Přinášíme pokračování třetího článku na téma výklad Zjevení 20 ze série, která představuje jednotlivé eschatologické pohledy. 

Dostáváme se zpět k otázce, kdy budou Boží zaslíbení izraelskému národu naplněna?

          Krátkou odpovědí je: v budoucím, doslovném, pozemském tisíciletém království, pod mocnou rukou Pána Ježíše, který bude vládnout z Jeruzaléma z trůnu krále Davida. Než se podíváme na Zjevení 20, tak si ještě krátce připomeňme, co bude tisíciletému království předcházet.

         První klíčovou událostí v Božím řízení a zprávě časů je vytržení církve (1K 15,51–52; 1Te 4,13–18), které zaslíbil sám Pán Ježíš (J 14,1–3). Církev bude vzata do nebes, před soudnou stolici Boží k vykazatelnosti (Ř 14,10; 1K 3,10–15; 2K 5,10) a následné Beránkově svatební hostině (Zj 19,7–10). 

         Na zemi zatím nastane sedmileté utrpení – tribulace, které je také definováno Danielovým sedmdesátým týdnem let. Na jeho počátku uzavře antikrist mírovou smlouvu s Izraelem. Tuto smlouvu ale v polovině tribulace poruší, umístí do chrámu pustošící ohavnost (Da 9,27; 11,31; 12,11; Mt 24,15) a začne pronásledovat jak etnický Izrael, tak všechny, kdo během tribulace uvěřili v Krista (Mt 24,15–28). Na zemi nastane velké soužení (Mt 24,21), které je druhou polovinou sedmi let soužení (Zj 11,2–3; 12,14; 13,5). Smyslem tohoto utrpení je soud nevěřících obyvatel země (Zj 6–18), ale především finální krok Boží výchovy svého vyvoleného izraelského národa (Da 9,24; 12,1) a jejich obrácení k němu. Hospodin bude s Izraelem podivuhodně pracovat, mluvit k jejich srdcím (Oz 2; Zj 12,13–15) a vylije na ně svého Ducha, aby poznali toho, kterého při prvním příchodu zavrhli a probodli (Za 12,10). Izrael bude volat k Pánu Ježíši o pomoc a on jej na konci tribulace vyslyší jako ten Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně (Mt 29,39).

         Ježíš, Král králů a Pán pánů, se vrátí zpět na zem při události, kterou nazýváme druhým příchodem (Mt 24,27–31; Zj 19,11–21). Vytržení a druhý příchod jsou dvě různé události, a proto je Písmo konzistentně popisuje jinak. Pán Ježíš přijde na Olivetskou horu (Za 14,4), a tím naplní zaslíbení dané jeho učedníkům při jeho nanebevzetí (Sk 1,11–12). 

         Pán Ježíš se vrátí na konci tribulace, přesně v momentu, kdy bude Jeruzalém obklíčen vojsky aliancí antikrista. V této finální bitvě, tak zvaném Armagedonu (Zj 16,13–16), během okamžiku srovná Pán Ježíš své nepřátele se zemí (Ez 39,3–4). Tento konflikt popisuje do detailů mnoho míst Písma. Padlých nepřátel bude tolik, že je bude dům izraelský pohřbívat sedm měsíců (Ez 39,12) a jejich zbroj likvidovat 7 let (Ez 39,9), což by nebylo možné, kdyby hned po Kristově druhém příchodu následovala věčnost (jak učí amilenialisté) a ne doslovné pozemské tisícileté království. 

         Záhy po druhém příchodu Pána Ježíše ve slávě s církví na zem se také odehraje soud ovcí a kozlů, vzkříšení starozákonních svatých a mučedníků doby soužení (Mt 25,31–46; Jd 1,14; Zj 20,4; Da 12).

         Tímto se dostáváme do 20. kapitoly Zjevení. Dispenzační premilenialismus jako jediný plně respektuje vnitřní chronologii knihy Zjevení, kterou nám v ní předkládá sám Bůh. To, že je Zjevení zapsáno chronologicky a že nám samo poskytuje klíč k pochopení a interpretaci, vidíme hned v úvodních slovech Pána Ježíše, který řekl Janovi ve Zjevení 1,19 toto: 

                Napiš tedy ty věci, které jsi uviděl [oslaveného Pána Ježíše, Zj 1], 

a ty, které jsou [věk církve, Zj 2–3],  

a ty, které se mají stát po nich [události po vytržení církve Zj 4–22].

         Chronologická návaznost Zjevení je v původním řeckém textu následně vyjadřovaná a jasně viditelná skrze dynamické používání vyjádření Καὶ εἶδον (a uviděl jsem). Toto gramatické spojení nás v textu knihy Zjevení posouvá dál a dál kupředu a je jasným, přirozeným stylisticko-gramatickým důkazem chronologie. V řeckých rukopisech je na začátku následujících veršů 5,1.2.6.11; 6,1.2.5.8.12; 7,2; 8,2.13; 9,1; 10,1; 13,1.11; 14,1.6.14; 15,1.2; 16,13; 17,3.6; 19,11.17.19 a hlavně také ve 20,1 (následně 20,4.11 a dále), což některé překlady nerespektují a vytváří chybný dojem přerušení kontinuity mezi 19. a 20. kapitolou. Tento chybný dojem potom vede vykladače popírající doslovný výklad milénia k tomu, že berou 20. kapitolu jako symbolickou rekapitulaci předešlých událostí. Naprosto přirozený rozbor textu respektující pravidla jazyka nás ale nenechává na pochybách, že se v přechodu z 19. do 20. kapitoly jedná o události, které na sebe chronologicky navazují. Jakákoliv jiná interpretace nemá v původních rukopisech opodstatnění. Zjevení 20 nás nebere zpět do přítomnosti, tak jak argumentují zastánci amilenialismu a postmilenialismu, ale popisuje další chronologické události. 

         Osnova Zjevení předkládá následující chronologii: období církve (Zj 1–3), oslavená církev v nebesích kolem Božího trůnu (Zj 4–5), sedm let tribulace (Zj 6–19), kde do popředí jasně vystupuje starozákonní symbolika. Církev se v tribulaci již vůbec explicitně nezmiňuje, což implikuje, že v této době již církev není na zemi, ale v nebi (Zj 19,7). Následuje druhý příchod Krista ve slávě se svojí nevěstou (19,11–21), tisícileté království (Zj 20) a následná věčnost – nová nebesa, nová země a nebeský Jeruzalém (Zj 21–22).

         Zjevení 20 nám tedy ukazuje, jak se Pán Ježíš vrátí na tuto zem společně s nebeským vojskem, kterým je oslavená církev, jež byla před začátkem tribulace (odtud pretribulacionismus) vzata do nebe, zničí nepřátelská vojska a antikrista a jeho falešného proroka uvrhne za živa do ohnivého jezera (Zj 19,11–21). 
         Následně (Καὶ εἶδον, Zj 20,1) sestoupí z nebe anděl, který se zmocní satana, na tisíc let ho spoutá a uvrhne ho do bezedné propasti, zamkne a zapečetí, aby již nemohl svádět národy. Zde (Zj 20,1–3) se nejedná o pouhé omezení satanovy působnosti na zemi (jak vykládají amilenialisté), ale absolutní odstranění satana ze země do Abysu (viz pateré zdůraznění – uvrhne, sváže, zapečetí, zamkne, nemohl). To je dle svědectví Písma v naprostém kontrastu se současností, kdy svůj boj stále svádíme s nadzemskými mocnostmi zla (Ef 2,2; 6,12), kdy satan stále obchází (přítomný čas) jako lev řvoucí (1Pt 5,8). To je něco úplně jiného, než co popisuje Zjevení 20.

         Následně (Καὶ εἶδον, Zj 20,4) Kristus ustanoví tisícileté království na této zemi, ve kterém bude vládnout se svými svatými (Zj 20,4–6).

         Na konci pozemského milénia bude satan naposledy na malou chvíli propuštěn, aby svedl národy a s nevěřícími se pokusil naposledy zaútočit na Boží svaté a Boží svaté město. Bůh je ale sežehne ohněm z nebe a satana uvrhne do jezera ohně, stejně jako to Bůh udělal s antikristem a falešným prorokem, kde budou trýzněni na věky věků (Zj 20,7–10). 

         Následně (Καὶ εἶδον, Zj 20,11) Bůh zničí nynější zemi a nebe (Zj 20,11).

         Následně (Καὶ εἶδον, Zj 20,12) přijde soud před Božím velkým bílým trůnem a kdokoliv nebude nalezen v knize života, každý neznovuzrozený, bude též uvržen do ohnivého jezera (Zj 20,12–15).

         Následně (Καὶ εἶδον, Zj 21,1) Pán Bůh stvoří nové nebe a novou zemi a z nebe od něho sestoupí nový Jeruzalém, okrášlený jako nevěsta. Zde budou jeho svatí již na celou věčnost přebývat v jeho přítomnosti (Zj 21).

        Sama 20. kapitola Zjevení neposkytuje vyčerpávající a detailní popis milénia. Dává nám ale naprosto jasný rámec, do kterého pak zapadají tucty proroctví rozesetých v ostatních knihách Písma, které by bez doslovného milénia nebylo možné vůbec uchopit, aniž by nebyl jejich význam alegoricky relativizován, nebo dokonce zcela vyprázdněn. Kde jinde než v pozemském miléniu by se mohla doslovně naplnit proroctví z Micheáše 4,1–8, Ámose 9,11–15, Sofonjáše 3,9–20, Žalmu 2, Izajáše 2 11,6–9; 40,1–11 nebo toto Izajášovo proroctví:

Budu jásat nad Jeruzalémem a veselit se ze svého lidu. Nebude už v něm slyšet zvuk pláče ani zvuk úpěnlivého křiku. Nebude tam již miminko živé jen několik dnů a stařec, který nenaplní své dny. Neboť mládenec zemře ve věku sta let a ten, kdo nedosáhne sta let, bude považován za zlořečeného. (Iz 65,19–20)

         Někoho možná napadne otázka, jestli bude milénium skutečně trvat tisíc let. Odpovědí je jednoznačné ano. Jedním ze základních pravidel výkladu Písma je akceptovat čísla doslovně, pokud není pádný a zřejmý důvod, to tak neudělat. V knize Zjevení je mnoho čísel a všem rozumíme doslovně, například: sedm církví (Zj 1), dvanáct kmenů a dvanáct apoštolů (Zj 21,12; 14), deset dní (Zj 2,10), třetina lidstva (9,15), dva svědkové (11,3), čtyřicet dva měsíců (Zj 11,2) a mnoho dalších. 

         Pokud máme být ve svém výkladu konzistentní, potom musíme brát doslovně i tisíc let milénia, stejně jako bereme doslovně pět tisíc věřících (Sk 4,4) nebo sedm tisíc zabitých (Zj 11,13). 

         V Písmu není nikdy použit „rok“ s přídavným jménem tak, aby neodkazoval na matematické vyjádření zmíněného časového úseku. Ve Zjevení 20 je vše navíc ještě umocněno zcela bezprecedentním opakováním tohoto konkrétního časového úseku 1000 let (navíc ohraničeného konkrétními počátečními a konečnými událostmi) rovnou šestkrát po sobě. 

         Církev od svého vzniku až do čtvrtého století rozuměla tisíci letům ve Zjevení 20 doslovně. Ke změně začalo docházet až v pátém století, kdy Augustin, jenž byl zpočátku také přesvědčeným premilenialistou, začal pod vlivem Origenova platonismu prosazovat, že církev je dědicem izraelských zaslíbení. I přes to bral ale Augustin milénium ve Zjevení 20 jako doslovných tisíc let. 

         V otázce milénia a jeho délky stojíme před podobným problémem jako v záznamu o stvoření v knize Genesis. I tam Hospodin šestkrát zaznamenal, že byl večer a bylo ráno a přidal číslo dne, při kterém stvořil danou věc (Gn 1). Pokud Pán Bůh opravdu tvořil šest doslovných dní, jak jasněji by nám to mohl zaznamenat? Na druhé straně, pokud má Hospodin v plánu skutečnou, pozemskou, tisíciletou vládu Pána Ježíše na této zemi, který jako poslední Adam vykoná to, co první Adam nedokázal, jak jasněji by nám to mohl zapsat, než že šestkrát zopakuje, že daná událost bude trvat tisíc let? I sám závěr knihy Zjevení nás svým obsahem jasně vede, abychom vše dali do paralely k tomu, co bylo na počátku – viz přístup ke stromu života (Zj 22,19).