyskytují jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Druhým je sousloví „desky smlouvy". Duch svatý se rozhodl nepoužít v Novém zákoně slova „desatero přikázání", ale použil místo nich tato dvě synonyma. Oba novozákonní pojmy obsahují slovo „desky", které nás nejen odkazuje zpět ke smluvnímu dokumentu na Sínaji, ale navíc zdůrazňuje, že máme o desateru přikázání uvažovat jako o jediném celku.

Výmluvně zní i to, že Starý i Nový zákon používají v souvislosti s desaterem přikázání slovo „smlouva" (5. Mojžíšova 9:9; Židům 9:4). Skoro se zdá, jako by se nám Duch svatý snažil každou svou zmínkou o desateru přikázání přivést na mysl smlouvu.

Nesmírná důležitost, kterou Bible desateru přikázání připisuje, spočívá v tom, že představovalo vlastní smluvní dokument, na němž záviselo všechno, co souviselo s existencí Izraele jako národa. Význam kamenných desek a jejich jedinečnosti je totožný s významem Ústavy Spojených států (srovnej tabulku na str. 49). Nikde v Božím slově se o kamenných deskách nemluví ani se s nimi nezachází tak, jako by byly „Božím neměnným mravním zákonem". Vždycky jsou spojovány s tím, jak je Bůh na Sínaji učinil základem své smlouvy s Izraelem. Jak ve Starém, tak v Novém zákoně citují různí lidé jednotlivá přikázání z desatera – stejně tak ovšem i z jiných částí Starého zákona – aby jimi zdůraznili určité povinnosti. Když náš Pán vysvětloval, která dvě přikázání z celého Písma jsou největší, použil jako základ 5. Mojžíšovu 6:6 a 3. Mojžíšovu 19:18. Znamená to snad, že ostatní přikázání v těchto kapitolách nejsou stejně důležitá jako tato dvě?

Kdykoli je desatero přikázání nahlíženo jako jediný celek, čili jako „kamenné desky", je vždy považováno za smluvní dokument. Otázka nezní: „Obsahuje desatero přikázání nějaká ustanovení, která zjevují Boží neměnný charakter?" Samozřejmě, že ano. Měli bychom se také ptát: „Obsahuje desatero přikázání nějaká ustanovení pro obřady, které jsou předobrazem Krista, a které tudíž zjevují Boží neměnný charakter názorně, ne však výslovně?" A zase: odpověď zní samozřejmě ano. Námitky vznášíme pouze tehdy, když někdo trvá na tom, že desatero přikázání, jak je zachyceno na deskách smlouvy ze Sínaje, představuje ze sta procent „neměnný mravní zákon". Obraz je dobrá věc, ale skutečnost je ještě lepší. Obřady, které Krista představují v náznacích a symbolech, se musí změnit, když Kristus přišel ve skutečnosti. Uvědomujeme si, že někteří lidé jsou k přijímání stanoviska, že desatero je „neměnný mravní zákon", nuceni svým teologickým systémem; to ovšem nic nemění na tom, že je to stanovisko mylné. Ochotně uznáváme, že určitá ustanovení na kamenných deskách zjevují Boží charakter výslovně, ale věříme rovněž, že (1) určitá ustanovení na těchto deskách se týkají obřadů, a dále že (2) určitá ustanovení na těchto deskách, která se vztahují k etice lidského jednání, Kristus pozvedá na vyšší úroveň. Když říkám „pozvedá", nemyslím tím, že jim „odporuje".

Musíme trvat na tom, že tím, co určuje mravnost jednání kteréhokoli člověka, je konkrétní smlouva, které dotyčný podléhá. Církev není zavázána stejnou smlouvou, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na Sínaji. Některé povinnosti jsou v obou smlouvách vyjádřeny přesně týmiž slovy, ale některé jsou v každé z nich definovány jinak. Křesťanům je přikázáno: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý." (1. list Petrův 1:15-16) Petr zde na potvrzení této povinnosti cituje verše ze 3. Mojžíšovy 11 a 19. Bůh přikázal svatost jak Izraelcům, tak křesťanům. Izraelec ovšem měl svou svatost projevovat zásadně jinak než křesťan. V 1. listu Petrově 1:15-16 se neříká, že by se křesťan, aby žil svatým životem, měl vrátit do 3. Mojžíšovy 11 a dodržovat např. uvedené podrobné potravní předpisy. Povinnost být svatý platí stále, definice svatosti však závisí na smlouvě, jíž člověk podléhá. Křesťanům ukazují Písma Nové smlouvy nejen definici svatosti, ale i konkrétní pravidla pro svatý život. Izraelcům ukazoval konkrétní pravidla pro jejich svatý život celý Mojžíšův zákon.

Na otázku, zda věřím, že desatero přikázání představuje pravidla pro život křesťana, někdy odpovídám:

To záleží na tom, čemu říkáte desatero přikázání. Pokud máte na mysli (1) desatero přikázání, jak bylo zapsáno na kamenných deskách, pak ne. Pokud máte na mysli (2) desatero přikázání, jak je vykládají a uplatňují náš Pán a jeho apoštolové v Písmech Nové smlouvy, pak ano. Jsou životně důležitou součástí pravidel pro můj život.

Přesně to učí Pavel v Efezským 2:19-20. Tento text Písma musíme brát vážně. Tato slova jsou Boží slova! Pokud se v tom, jak tyto verše vykládám, mýlím, musíme všechny následující závěry, které z nich vyvozuji, zavrhnout. Pokud ovšem tato pasáž skutečně znamená přesně to, co říká, pak musíme uznat, že v Izraeli a v církvi se lidské jednání řídí dvěma odlišnými soubory pravidel:

• Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. (Efezským 2:19-20)

Všechny komentáře k tomuto textu, napsané před padesáti lety nebo ještě dříve, říkají:

Slovy ‚apoštolové a proroci' jsou míněna Písma Starého a Nového zákona.

Později se objevují lidé, kteří říkají:

Slovo ‚proroci' by mohlo označovat novozákonní proroky.

Většina dnešních komentátorů je ochotná tvrdit, že slovo ‚proroci' určitě označuje novozákonní proroky a že není možné, aby se vztahovalo na proroky starozákonní.

Komentář Williama Hendricksona je typický:

Proti názoru, že se zde užitý pojem proroci vztahuje na stejné osoby, které toto obecné jméno označuje ve Starém zákoně, jako jsou Mojžíš, Elijáš, Izajáš, Jeremjáš a podobně (takto Lenski, op. cit., str. 450-453), lze vznést vážné námitky, například: (1) nejprve jsou uvedeni apoštolové a teprve potom proroci, (2) úloha „základu" stavby, totiž domu, který stejnou měrou náleží Židům i pohanům, vyhovuje novozákonním prorokům lépe než prorokům starší dispenzace; (3) podle 4:8-11 se proroci, kteří jsou tam jmenováni stejně jako zde (ve 2:20) bezprostředně po apoštolech, řadí mezi „dary", které církvi udělil na nebe vstoupivší Kristus, a jsou to tudíž proroci novozákonního období; a (4) ve verši 3:5 se totéž spojení „apoštolové a proroci" vyskytuje v kontextu, který zmínku o prorocích staré dispenzace naprosto vylučuje, čímž by měl být argument ve prospěch proroků z Nového zákona definitivně završen.

Snad se vám, stejně jako mně, zdá těžko uvěřitelné, že přesvědčený zastánce teologie smlouvy může tvrdit něco takového. Obdivuji jeho poctivý přístup k slovům a pravdě tohoto textu, přestože musí psát věci nesmiřitelné s jeho vlastním teologickým systémem. Jeho komentář dokazuje nad veškerou pochybnost, že Pavel má na mysli novozákonní apoštoly a novozákonní proroky. John Stott přivádí Hendricksonův správný výklad ještě o krok dál a ukazuje jeho biblický a teologický dopad. Oba souhlasí, že pojem „proroci" v Efezským 2:20 neoznačuje starozákonní proroky, ale novozákonní proroky. Stott se nespokojí s konstatováním, že je řeč o novozákonních prorocích, ale předvádí také, jaké má tento nesporný fakt hluboké teologické důsledky. Život a bohoslužba církve nestojí na Mojžíšovi, jeho zákoně nebo na podmínkách smlouvy, která ustavila Izrael jako národ. Základem církve je Kristus sám a její život a bohoslužba podléhá jeho zákonům. Kristus, nový zákonodárce, vydal tyto zákony prostřednictvím apoštolů a proroků Nové smlouvy v inspirovaných Písmech Nové smlouvy. John Stott to řekl lépe, než bych to dokázal já:

Sousloví „apoštolové a proroci" by mohlo jako základ učení církve shrnovat Starý zákon (proroky) a Nový zákon (apoštoly). Obrácené pořadí slov (ne „proroci a apoštolové", ale „apoštolové a proroci") ale naznačuje, že jsou možná míněni novozákonní proroci. Pokud ano, je skutečnost, že jsou jako základ církve označeni spolu s apoštoly, významná. Musí být opět řeč o malé skupině inspirovaných učitelů v blízkosti apoštolů, kteří spolu s nimi svědčili o Kristu a jejichž učení vycházelo ze zjevení (3:5) a mělo základní význam.

Prakticky vzato to znamená, že církev je postavena na novozákonních Písmech. Ta představují zakládající listiny církve. A stejně jako není možné pohybovat základem, když byl jednou položen a staví se na něm, nelze narušovat ani novozákonní základ církve a měnit jej jakýmikoli dodatky, výpustkami či úpravami ze strany učitelů, kteří se prohlašují za dnešní apoštoly a proroky. Církev stojí a padá s tím, jak věrně se drží základu – pravd, které Bůh zjevil svým apoštolům a prorokům a které jsou dnes zachovány v Písmech Nového zákona.

Jak říká John Stott, jedním z důsledků verše Efezským 2:20 je to, že došlo k historickému přesunu autority ze staré smlouvy na Novou smlouvu. Život a bohoslužba Izraele byly založeny na Mojžíšovi a zákonech, které dostal spolu s deskami smlouvy na Sínaji. Život a bohoslužba Kristova Těla jsou založeny na Novém zákoně, který dal církvi Kristus a jeho apoštolové. V průběhu izraelských dějin vyhlašovali různí proroci konkrétní zákony nezbytné k provádění staré smlouvy. V Novém zákoně vyhlásil Kristus a jeho apoštolové zákony nezbytné k fungování společenství založeného na milosti. Nejvyšší a konečnou autoritou nad životem a bohoslužbou církve není Mojžíš a zákony pozemské teokracie. Její nejvyšší a konečnou autoritou je Pán Ježíš Kristus, nový zákonodárce, který nahradil Mojžíše. Svou vůli a autoritu vyjadřuje ve svém slově: v dokumentech Nového zákona inspirovaných Duchem svatým. Právě to má Pavel na mysli v Efezským 2:19-20. John Stott tento text jasně pochopil a přesně vystihl jeho smysl.

Nesnažím se tvrdit, že ve starozákonních Písmech jsou vydány pouze zákony, které upravují chování při obřadech a v občanských sporech. Netvrdím ani, že by principům, na nichž jsou tyto jiné zákony založeny, nemělo podléhat mravní jednání všech lidí ve všech dobách. Souhlasím také s tím, že zákony, které se jednoznačně omezují na řízení obřadů či občanských aktivit v rámci izraelské teokracie, byly v Kristu odstraněny. To je příliš očividné, než aby to někdo mohl popírat.

To je ovšem něco docela jiného než (1) udělat si zřetelně vymezené seznamy či konkrétní zákoníky, (2) nazvat jeden z nich „Mravní zákon", druhý „Obřadní zákon" a další „Občanský zákon", a (3) pak si jeden z těchto seznamů nechat a druhé dva zrušit. Písmo žádný takový přístup k definici mravnosti nezná, ať jde o Židy pod starou smlouvou, nebo o dnešní křesťany pod Novou smlouvou. Jediným jasně vymezeným seznamem, který byl písemně kodifikován, byla „slova smlouvy", čili desatero přikázání, a tento „soupis ustanovení" (NBK) byl v Kristu jakožto smluvní dokument přibit „ke kříži" (Koloským 2:14).

Opět zdůrazňuji, že naše stanovisko říká, že desatero přikázání je zrušeno pouze v tom smyslu, ve kterém je chápeme jako smluvní dokument. Neučíme, že by přestaly platit obecné zásady vyjádřené v požadavcích jednotlivých přikázání. Principy, ze kterých přikázání vycházejí, ať je ve Starém zákoně najdeme kdekoliv, Pán Ježíš Kristus uchoval. Kristus skutečně upustil od některých pravidel, jimiž se řídily obřady; když byly tyto obřady zrušeny, nebylo už těchto pravidel zapotřebí. Příkladem je třeba právě přikázání o sabatu. Kristus také některá přikázání změnil v tom, že jejich požadavky zvedl ještě mnohem výše. To ilustruje například mojžíšovský zákon o rozvodu. Kristus také doplnil určité nové zákony, které se slučují pouze s milostí a které jsou v rozporu s Mojžíšovým zákonem. Proto nemohl Mojžíš nikdy napsat Kázání na hoře.

Kdykoli jsou Pavlova slova v Efezským 2:20 přehlížena nebo bagatelizována a Mojžíšovi se dostává rovnocenného (což v praxi znamená nadřazeného) postavení co do autority nad bohoslužbou a svědomím jednotlivých křesťanů nebo celé církve, tam dochází k jednoznačnému popření jedinečné a konečné autority Ježíše Krista jako Pána církve.

Všechno, co Starý zákon ohledně církve předvídal a vyhlížel, je již naplněno nebo naplňováno v osobě a díle Ježíše Krista. Nový národ, pravý Boží příbytek či chrám, skutečný Boží dům, královské kněžstvo, nové postavení synů, dar Ducha synovství – to všechno je nyní skutečností. A to je možné jen díky novému základu, který položila Nová smlouva. Všechny jmenované věci, včetně Nové smlouvy samotné, jsou definovány a zprostředkovány jen Kristovým postavením Pána, které v jeho slově – v Písmech Nové smlouvy – vyhlašuje jeho Duch. Dokud tento posun od staré autority Mojžíšovy k nové autoritě Kristově nevidíme, nerozpoznáváme a srozumitelně nevysvětlujeme, potud popíráme, byť nevědomky, že Kristus je Pánem jakožto nový zákonodárce pro život a bohoslužbu církve. Když odmítáme uznat, že nová stavba je opravdu jedinečná a zcela nová (Efezským 2:11-22), a jednáme, jako by se žádná skutečně nová stavba nestavěla, odmítáme ten nejdůležitější základní kámen. V podstatě popíráme, že novým základem, na němž stojí „nové stvoření", je Ježíš Kristus sám.

Když je Izrael pokládán za přesný protějšek Kristova těla, musí se Mojžíš stát stejně velkým zákonodárcem jako Kristus; a nejen to: Mojžíš se ve skutečnosti musí stát největším zákonodárcem a Kristus nanejvýš jeho největším vykladačem, protože Mojžíš přišel první. Pokud nebudeme církev, tedy Kristovo tělo, vnímat jako zcela „nového člověka" (Efezským 2:15), jako zbrusu „nové stvoření" (2. Korintským 5:17), které bylo až do letnic něčím neznámým, bude z toho vždy vyplývat, že jako nového zákonodárce Krista neuznáváme. Kristus pro nás bude pouze poslušným Mojžíšovým učedníkem, strážcem Mojžíšova zákona, ale netroufne si být zákonodárcem na vlastní pěst. Při nejlepším bude posledním a největším z rabínů. Podle takové teologie bychom měli Kázání na hoře nazývat „Ježíšův Talmud", protože v něm jenom vykládá Mojžíše a nejedná jako zákonodárce v plném slova smyslu.

Klíčová otázka, kterou se v této knize zabýváme, zní: „V čem vidí nesmírný význam desatera přikázání čili kamenných desek pisatelé biblických knih?" Jsou desky smlouvy Božím neměnným mravním zákonem, a tedy souborem pravidel pro život křesťana? Pokud na tuto otázku necháme odpovídat Písmo samotné, dostaneme odpověď:

Desatero přikázání je souborem základních podmínek staré smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na Sínaji.

Bible nás nikdy nevede k tomu, abychom si na tuto otázku odpověděli takto:

Desky smlouvy jsou Boží neměnný mravní zákon.

Naše kréda po nás takovou odpověď možná vyžadují, ale Písmo nám to nedovolí.

Pokud se diskuze přesune od desek smlouvy čili desatera přikázání jako smluvního dokumentu ke kterékoli jednotlivé konkrétní povinnosti, kterou slova smlouvy přikazují, měla by se příslušně změnit i naše otázka. Potom budeme mluvit o něčem úplně jiném. Otázka pak bude muset znít:

Je desatero přikázání, čili kamenné desky, jak byly vydány na Sínaji, tím nejúplnějším vyjádřením Božího mravního charakteru, které kdy bylo zjeveno, a je tedy naprosto dostatečnou normou pro to, jak by měli žít dnešní křesťané?

Na to bychom měli odpovědět: „Naprosto ne!" Desky smlouvy, čili desatero přikázání, nejsou tím nejúplnějším vyjádřením Božího charakteru, které kdy bylo zjeveno, a rozhodně nejsou dostatečnou normou pro život dnešních křesťanů, protože ti žijí pod milostí. Jak jsem už řekl:

Desatero přikázání, jak je vykládají a uplatňují náš Pán a jeho apoštolové, je životně důležitou součástí pravidel pro život dnešních křesťanů.

To je ovšem něco docela jiného než prohlásit:

Desky smlouvy dané Izraeli jsou souborem pravidel pro život dnešních křesťanů.

Když tvrdíme, že kamenné desky jsou jen matným stínem v porovnání s Kristovými slovy v Kázání na hoře, nechceme tím ani v nejmenším zlehčovat Mojžíše – o nic víc, než bychom zlehčovali Árona, když tvrdíme, že on a jeho služba skončily, protože Kristus je veleknězem místo Árona. Jestli trváme na tom, že budeme věřící posílat zpět za Mojžíšem, aby přijali jeho službu, proč je také neposlat zpátky za Áronem, aby přijali jeho službu? Copak Kristus nenaplnil právě tak proroctví o novém prorokovi, který bude povolán, aby nahradil Mojžíše (5. Mojžíšova 18:15-19), jako proroctví o ustanovení nového kněžství, které nahradí kněžství Áronovo?

Když se zabýváme jednotlivými přikázáními zapsanými na deskách smlouvy nezávisle na úloze, kterou ve smlouvě plní, stojí každé z nich výhradně na tom, jak je vykládají a uplatňují Kristus a jeho apoštolové. Některá přikázání zůstávají v platnosti přesně ve stejné podobě, v jaké byly vydány na Sínaji; jiná jsou pozměněna či pozvednuta na vyšší úroveň; jedno je zrušeno, nebo přinejmenším zcela převedeno do duchovní oblasti; a jiná jsou přehodnocena a rozšířena. Věřím, že náš Pán má plné právo provést kteroukoli z těchto změn. Mám Mojžíše rád a uznávám jeho velikost, ale Krista miluji daleko víc a jsem přesvědčen, že je mnohem větší. Kamenné desky opravdu byly tím nejpřísnějším mravním kodexem, který byl do té doby kdy vydán, ale Kázání na hoře představuje mravní kodex mnohem vyšší a náročnější než kamenné desky. Písma staré smlouvy musí být vykládána Písmy Nové smlouvy; slovníček pojmů, ve kterém najdeme definici skutečné svatosti pro dnešní Boží dítě, musíme hledat na konci Knihy, ne na začátku.

Desatero přikázání obsahuje značné množství neměnného zákona, kterému podléhá mravní jednání, a který je pro dnešní církev stejně závazný, jako byl pro Izraelce. Toto stanovisko ovšem není totožné s názorem, který desky smlouvy ztotožňuje s takzvaným „věčným mravním zákonem". Odmítám skálopevné přesvědčení některých teologů, že kamenné desky – jako celek a v té podobě, jak byly vydány na Sínaji – jsou „Tím nejvyšším mravním zákonem, který byl kdy vydán", a že jsou tedy, „pokud jsou správně chápány, naprosto dostatečné jako soubor pravidel pro život dnešního křesťana". Takováto teologie jim brání přijmout jasný fakt, že desatero přikázání je svébytný smluvní dokument, jímž je ustaven Izrael jako národ.

Vím, že to může vypadat jako přehnané zjednodušení, ale tak to není! Je to stejně jasné jako doktrína o ospravedlnění milostí – pokud vyjdeme od Písma samotného a dovolíme slovům a větám, aby znamenaly přesně to, co říkají. Proč se křesťané odmítají dívat na desatero přikázání jako na svébytný smluvní dokument, když Písmo mluví tak jasně? Jak mohou popírat zřejmou skutečnost, že kamenné desky jsou hlavní součástí dokumentu „staré smlouvy", která byla uzavřena s Izraelem a zrušena v Kristu?

Před několika lety jsem se zúčastnil jedné konference v Nové Anglii a přednesl jsem tam kázání, v němž jsem ukazoval, že hlavním účelem kamenných desek bylo usvědčit hříšníky z hříchu a připravit je na příchod milosti. Jeden mladý muž vystoupil s námitkou a řekl: „Souhlasím, že je to jeden z účelů zákona, ale ne ten hlavní." Potom vysvětloval, že desatero přikázání bylo dáno vykoupenému lidu jako „dozorce" a mělo za úkol chránit evangelium a zabránit lidem, aby zbloudili na cestu hříchu a modloslužby. Když jsem se ho zeptal, zda jsem ve svém kázání podložil tuto myšlenku biblickými verši, odpověděl: „Ano, ale neukázal jste z Písma, co bylo hlavním účelem zákona." Na to jsem řekl: „Ukažte mi vy oddíly Písma, které dokazují to, co se pokoušíte tvrdit a co podle vás v mém kázání chybělo." Po několika dlouhých minutách hlubokého přemýšlení se mládenec usmál a řekl: „Proč tak dogmaticky hájím něco, o čem se v Bibli nemluví ani v jednom verši?" Potom jsem s ním probíral některé z výše uvedených postřehů o úloze kamenných desek jako dokumentu právně závazné smlouvy. Nakonec se podivil: „Jak to, že jsem nikdy předtím nepřemýšlel o desateru přikázání ani jako o smluvním dokumentu, natož o dokumentu právně závazné smlouvy?" O něco dříve přiznal, že si právě vyslechl čtyři nahrávky na téma smluv a že přečetl několik knih o správném vztahu mezi zákonem a evangeliem. Nemohl jsem odolat a poznamenal jsem: „Možná by se na to dalo odpovědět, že je to tím, že čteš moc knih a posloucháš moc kazet a málo čteš Bibli." Znovu se usmál: „To by mohlo být ono."

Pojmy „mravní", „obřadní" a „občanský zákoník" nepocházejí z četby Písma. Je to literární prostředek, který se užíváním dostal na úroveň biblických pojmů. Představu kategorií zákona je třeba nahradit pravdou, že základem, který v daném období určuje mravnost a svatost jednotlivce, je smlouva, které tento jedinec v tomto období podléhá. Dnešní křesťané dostali stejný příkaz, jaký dal Bůh už Izraeli:

• … buďte svatí, neboť já jsem svatý." Když nás Petr vybízí, abychom byli svatí (1. Petrův 1:15-16),

cituje ze Starého zákona (3. Mojžíšova 11:44-45; 19:2; 20:7 aj.). K uposlechnutí Petrova příkazu je ovšem nutno naplnit zásadně jiné požadavky než ty, které totéž přikázání zahrnovalo ve staré smlouvě. Nevidíme-li tento rozdíl, nejsme schopni vidět správný vztah mezi zákony staré smlouvy a životem dnešního věřícího.

Je vyloučeno, abychom pochopili, jak mohl David s Božím výslovným souhlasem a požehnáním vstoupit do polygamního manželského svazku s Bat–šebou, dokud nepochopíme změnu ve smyslu příkazu „Svatí buďte, neboť já jsem svatý", když je vydán v Nové smlouvě. Podle staré smlouvy mohl být David v Božích očích svatý, i když žil v mnohoženství, ale dnešní věřící podléhající Nové smlouvě totéž udělat nemůže. Za staré smlouvy polygamie neznamenala porušení sedmého přikázání („Nesesmilníš" – 2. Mojžíšova 20:14; 5. Mojžíšova 5:18); je však porušením nového a vyššího mravního zákona, který vydal Kristus církvi v rámci Nové smlouvy (Matouš 19:1-9). Buď Nová smlouva definici smilstva změnila, nebo David prožil celý život v mnohonásobném smilstvu.

Všichni bychom označili zákon zakazující požívání masa nečistých zvířat (3. Mojžíšova 11:44-46) za zákon „obřadní" povahy a umístili bychom jej na „seznam obřadních zákonů". Podobně bychom jistě byli nuceni zařadit úctu k rodičům (3. Mojžíšova 19:2-3) na „seznam mravních zákonů". Duch svatý však ve staré smlouvě klade oba zákony na jeden seznam. Toto míšení zákonů je ještě názornější ve 3. Mojžíšově 19:18-19. V těchto dvou verších se setkává jedno ze dvou nejvyšších „mravních" přikázání v celém Písmu („budeš milovat svého bližního jako sebe samého"), na nichž podle Ježíše (Matouš 22:37-40) spočívá všechno, čím je člověk Bohu povinován, s „obřadními" předpisy ohledně chovu zvířat, pěstování plodin a odívání. Všimněte si:

• Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. Dbejte na má nařízení. Když budeš připouštět dobytek, nesmíš křížit dvojí druh. Své pole nebudeš osívat dvojím druhem semene. Nebudeš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken. (3. Mojžíšova 19:18-19)

V těchto verších ze 3. Mojžíšovy vkládá Duch svatý druhé největší „mravní" přikázání z celého Písma přímo mezi zákony, které nelze označit jinak než jako obřadní. Uvědomoval si Ježíš, když vytáhl jednu větu ze souvětí ve 3. Mojžíšově 19:18 a udělal z ní druhé největší přikázání v celém Božím slově, jaký je její bezprostřední kontext? Ježíš evidentně nepovažoval desatero přikázání za nejvyšší mravní normu, která kdy byla vydána. Text, ze kterého cituje, ničím nenaznačuje, že přikázání ve verši 18 je velké „mravní" přikázání, zatímco okolní zákony jsou pouze „obřadní". Ani v něm nenajdeme sebemenší varování, že se Bůh chystá vydat svrchovaně závažný příkaz. První i druhé „největší přikázání" vypadají ve svém původním kontextu téměř jako poznámky mimochodem. Teprve když 3. Mojžíšovu 19:18 použije Kristus tak, jak to dělá v Matoušovi 22, stane se tato věta druhým ze dvou „největších přikázání", na nichž spočívá veškerý ostatní zákon včetně desatera přikázání. „Shrnutím" desatera přikázání nejsou 5. Mojžíšova 6:5 a 3. Mojžíšova 19:18. Právě naopak!

Podívejme se do 3. Mojžíšovy 19 na kontext „druhého největšího přikázání":

• Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Každý měj v úctě svou matku a svého otce. Dbejte na mé dny odpočinku. Já jsem Hospodin, váš Bůh. … Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. Dbejte na má nařízení. Když budeš připouštět dobytek, nesmíš křížit dvojí druh. Své pole nebudeš osívat dvojím druhem semene. Nebudeš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken. … Nebudete jíst maso s krví, nebudete se obírat hadačstvím ani věštěním. Nebudete si přistřihovat na hlavě vlasy dokola, nezohavíš si okraj plnovousu. Nebudete svá těla zjizvovat pro mrtvého ani si dělat nějaké tetování. Já jsem Hospodin. Nezneuctíš svou dceru tím, že bys ji učinil nevěstkou, aby země nepropadla smilstvu a nebyla naplněna mrzkostí. Dbejte na mé dny odpočinku a mějte v úctě mou svatyni. Já jsem Hospodin. (3. Mojžíšova 19:1-3, 18-19, 26-30)

Ani náš Spasitel, ani Mojžíš nezařazovali jednotlivé zákony zaznamenané ve 3. Mojžíšově 19 na několik různých seznamů. Kapitola začíná výzvou „buďte svatí, neboť já jsem svatý" (19:2), kterou Petr dává i křesťanům (1. list Petrův 1:15-16). Uvedené verše ze 3. Mojžíšovy 19 mluví o úctě k rodičům, o dodržování sabatu, o lásce k bližnímu („druhé největší přikázání"), a vzápětí pokračují zákazem směšování osiva, míšení tkanin a mezidruhového křížení hospodářských zvířat. Nelze přehlédnout, že některé z těchto zákonů jsou svou povahou zásadně odlišné od jiných. Stejně nemožné je rozdělit tyto verše na seznam „mravních" a seznam „obřadních" zákonů. Když ovšem tento zřejmý fakt uznáme, musíme buď (1) popřít, že 3. Mojžíšova 19:18 je, jak říká Kristus, druhým nejvyšším „mravním" přikázáním v Bibli, nebo musíme (2) připustit, že ze zákonů ve 3. Mojžíšově 19 se nedá udělat seznam „mravních" a seznam „obřadních" zákonů. Učí tento oddíl, že druhé nejvyšší „mravní" přikázání v Písmu („budeš milovat svého bližního jako sebe samého") ve verši 19:18 patří na stejný seznam jako instrukce pro výrobu oděvů, chov dobytka a setbu obilí v bezprostředně následujícím verši 19:19? Šprýmuje snad Duch svatý ve 3. Mojžíšově 19, anebo nám ukazuje, jak naprosto marné a nesprávné je uvažovat v pojmech jako seznam „mravních" a seznam „obřadních" zákonů?

Je ohromující, že vůbec někdo může číst 3. Mojžíšovu 19:26 (kde je zakázána konzumace krve a provozování čarodějnictví), potom následující verš 19:27 (kde se mluví o tom, jak si člověk nemá stříhat vlasy a vousy), a přitom se domnívat, že zákony staré smlouvy lze roztřídit na seznamy „občanských", „obřadních" a „mravních" přikázání. Všechna přikázání ze 3. Mojžíšovy 19 byla pro Izraelce stejně důležitá a stejně závazná. Izraelec, který se snažil poslouchat Boha a „být svatý" měl vůči Bohu povinnost přikládat svému stravování a účesu stejnou důležitost jako tomu, jak se chová k rodičům, zda dodržuje sabat nebo zda miluje svého bližního. Zákony, které zakazují tetování, najdeme hned vedle zákonů, které zakazují udělat z vlastní dcery prostitutku, aniž by mezi nimi byl nějaký rozpoznatelný rozdíl co do důležitosti.

Izraelci podléhající zákonu ve 3. Mojžíšově 19 neměli naprosto žádnou šanci přijít na to, že přikázání „budeš milovat svého bližního jako sebe samého" (19:18) je „druhou nejvyšší ‚mravní' povinností", kterou by měli plnit. Tento text mu nepřisuzuje o nic vyšší význam než přikázáním, která Izraelce učí, jak mají správně osívat pole. Dnes nic podobného ani zdaleka neplatí: podle Nové smlouvy je právě mezi těmito věcmi co do jejich důležitosti ohromný rozdíl. Jinými slovy: to, jak žil Izraelec, když se snažil uposlechnout přikázání „buďte svatí" (3. Mojžíšova 19:2), se v mnoha ohledech lišilo od toho, jak dnes žije křesťan, když poslouchá totéž přikázání (1. list Petrův 1:15-16). Povinnost být svatý je pro křesťany stejně klíčová, jako byla pro Izraelce, ale způsoby, jakými tuto povinnost plní, jsou zásadně rozdílné. Tento rozdíl však rozhodně nezjistíme nepodloženým vytvářením sbírek „občanského zákona", „mravního zákona" a „obřadního zákona".

Netvrdím, že neexistují jednotlivá přikázání, která jsou svou samotnou povahou „mravní". Třeba 3. Mojžíšova 19:18 takovým přikázáním jistě je. Věříme také, že některá jiná přikázání jsou svou povahou „obřadní" či „občanská"; příkladem je hned následující verš, 3. Mojžíšova 19:19. Tvrdím však, že ani Mojžíš, ani Kristus, ani nikdo jiný v celém Písmu nikdy nevytvářel seznamy zákonů jednotlivých druhů a nepoužíval takové seznamy jako základ pro mravní versus obřadní či občanské chování.

Shrňme si, co bylo řečeno:

Za prvé: Mezi konkrétními pravidly, kterými se řídil Izraelec a kterými se řídí křesťan, když se snaží uposlechnout přikázání „buďte svatí, neboť já jsem svatý" (3. Mojžíšova 19:2; 1. list Petrův 1:15-16), je propastný rozdíl. To se ukáže už při tom nejpovrchnějším porovnání obsahu 1. listu Petrova a 3. Mojžíšovy 19.

Za druhé: Odpověď na otázku, v čem tento rozdíl spočívá, nenajdeme pomocí vytváření „seznamů" různých druhů zákonů, které je zcela nepodložené. To prostě není možné. Žádný z autorů biblických knih – ať starozákonních, či novozákonních – se o takové metodě ani náznakem nezmiňuje.

Za třetí: Naše povinnosti vůči Bohu definují zákony právě té smlouvy, jejíž působnosti podléháme. Starou smlouvu doprovází řada nejrůznějších zákonů vydaných během doby prostřednictvím proroků. Ty všechny tvoří rovnocennou součást „Mojžíšova zákona" a jsou tedy pro Izraelce, občana izraelské teokracie, všechny stejně závazné. Novou smlouvu doprovázejí nové a vyšší zákony vydané Kristem a jeho apoštoly a tyto zákony jsou všechny závazné pro křesťana, protože je občanem Kristova království. V Nové smlouvě již zákony izraelské teokracie neplatí.

Za čtvrté: Přikázání „buďte svatí, neboť já jsem svatý" (3. Mojžíšova 19:2; 1. list Petrův 1:15-16) je v obou smlouvách stejné. Ovšem konkrétní zákony, které člověk musí dodržovat, aby byl svatý, stejné nejsou. V mnoha případech je povinnost totožná, ale jsou také případy, kdy je radikálně odlišná.

Za páté: Cokoli, co je svou povahou „mravní" už ze své podstaty, je mravní vždy. Ani Bůh sám totiž nemůže čin, který je nemravný, prohlásit za mravný. Nemůžeme si ovšem dovolit pokoušet se bez jakéhokoli základu posuzovat, co do této kategorie spadá a co ne. Posloucháme všechny Boží zákony, které nám nařizuje poslouchat, a to prostě proto, že to řekl. Bůh si může (a také to udělal) vybrat zákon, kterým se řídí určitý obřad, a prohlásit dodržování tohoto zákona za otázku života a smrti. To platí jak o sabatu, tak o obřízce, když je Bůh prohlásí za smluvní znamení. Porušit kterýkoli z těchto „obřadních" zákonů pro Žida znamenalo dopustit se těžkého „mravního" hříchu, prostě proto, že to byly hříchy proti smluvním znamením (2. Mojžíšova 4:24-26; 4. Mojžíšova 15:32-36). Dotknout se mrtvého těla nebylo ze své podstaty „nemravné", ale přesto to byl za staré smlouvy velký hřích. Byla to pro Izraelce „mravní neposlušnost", když si dal krevetový salát? Byla konzumace vepřového „nemravná" (?) a změnil ji Bůh po Kristově příchodu na „mravně přijatelnou"? Takové obtížné otázky vznikají v důsledku snahy třídit přikázání podle jejich druhu.

Dokud nevidíme onen historický přesun od autority Mojžíšovy k naprosté a konečné autoritě Kristově, nepochopili jsme poselství Nového zákona. Křesťané nepodléhají Mojžíšově zákonodárné autoritě. Podléhají autoritě Ježíše Krista jako nového zákonodárce. Křesťané nepodléhají staré smlouvě a neurčují podle ní své absolutní mravní normy – o nic víc, než podle ní určují svůj jídelníček. Podléhají Nové smlouvě a ta určuje všechny prvky jejich života a bohoslužby buď jednoznačným pokynem, nebo osobní aplikací určitého principu. Tyto principy budou často duchovní aplikací nějakého zákona ze staré smlouvy. Příkladem může být třeba Pavlovo použití 5. Mojžíšovy 25:4:

• V Mojžíšově zákoně je přece psáno: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí.' Má tu Bůh na mysli dobytek? Není to řečeno spíše pro nás? … (1. Korintským 9:9-10)

To je názorná ukázka toho, jak věřící používá Písma staré smlouvy. Křesťané nejsou v žádném případě bez zákona. Podléhají vyšším zákonům a mají větší povinnost být svatí – kvůli Golgotě. Rozdíl mezi svatostí jednoho a svatostí druhého spočívá jak v konkrétních přikázáních, která poslouchají, tak v motivech, proč to dělají. To v žádném případě neznamená, že stará smlouva nevyžadovala kromě pouhého vnějšího přizpůsobení také poslušnost v srdci. Znamená to, že milost – ze své nejvlastnější povahy a díky kříži – od znovuzrozeného lidu může vyžadovat a také vyžaduje více, než kdy mohl vyžadovat dokonce i „dobrý, spravedlivý a svatý" zákon.

Možná bude prospěšné ozřejmit to, co jsem právě řekl, pomocí ilustrace. Anglické kolonie v Americe podléhaly ústavě a zákonům Anglie až do roku 1776, kdy se sjednotily pod společnou ústavou a staly se z nich Spojené státy americké. Od této chvíle podléhají „novým pravidlům". Zákony a ústava Anglie už nad žádným Američanem v USA nemají žádnou právní moc. Anglické zákony jako takové pro naši zemi naprosto přestaly platit. K žádnému z anglických zákonů se v žádné věci nelze odvolávat jako ke konečné autoritě. Amerika se ocitla pod pravomocí nového ústavního dokumentu či smlouvy. Naprostou a konečnou autoritou se pro každého Američana stala Ústava Spojených států. Přesně stejný je vztah mezi deskami smlouvy vydanými Izraeli a Novou smlouvou vydanou církvi. Základ, na němž stála a jímž se řídila izraelská teokracie, už pro církev neplatí.

Jistěže tvůrci americké ústavy pečlivě zvážili použití řady anglických zákonů, když tvořili zákony nové. Jenže o to nejde. Tím podstatným je změna, kterou v životě Ameriky způsobil přechod od anglického zákona k zákonu Spojených států. Tato změna je naprostá a úplná, bez ohledu na to, kolik zákonů je nových, kolik stejných, kolik změněných a kolik zrušených. Přesně to má Bible na mysli, když staví do kontrastu právně závaznou smlouvu, jíž podléhal Izrael, a milostivou smlouvu, jíž podléhá církev.

Musíme zkrátka skončit s tím, jak se snažíme a naopak necháváme nachytat na otázky, které nejsou biblické, ale čistě teologické, a pak se podle toho, kdo odpoví prostě „ano" a kdo „ne", navzájem označujeme buď jako antinomiány (ty kdo nepovažují Boží mravní řád za důležitý), nebo jako zákoníky. Právě tento způsob uvažování nás uzavírá do lidmi vytvořených systémů, které jsou nadřazovány Božímu slovu. Tento přístup věřící nutí rozdělovat se do nepřátelských táborů prostě jen podle toho, jak odpovědí na nějaký chyták.

Je hříchem proti Bohu a jeho církvi označovat křesťana jako antinomiána jen proto, že podle jeho přesvědčení je sabat obřadní znamení smlouvy zákona a ne „věčný a neměnný mravní zákon". To platí dvojnásob, pokud obviněný tvrdí a jasně učí, že Ježíš zbylých devět přikázání znovu vyhlásil, takže jsou pro křesťana stejně mravně závazná, jako byla pro Žida. Takový člověk je přinejhorším jen z jedné desetiny antinomián a z devíti desetin „nomián", který zákon ctí a miluje.

Stejně hříšné je označovat někoho za „zákoníka" jen proto, že věří ve všech deset přikázání, tak jak jsou zapsána na kamenných deskách, a snaží se je poslouchat. To platí dvojnásob, pokud obviněný tvrdí a jasně učí, že touto poslušností není ani spasen, ani si své spasení neudržuje. Poslouchat to, o čem jsme upřímně přesvědčeni, že je to Boží vůle zjevená výslovně v objektivně daných přikázáních, není zákonictví! Je to důkaz svatého srdce! Někteří z nejzbožnějších lidí, které znám, upřímně věří, že sabat je mravní přikázání závazné pro dnešní křesťany. Hluboce si jich vážím a nepřipustil bych, aby někdo jen naznačoval, že jsou to zákoníci. Souhlasím, že nerozeznání toho, které zákony nám Bůh ukládá dodržovat, může vést k zákonickému způsobu života; to ovšem vůbec není nevyhnutelné. Problém ovšem v tom případě spočívá v nepochopení pravdy Božího slova a ne v zákonickém srdci. Přesně tímhle problémem se zabývá Pavel v 1. Korintským 8-10 a v Římanům 14. Všimněme si, že slabšího bratra neoznačuje jako zákoníka ani silnějšího jako antinomiána.

Shrnutí

Biblický význam kamenných desek spočívá v tom, že jsou dokumentem smlouvy, v níž bylo zakotveno postavení Izraele jako národa. V Nové smlouvě musí o trvání nebo zrušení jednotlivých zákonů z tohoto smluvního dokumentu rozhodnout Kristus. Některé povinnosti jsou v obou smlouvách vyjádřeny doslova stejně, ale přesto jsou v každé smlouvě definovány jinak. Některé příkazy jsou ze staré smlouvy převzaty beze změny a některé jsou změněny. Postavení církve jako svatého národa spočívá na základě Kristova díla smíření. Kristus je naplněním každého náznaku a předobrazu. Život a bohoslužba Božího lidu Nové smlouvy jsou postaveny na Písmech Nové smlouvy, vydaných prostřednictvím apoštolů a proroků. Církev je povinna zachovávat přikázání, která jí dal její nový zákonodárce Ježíš Kristus, v té podobě, v jaké je vydal. Přestaňme hřešit proti svým bratřím tím, že se pomocí svých teologických systémů navzájem označujeme nálepkami „antinomián" nebo „zákoník". Položme si místo toho otázku: „Souhlasí můj postoj vůči mému bratru s Pavlovou výzvou a požehnáním Galatským?"

• Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování. (Galatským 6:14-16)

Naplňme tedy zjevnou Boží vůli, abychom se navzájem milovali vroucně a celým srdcem (1. list Petrův 1:22), my všichni, kdo se nechlubíme ničím jiným než Ježíšem Kristem, tím ukřižovaným, a kdo upřímně žijeme podle pravidel jednání, v nichž je jasně zjevena Boží vůle pro jeho vykoupenou církev.

– Kamenné desky, John G. Raisinger, Historie vykoupení –

Ukázka je z publikace řady Teologie do kapsy, kterou pro vás připravuje redakce ZODu. Pokud vás toto téma zaujalo, objednejte si předběžně u nás celou knížku.