Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. (Ř 6,14)

Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem… (Ga 2,19–20)

V předchozích kapitolách jsme viděli, že obnova je v Bibli popsána jako „změna sfér“ – od těla k Duchu, od země do nebe a z otroctví hříchu do otroctví spravedlnosti. Bible však hovoří i o jiné změně sfér – z existence „pod zákonem“ do existence „pod milostí“. Protože tato změna sfér zahrnuje jak ospravedlnění, tak znovuzrození, je nezbytné, abychom vzali při diskuzi o těchto dvou velkých zázracích v úvahu některé její aspekty.

Ve výše citovaných verších Pavel říká, že křesťané „nejsou pod zákonem“ a že „jsou mrtvi pro zákon“. V jiných pasážích nám říká, že křesťané byli „zproštěni zákona“ (Ř 7,6) a již nejsou „spoutáni“ (Ř 7,6) zákonem, ale byli Kristem „osvobozeni“ od „otrockého jha zákona“ (Ga 5,1). Vztah ztraceného člověka k Bohu je vztahem zákona, ale u křesťana tomu tak není. Žije ve stavu slavné „svobody“ a „volnosti“ (Ga 5,1.13).

Co znamená, že jsou křesťané „pod milostí“? A co znamená, že „nejsou pod zákonem“ a jsou „mrtví pro zákon“? Znamená to, že pro křesťany již není špatné krást, cizoložit nebo jinak pokračovat v hříchu? Pavel halasně odpovídá: „Naprosto ne!“ (Ř 6,14–15). Co přesně tedy znamená svoboda od zákona? Poté co jsme se zabývali povahou a charakteristikami ospravedlnění a obnovy, jsme nyní schopni dát na tuto otázku několik odpovědí. Tyto odpovědi jsou velmi podivuhodné a ve svých důsledcích dalekosáhlé.

Prokletí

V jakém smyslu jsou křesťané svobodní od zákona? První odpovědí je, že křesťané jsou svobodní od prokletí zákona. Všichni ztracení lidé žijí pod jeho kletbou: 

Neboť pod prokletím jsou všichni, kdo jsou ze skutků zákona, neboť je psáno: „Proklet je každý, kdo nezachovává všechno, co je napsáno v knize Zákona, aby to plnil.“ (Ga 3,10 ČSP) 

Bez ohledu na to, jak dobře se mu v životě zdánlivě daří, žije nekřesťan neustále pod Božím prokletím. I když jsou jeho děti zdravé, jeho zahrada vzkvétá a jeho květiny krásně voní, „hněv Boží na něm zůstává“ po celou dobu (J 3,36). Jednoho dne uslyší strašná slova: 

Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! (Mt 25,41)

Křesťan je naopak z prokletí zákona vykoupen: 

Kristus nás vykoupil z prokletí zákona, neboť se stal prokletím za nás – vždyť je psáno: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě...“ (Ga 3,13) 

Sláva Bohu! Pokud jste křesťané, už nejste pod kletbou! Nezůstal na vás ani kousek prokletí, neboť „[nyní] … není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Ř 8,1). Navíc na vás prokletí už nikdy nedopadne, neboť vaše hříchy jsou navždy pryč (Žd 8,12).

Svobodný od zákona, ó, šťastný stav,
Ježíš krvácel a je tu odpuštění.

Prokleté zákonem a potlučené pádem
nás milost vykoupila jednou provždy.

Jednou provždy, ó hříšníku, přijmi ji,
jednou provždy, bratře, věř;

drž se kříže, břemeno spadne,
Kristus nás vykoupil jednou provždy!

Philip P. Bliss

Požehnání a přízeň

Křesťané jsou nejen osvobozeni od prokletí zákona, ale také od zdrcujícího břemene nutnosti dodržovat zákon jako prostředek k získání ospravedlnění a života. Jak jsme viděli v předchozích kapitolách, zákon nabízí příslib života a požehnání těm, kdo si jeho dodržováním upevňují svou vlastní spravedlnost (Ga 3,12; L 10,25–28; Fp 3,9; Ř 10,5). „Udělej to, a budeš žít,“ zní princip zákona. Pod zákonem se lidé vyčerpávají (a žalostně selhávají) ve snaze zasloužit si Boží přízeň a získat na konci kurzu jedničku.

Pro křesťana je všechno jinak. Už má „jedničku“, už má věčný život, už má Boží úsměv a přízeň – a to vše díky Kristovu dílu, které za nás vykonal! Bůh se z něj těší a raduje se z něj, jako se ženich raduje ze své nevěsty: 

A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe. (Iz 62,5)

 V onen den bude Jeruzalému řečeno: „Neboj se, Sijóne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ (Sf 3,16–17) 

Když si uvědomujeme, jak hříšní a nehodní Boží radosti stále jsme, je pro nás těžké uvěřit, že by to s námi mohl opravdu takhle cítit. Ale je to tak! Nejenže nás miluje, miluje nás víc, než jsme schopni pochopit – jeho láska „přesahuje každé poznání“ (Ef 3,19).

Křesťan je osvobozen od zákona coby podmínky pro získání života. Kristus ho nejen vykoupil z prokletí zákona, ale také mu zajistil všechna požehnání života a spravedlnosti. 

Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona… To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru. (Ga 3,13–14)

To znamená, že namísto života pod prokletím nyní křesťan žije pod trvalým Božím požehnáním. I když jeho děti mohou trpět nemocemi, jeho zahrada může být zničena suchem a jeho květiny zvadnou, žije neustále pod Božím úsměvem. Tento stav požehnání vyplývá z jeho ospravedlnění: 

Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: „V tobě dojdou požehnání všechny národy.“ A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. (Ga 3,8–9)

Zrovna tak David mluví o požehnání člověka, kterému Bůh počítá spravedlnost bez ohledu na skutky: 

Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty. Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích. (Ř 4,6–8)

Je neskonale lepší živořit ve vězeňské cele pod Božím požehnáním než žít v paláci pod jeho kletbou! 

Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ (Mt 25,34)

Jsi křesťan? Pak na tobě spočívá Boží požehnání, které si ani nedovedeme představit.

Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1K 2,9)

Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. (Ž 23,6)

Externí pravidla

Jak jsme viděli v předchozích oddílech, některé aspekty křesťanské „svobody od zákona“ souvisejí s ospravedlněním. Křesťan je osvobozen od prokletí zákona a je osvobozen od zákona jako prostředku k získání života. Další aspekt svobody křesťana od zákona je však přímým důsledkem obnovy: je osvobozen od zákona jako vnějšího pravidla, které je v rozporu s jeho skutečnou přirozeností a touhami. Tato svoboda k němu přichází skrze zázrak nového srdce.

Abychom pochopili, co to znamená, stačí se zamyslet nad stavem každého nevěřícího: Zákon se mu vnucuje zvenčí a odporuje jeho skutečným touhám, čímž ho udržuje ve stavu neustálého otroctví a frustrace. Zakazuje mu to, co miluje, a přikazuje to, co nenávidí. Když vztáhne ruku, aby kradl, zákon mu říká: „Nepokradeš.“ Když se podívá chtivě na ženu, zákon říká: „Nezcizoložíš.“ Stav ztraceného člověka tak vystihují slova jedné populární samolepky na nárazník: „Všechno, co mám rád, je buď nezákonné, nemorální nebo se po tom tloustne.“ Zákon omezuje a svazuje neobnoveného člověka strachem a výhrůžkami a on ho nenávidí:

Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7)

Každý křesťan byl z tohoto otroctví osvobozen. Zákon pro něj již není vnějším pravidlem, které odporuje jeho pravé přirozenosti a touhám. Naopak, zákon je vnitřní. Byl „vepsán do jeho srdce“ prostřednictvím zázraku obnovy (Žd 8,10). Omezuje ho láska, nikoli zákon (2K 5,14). To, co vychází z jeho nitra, je v souladu se zákonem a automaticky ho naplňuje, „je tedy láska naplněním zákona“ (Ř 13,10; Ga 5,14). Křesťan, který je tím, kým skutečně je, se nikdy nemusí obávat, že by se dostal do rozporu s Božím zákonem. 

Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.(Ga 5,22–23)

Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. (Ga 5,18)

V souladu s touto skutečností Pavel říká, že: 

„… zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení.“ (1Tm 1,8–10)

Spravedlivý člověk taková vnější omezení nepotřebuje, protože je omezován svou vlastní svatou přirozeností. Dokonce i příkazy a napomenutí Nového zákona jsou nutné jen proto, že věřící se ještě zcela „nestali tím, kým jsou“. Protože jsme ještě v tomto „smrtelném těle“ a podléháme „klamům hříchu“ (Žd 3,13) a „ďáblovým svodům“ (Ef 6,11),stále potřebujeme vodítka, která nám pomohou třídit dobro a zlo. Jak však rosteme v milosti, naše mysl se postupně „obnovuje“ a díky praxi jsou naše „smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného“ (Žd 5,14). Tímto způsobem jsme stále více uschopňováni k tomu, abychom dokázali rozpoznat, „co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2).

Křesťan není „pod“ zákonem, jeho (abychom použili Pavlovu terminologii) „zákonem je Kristus“ (1K 9,21 řec. „ennomos Christou“). Kdyby byli všichni lidé křesťany, nebylo by třeba zámků na domech ani nápisů v obchodech zakazujících krádeže. A tento stav se stane skutečností v nebi, kde každý zakusí absolutní svobodu dělat, co se mu zlíbí. V nebi nebudou žádné nápisy, které by říkaly: „Nezabiješ“ nebo „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem“ – nebude jich třeba!

Nabídka a poptávka

Všichni křesťané zemřeli pro zákon. Nejsou „pod zákonem, ale pod milostí“. Podrobnější zkoumání významu těchto pojmů by přesáhlo rámec našeho článku, ale možná bychom měli zmínit ještě jeden aspekt naší „smrti zákonu“. Křesťané zemřeli zákonu v tom smyslu, že již nežijí v říši „poptávky“, ale v oblasti „nabídky“. Jsou „pod“ milostí, nikoliv pod zákonem coby dominantní mocí a žijí ve sféře, kde „vládne milost“ (Ř 5,21).V této sféře v konečném důsledku nic nezávisí na člověku, a vše závisí na Bohu. Každá touha po dobru a každý skutek poslušnosti je ve věřícím milostivě vypůsobený Bohem! 

Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13)

Ve sféře, kde vládne milost, se Bůh zavazuje, že ve mně bude pracovat navzdory mým slabostem a nedostatkům, dokud nebudu dokonale připodobněn Kristovu obrazu. Ačkoli já mohu být šokován svými křesťanskými selháními, Bůh není! Všechny mé hříchy a slabosti znal už předtím, než na mě upnul svou lásku, a ve skutečnosti řídí a usměrňuje má selhání pro mé vlastní dobro – aby odhalil mé slabosti a vysvobodil mě z nich (L 22,31–32). V nové smlouvě se Bůh milosrdně rozhodl, že nás „očistí od všech našich nečistot a od všech našich hnusných model“ (Ez 36,25), a nikdy si neodpočine ani nepoleví, dokud toto dílo nebude konečně dokonáno. Haleluja!

V bezpečí tvé posvěcující milosti,
všemocné mě obnovit.

Nesen dál – hřích a smrt za mnou
a láska a život přede mnou.

Ó, ať má duše oplývá nadějí
a chválí tě stále víc a víc!

L. Waring

- z knihy Ospravedlnění a znovuzrození, Poutníkova četba, 2025