Věcné varování od prvních křesťanů

Když jsem byl malý, sledovali jsme doma film, který obsahoval barvité scény z pronásledování prvních křesťanů. Vzpomínám si, jak jsem tu noc ležel v posteli a v hlavě si vyděšeně přehrával obrazy křesťanů hořících na ulicích nebo jak jsou předhazováni hladovým lvům. Nemohl jsem si pomoci a na místě těch v pasti uvízlých křesťanů jsem si představoval sám sebe. V té době jsem si myslel, že byli pronásledováni prostě proto, že jsou křesťané. Když jsem však potom studoval historii rané církve, uvědomil jsem si, že to není tak jednoduché. A jak se jednoduchost vytrácela tváří v tvář realitě, uvědomil jsem si některé důležité lekce, které se můžeme z pronásledování rané církve naučit.

První křesťané žili v Římské říši, a i když jste možná slyšeli opak, Římané byli vůči ostatním náboženstvím překvapivě tolerantní. Jak si podmaňovali okolní národy, zřídkakdy se dožadovali naprosté loajality k tradičnímu římskému uctívání bohů. Dovolili lidem, aby pokračovali v uctívání svých vlastních bohů, a dokonce to mohli dělat i svým vlastním způsobem. Křesťané však byli pronásledováni. Proč?

Pro Římskou říši bylo vekou výzvou udržet pohromadě tolik kultur, vyznání a národů. A jak jejich armáda dobývala území od Německa po severní Afriku a od Španělska až po Sýrii, bylo to stále těžší. Co by mohlo posloužit jako pojítko? Co by ten kolos mohlo udržet pohromadě? Zřejmou odpovědí byl císař. On by se mohl stát živoucím ztělesněním říše, a to do té míry, že bude loajalita vůči němu synonymem loajality k Římu. A jak se bude tato loajalita projevovat? Tím, že mu bude každý občan přinášet oběti, jako kdyby byl bůh. Římané tedy nevyžadovali, aby se všichni obrátili na jejich náboženství. Jen trvali na tom, že každé náboženství přijme za své nepatrný akt – vzdávání pocty císaři. Tak všechny přesvědčí o věrnosti císaři.

Křesťané to odmítli. Jejich úplná a výhradní loajalita Ježíši Kristu jim bránila přinášet oběti, a právě jejich odmítnutí bylo zdrojem velké části pronásledování. Je velmi důležité uvědomit si, že z římského úhlu pohledu nešlo při pronásledování především o náboženství, ale o politiku. Neochota křesťanů přidat ke svému uctívání tento drobný přídavek způsobila, že se zdálo, jako by nebyli loajální vůči císaři. A protože nepřinášeli císaři oběti, propadli v náboženském testu i testu dobrých občanů. Odmítali se účastnit obřadu, který ukazoval na jednotu říše. Proto byli pronásledováni jako neloajální občané, kteří škodí společnosti, místo aby ji posilovali.

A právě z toho si musíme vzít poučení do naší doby. Naše společnosti se pokouší udržet jednotu přes rostoucí rozmanitost, avšak opustily nebo zavrhly většinu prvků, které je tradičně spojovaly. To nás nutí hledat nové prostředky posilování a vyjadřování jednoty. Pojící princip, který se vyšplhal na samý vrchol, je tolerance, ovšem nový druh tolerance soustředěný kolem moderní sexuální etiky a mravů. Tam, kde tolerance kdysi přes nesouhlas vyzývala k vzájemnému respektu, dnes volá po něčem daleko větším. Jsme považováni za tolerantní pouze tehdy, když obhajujeme a oslavujeme nové pochopení manželství, sexuality a genderu. Ti, kdo odmítají oslavovat věci, které Bůh zakazuje, jsou vnímáni jako neloajální vůči pojícímu principu společnosti. Jsou vnímáni jako ti, kdo společnosti škodí, místo aby této nové velké „říši“ pomáhali sílit a růst.

Zde vidíme podobnost mezi námi a Římem. Stejně jako si mělo každé náboženství přivlastnit malou poctu císaři, dnes zjišťujeme, že se od každého náboženství (a každé další skupiny) očekává, že si přivlastní element tolerance. Prokazujeme loajalitu společnosti, když vyjadřujeme takovou toleranci, a prokazujeme neloajalitu, když ji odmítáme. Pokud v testu tolerance propadneme, propadneme v testu dobrých občanů.

Zde je druhá podobnost. Dnešní lidé jsou dokonale ochotní tolerovat křesťanskou víru, pokud nenarušuje pojící princip tolerance. Křesťané v rané církvi mohli pokračovat v uctívání Ježíše, zpívání svých písní a kázání svého Písma, pokud tedy přidali to jediné, sotva postřehnutelné přikývnutí císaři. I my máme svobodu pokračovat v uctívání Ježíše, ve zpívání svých písní a v kázání Písma, pokud tedy přijímáme tyto nové definice manželství, genderu a tak dále. Nemusíme svou víru opouštět, jen ji trochu poupravit, aby lépe vyhovovala naší době.

A třetí podobnost. Stejně jako lidé kolem prvních křesťanů trvali na tom, že mezi uctíváním Ježíše a pálením špetky kadidla císaři není žádný rozkol, lidé kolem nás dnes trvají na tom, že mezi touto novou sexuální morálkou a Biblí nejsou žádné rozpory. První křesťané však znali pravdu a nesli následky. I my známe pravdu a můžeme být přinuceni nést následky.

Bruce Shelly napsal o rané církvi: „Římané vnímali křesťana jako naprosto netolerantního a nemožně tvrdohlavého, ba co hůř, byl to neloajální občan a ani se s tím netajil.“ Ale tento křesťan si navzdory vší své tvrdohlavosti udržel čisté svědomí před Bohem. Byl ochoten trpět s vědomím, že Kristu a svému nebeskému národu je povinen svou loajalitou daleko více než císaři a říši. Nechť se o nás mluví také tak.