Proč je tak důležité rozumět milosti? Protože na milosti cele závisí naše spasení! Jsme spaseni pouhou, samotnou milostí (jedině milostí, což je latinsky sola gratia). Tato myšlenka se spolu s několika dalšími ‚solas‘ stala motorem reformace v šestnáctém století. Reagovala tak na zákonické skutkaření a záslužnictví středověké církve. A porozumění milosti otevřelo oči reformátorům, aby začali kázat čisté evangelium o spasení jedině z milosti, pouhou vírou jenom v samotného Ježíše Krista. Ovšem lidské srdce je „nejúskočnější ze všeho a nevyléčitelné“ (Jr 17,9) a náboženská snaha přidat k milosti nějaký ten skutek, nějakou vlastní zásluhu je v něm neustále přítomná. Proto se musíme vracet k vysvětlování vztahu zákona a milosti, k místu zákona v dějinách spásy, k (bez)moci zákona a k dílu Boží milosti.

Osnova kázání:

•  A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydal svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. (J 1,14-18)

I. Zákon byl dán skrze Mojžíše

II. Milost a pravda se stala

III. Skrze Ježíše Krista