• Žalm 134,1: Dobrořečte Hospodinu, všichni Hospodinovi služebníci, kteří stojíte v Hospodinově domě za nočního času.

V žalmu je 2x řečeno, že máme dobrořečit a žehnat Hospodinu. Dobrořečení je opakem zlořečení či zlehčování. Je to prosba, přání, aby se rozmnožilo to dobré, co pochází od Pána Boha. Žehnání patřilo ke každé bohoslužbě a významem se blíží k chválení. Jak můžeme dobrořečit Pánu, když jsme sami na jeho požehnání závislí? Je to tajemství, do něhož můžeme vstoupit jen vírou:

• … abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha. Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1K 2:13-14)

Spontánně a vděčně žehnáme, chválíme Hospodina, protože jsme jím požehnaní. Opravdová bohoslužba spočívá v tom, že se v nás ozývá to, co do nás Pán Bůh vložil. Vracíme to, co jsme dostali. Říkáme to, co nám řekl sám Bůh. Vyslovujeme to, jak nám Duch svatý dává promlouvat. Reagujeme na Boží působení v našem duchu.

Pokud je náš život založen pouze na vlastní spravedlnosti, na vlastním výkonu, nemůžeme Pánu Bohu opravdově dobrořečit. Proto mají s uctíváním někteří věřící problémy. Cítí se nesví, když jiní Pána Boha ze srdce chválí. Pokud jsme se nenaučili duchem komunikovat s Bohem, pokud se v srdci skrze modlitbu nespojujeme s Bohem, pak nerozumíme tomu, co to znamená chválit Boha.

Stát za nočního času. Služebníci stojí v domě Hospodinově v noci. Stát (v pozoru) znamená připravenost vyplnit rozkaz. Noc byla symbolem strachu a smrti. Noc je ta část 24hodinového cyklu, kdy vládne temnota. Noc byla symbolem ohrožení zlými mocnostmi. Ale i v noci Bůh mluví s člověkem a zjevuje mu svou vůli (Samuel).

Naše dobrořečení Pánu Bohu není závislé na tom, co se děje mimo nás. Vychází z toho, co se děje v nás uvnitř. Vně může být tma, ale uvnitř budeme dobrořečit Bohu. Okolo nás mohou zuřit bouře, ale uvnitř je Pán. Venku může být nepokoj a zmatek, ale uvnitř prožíváme smíření a radost. Kolem bude noc, ale uvnitř bude světlo. Můžeme se pohybovat uprostřed nejhorších okolností, ale uvnitř přebývá pokoj, který přijímáme vírou. Je to o odevzdání se do dobrých Božích rukou.

Bůh ve svých plánech zřídka mění okolnosti, většinou mění člověka. My se snažíme vzít věci do rukou a dobře je vyřešit. Ale Pán Bůh některé věci nedovolí vyřešit podle našich představ, protože nás chce změnit. Bůh působí změny každého z nás uprostřed zmatků tohoto světa. Někteří se usilovně modlí, aby se změnili ti druzí. Pokud se upřímně modlíme, můžeme počítat s tím, že se něco změní v nás. Nakonec se naučíme s tímto problémem nebo s tím člověkem žít a vycházet. Může se stát, že se za našeho života nic nestane. Pán Bůh nemusí měnit ostatní. On chce měnit nás, abychom měli vliv na své okolí vnitřní silou, kterou nám Bůh z milosti daruje. Naučíme se přijímat i ty problémy, které by nás bez Boží pomoci ničily. Budeme mít nadhled a moc, která se lidí bude dotýkat, aniž o to budeme usilovat, aniž si to budeme uvědomovat.

Láska k bližnímu znamená smířit se s jeho nedostatky. Láska znamená, že budeme snášet chyby druhých. Láska se nesnaží nátlakem druhého změnit a předělat. Jestli máme někoho doopravdy rádi, tak jeho chyby a nedostatky uneseme. Krásná atmosféra a harmonie mezi lidmi nevzniká tak, že jeden druhému stále něco vyčítáme, ale když jeden pro druhého uděláme něco dobrého.

Žijeme-li z víry, budeme myslet především na Ježíše Krista. Teprve potom budeme mít vliv na své okolí skrze vnitřní sílu Ducha svatého, který v nás přebývá. Varujme se toho, abychom vše brali do svých rukou. Nezkoušejme to vlastními silami. Nebuďme horliví ve své moudrosti. Modleme se, vydejme se Bohu. Pak se mohou dít i takové věci, jako v prvotní církvi, když učedníci řekli chromému: Nemáme peníze, nemáme ti co dát, ale ve jménu Ježíše vstaň a choď!

Pokud se nás Bůh dotkne a prožijeme jeho vysvobození a zmocnění, můžeme pozvedat ruce k Bohu a žehnat Bohu i v noci.

• Pozvedejte ruce ke svatyni, dobrořečte Hospodinu! (Ž 134,2)

Zvedání rukou bylo obvyklým doprovodem modlitby. Toto gesto vyjadřovalo očekávání na obdarování z nebe.

Služebníci (sluhové, otroci)

Služebník sám nerozhoduje, co bude dělat. O tom rozhoduje jeho pán. Pán Bůh nás stvořil, abychom svým životem k něčemu přispěli, abychom ze sebe něco dali a nejen brali. Máme své poslání, své místo, svou úlohu. Pán Bůh chce skrze nás jednat. Každý je povolán, aby sloužil. Někteří věřící říkají: Hledám společenství, které mi něco dá, kde budu přijímat a kde budu cítit zázemí a podporu. Je to Boží milost, pokud takové společenství najdeme, ale toto hledání bychom měli doplňovat ještě o jeden rozměr. Kde mohu sloužit já? Komu mohu sloužit? Kde mě nejvíce potřebují? Zrajeme-li duchovně ve víře, budeme se spíše ptát, kde můžeme sloužit a co můžeme dát. Jednou se Pán Bůh bude dívat nejen na to, co jsme vzali, ale také na to, co jsme dali:

• Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. (Ř 14,12)

Někteří služebníci chtějí dělat v Království Božím kariéru, vybírají si místo, kde budou víc vidět, aby mohli sklízet pochvalu a uznání, aby nad druhými vynikli. Chtějí být vidět tam, kde to „funguje". To jsou neduchovní postoje. V tom se spíš skrývá ctižádost, a jak říká aforismus, „ctižádost je spíše otázkou žádosti než cti". Je to někdy těžké prokouknout. Ctižádost žene služebníka na posty, kde sklidí více slávy. Ale to přece v Božím díle nemá žádnou cenu. Tam je to obráceně. Prvními budou nakonec ti poslední a ti největší jsou služebníky všech.

Nakonec by to mělo být tak, že když budeme mít před sebou dvě rovnocenné alternativy kde sloužit, vybereme si to, kde je to z lidského pohledu těžší, kde je to v našich očích horší, smutnější, kde jsou větší problémy, kde to není nijak slavné, kde to spíš nefunguje a kde je mnoho bolesti a zmatku. Stále jsou příležitosti ke službě – ve sboru i mimo něj. Stačí otevřít oči, začít se ptát a hned uvidíme potřeby. Každá „malá" služba je potřebná. Když Pán Ježíš uzdravil tchyni svého učedníka Petra, ona vstala a hned sloužila (Mat. 8,15). Jsme-li požehnáni zdravím, silami a dalšími možnostmi, máme se stát díky těmto darům požehnáním pro druhé. Kdo sedí opodál jako divák, sám začne dřív nebo později strádat. Začne si nárokovat čím dál víc servisu, přijímat ho jako samozřejmost, a když se mu ho nedostane, bude se divit, jak je to možné.

Služba z vděčnosti. Nejsme Božími služebníky ze strachu nebo z pocitu viny. Nesloužíme proto, abychom si získali spásu. Nesloužíme ani z pocitu povinnosti, že musíme. Sloužíme z vděčnosti, že dal našemu životu smysl. Služba z vděčnosti je služba nadšená. Když děláme něco ze srdce, s nadšením, nemusí nás k tomu nikdo motivovat nebo vybízet. Rick Warren v knize Proč jsme vůbec tady? píše, že každý křesťan je podivuhodně utvořen tak, aby mohl jedinečným způsobem ovlivnit život kolem sebe. Je to kombinace pěti faktorů: duchovní dary, srdce, schopnosti, osobnost a zkušenosti.

Duchovní dary, jako třeba dar víry, mají sloužit k obohacení církve. Nikomu nemáme závidět jeho dar a po nikom nemůžeme chtít, aby měl stejný dar jako my.

Srdce shrnuje tužby, přání, zájmy, vnitřní podněty, sny a zaujetí – co člověk chce a co rád dělá. Srdce – to jsme my, tak jak nás Bůh utvořil. To, k čemu nás donutily okolnosti nebo k čemu nás donutili lidé, to ještě nemusí být ono. Někteří jsou celý život nešťastní, protože se nikdy nedostali k tomu, co jim leželo na srdci. To k čemu tíhne naše srdce, sen, který máme, v tom se často projevuje Boží vůle pro náš život. Měli bychom pozorně naslouchat tomu, co Bůh klade lidem na srdce, jaké mají tužby, ptát se jich na to – a umožnit jim to dělat.

Schopnosti jsou přirozené dary, s nimiž jsme se narodili. Někteří mají technické nadání, jiní mají umělecký talent a další zase zručnost. Nikdo nemůže říct, že nemá co nabídnout. Každý něco umí a může. To je to jedinečné, co za nás nemůže udělat nikdo jiný. To je signálem toho, co po nás Bůh v životě chce.

Osobnost – každý je jiný. Jeden je introvert, druhý extrovert, někdo pracuje rád sám, jiný v týmu. Někdo je víc racionální, jiný pocitový. Někomu je bližší pevný řád a pravidla, jinému nezávislost a pružnost. To všechno bychom měli jeden u druhého respektovat a nesnažit se předělat a narušit osobnost druhého. Naše osobnost určí, jakým způsobem budeme využívat svá obdarování. Zkušenosti – ty také utvářejí naši službu. Rodina, škola, zaměstnání, zkušenosti s Bohem, utrpení. Nejvíc člověk roste jako Boží služebník skrze utrpení. Nejvíce nás formují zranění a bolest. Stáváme se vnímavějšími k utrpení lidí a lépe rozumíme zápasům těch, kterým pomáháme. Pročišťují se naše ambice a cíle. Jsme více závislí na Pánu Bohu a na jeho milosti. To, co nám v životě nejvíc ublížilo, je nejlepším vychovávatelem. To, co nám nejvíce vadilo a překáželo, je tou nejkvalitnější univerzitou. To, na co jsme se nejvíce zlobili, se stává naší službou. Tam jsme nejvíc dozráli. Služebník, který žije s Bohem, se učí přijímat, co On dává, a odevzdávat, co On bere. Před Pánem Bohem je všechno naprosto bezpečné. Nemusíme se snažit křečovitě, horečně „zachraňovat" každou situaci, u sebe ani u druhých, není třeba vždy hledat překotně nějaké řešení. Není třeba vždycky okamžitě pomáhat lidem z nesnází, všechno urovnávat a vylaďovat. Někdy ve snaze vyřešit záležitosti každodenního života znemožníme lidem hledat nejdůležitější věc – úzký vztah s Pánem Bohem. Vždyť právě ty problémy Pán Bůh využívá k našemu růstu ke zralosti a k tomu, aby nás přitáhl k sobě.

Mají-li být naše těžké zkušenosti nám i lidem k užitku, je třeba být ochoten o nich mluvit. Když někdo nechce o svém bolestném zážitku mluvit, je to znamení, že se této oblasti ještě nedotkla Boží milost. Čím více Boží milosti prožijeme a přijmeme, tím přirozeněji budeme o svých slabostech a těžkých chvílích hovořit. O to lépe budeme lidem sloužit. Lidi povzbudí mnohem více to, když hovoříme o svých slabostech a selháních, než když mluvíme o svých úspěších a silných stránkách. Zralý služebník rád přijímá svou slabost.

• Hospodin ti žehnej ze Sijónu; on učinil nebesa i zemi. (Ž 134,3)

O nic bychom neměli usilovat víc než o Boží požehnání. O Boží přízeň a laskavou péči.

• Hospodinovo požehnání obohacuje a trápení s sebou nepřináší. (Př 10,22)

– Daniel Heczko, kazatel CB Dejvice –