Boží sláva a lidské sebedestruktivní chování

Viděli jste někdy někoho, jak sám sebe ničí? Znáte někoho, kdo trpí depresí? Člověka, který žije nezdravě, nevěnuje pozornost náležitému odpočinku, kdo si často stěžuje, že je osamělý, a přitom kdykoli s ním mluvíte, je konfliktní a lituje sám sebe, jak je osamělý, že s ním nikdo nechce trávit čas, je prostě stále izolovanější? Nebo znáte někoho, kdo je přehnaně kritický, zabývá se jedině tím, že ukazuje, v čem a jak ostatní selhávají a jak je svět kolem špatný, místo aby proti takovým myšlenkám bojoval?

Jak často křesťané kritizují současné dění, místo aby se radovali, že je vše podřízeno Božímu svrchovanému záměru. Myslím, že jako křesťané zbytečně hořekujeme nad stavem světa. Raději bychom měli obnovovat své síly a růst v lásce a vděčnosti, že můžeme každý den činit rozhodnutí, která mají věčný význam a přinášejí Pánu Bohu slávu.

Ale víte, jaký je ještě horší způsob sebedestrukce? Ignorovat Boží svrchovanost a chovat se, jako by jeho záměry nebyly natolik důležité, abychom mu podrobili svůj život a aby to ovlivňovalo každé naše rozhodnutí. Sebedestrukce znamená žít sami pro sebe a zapomínat, že jsme koneční a omezení, a nežít pro Boha. Tím sami sobě připravujeme zklamání a trápení.

Pokud míváte často špatnou náladu, ale nebojujete s takovými myšlenkami, zapomínáte na Boží zaslíbení a skutečnost, že Bůh používá občasné i vleklé nepříjemnosti pro naše dobro:

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha… (Ř 8,28)

Text z listu Římanům 11,33–36 svrchovanost Božího jednání potvrzuje:

 Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! „Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?“ „Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?“ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.

Soustředím se na čtyři body. První bod nám pomůže pochopit význam spojení Boží sláva a ukáže nám, proč záleží na tom, aby se Bohu dostalo slávy. Další tři body se týkají důvodů, proč veškerá sláva patří Bohu.

Nejdříve věnujme pozornost významu prohlášení: 

Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 11,36)

 Není to pouhá fráze, kterou křesťané často opakují jen proto, že se v Bibli často vyskytuje? Co ale konkrétně znamená? Z textu plyne, že Bůh má být oslaven za něco, čeho dosáhl. Je tak vyjádřeno uznání za nějakou zásluhu. Zkusme se nejdříve zamyslet nad obsahem listu Římanům 1–11.

Pavel zdůrazňuje skutečnost, že Bůh vydal skrze Adama celé lidstvo neposlušnosti. Židům dal zákon (desatero přikázání), aby skrze něj ukázal bohatství své slávy (Ř 9,23), aby skrze zákon odhalil hřích, ale i to, že pošle Mesiáše, aby napravil vše, co způsobil první Adam (prokletí celé země), co nenaplnili Židé skrze zákon (nepřijali Mesiáše) a co učinili pohané, kteří propadli bezbožnosti a modlářství. Proto musel Bůh obětovat svého Syna, aby on, člověk bez hříchu rovný Bohu, nesl hřích za mnohé a byl za ně spravedlivě potrestán, aby usmířil spravedlivý Boží hněv, který si bez výjimky zaslouží každý člověk, ať z Židů, nebo z pohanů.

Bůh sám nejen zajistil, ale i dosáhl usmíření a záchrany před soudem pro všechny, kdo důvěřují tomu, co Ježíš vykonal.

První a druhá kapitola listu Římanům poukazuje na skutečný stav člověka i celého lidstva:

Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. (Ř 1,21–25)

Bůh nikomu nestraní. Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. (Ř 2,11–13)

Nepřiznat Bohu slávu za všecko, spoléhat sám na sebe nebo dokonce přehánět vlastní zásluhy, je urážkou samotného Boha. Zásluhy připisované lidem okrádají Pána Boha o jeho slávu.

Popírání nebo deformace Boží pravdy jakýmkoliv způsobem je sebedestruktivní. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu, a ne aby oslavoval sám sebe a očekával odměnu za své dobré skutky. Nestačí o Bohu vědět a věřit v jeho bytí. Je nanejvýš důležité Boha znát, milovat, chválit a uctívat ho za jeho dobrotu, shovívavost, odpuštění a velkomyslnost! Na začátku 36. verše je psáno: 

Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 11,36)

Bohu patří sláva za vše

Bůh si zaslouží naši chválu nejen za spasení hříšníků, ale především proto, že jeho sláva převyšuje všechno. Bůh stvořil všechno a všechno udržuje svým slovem, jemu patří všechno. Dokonce nebesa vypravují o jeho slávě. Všimněte si tedy, že nic se nenachází mimo dosah jeho tvůrčí moci a vůle. Možná jste si někdy sami kladli otázku: „Pokud Bůh stvořil všechno, znamená to, že je také autorem hříchu?“

Bůh ve své svatosti nestvořil nic hříšného, proto nenese odpovědnost za lidskou neposlušnost. Žádný hřích nemůže být pozitivní součástí Boha. Bůh stvořil vše dokonalé a dobré. Hřích tedy není přídavkem něčeho nového, ale je to poškození toho, co tu bylo od počátku, co bylo dokonalé. Svatý a svrchovaný Bůh používá hřích, dopouští katastrofy pro vyšší cíle a my žasneme, že Boha nemůže nic překvapit.

Adam jako jediný z lidí měl svobodnou vůli. Když žil v ráji, měl vše, co k životu potřeboval. Přesto nedodržel jediný pokyn, který jej měl ochránit před smrtí a utrpením. Adamova mysl nebyla stvořena jako nepopsaný list papíru. Měl veškeré vědomosti a znalosti, byl stvořen, aby panoval nad vším živým i nad celou zemí. Byl pověřen, aby rajskou zahradu obdělával a střežil. Adam měl od Boha veškeré informace, aby obstál, ale všichni víme, jak to dopadlo. Eva uvěřila hadovi, Adam uvěřil Evě a oběma se otevřely oči a skryli se před Bohem. Co následovalo? Adam byl vyhnán z ráje, zemřel duchovně (byl oddělen od Boha) a země byla prokleta:

… po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení …dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. (Gn 3,17–19)

Proto na svět přicházíme všichni duchovně mrtví a všichni Adamovi potomci umírají i tělesně.

Boží cesty nemůžeme pochopit lidským rozumem, jeho rozhodnutí a soudy jsou nevyzpytatelné. Ani nemůžeme Boží záměry hodnotit. Jeho konečný cíl je, abychom Boha poznali a důvěřovali mu.

Přehlížet Boží slávu znamená žít v bludu a sebeklamu

Sebeklam znamená, že nechápeme smysl a cíl vlastního bytí, nechápeme, že všechno existuje pro Boží slávu. Upírat Bohu slávu znamená popírat jeho charakter. Kdo nevzdává Bohu chválu a slávu, platí o něm následující slova:

Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7)

Všichni jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Na rozdíl od Adama jsme ztratili svobodnou vůli, místo toho máme pouze svobodu volby. Morální kompas svědomí nás chrání od nejhoršího. Pokud je člověk soustředěn na cokoliv jiného než na Boha, žije ve vzpouře, upadá do hlubin hříchu a jeho následků. Hřích odděluje člověka od Boha a narušuje vzájemné vztahy s ostatními. Každý přichází na svět duchovně mrtvý. V tomto stavu potřebují být všichni lidé bez výjimky usmíření s Bohem, ale ne všichni toho dosáhnou.

Boží sláva se projevuje v Kristu

Boží nadčasový plán, jeho vševědoucnost, moc, moudrost, hloubka bohatství milosrdenství a slávy je naplněna a dokonána v Kristu. Člověk je odpovědný za morální volby na základě svědomí. Bůh dopouští zkoušky a přichází pokušení a všechno slouží k naplnění Božího plánu spasení. Chceme-li růst v úžasu nad propracovaností Božího plánu, musíme vidět Boží slávu především v osobě Ježíše Krista a uvědomovat si nevyhnutelnost soudu:

• Adamova neposlušnost vedla k odcizení a nepřátelství, ale i k zaslíbení záchrany.
• Lidská zvrácenost vyvolala celosvětovou potopu.
• Nevíra vyvoleného národa Židů přinesla porušení smlouvy a zavržení zaslíbeného Mesiáše.
• Kristus byl zrazen, potupen a ukřižován; jeho vzkříšení potvrzuje usmíření Božího spravedlivého hněvu.
• Pronásledování apoštolů a učedníků umožnilo vznik církve a uzavření Nové smlouvy.
• Kristovo evangelium proniká do uzavřených zemí skrze pronásledování církve.

Jak často chválíte Boha za jeho absolutní svrchovanost nad veškerým děním? Přemýšlíte o jeho moudrosti a moci, s níž ovládá vše, co se v dějinách lidstva událo a co vede ke konečnému cíli? Opíráte se o jeho zaslíbení, že učiní totéž ve vašem životě? Uvědomujete si, že se váš čas na zemi krátí? Všichni lidé, instituce, vlády zaniknou, sláva člověka vybledne a uvadne ve světle Boží svatosti. Silní se stanou slabými. Rychlí se zpomalí a ztratí svou obratnost a bystrost, paměť ochabne. Přijde den, kdy bude i mocný a samostatný závislý na druhých. Sebevědomý se začne obávat. Výkonný a spolehlivý pracovník bude snadno nahrazen. Mocná a silná společnost se rozpadne. Boží sláva však nezanikne, neoslabí se, ale přetrvá, zůstane s námi navždy. Radujme se z této pravdy a z toho, že můžeme žít pro Boží slávu. Žít pro cokoli jiného je honba za větrem, pomíjivost a bída. Doufat v marné věci znamená promarnit to nejcennější, co nám Bůh připravil. Žít pro cokoli jiného, znamená žít pro něco, co nás v konci konců zklame a zahanbí. Bůh je svatý; jeho svrchovanost si zaslouží veškerou slávu a chválu. V Kristu Bůh jednal nejen proto, aby oslavil své jméno, ale aby národům připravil cestu k životu, který přetrvá navěky, nezahanbí nás ani nezklame. Život v plnosti znamená žít pro slávu jeho velkého jména! Toto velké zaslíbení je pravdivé pouze v Kristu. Vyjádřit náležité uznání Boží slávy a konání je správná věc, ale pokud jsou zásluhy a uznání zaměřeny na někoho jiného nebo je připisujeme sami sobě, je to špatné.

Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne. A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k tobě. (Ž 39,7–8)

Bohu patří sláva za vše, co pro své stvoření nejen připravil, ale i vykonal

Když se scházíme ke společné bohoslužbě, měli bychom mít na paměti, že se scházíme proto, abychom hlouběji poznávali Boží velikost a navzájem pomáhali jeden druhému. Záleží na účasti každého z nás, protože máme příležitost se navzájem povzbuzovat a vyznávat vlastní slabosti a podřizovat se Boží vůli. Nevzhlížejte příliš vysoko, společenské postavení není v životě to nejdůležitější. Tato pravda by nám měla pomoci nelpět příliš na majetku, moci a slávě. Nestavte světské hodnoty příliš vysoko a neodvozujte od nich svou hodnotu a důležitost. Pokud jste někdy v nějakém okamžiku svého života měli potřebu vyjádřit někomu vděčnost a poděkovat za to, čeho jste v životě dosáhli, byli jste tak uchváceni pocitem krásy nebo jste prožili něco tak úžasného, že jste zůstali v úžasu, stáli jste na rozcestí, chvalte Hospodina. Jen Bohu patří veškeré uznání a sláva.

Pokud jste ještě nenašli odpověď na otázku, jaký smysl má váš život, odkud a kam jdete, obraťte svoji pozornost ke zdroji veškerého poznání. Svět vám může nabídnout jen pozlátko, náboženský systém vám nabízí iluzi. Svět je stále složitější, informovanější a proměnlivější. Bůh je neměnný, přetrvá na věky. Teprve hloubka a bohatství moudrosti všemohoucího Boha dávají všemu nový smysl. Od něho, skrze něho a pro něho bylo všechno stvořeno.

Moc, síla a sláva evangelia spočívá v tom, že bez ohledu na to, čeho v životě dosáhneme a čemu zasvětíme svůj život, to nejdůležitější, co můžeme jako křesťané udělat, je žít pro Boží slávu, aby i ostatní poznali, že zaslíbení nadpřirozeného pokoje a naplněného života nenajdeme ve světě, ale jen skrze Pána Ježíše Krista, který přišel, aby nalezl a zachránil ty, kdo byli ztraceni. Jen on je hoden chvály a uctívání.

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?  Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!  Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. (Ř 8,28–37)