Pro Církev Ježíše Krista není zápas s odklonem od pravdy ničím novým. Církevní dějiny jsou vlastně neustálým bojem Církve proti vlivům a tendencím vnášejícím zesvětštění do jejích řad. Evangelikální hnutí 20. století není ničím jiným než takovým zápasem proti liberální teologii a kompromisu se světem. Když na počátku tohoto [20.] století začalo být jasné, že liberální teologie získává stále větší vliv po celém světě, poměrně malá skupina amerických věřících věrná Božímu slovu začala vydávat články pod anglickým názvem The Fundamentals, česky „Základy". Mezi autory těchto článků byli tak známí teologové jako A.C. Dixon, kazatel Moodyho shromáždění v Chicagu, který se později stal Spurgeonovým nástupcem v Londýně, B.B. Warfield, J.C. Ryle, G. Campbell Morqan, C.I. Scofield, a další. Byl mezi nimi i Spurgeonův syn Thomas. V roce 1915 byly tyto články shromážděny a vydány v knižní podobě. Díky finanční podpoře dvou věřících podnikatelů z Kalifornie byly rozdány – zdarma! – celkem 3 miliony těchto knih věřícím pracovníkům po celém světě.

Tyto knihy tehdy představovaly první jednotnou obranu proti narůstajícímu vlivu liberální teologie. Jejich vydání dalo vznik hnutí, kterému se začalo říkat fundamentalismus. V roce 1919 bylo toto hnutí již tak silné, že byla ve Filadelfii uspořádána první celosvětová konference fundamentalistů ze všech možných církevních prostředí. Sešlo se jich tehdy šest tisíc. Naneštěstí se liberálním teologům podařilo toto fundamentalistické hnutí narušit, došlo k mnoha rozdělením a nedlouho potom se označení „fundamentalista" stalo téměř jakousi „teologickou nadávkou".

Aniž bychom zabíhali do dějin vzniku biblických škol a seminářů, můžeme tu s jistotou prohlásit, že v moderní době stály biblické vzdělavatelné instituce vždycky v popředí teologických zápasů. Nechci v žádném případě obviňovat tyto instituce z něčeho, co některým z nich zřejmě nepřísluší. Jsou biblické školy, které zůstaly po celou dobu zápasu proti liberalismu věrny pravdám Písma. Ale přece mnohé z těchto institucí se staly přímo hnízdy liberalismu a ve jménu intelektualismu a akademické úrovně se odklonily od základních norem výkladu Božího slova. Typickým příkladem na americké půdě je známý Fullerův seminář v Kalifornii, který vznikl s tím úmyslem, aby zajistil konzervativní biblické vzdělání, ale poměrně rychle sklouzl do zcela jiné pozice, a to právě díky úsilí o „vyšší intelektuální úroveň" a o „nejvyšší akademické uznání" na veřejnosti.

V bývalé východní Evropě dnes vznikají nejrůznější biblické a teologické školy, semináře a fakulty. Samozřejmě si kladou za cíl výchovu budoucích křesťanských pracovníků, kazatelů, misionářů, učitelů, vychovatelů a sociálních pracovníků apod. Je jistě nesmírně důležité – přímo kriticky důležité! – aby se široká věřící veřejnost zajímala o to, kdo na těchto školách učí a čemu se tam vyučuje. A i když pevně věříme, že budoucnost Církve je v rukou Božích, v rukou Pána Církve, jistě nesmíme zapomínat na možnosti úpadku a odklonu od Písma. A kde jinde si musíme dát větší pozor, než právě tam, kde se vychovávají budoucí generace křesťanských vedoucích pracovníků nejrůznějších církví a denominací?!

Položme si na tomto místě otázku: Je intelektuální a akademická úroveň biblického vzdělání hodnotným cílem? Odpověď zní NIKOLI, pokud tuto úroveň určuje svět kolem nás, světský systém, ve kterém žijeme. Písmo je v tom naprosto jasné. Apoštol Pavel píše do Korintu:

• Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým. Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem… (1K 3,18-19)

Je bláhové hledat moudrost u světa. Kdo si klade tento cíl, nejedná v souladu s biblickým pojetím pravdy. Samozřejmě předpokládám, že si rozumíme v použití pojmu „svět". Zjednodušeně by se dalo říct, že „svět je všeobecně přijímaný systém hodnot". Světský systém hodnot se diametrálně liší od Božího systému hodnot, jak je nám prezentován v Božím slově, v Bibli. Ve svém prvním listu do Korintu se apoštol Pavel věnuje dost zevrubně právě otázce konfliktu mezi Boží moudrostí a moudrostí tohoto světa. Mezi hodnotami, na které klade důraz Bůh, a hodnotami, které uznává tento svět, Pavel ví dobře o tom, že pravdy Boží jsou často považovány za čiré „bláznovství", a proto píše věřícím v Korintě:

• Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. (1K 1,25)

To je samozřejmě hyperbola, kterou Pavel používá k tomu, aby poukázal na nesmyslnost názoru, podle kterého by lidská moudrost mohla být jakkoliv nadřazena moudrosti Boží. Samozřejmě, že u Boha není ve skutečnosti nic „bláznivého" a nic „slabého", Bůh je naprosto dokonalý. Ale i kdyby něco „bláznivého" nebo „slabého" u Boha bylo, říká Pavel, stejně to bude moudřejší než lidský rozum, lidská moudrost. Je tu zásadní konflikt mezi lidskou filosofií a Boží pravdou. Lidská filosofie není ničím jiným než hledáním pravdy, zatímco Bůh sám je v Ježíši Kristu „vtělená pravda". Bůh je zosobněná Pravda. Boží pravda se nemusí vždycky hned zdát „moudrá" podle lidských měřítek. Ve věku naprostého pragmatismu, v němž žijeme, to, co je pravdivé, jistě nemusí být vždycky přijatelné. Naneštěstí se takový názor dostává i do Církve. Jisté je, že to, co je správné v Božích očích, je v mnoha případech nepřijatelné pro tento svět. Znamená to snad, že se Bůh někde mýlí, a že „nezná dost dobře to, co tento svět potřebuje"?! Jistěže ne. Naopak, znamená to, že lidská moudrost, lidský rozum je omezený, má své hranice, za které nemůže jít. A proto nemůže chápat pravdu a moudrost Boží.

Apoštol Pavel bránil evangelium proti obvinění, že je podřadné ve srovnání s moudrostí tohoto světa. Nesnaží se argumentovat v tom smyslu, že by evangelium bylo intelektuálně vytříbené, a nesnaží se o akademické uznání ze strany soudobých filosofů a vzdělanců. Namísto toho přiznává, že evangelium je bláznovstvím v očích moudrých tohoto světa:

• Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu." Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. (1K 1,18-2,5)

– Ota Vožeh, TWR, 21 –