Naučil jsem se totiž být spokojený s tím, co mám. (Fp 4,11)

Apoštol Pavel byl velmi vzdělaný člověk. Jeho vzdělání mu přineslo mnoho poznání, ale v neposlední řadě se naučil být spokojený. Takové poznání je mnohem lepší než mnoho vědomostí získaných ve škole. V procesu vzdělávání jsou studenti nuceni pátravě nahlížet do minulosti, avšak právě ti, kdo s takovým nadšením dobývají památky starověku, až příliš často nemyslí na přítomnost a zanedbávají praktické povinnosti každodenního života. Vzdělávání otevírá mrtvé jazyky těm, kterým asi nikdy nepřinesou do života žádný užitek. Daleko lepší je poznání, ke kterému dospěl apoštol. Naučil se věc, která nepřestává být užitečná a sloužit všem generacím, což je jeden z nejvzácnějších, ale také z nejžádanějších výdobytků, které bychom od vzdělávání očekávali. Ve srovnání s tímto učeným apoštolem stavím ty nejzkušenější a nejvzdělanější z mužů na nejnižší stupeň, neboť apoštol se naučil být spokojený za všech okolností, což je jistě to nejvyšší možné vzdělání dosažitelné v humanitních vědách.

Při čtení textu hned na první pohled poznáte, že spokojenost za všech okolností není přirozeným sklonem člověka. Neužitečný plevel roste rychle a chamtivost, nespokojenost a reptání jsou pro člověka stejně přirozené jako trní pro zemi. Bodláčí a ostružiní nemusíte zasévat. Roste samo, protože je něčím přirozeným pro naši zemi, na níž spočívá prokletí. Stejně tak nemusíte lidi učit si stěžovat. Stěžují si dostatečně pohotově i bez jakékoli výchovy. 

Vzácné plodiny země je však třeba pěstovat. Chceme-li získat pšenici, musíme orat a sít. Chceme-li květiny, potřebujeme zahradu a veškerou péči zahradníka. Spokojenost je také takovou nebeskou květinou a chceme-li ji mít, musíme ji opečovávat. Nevyroste v nás sama od sebe. Může ji vyplodit pouze nová přirozenost a i v tom případě musíme být obzvlášť opatrní a bdělí, abychom udrželi a kultivovali milost, kterou do ní Bůh zasel. 

Pavel říká: „Naučil jsem se být spokojený.“ Kdysi nevěděl, jak na to, a stálo ho jistě značné úsilí, než dospěl k tajemství této velké pravdy. Nepochybně si někdy pomyslel, že už se to naučil, ale pak ztroskotal. Jako chlapci ve škole dostal také mnohdy prutem přes ruce a často zjišťoval, že není snadné se tomuto úkolu naučit, a když ho konečně zdolal a mohl prohlásit: „Naučil jsem se být spokojený s tím, co mám,“ byl z něho starý šedivý muž na pokraji hrobu, ubohý vězeň zavřený v Neronově žaláři v Římě.

I my, bratři a sestry, bychom byli ochotni snášet Pavlovy slabosti a sdílet s ním chladný žalář, kdybychom dokázali dosáhnout takového stupně spokojenosti. Nikdo si ani na chvíli nepředstavujte takovou hloupost, že byste dokázali být spokojení, aniž byste se to učili, nebo snad, aniž byste k tomu nepotřebovali kázeň. Není to síla, kterou lze uplatňovat přirozeně, ale věda, kterou je třeba si osvojit postupně. Kdybychom to neznali z vlastní zkušenosti, slova následujícího textu nás nenechají na pochybách. Nemusíme se učit reptat, ale musíme se učit souhlasit s vůlí Pána, našeho Boha a s tím, co ho těší. Když apoštol pronesl tato slova, hned je okomentoval. Přečtěte si 12. verš (Pavlík):

Umím i být ponížen, umím i mít hojnost, do všeho a do všech věcí jsem zasvěcen, i být syt i hladovět, i mít hojnost i mít nedostatek.

Nejprve si všimněte, že apoštol řekl, že ví, jak být ponížen. To je úžasné poznání. Když nás všichni lidé ctí, umíme být velmi dobře spokojeni. Ale když na nás ukazují pohrdavými gesty, když je náš charakter zpochybňován a lidé na nás zlostně syčí, vyžaduje to velké poznání evangelia, abychom to dokázali snášet trpělivě a vesele. Když rosteme ve svém postavení, ve cti a lidské vážnosti, je snadné být spokojený. Když jsme však nuceni říci s Janem Křtitelem: „Já se musím menšit,“ nebo když vidíme, že na naše místo postoupil jiný služebník a ještě někdo jiný drží v rukou palmovou ratolest, kterou jsme všichni toužili držet, není snadné zůstat klidně sedět a bez závisti volat s Mojžíšem: „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci!“ Slyšet, jak je jiný člověk chválen na váš úkor, jak vaše vlastní ctnosti pomáhají vyniknout vyšší skvělosti nějakého nového soupeře – říkám, že je mimo lidskou přirozenost, abychom to dokázali snášet s radostí a vděčností a k tomu žehnali Bohu. V srdci člověka, který je schopen odložit všechny své pocty stejně ochotně, jako když je přijímal, který se dokáže stejně radostně podřídit Kristu, když je pokořován, jako když je pozvedán a posazován na trůn, musí být něco vznešeného. A přece, moji bratři a sestry, nikdo z nás se nenaučil tomu, co uměl apoštol, jestliže nejsme ochotni oslavovat Krista stejně skrze vlastní potupení, hanbu a pohrdání jako skrze čest a vážnost mezi lidmi. Musíme být připraveni vzdát se pro něj všeho. Musíme být ochotni sestoupit dolů, aby Kristovo jméno mohlo stoupat vzhůru a stalo se známějším a lidé ho oslavovali. „Umím být ponížen,“ říká apoštol.

Stejně cenné je i jeho druhé poznání: „Umím mít hojnost.“ Existuje velmi mnoho lidí, kteří trochu ovládají, jak být ponížen, ale vůbec nevědí, jak mít hojnost. Když jsou spolu s Josefem uvrženi do jámy, vzhlédnou a vidí hvězdné zaslíbení a naději na únik. Když jsou však postaveni na vrchol štítu, zatočí se jim hlava a už padají. Když byli chudí, dokázali s tím bojovat.

Tak mnoho věcí, co ani nelze si představit,

v dokonalost je možné skrze nedostatek obrátit.

Smělost duše z něj vychází,

ostrost důvtipu a veliká píle.

Opatrnost hned i statečnost přináší,

a trpělivě přijímán na živu nás udržuje.

Všimněte si však stejných mužů poté, co svůj boj završili úspěchem. Jejich potíže skončily, oni zbohatli a mají mnoho majetku. Nevídáte snad často člověka, který se z ničeho vyšvihl k bohatství? Jak je pyšný na svůj měšec, jak je marnivý a nesnášenlivý! Nikdo by si nepomyslel, že měl ten člověk kdysi malý krámek. Nevěřili byste, že onehdy prodával svíčky, že? Ve svých očích je tak velký, že by si člověk myslel, že mu v žilách koluje krev všech císařů, co kdy žili. Nezná se ke svým starým známým. Přítele z dřívějších dob teď míjí se sotva znatelným pokynutím. Ten člověk neumí mít hojnost. Zpychl, povýšil se nad míru. V církvi byli muži, kteří na určitou dobu dosáhli popularity. Úspěšně kázali a vykonali nějaké mocné dílo. Za to je lid ctil a právem. Ale pak se z nich stali tyrani, kteří zatoužili po autoritě. Na všechny ostatní se dívali pohrdavě, jako by byli ostatní malí čuníci a oni obrovští obři. Jejich chování bylo nesnesitelné a brzy byli svrženi ze svých vysokých míst, protože se nenaučili mít hojnost. Kdysi byl na kazatelnu George Whitfielda vyvěšen papír s oznámením tohoto znění: „Mladý muž, který nedávno zdědil velké jmění, žádá shromáždění o modlitby.“ Žádost o modlitby zde byla na místě, protože když jdeme do kopce, potřebujeme modlitbu, abychom se udrželi na nohou, avšak na cestě z kopce bohatství nemáme ani z poloviny takový strach, že klopýtneme. Křesťan mnohem častěji zneuctí své vyznání uprostřed blahobytu než v ponížení. 

Je tu ještě jedno nebezpečí – nebezpečí, že zesvětštíme. Když člověk zjistí, že jeho bohatství roste, je podivuhodné, jak se zlato začne lepit na prsty. Člověk, který měl dost, má za to, že když bude mít víc, než potřebuje, bude nesmírně velkorysý. S peněženkou na šilinky měl srdce na guineje, ale nyní s peněženkou na guineje má srdce na šilinky. Zjistil, že se na něj peníze lepí a on je nedokáže ze sebe sundat. Slyšeli jste o plachetnatce? Je to druh pavouka, kterého nemůžete dostat z prstů. Máte ho na jedné ruce, pak na druhé, pak na rukávu. Je tu a je tam, nemůžete se ho zbavit, ledaže byste ho rovnou rozdrtili. Tak je to s mnohými, kdo mají hojnost. Zlato je dobrá věc, když se používá – je mocí a silou obchodu a dobročinnosti –, ale v srdci je to věc zlá, co plodí „odpornou zhoubnou rez“. Zlato je dobrá věc, když ho ovládáte, když nad ním máte moc, ale věc zlá, když je zdrojem vaší síly, když ovládá vaše myšlení. Co je platné, když jste obklopeni vzácnou půdou, jestliže vás pohřbí zaživa? Ach, kolik jen existuje křesťanů, u nichž se zdá, jako kdyby je jejich bohatství zničilo! K jaké vychrtlosti duše a zanedbávání duchovních povinností se dopracovali právě skrze Boží milosti a štědrost! Přesto to tak nemusí skončit, neboť apoštol Pavel nám říká, že uměl mít hojnost. Když měl mnoho, věděl, jak toho využít. Prosil Boha, aby ho držel v pokoře, aby když měl nadmutou plachtu, měl také dost zátěže, aby když jeho pohár přetékal, nedopustil, aby z něj něco vyteklo nazmar, aby byl v době hojnosti připraven rozdávat potřebným a aby byl jako věrný správce připraven dát vše, co má, k dispozici svému Pánu. To je shůry. „Umím být ponížen a umím mít hojnost.“ 

Apoštol dále říká: 

… do všeho a do všech věcí jsem zasvěcen, i být syt i hladovět. 

Všude a ve všem vím, jak žít, jak se nasytit i jak hladovět. Dovolím si říci, že jde o učení shůry, umět být syt. Vždyť Izraelité se kdysi nasytili, a když ještě měli v ústech maso, dopadl na ně Boží hněv. A mnozí žádali o dary, aby mohli ukojit žádostivost svého srdce, jak je psáno: „Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her.“ Hojnost potravy často rozproudí krev, a to přivodí nestřídmost ducha. Když mají lidé příliš mnoho Božího zaopatření – je zvláštní, že to musíme říkat, a přesto je to velká realita –, když mají lidé mnoho Božího zaopatření, často se stává, že mají jen málo Boží milosti a málo vděčnosti za dary, jichž se jim dostalo. Jsou nasyceni a zapomínají na Boha. Jsou spokojeni na zemi a spokojí se i bez nebe. Buďte si jisti, moji drazí posluchači, že je těžší umět být sytý než umět být hladový. Umět být hladový je tvrdá lekce, ale umět být sytý je přece jen těžší. Tak zoufalý je lidský sklon k pýše a zapomínání na Boha! Jakmile máme dvojnásobnou zásobu many a dále ji hromadíme, začnou se v ní množit červi a její zápach stoupá až k Bohu. Nezapomínejte ve svých modlitbách prosit, aby vás Bůh naučil umění být syt.

Apoštol uměl zvládat oba extrémy, sytost i hlad. Jaká je to zkouška! Jeden den mít cestu posetou dary a druhý den zjistit, že je půda pod tebou neplodná a nikdy ti nepřinese útěchu. Snadno si dovedu představit, že chudák je ve své chudobě spokojen, protože je na ni zvyklý. Je jako pták, který se narodil v kleci a neví, co znamená svoboda. Ale když najednou zcela zchudne člověk s mnoha statky a vždy plným břichem, podobá se ptáku, který se kdysi volně vznášel ve výšinách a nyní ho zavřeli do klece. Ubozí skřivani, které někdy vídáš v krámcích, vždycky vypadají, jako by chtěli vzlétnout. Neustále klovou do drátů, třepotají křídly a touží odletět. Tak tomu bude i s tebou, nezabrání-li tomu milost. Pokud jsi byl bohatý a nyní jsi na dně, těžko budeš vědět „jak být hladový“. Vskutku, bratři, to musí být tvrdá lekce! Někdy si stěžujeme na chudé, že reptají. My bychom však reptali mnohem víc než oni, kdyby nám připadl jejich úděl. Sednout si ke stolu, kde není nic k jídlu, a pět nebo šest malých dětí pláče po chlebu, to stačí, aby to otci zlomilo srdce. Nebo matka, jejíhož manžela právě odnesli do hrobu. Rozhlédne se po ponuré světnici, přitiskne na hruď své novorozené dítě, podívá se na své další děti a ve svém ovdovělém srdci si uvědomí, že jsou bez otce, který jim obstarával chléb. Vyžaduje mnoho milosti, aby uměl být člověk hladový. A co muž, který ztratil práci a chodí po celém Londýně. Nachodí možná tisíc mil, aby sehnal práci, ale nedaří se mu to. Nakonec jde domů s vědomím, že až se postaví tváří v tvář své ženě, její první otázka bude: „Neseš chléb?“ „Našel sis práci?“ Bude muset odpovědět: „Ne, žádné dveře se mi neotevřely.“ Je těžké osvědčit se v hladu a trpělivě ho snášet. Obdivuji a s jistou úctou pohlížím na některé členy naší církve, o nichž jsem se jen náhodou dozvěděl, že strádají. Nikomu to nechtěli říct a nepřišli ani za mnou, ale snášeli své strádání ve skrytu, hrdinně bojovali se všemi obtížemi a nebezpečími a slavně zvítězili. Ach! Bratři a sestry, vypadá to jako snadná lekce, když o ní čtete v knize, ale není to tak snadné, když ji uplatňujete v praxi. Je těžké umět být sytý, ale je tvrdé umět být hladový. Náš apoštol se naučil obojímu – jak hojnosti, tak nedostatku.

Když jsem ke svému dnešnímu textu přidal další verš a vyložil jsem vám takto Pavlův vlastní komentář, dovolte mi vrátit se k původnímu textu. Nyní se můžete zeptat, jakým studiem si osvojil tento pokojný stav mysli. A jedním si můžeme být zcela jisti. Nedělo se to jakýmsi stoickým praktikováním sebeovládání, ale prostě a výhradně vírou v Božího Syna.

Snadno si představíte šlechtice bydlícího v přepychovém sídle, jak cestuje po cizích zemích za účelem vědeckých objevů nebo se vydává velet vojenské výpravě ve službách své země. V obou případech může být se svou mzdou spokojen a cítit, že není čeho litovat. A proč? Protože nemá právo očekávat něco lepšího. Protože to nelze srovnávat s jeho hodností, majetkem nebo společenským postavením doma. Stejně tak náš apoštol. Řekl: „My však máme občanství v nebesích.“ Když cestoval po zemi jako poutník a cizinec, spokojil se s tím, že za to dostává mzdu určenou pro poutníky. Nebo když vstoupil na bitevní pole, neměl důvod si stěžovat, že jeho cestu někdy obklopují nebezpečí a útrapy, zatímco jindy mu příměří poskytuje klidné a příjemné přestávky.

V hladu, žízni, nahotě nebo nebezpečí není nic, co by v nás vyvolávalo spokojenost. Jsme-li za takových okolností spokojeni, musí to být z vyšších pohnutek, než jaké nám nabízí náš stav. Hlad je ostrým trnem, když je nevlídnou nutností. Hlad však lze dobrovolně snášet po mnoho hodin, když člověka přiměje k půstu svědomí. Ústrky mohou mít hořký tesák, ale lze je statečně snášet, když mě povzbuzuje vědomí, že stojím na správné straně. Pavel se domníval, že všechna příkoří, která ho potkávala, jsou jen průvodním jevem služby jeho Pánu. Pro lásku, kterou choval k Ježíšovu jménu, mu tedy těžkosti spojené se službou nebo sebeumrtvováním ležely na ramenou téměř bez tíže a jeho srdce je snášelo s radostí.

Existuje ještě třetí důvod, proč byl Pavel spokojen. Pokusím se ho ilustrovat. Mnohý starý veterán s velkým potěšením vypráví o nebezpečích a útrapách svého minulého života. Na strašná nebezpečí a útrapy své hrdinské kariéry vzpomíná více než spokojeně, často až samolibě. Když vypráví své příběhy, má zářivý úsměv v očích a hrdost na vznešeném vrásčitém čele. Ty tam však nebyly, když se nacházel uprostřed situací, které nyní popisuje. Teprve poté, co nebezpečí pominula, obavy opadly a věc se vyřešila, se jeho nadšení rozhořelo do plamene. Pavel však měl výhodu. „Ale v tom ve všem slavně vítězíme,“ prohlásil. Svědčí o tom jeho cesta do Říma. Když před sebou hnal bouřlivý vítr loď, na níž plul, když oblohu zahalila tma, když se po mnoho dní neobjevilo ani slunce, ani hvězdy, když naděje opustila všechna srdce, on sám se mužně vzchopil. A proč? Boží anděl stál při něm a řekl: „Neboj se.“ Jeho víra viděla do budoucna, a proto měl v srdci pokojnou spokojenost po celou dobu soužení i po jeho skončení.

• pokračování příště