Výzva pro „wokeness“ (část 2):Křesťanská odpověď

V první části tohoto dvoudílného článku jsme se zabývali některými aspekty ideologie woke, která zachvátila západní svět. Nyní se zaměříme na některá ponaučení, která si z odehrávajícího se kulturního otřesu můžeme vzít.

Pět otázek k plodnému zamyšlení

1. Slovo tvoří

Právě Božím slovem vznikly a jsou udržovány všechny věci. Pohled kritické teorie na moc jazyka je chabým napodobením, ba dalo by se říct satanským padělkem Stvořitelovy moci, ale zároveň poukazuje na něco pravdivého. Kristus svou řečí vykonával moc. Skrze Boží slovo jsou hříšníci znovuzrozeni. Kázáním jsou hříšníci přiváděni k pokání a víře.

 V každodenním životě běžně uplatňujeme moc prostřednictvím řeči, a i když tomu neříkáme stvoření, používáním slov „děláme věci“ v rodinném životě, v práci, v církvi. To je důležité mít na paměti, než odmítneme důraz kritické teorie na jazyk jako nástroj moci.

Důrazně se však stavíme proti popírání objektivní reality, která předchází našemu mluvenému projevu: my v konečném důsledku jen chabě napodobujeme božskou mysl a jednání, přemýšlíme podle Božího způsobu a pracujeme jen s tím, co nám již dal. Křesťané však především vědí, jak nesmírná je účinnost slova proneseného v síle Ducha – převrací světy naruby.

2. Z hlediska Bible můžeme cokoli poznat pravdivě jedině skrze víru a Slovo

Epistemologie je velkým tématem kritické teorie – způsob, jakým věci poznáváme. Ale právě „ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného“ (Žd 11,3).

Poznání, říkají kritičtí teoretici, musí přijít skrze zkušenost. „Epistemologické hledisko“ nám říká, že věci můžeme poznat pouze z naší vlastní omezené perspektivy. To je nevyhnutelné, pokud neexistuje absolutní pravda. Křesťané však také věří v „epistemologické hledisko“, jde ovšem o hledisko Boha, který zná všechny věci a sdělil nám ve svém Slově objektivní pravdu.

Jediný způsob, jak si být něčím jistý, je znát všechny věci nebo věřit tomu, kdo je zná. Vědět všechny věci náleží pouze Bohu. Jediný způsob, jak si omezení tvorové mohou být něčím jisti, je věřit slovu jediného Boha.

Vírou sdílíme „stanovisko“ Vševědoucího – víme, protože věříme jeho zjevení, ne spekulacím. Bůh vše stvořil a obdařil nás schopnostmi, abychom věci poznávali pravdivě (i když ne vyčerpávajícím způsobem, protože nejsme Bůh).

3. Rozpad západní kultury by neměl znamenat zhroucení církve

Na západním křesťanství může být něco troufalého. Zatímco křesťanství bylo často zastáncem chudých, vyvržených a marginalizovaných, západní křesťané si příliš často přisvojovali právo vládnout a těšili se z vedoucího postavení. To nás může znevýhodňovat při snaze oslovit „skupiny obětí“ generace kritické teorie.

Také to v nás vyvolává pocit zranitelnosti, když je napadán establishment. Dostali jsme se příliš blízko k moci a privilegiím a útok na moc pociťujeme jako útok na sebe. Pokud v nás kritická teorie vyvolává paniku, neznamená to, že musíme přehodnotit své postavení ve světě?

4. Nesmíme se ve svých církvích spokojit s předsudky

Nemusíme používat filozofický rámec kritické teorie, ale není špatné se ptát: máme předsudky (i neúmyslné) vůči černochům, zdravotně postiženým, ženám a (pomineme-li argumenty o morálnosti jejich chování) homosexuálům?

Kritická teorie nás nutí ptát se po hluboce zakořeněných postojích, které se mohou rovnat skrytému nebo počínajícímu rasismu. Nemusíme si osvojovat její metodologii nebo radikální cynismus, abychom mohli plodně zkoumat sebe sama.

Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. (Jr 17,9)

5. Měli bychom být vděční

Měli bychom být vděční za výzvu určenou nadvládě racionalismu (který povyšuje rozum nad zjevení), ale zároveň je třeba odolávat nedůvěře kritické teorie vůči rozumnosti (která se těší z používání rozumu jakožto Božího daru) a vědě.

Zejména protestantské křesťanství bylo úrodnou půdou pro rozvoj rozumu i vědy a my nechceme, aby se jimi pohrdalo. Obojí však stavíme na zcela jiném, stabilnějším a plodnějším základě, než je ten, který navrhuje racionalistický humanismus. Musíme je obhajovat na biblickém základě a nesmíme se smířit s útoky vedenými proti nim, ale ani nesmíme opakovat osvícenské volání po jejich nadřazenosti.

Sedm hrozeb pro křesťanství

1. Odmítnutí objektivní pravdy

Odmítnutí objektivní pravdy nás provází již dlouho, zejména od začátku postmoderního útoku na modernitu dvacátého století.

Kritická teorie ovšem převedla odmítání pravdy do obludné praxe – na našich pracovištích, v médiích, sociálních institucích, národní politice i církvích. Jsme svědky netolerance relativismu, jsme svědky tyranie, která přichází, když všeobecně přijímaný metanarativ[1] pochází od člověka, neboť vládcem tohoto světa je satan.

2. Umlčování projevu

Jak bylo kdysi řečeno o významu misie pro církev: křesťanství žije hlásáním, jako oheň žije hořením. Největším praktickým nebezpečím pro církev je zákaz kázání, vyučování a poradenství v souladu s Biblí.

Žádná kniha není pro hříšný svět, ať už se považuje za utlačovatele nebo utlačovaného, tak hrozivá jako Písmo. Musí být umlčeno, říká kritická teorie. – V žádném případě to nesmíme připustit.

3. Nově definované učení

Například být bělochem se v kritické rasové teorii (která aplikuje wokeness na výbušnou oblast rasových vztahů) rovná hříchu (Christianity and Wokeness, Owen Strachan). Přitom je to nevyhnutelná skutečnost, za kterou nikdy nepřestanete pykat a nikdy nenaleznete odpuštění. Už jen proto, že jste běloch, jste rasista, zní dogma.

Být bílý se stává téměř prvotním hříchem. Co s tím může každý takový „hříšník“ dělat? Být černý naopak znamená mít náskok na cestě ke spravedlnosti.

4. Rozdělení v církvi

Kritickou rasovou teorií byly mnohem více zasaženy církve v Americe než v Evropě. Když jsou běloši považováni za rasisty jen proto, že jsou bílí, těžko nám to pomůže „zachovat jednotu Ducha“ a nemůžeme být „spojeni svazkem pokoje“ (Ef 4,3), i když skutečný rasismus může existovat a je třeba ho řešit.

Všichni jsme hříšníci a všichni můžeme dokonce trpět určitou mírou xenofobie (strachu nebo odporu k cizincům), ale to není totéž jako být rasistou. Kritická rasová teorie démonizuje rasismus nad všechny ostatní hříchy a upřednostňuje údajné oběti před ostatními částmi společenství, ale ani jeden z těchto postojů není oprávněný.

Předpokládá vinu jedné části církve, i když neexistuje žádný důkaz o jiném hříchu, než že „je bělošská“. Předjímat věc tímto způsobem je v rozporu s biblickou spravedlností a je to cesta, jak způsobit rozdělení v církvích, nikoli dosáhnout uzdravení. Totéž platí pro postoj k dalším „utlačovaným“ skupinám: ženám, postiženým atd.

5. Nazírání na lidi jakožto na skupiny

Jsme spojeni v různě velkých skupinách, ať už jde o rodiny, národy nebo církve, ale v zásadě jsme jednotlivci. Jednotlivec se v kritické teorii ztrácí. Existuje jen jako člen skupiny. Na druhou stranu je také nebiblické vidět nás jen jako jednotlivce. Jsme stvořeni k obrazu Trojjediného Boha. Jsme stvořeni pro společenství.

Pán s námi jedná jako se společenstvím, ať už se svým lidem Izraelem, nebo se svou církví – nevěstou a tělem Kristovým. Jsme společenská stvoření a přílišná individualita Západu není ani biblická, ani zdravá. Jednotlivec a naše skupina (Boží lid ve spojení s Trojjediným Bohem) jsou v Kristu udržovány v krásné harmonii. Problém kritické teorie spočívá v tom, že skupiny jsou všichni, kteří sami sebe označují za oběti.

6. Ztráta lidské identity

Naše identita jakožto jednotlivců spočívá v tom, že jsem stvořeni k Božímu obrazu. Naše identita je vertikální, od Boha, nikoli horizontální, čerpaná z mého stvořeného já a jeho idiosynkratických[2], poškozených nebo hříšných vlastností. Kritická teorie „já“ je nestabilní konstrukce, identita spočívající pouze v příslušnosti ke skupině, která je teoreticky ve válce s podstatnou částí lidského rodu a v rozporu s velkou částí jeho dějin, zkušeností a vědy. Prostě to neodpovídá lidské zkušenosti a lidé nemohou žít, jako by tomu tak bylo.

Humanismus má problém najít zvláštní místo pro lidské bytosti, aniž by byl vnímán jako nespravedlivě diskriminující mezi druhy. Křesťanství bez ostychu poukazuje na jedinečnost lidských bytostí, mužů a žen, což dává „silný“ pocit identity, plný a bohatý. Nyní můžete kritizovat mé chování, mé sociální postavení, mou sexualitu, a přesto mě nezničíte. Cítím se bezpečně, jelikož si uvědomuji, že jsem stvořen k Božímu obrazu. Jsem-li věřící, raduji se z hlubšího vědomí, že jsem jeho dítě, a to je moje základní identita.

7. Vnímání sebe sama jako oběti

Označovat se za oběť je z psychologického a sociálního hlediska zničující. Hrozí, že budete pasivní, závislí, budete protestovat a vznášet nároky, ale nebudete motivováni k převzetí odpovědnosti nebo sdílení viny.

Z duchovního hlediska je v sázce mnohem víc. V Božích očích nejsme oběti, všichni jsme hříšníci.

Zemře ta duše, která hřeší. (Ez 18,4)

Všichni musíme skládat účty Bohu a přijmout náležitou odplatu za své skutky (2K 5,10; Zj 22,12). Ačkoli v našem světě existují skutečné oběti a křesťané by k nim měli být milosrdní a soucitní, označovat se za oběť, natož výhradně za oběť, znamená odlidštit sám sebe a zapomenout, že před Bohem mám stejnou zodpovědnost jako všechny ostatní lidské bytosti.

Dvojí odpověď

Pravda a láska musí v každém případě působit společně, přesto by se dalo říct, že pravda je zvláštní odpovědí na výše uvedené hrozby 1 až 3, láska je zvláštní protilátkou na hrozby 4 až 7. Přesto je nelze od sebe oddělovat.

1. Pravda

Pravda Božího slova musí být hlásána, zachovávána a praktikována. V dopisech Timoteovi poučuje Pavel svého mladého pomocníka, jak se vypořádat s falešnými učiteli. V církvi se nesmí vyučovat filozofiím, které kazí evangelium (1Tm 1,3). Tito učitelé možná ani nechápou význam vlastních slov, ale Boží člověk musí umět rozlišovat (1Tm 1,6–11). Nenechte se strhnout mýty nebo spekulacemi. Vědomě se vždycky zaměřujte na to hlavní, na „Boží správcovství“ – Boží záměry zjevené v evangeliu, které vám svěřil (1Tm 1,5; 6,2–5.20). Chraňte ho a zachovávejte jeho neporušenost (1Tm 1,11; 2Tm 1,14).

Je vzácná – podívejte se, jak zachránila Pavla (1Tm 1,12–17). Učte ji poctivě (1Tm 4,6.11–16; 2Tm 2,15; 4,1–5; Titovi 2,7–8). Hlásej slovo (2Tm 4,1–5). To je pravý metanarativ. Na něm závisí zdraví církve a spasení ztracených.

2. Láska

Cílem evangelia je láska (1Tm 1,5). Timoteus je vyučován, aby žil podle pravdy (1Tm 4,11–16) a laskavě se snažil přivést své odpůrce k pokání (2Tm 2,23–26). Křesťanský život je nejlepší apologetikou, která zdobí evangelium, jež hlásáme (Tt 2,10). Pravdu je třeba říkat (nebo „konat“) v lásce (Ef 4,15).

Nespěchejte s odsuzováním, ale naslouchejte lidem zapleteným do kritické teorie – jsou všude kolem nás, zejména, ale zdaleka nejen naši mladí lidé a ti, kteří studují nebo vycházejí z univerzit. Je nepravděpodobné, že by mnozí z nich chápali, co woke pohled na život znamená nebo obnáší.

Můžete se však pokusit tomu porozumět a jemně odhalit jejich omyly. Nemohou žít v souladu se svou filozofií. Ať už jsou jakéhokoli přesvědčení, chovejte se k nim jako k lidem stvořeným k Božímu obrazu, protože takoví jsou.

Předložte jim „hutný“ smysl pro identitu – jako lidské bytosti jsou mnohem bohatší, než jim dovolí jejich řídká filozofie wokeness. Milujte je, učte je pravdě s úctou (1Pt 3,15–16), i když je třeba rozhodně oponovat tvrdohlavým učitelům této filozofie.

Závěr

Kritická teorie má v sobě kus pravdy. Například když sesazuje rozum z trůnu a připomíná nároky znevýhodněných skupin ve světě uvnitř i vně západní civilizace. Tím nám prokazuje jistou laskavost, i když obsaženou ve filozofickém rámci, který odmítáme.

V zásadě se však jedná o nebezpečnou a falešnou filozofii, která agresivitou a bezohledným prosazováním a jednáním svých zastánců poškozuje a rozděluje společnost a ohrožuje církev.

Naše odpověď musí vycházet z biblického a kristovského základu, neboť v Bibli a v Kristu máme skutečně stvořitelské Slovo a pravdu v přikázáních i osobně. Kristus je Pán a byl jím po celé dějiny. Je Pán i dnes a naše kázání, modlitby a služba v jeho království začínají tím, že na to s radostí pamatujeme. Poté, co se žalmista zeptal: „Co dokáže spravedlivý?“ odpověděl: „Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích“ (Ž 11,4).