Když jsme byli já a mí sourozenci malí, dala nám maminka knihu s názvem Jak být pracovitou včelkou. Pamatuji si, že jsme četli, jak být takovým či jak být onakým. Je příznačné, že vám nyní předám několik „jak být“, jejichž příkladem byla naše maminka.

1.    Buď modlitebník

Maminka byla tím největším bojovníkem na modlitbách, jakého jsem kdy poznal. Její příklad je absolutně nezapomenutelný. Když rodiče slavili padesáté výročí svatby, každé z nás pěti dětí jim děkovalo za jednu věc a všichni jsme mamince děkovali za modlitby. Její modlitby nejvíce ovlivnily náš život.

Cítili jsme je, slyšeli jsme a viděli jsme, jak se modlí, věděli jsme, že se modlí. Když jsme ráno přišli do kuchyně na snídani, zadívali jsme se do obýváku, kde jsme v přítmí uviděli maminku v poloze na kolenou. Zůstala tak po dobu patnácti, dvaceti a někdy i pětadvaceti minut.

Zvykli jsme si na to a začali jsme to od ní očekávat. Pokud ji něco rozzlobilo nebo když člen rodiny žil svůj život nedobře, měla ve zvyku vytratit se na chvíli z pokoje, aby se pomodlila. Bylo to silné.

Pamatuji si, jak šel jeden z mých bratrů na schůzku s nevěřícím děvčetem. Maminku to tolik trápilo, že ji dodneška vidím, jak myje nádobí a pláče. Bratr to neunesl. Ještě nebyl obrácený, přesto šel za onou dívkou a řekl jí: „Maminka se nad naším vztahem tolik trápí, že ho musím ukončit. Prostě se s tím neumím vyrovnat.“

Maminka byla velice tichá žena, ale bylo pro nás velikým povzbuzením, když jsme věděli, že jsme každý den zamotáni do přadénka jejích modliteb. Bylo to nádherné.

Jindy jsem šel navštívit kamaráda, se kterým jsme chtěli sledovat nevhodný program v televizi. Když pustil televizi, jako bych před televizí viděl maminku na kolenou. Tehdy mi bylo třináct a ještě jsem nebyl obrácený. Dokonce jsem se doma začal protivit otcově víře. Představa modlící se maminky byla ale tak silná, že jsem se nemohl dívat dál a řekl jsem kamarádovi: „Pojďme dělat něco jiného,“ a opustil jsem pokoj.

Někdy se maminka modlila hrozně dlouho – až příliš dlouho. Modlila se třeba i několik hodin, takže když jsem přijel k rodičům na odpoledne, vůbec jsem ji nepotkal.

Později, když jsem čelil jistým životním zkouškám, přijel mě povzbudit můj otec. Byl to snad nejlepší čas, jaký jsem s otcem strávil. Hovořili jsme velice otevřeně. Tenkrát mi řekl: „Vy děti to nevíte, ale vaše maminka stráví na modlitbách za vás několik hodin denně.“

Když měla maminka 85. narozeniny, chtěl jsem, aby se se mnou podělila o něco z moudrosti, kterou za svého života získala. Zeptal jsem se jí: „Maminko, kdybys žila znovu, co bys udělala jinak?“ Na chvíli se zamyslela a pronesla: „Mnohem více bych se modlila.“ Byl jsem přemožen!

Během své služby jsem si všiml, že čím více konkrétní milosti má Boží dítě, tím více si uvědomuje, jak málo té milosti má. Kdybyste mamince řekli, že se opravdu hodně modlí, odpověděla by: „Já?“ Vidíte, čím více máte jakékoli milosti, ať už je to láska, pokora, nebo něco jiného, tím více si všímáte, jak málo jí ve skutečnosti máte.

Platí to i obráceně. Někdy si ani neuvědomujeme hloubku duchovního života. Někteří lidé se modlí pět minut denně a myslí si, že mají dobrý modlitební život, a ani si neuvědomují, o co přicházejí.

Mám rád některé citáty Matthewa Henryho: „Než hromady zlata a stříbra je mnohem lepší nechat vašim dětem za dědictví poklady modliteb složené u trůnu milosti.“ Rodiče neměli mnoho peněz, ale zanechali nám poklad modliteb u trůnu milosti.

Nakonec měli rodiče mnoho dětí a vnoučat. Všichni jsme byli zamotáni do přadénka maminčiných modliteb. Když zestárla, lidé jí říkávali: „Máš tak velikou rodinu.“ Odpovídala: „A to jsem byla jedináček!“ Pořád jí přišlo zvláštní, že jí Pán Bůh dal tolik milosti, aby se mohla modlit za tolik dětí a vnoučat.

Mé první „jak být“ tedy zní, buď modlitebníkem. Nesnaž se soutěžit s mou maminkou, ale modli se. Nikdy se nemůžeš modlit dostatečně. Nikdy nemůžeš dát modlitbě za své blízké dostatečnou důležitost.

2.    Buď čtenářem Bible

Maminka milovala čtení Bible. S přibývajícími léty se to projevovalo mnohem zřetelněji. V posledních letech života nic jiného nedělala. Bible byla celý její život.

Několik týdnů před její smrtí se mi dostalo velmi vážného pokárání. Ptal jsem se manželky, proč maminku Pán ještě pořád drží při životě. O den, dva později jsem slyšel, jak jedno z jejích vnoučat poznamenalo: „Pečovat o babičku je opravdu hodně poučné, protože nedělá nic jiného, než že čte Bibli.“ To na mě zapůsobilo. Maminka byla stále svědectvím pro pravnoučata, dokonce i v posledních dnech svého života.

Tehdy jsem jí četl Zjevení, protože jsem chtěl, aby se její mysl soustředila na nebe. Zeptal jsem se: „Toužíš po tom, abys už byla v nebi?“ Odpověděla: „Můj milý, někdy mám takové bolesti, že o tom nemohu přemýšlet.“ Odpověď nebyla zrovna povzbudivá, ale taková je realita. Musíte hledat Pána, dokud jste mladí. Až budete staří, možná budete mít příliš velké bolesti, než abyste hledali Pána. Nyní je příhodný čas, dokud jste mladí a silní.

Když jsme byli ještě malí, maminka nám každou neděli odpoledne, když šel otec do sboru, četla biblické příběhy. Četla také příběhy, jak Bůh jednal v životech lidí, a snažila se je jednoduchým způsobem spojit s Biblí.

Když jsme dospěli, přišlo nám přirozené strávit neděli ve Slově. Odpoledne před spaním nám maminka četla z Bible. Po zbytek odpoledne jsme museli číst knihy. Když mi bylo čtrnáct a začal jsem se zajímat o duchovní věci, vyloženě jsem se těšil na nedělní odpoledne. Stalo se pro mě nebem na zemi. Maminka mi vštípila lásku ke Slovu.

3.    Buď laskavý

Moje maminka byla jedním z nejlaskavějších lidí, jaké jsem kdy poznal. Zákon laskavosti měla uložený v srdci, na jazyku i ve výrazu tváře.

U rodičů se pravidelně setkávali Boží lidé ke společnému uctívání. Přicházelo kolem pětadvaceti lidí, kteří zcela naplnili náš malý obývák. Dodneška si vybavuji maminku, jak stála na druhé straně pokoje. Kdykoli se její oči setkaly s mými, usmála se. Otec mi na těchto setkáních nevěnoval ani za mák pozornosti, ale maminka se mnou jednala, jako kdybych byl tím nejdůležitějším člověkem v pokoji.

Maminku dokázalo nazlobit jen několik málo věcí. Byla až příliš bezelstná. Prošlo mi u ní skoro všechno. U otce mi neprošlo skoro nic. Jednu věc ale nenáviděla, a to kritiku zaměřenou na jiného člověka. Nesmírně jí vadilo, že by lidé mohli být posuzováni nespravedlivě, a její postoj nás silně ovlivnil.

Dokonce i dnes, když sedím na setkání starších sboru, a shledá se na někom jakási špatnost, vždycky mě napadne: „Možná má ten člověk pro své chování dobrý důvod, možná existuje něco skrytého, o čem nikdo z nás nic neví.“

Snažím se přemýšlet o lidech jen v dobrém. Proto jsem se také mnohokrát spálil. Asi jsem po mamince zdědil bezelstnost. Ale přesto raději udělám takovou chybu, než abych někoho nadměrně kritizoval.

Maminčina laskavost se projevovala ještě jinak. Například si nepamatuji, že by se na nás někdy rozčílila. Vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to tak. Maminčin klid nebyl způsoben jakýmkoli dobrem nás dětí – vyvěral z Boží milosti posvěcující její charakter. Její přirozená jemnost byla zesílena jejím duchovním životem, což ji učinilo neobyčejně laskavou.

4.    Buď spokojený

Maminka byla velmi spojeným člověkem. Měla mnoho úkolů, přesto si nikdy nestěžovala – ani na otce, ani na církev, ani na cokoli jiného.

Jednou jsme s kamarádem chtěli jít k nim domů. Kamarád mi řekl: „Záleží na tom, jakou bude mít maminka náladu.“ „Náladu?“ odpověděl jsem. Do té doby jsem slovo „nálada“ vůbec neznal.

Ptal jsem se maminky: „Kdyby sis mohla vybrat, kolik let bys chtěla, aby ti bylo?“ Řekla mi: „Chtěla bych, aby mi bylo dvaačtyřicet.“ „To je náhoda, zrovna je ti dvaačtyřicet!“ Odpověděla: „Naučila jsem se být spokojená, ať už se nacházím v jakémkoli stavu.“ To mě oslovilo. Když je ti devatenáct, buď spokojený, když je ti devadesát devět, také buď spokojený.

Maminčina spokojenost se často projevovala její vděčností. Nemyslím, že jsem někdy potkal někoho tak vděčného jako moje maminka. Vyjadřovala vděčnost za každou malinkou věc. Děkovala mnohokrát denně.

5.    Buď čistý

Všechno v matčině životě vypadá tak jednoduché a čisté. Nekomplikovala si život všelijakými hloupostmi.

Bylo toho tolik, co nevěděla, a nestarala se o to. Chtěla jen znát Pána Boha. Chtěla sloužit manželovi, milovat své děti a žít jednoduchý život v bázni Boží.

Napsal jsem vám pětkrát „jak být“, která jsem se naučil od maminky. Rád bych dosáhl její oddanosti v každém zmíněném bodě, ale vím, že se mi to nepovede. Dodneška se od ní musím učit. Všichni se od ní musíme učit.

Překlad Iva Suchá

Redakčně zkráceno