Miluji spaní pod širákem. Ležím a hledím ke hvězdám. Pod jasnou noční oblohou se střetává nekonečnost vesmíru s mým nepatrným lidstvím. Kdo to zažil, dá mi za pravdu, že je to neopakovatelné. Bývám vždy přemožen jedinečností hvězdných světel, hlubokostí nezměrného prostoru a čímsi, co ve mně vzbuzuje pocit úcty, bázně a radosti. Vždy si říkám, jak jsem si kdy mohl myslet, že by něco takového mohlo být něčím nahodilým a nezáměrným.

Ne každý, kdo vnímá tuto rozlehlou krásu, sdílí podobné pocity a dochází ke stejným závěrům. Za nádherou a velikostí stvoření nevidí Stvořitele, naopak, rozlehlost vesmíru používá jako argument pro popření věrohodnosti křesťanské víry. Říká: Možná dříve lidé věřili všelijakým bájím, ale dnes už věda pokročila. Dnes, kdy už známe skutečnou nezměrnost vesmíru a kdy víme, že naše planeta i celá sluneční soustava je jako smítko prachu ve srovnání s tímto vesmírem, stala se představa Boha, který se zabývá člověkem, směšnou. Že by se nějaký Bůh, stvořitel takového vesmíru, zaobíral malichernými problémy jakéhosi bezvýznamného tvora na jakési miniaturní planetce? Že by dokonce sestoupil na tuto planetu, vzal na sebe podobu místních obyvatel, žil s nimi, mluvil s nimi a zemřel pro ně?

Proč?

Protože velikost není měřítkem hodnot! Já například jsem velký přesně dva metry. Znamená to, že jsem hodnotnější než vy všichni, kdo jste menší? A jestliže ne, pak ani není žádný důvod, proč by nepatrná Země a ještě menší lidský tvor na ní nemohli být tím nejdůležitějším ve vesmíru.

Nevím, jestli jsme ve vesmíru ti nejdůležitější a jediní. Je docela možné, že Bůh stvořil miliony dalších světů, kosmů a bytostí, které mohou být stejně hodnotné nebo lepší než my. Mohou potřebovat záchranu a vykoupení jako my, nebo také nemusí. Možná, že i za ně Bůh umíral, možná to bylo potřeba jen na Zemi. Ale o to tady nejde. Chci jen reagovat na rozporuplnost dvou současných námitek, které proti křesťanství slýchávám.

Dle jedné teorie jsme pouhým náhodným a vedlejším produktem nezměrného kosmického představení a je prý naivní domnívat se, že bychom my jediní a maličcí v celém kosmu měli nějaký význam pro domnělého Boha. Na druhé straně slyším, že se vesmír hemží životem. A je-li to tak, pak je prý absurdní věřit křesťanskému učení, že člověk je jedinečný a že Bůh sestoupil právě na tuto jednu planetu a stal se člověkem jen a jen pro nás, pro lidi.

Někdy s Bohem zacházíme jako s obžalovaným. Cokoli udělá, je použito proti němu. Ať je vesmír takový, nebo makový, je to použito jako námitka proti Boží existenci. Přesto každý z nás vnitřně touží po mocné přesahující ochraně, pokoji a radosti. Právě pod hvězdnou nekonečností bývají i ti silní, úspěšní, mocní a vlivní zasaženi okamžikem pravdy, kdy si náhle jsou vědomi své lidské bezmoci. Kdo jsem já v té nezměrnosti, co je smyslem mého pozemského bytí? A co je výsledkem?

A co když má křesťanství pravdu, bez ohledu na to, zda se nám lidem vesmír jeví jako velký či malý, prázdný či životem překypující? Co když veličiny jako rozměr a množství obyvatel vesmíru vůbec nerozhodují o pravdivosti Boha a vzácnosti člověka? Co když Bohu stál člověk za to, aby za něj dal sám sebe z důvodu, který leží naprosto mimo naše představy a chápání? Co když ten podivuhodný úžas, bázeň i radost, kterou člověk prožívá při pohledu na noční rozzářenou oblohu, vyjadřuje skutečnost, kterou se téměř bojím vyslovit? Bože, je to možné...? Já...? Cennější než všechny tyto galaxie?

Bůh člověku na tuto otázku už dávno odpověděl. Pod hvězdami tu odpověď tušíme, v Bibli ji čteme černé na bílém. Já ji tam četl.

- Jan Hábl -