V sérii kázání o eschatologii jsem kázal na téma druhého Ježíšova příchodu z 1. Tesalonickým 4,13–18. Díky slovům, jimiž Pavel tento text začíná a končí, jsem svým lidem mohl říct: „Takto máte nakládat s eschatologií.“ Na začátku Pavel říká:

Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.

Potom uzavírá: 

Těmito slovy se vzájemně potěšujte. 

Začíná a končí pastorační poznámkou. Eschatologie je o tom, jak trpíte a jak pomáháte.

Když jsem skončil, měli jsme čas na diskuzi. Lidé chtěli vědět, o jaký časový rámec se jedná. Jde o premileniální, posmileniální nebo amileniální pohled? Řekl jsem jim: „Uniká vám podstata. Copak to neslyšíte? Pavel chce, abychom věděli, že Ježíš je živý, že se vrátí a budeme s ním navěky. Proč jim to říká? Aby truchlili určitým způsobem. Aby se určitým způsobem vzájemně utěšovali. Chápete to? Vidíte, co může přinést taková znalost? Přináší možnost utěšovat truchlící přátele. Přinášíte do životů lidí věci, které znáte, a ony otřesou jejich zármutkem. Vidíte, čím jsou pro ně vaše ústa?  

Ústa spravedlivého jsou pramenem života. (Př 10,11)

Vaše poznání umožní ostatním pít životadárná slova. Nauka je o tom, jak věci prožívat, jak žít, jak poskytovat poradenství.

Dovolte mi hned na začátku definovat biblické poradenství: Biblické poradenství je na Boha zaměřené, Biblí sycené a emočně napojené promlouvání k ostatním, abychom jim pomohli stát se milovníky lidí, milovníky, kteří jsou zbláznění do Boha, vyvyšují Krista a na sebe s radostí zapomínají. Rád bych vám tuto definici v následujících řádcích vyložil. Položím otázky: Jaký je vztah mezi potěšením a naukou? Jaký je vztah mezi poradenstvím a církví? A jaký je vztah mezi Boží slávu a jeho láskou k nám?

Biblické poradenství John MacArthur, Wayne A. Mack a kol. Praktická kniha k poskytování křesťanského poradenství John MacArthur, Wayne A. Mack a kol. The Master's College Faculty Tato kniha bude cennou pomocí pro sbory, kazatele a pastorační pracovníky v jejich službě trpícím, kteří hledají lásku a naději.

Biblické poradenství je…

… zaměřené na Boha, Biblí sycené a emočně napojené promlouvání k ostatním, abychom jim pomohli stát se milovníky lidí, milovníky, kteří jsou zbláznění do Boha, vyvyšují Krista a na sebe s radostí zapomínají. Co to znamená? Za prvé to znamená vyučovat pravdu. 1. Tesalonickým 4,13–18 pravdou přetéká:

Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1 Te 4,14–17)

Biblické poradenství není ničím, pokud není zaměřené na Boha a sycené Biblí. R. C. Sproul[1] mi nedlouho poté, co zemřel James Boice[2], vyprávěl, že při jednom z posledních rozhovorů mu dr. Boice řekl: „R. C., jsme obklopeni pastory slabochy, kteří tvrdí, že lidé nepotřebují vyučování, nepotřebují poznání, ale potřebují objetí, potřebují ticho, potřebují příběhy a potřebují vzájemně sdílet zkušenosti.“ James Boice měl naprostou pravdu, že se vytrácí důraz na vyučování. Lidé se zoufale potřebují učit o Boží přirozenosti. Zoufale potřebují mít na všechno biblický a na Boha zaměřený pohled. Pokládejte ve svých kázáních základy jako kámen pevné Boží svrchovanosti a slávy, aby před pohromami, jakou bylo 11. září, vaši lidé neřekli: „Nedává to smysl!“ nebo nezavřeli svá ústa, protože nevědí, co říct. O tom je křesťanské poradenství – ať už se odehrává za kazatelnou, v kanceláři nebo přes plot na zahradě. O biblickém poradenství jsem přesvědčen, že přímo souvisí s poznáním, s vašimi ústy, s naukou a s Boží přirozeností – a správně předávané mění posluchače.

Začal jsem v 1. Tesalonickým 4,13–18, ale poradenství se objevuje v celé Bibli. Zamyslete se nad Římanům 15,4: 

Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.

Všechno, co je napsáno, dává naději. Všechno se to z psaného poznání mění na bázeň v srdci. Nebo Žalm 19,8–9 (ČSP): 

Hospodinův zákon je ryzí, obnovuje duši. Hospodinovo svědectví je spolehlivé, prostým lidem dává moudrost. Hospodinova přikázání jsou přímá, obšťastňují srdce.

Vyučování obnovuje, svědectví přináší moudrost, přikázání vyvolávají radost. A pokud ne, něco je špatně! Vy děláte něco špatně! Přikázání vyvolávají změnu v emocích. Kázání se dostává k emocím přes nauku. Jan 15,11 říká: 

To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.

Mluvení má přinášet radost. Kázání má přinášet radost. Poradenství má přinášet radost. Postupujete od hlavy k ústům, k hlavě a k srdci a vyvoláváte radost, která proměňuje život.

Dovolte mi přejít k mé druhé obavě v souvislosti s poradenstvím v církvi. Kde jinde by se pro všechno na světě mělo vyskytovat? Může vůbec být někde jinde a přitom zůstat pravdivé? 

Existují překážky. Upozorním jen na jednu z nich. (O církvi budu mluvit více později.) Mnoho posluchačů by mohlo namítnout: „Nefunguje to,“ nebo: „Nikdy jsem neviděl nikoho oddaného nauce, kdo by byl citově napojený na posluchače!“ Jde o jednu z největších překážek! Zde je mé doporučení. Téměř všechno, co v životě dělám, má za cíl vyřešit uvedený problém. Pokud má být poradenství, jak jsem ho předložil, v církvi obnoveno, musíme zase k přemýšlení přidat city. Z učení o Pánu Bohu musí znovu povstat potěšení z Boha. Když se díváme na Krista, musíme si začít libovat v poznávání Krista. K pevnému přesvědčení je třeba vrátit upřímné pokání. K zápasení o Boha musí být zase přidáno společenství s Bohem. Poslední myšlenku mám od Johna Owena, který řekl: „Máme společenství s Bohem v doktrínách, o něž zápasíme.“[3]  To je jeho měřítko, zda zápasí opravdově. „Musím se učit mít společenství s Bohem v nauce.“ Není to zajímavá poznámka? Kdo dneska takhle mluví? Musíme se vrátit o tři stovky let, abychom našli tak silná slova o hříchu a společenství s Bohem. „Zápasení o Boha a společenství s ním v nauce.“ Existuje dnes vůbec vyučování systematické teologie, které pomáhá studentům, aby si uvědomili, že když odhalí podstatu vtělení nebo povahu Trojice nebo dvě Kristovy přirozenosti nebo zástupnou oběť, že když brání nauku a bojují za ní, mají společenství s Pánem, a pokud ne, nedělají to správně? Není divu, že lidé nevyhledávají jedince orientované na nauku! Nepracují s ní totiž správně. Nejsou emočně napojení na pravdy, které vyučují.

Máme s tím v reformovaných kruzích obrovský problém. Reformovaní lidé se tak bojí emocí, až si myslí, že mluvím o subjektivismu. Pastoři, máte veliký, nemožný úkol, který ale musíte splnit. Dovolte mi, abych vám přečetl vaše pověření – máte svým lidem ukázat, co jim brání, aby byli vzájemně dobrými poradci. Daleko víc se starám, aby si moji lidé poskytovali poradenství navzájem, než abych já sám poskytoval poradenství. Poskytuji poradenství především z kazatelny, abych stvořil poradce, tisíce poradců. V Židům 13,17 se o vedoucích, starších a pastorech říká: 

Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.

To je úžasné pověření pro pastory. V zásadě říká, že pokud chcete své lidi milovat a být pro ně přínosem, ne překážkou, musíte být šťastní. Je to divná parafráze? O tom se budu přít s každým akademikem! Ten text říká: „Nechte je dělat pastorační práci – dohlížet na vaše duše – s radostí, ne s nářkem, protože to by vám nebylo k prospěchu.“ Pastoři, jestliže chcete lidi milovat a přinášet jim požehnání, usilujte o radost! Pokud budete lhostejní v úsilí o svou vlastní radost, budete lhostejní i v lásce a nebudete schopní budovat církev, aby uměla poskytovat poradenství. To je hřích! Nemůžete milovat lidi, pokud jste lhostejní k vlastnímu štěstí v Pánu.

Existují zástupy reformovaných a dalších typů kazatelů, kteří hřeší, když kážou a mluví o nauce, ale celým svým jednáním zapírají vzácnost toho, o čem mluví. Lidé neodcházejí s vědomím, že to byla ta nejlíbeznější věc, jakou kdy slyšeli. Ani sám pastor nevypadá, že by si myslel, jak je to líbezné nebo vzácné. Ani nevypadá, že by si myslel, že káže slova, která proměňují životy nebo ho činí šťastným. Spíš mluví, jako by se bál, aby ho to neučinilo šťastným. Proč byste ještě takového kazatele poslouchali? Všichni chceme být šťastní! Přesně tak nás Bůh stvořil. Touha být šťastný je stejná jako touha, jakou člověk pociťuje, když má hlad. Dostali jsme ji od Boha, je vepsaná do našeho srdce. Bůh sám sebe prohlašuje za středobod veškeré radosti. Nejsi-li šťastný, důvodem je, že ses ještě nedostal do onoho středu. Pro obnovení poradenství v církvi jsou nepostradatelní radostní vedoucí, kteří jsou citově spojeni s pravdami, za které zápasí. To je mé druhé pozorování.

Za třetí se ptám, jak to všechno souvisí s Boží slávou? Obnova potěšení z nauky, emocí, které nás zaplavují při přemýšlení, zalíbení v pohledu na Krista, když se na něj díváme, citové spojení při zápasení – jak to souvisí s Boží slávou? Dovolte, abych se zmínil o epištole Židům, o její struktuře. Potom vám přečtu něco z Jonathana Edwardse. Celá epištola Židům směřuje k velkým věcem jako: až do konce si zachovat smělou jistotu a radostnou naději, být mocně povzbuzení, s radostí nést těžkosti, být spokojení s tím, co máme (Žd 3,6; 6,18 ČSP; 10,34; 13,5). Slova: jistota, povzbuzení, důvěra, spokojenost – jsou plná emocí. Epištola Židům celá mluví o radosti, o vytrvalosti v ní a o tom, že jste připraveni jít až do krajnosti a položit svůj život za šíření evangelia do míst, kam se ještě nedostalo. Proč? Protože se v ní píše o Kristu. Vše v Židům mluví o nadřazenosti Kristova kněžství, oběti, smlouvy a zprostředkovatelského díla. Základ položený v Židům – slavný, veliký, Krista vyvyšující – cílí na vyvolání jistoty a radosti, důvěry a spokojenosti v radikálním životním stylu, který z toho plyne. To znamená, že pokud kážete tak, že se lidé začnou těšit v Kristu, dostává se mu veškeré slávy. Epištola je strukturována tak, aby velkolepost Kristovy nadřazenosti podporovala důvěru, povzbuzení a spokojenost. Vše pronikající přítomnost takových pozitivních, uspokojujících emocí ve vaší církvi vyvyšuje jejich základ, samotného Ježíše Krista.

Jonathan Edwards se vyjádřil následovně: „A tak se Bůh oslavuje také vůči stvoření dvěma způsoby: 1) tím, že se zjevuje… jejich rozumu; 2) tím, že sám sebe sdílí s jejich srdcem, a tím, že se radují a těší v projevech, v nichž jim sám sebe zjevuje. Bůh je oslavován nejen tím, že je jeho sláva viditelná [známá, uvažuje se o ní], ale také tím, že se v ní člověk raduje. Bůh stvořil svět, aby se mohl sdílet a aby stvoření mohlo přijímat jeho slávu a aby ji mohlo přijímat myslí i srdcem. Ten, kdo svědčí o Boží slávě, neoslavuje Boha jako ten, kdo svědčí, že s ní celým srdcem souhlasí a těší se v ní.“[4] Pokud hledíte na Krista a rozumíte mu – nauka. Pokud důvěřujete Kristu a milujete ho – radost.

Když se někdo zeptá: „Proč Bůh stvořil svět, v němž panuje neustálá vzpoura?“, dokonce i někteří reformovaní vedoucí odpoví, že nevědí. Ale my víme! Pro svou slávu! Z Izajáše 43,7 je to jasné jako den: 

Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery od končin země, každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě. 

Tento svět, jak ho znal, byl stvořen pro jeho slávu. Samozřejmě že existuje celá řada složitostí a záhad. Ale nemusíte začínat s nevědomostí. Můžete začít s poznáním. Pak se můžete posunout k nevědomosti, jíž máme samozřejmě coby omezení lidé v hlavě spoustu. Máme celou řadu otázek ohledně poznání, které nedokážeme zodpovědět. Ale nemusíte začínat s prázdnou hlavou! To je jako krčit se ve strachu.

Na jedné straně jsou reformovaní, kteří neustále pracují na svých názorech o Bohu a napravují nauky, k čemuž říkám: „Určitě! Amen! Jsem v tom s vámi!“ Na druhé straně stojí charismatici, jejichž učení je velmi volné. Jsou samá emoce – zvedněte ruce nahoru a tleskejte a dupejte nohama a pro všechno na světě něco pociťujte nebo Bůh mezi nás nepřijde! S těmi jsem také! Nenávidím rozštěp mezi těmito dvěma skupinami. Dokud dýchám, budu dělat všechno, co bude v mých silách, abych pomohl oběma skupinám uvidět, že podle Edwardse dávají Bohu jen polovinu jeho slávy. Když ho v pravdě poznáte, ale nebudete k němu cítit tu správnou náklonnost – dostává jen půlku své slávy. Pokud prožíváte správnou náklonnost, ale skutečně ho neznáte – dostává polovinu své slávy. Dejme mu všechnu jeho slávu. Jako Jonathan Edwards.

To znamená, pastoři, že v závislosti na tom, k jakému táboru patříte, se musíme připojit k Pavlovi v jeho apoštolském cíli. Budu vám ho citovat: 

Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti. (2K 1,24) 

Apoštolský cíl: pracovat s církví k její radosti! Děláte to? Je to vaším pověřením? Vstáváte ráno a sníte o tom, jak budete pracovat s církví k její radosti? Možná si myslíte, že to bylo jen ojedinělé uklouznutí Pavlova pera a že měl v úmyslu napsat „víře“. Tak to také trochu zní. „Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší víře.“ Místo „víře“ však řekl „radosti“.

Pojďme k jinému textu, který to potvrzuje. Ve Filipským 1 si Pavel není jistý, jestli bude dále žít nebo jestli zemře. Chce zemřít, aby odešel za Ježíšem, avšak uvědomuje si, že by měl zůstat. Proč? 

Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry. (Fp 1,25) 

Není to úžasné? Veliký pisatel doktrinálně nepřekonatelné knihy Římanům říká, že celý svůj život na planetě Zemi věnuje radosti svatých. Pastoři, neměli byste si myslet, že váš cíl je poněkud vznešenější.

Nyní shrnu, kam jsme se dostali. Mluvili jsme o podstatě poradenství a jak Slovo a poznání mají vliv na srdce a pocity. Za druhé jsme trochu mluvili o obnovení poradenství v církvi tím, že se obnoví city v přemýšlení. Za třetí jsem se pokusil spojit to s Boží slávou tvrzením, že nejvíce oslavujeme Boha právě tehdy, když jsme v něm nejvíce spokojeni. Proto, pastoři, pokud chcete, aby vaši lidé více oslavovali Boha, musíte je více uspokojovat Bohem. Je podivuhodné, jak dokáže tato myšlenka ovlivnit způsob kázání. Jak budeš věrný Písmu a jak budeš vykládat Boha správně? V srdci člověka dokáže pracovat jen Duch svatý. Radost patří mezi jeho ovoce. Uvedený cíl z tebe dělá zoufalého pastora, protože sám od sebe neuděláš lidi šťastné v Bohu. Ano, můžeš je obšťastňovat ve sboru vyprávěním příběhů, rozesmávat je, aby byli rádi, že přišli právě do tvého sboru. Je jisté, že dokážeš budovat církev bez Boha a bez Ducha svatého. Avšak co nedokážeš, je učinit lidi šťastné v Bohu bez Boha. Lidská duše je od pádu naprogramována tak, aby nacházela štěstí ve všem, kromě Boha. Pokud je tvým cílem pracovat s radostí v Bohu a pro ni, v žádném případě na to nestačíš. Proto jsme povoláni ke Slovu a modlitbě. Jedině on může konat. Žádej jeho. Zoufale potřebujeme jeho pomoc.

Za čtvrté bych chtěl mluvit o tom, co znamená milovat a být milován. Co znamená pro Boha milovat a pro nás, že jsme jím milováni? Co pro nás znamená milovat Boha a ostatní lidi? Nacházíme se přímo v jádru biblického poradenství, že? Pomáhat lidem, aby si uvědomili, že jsou milováni, pomáhat jim, aby se stali milujícími lidmi a aby rozuměli, jak Bůh miluje takové hříšníky, jako jsme my!

Po mnoho let jsem se snažil odhalit, jak Boží konání pro jeho slávu souvisí s jeho láskou k vám a ke mně. Mé poznatky jsou rok od roku jasnější a v posledních měsících je to ještě jasnější. Uvedu příklad. Po bohoslužbě za mnou přišla jedna žena a div si oči nevyplakala, jaké měla problémy. V určité chvíli jsem se jí zeptal: „Kdybyste se mohla ocitnout na místě, kde byste měla svou rodinu, dokonalé zdraví, všechno svoje oblíbené jídlo a své oblíbené aktivity a nemusela jste pociťovat vinu, zůstala byste tam, kdyby tam nebyl Ježíš?“ Vykřikla: „Ano!“ Takový postoj má spousta vyznávajících křesťanů. Dělají jim dobře Kristovy dary, ne sám Kristus. Odpuštění je příjemné, zbavit se viny je příjemné, zůstat mimo peklo je příjemné, fungující manželství je příjemné, mít děti, které se vyhýbají drogám, je příjemné, mít zdravé tělo je příjemné. Můžu být upřímný? Ať si Ježíš vezme volno, mně stačí ty věci.

Ale já si nemyslím, že v nebi bude někdo, kdo nechce být s Ježíšem víc než cokoliv jiného. Proto beru radost vážně. Pokud se neradujete v Ježíši, nepůjdete do nebe.

Co to tedy znamená být milován Bohem? Pro Američany je téměř nemožné pochopit Boží lásku, protože se jim přes padesát let vnucuje láska definovaná jako prostředek sloužící ke zvyšování vlastní hodnoty. Být milován pro většinu Američanů znamená být důležitý. Taková je pravá definice lásky. Pokud děláš a říkáš věci, v nichž zdůrazňuješ moji důležitost, cítím, že mě miluješ. Jestli to neděláš, pak necítím, že bys mě miloval. To znamená, že takoví lidé nemohou Boží lásku pochopit ani pocítit. Pán Bůh toho kolem nás moc nenadělá. Ztrácíme Boží lásku úměrně tomu, do jaké míry zneužíváme kříž, abychom se utvrzovali o své hodnotě surového diamantu. Kříž přináší ospravedlnění a slávu Bohu, pro něhož bylo potěšením umožnit nehodným hříšníkům, aby se v něm radovali.

Proč by s námi měl jednal laskavě, když jsme hříšníci, a proč by nám měl odpustit všechny naše hříchy a umožnit nám, abychom se radovali, že si ho můžeme užít? Tuhle otázku pokládám všude, kam přijdu, abych viděl, jestli jsou lidé Američané nebo křesťané. Ptám se: „Cítíš se milovanější, když se Bůh kolem tebe točí, nebo se cítíš milovanější, když ti Bůh za cenu svého Syna umožňuje radovat se navěky v tom, že se točíš kolem Boha?“ To jsou dva zcela odlišné zdroje uspokojení. Jedním je, že se všechno točí kolem tebe, a druhým, že hledíš na Boha a těšíš se v něm a všechno v tvém životě se točí okolo něj. Kde je základ tvého uspokojení? Všechno v naší kultuře nás učí, abychom své uspokojení zakládali na tom, že se všechno točí kolem nás. Přesně to si ďábel přeje. Od pádu to platí o nás všech. Pro přirozeného člověka je nepochopitelné, že bychom naopak měli být tak hluboce a vnitřně proměněni, až by pro nás začal existovat nový zdroj naší radosti! Proto je pro přirozeného člověka bláznovstvím kříž, Bůh i církev. Duchovní člověk je od základu člověkem, jehož nejhlubší zdroj radosti se proměnil z „já“ do „Bůh“. Přečtu vám text z Jana 11,1–6: 

Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ 

Nepomiňte slovo „rád“. Ježíš miluje Lazara. Lazar je nemocný. Co je láska? 

Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží.“ 

Jsou zde dvě obrovské biblické skutečnosti: láska k lidem a Boží sláva. Otázka, která mě pohání posledních dvacet let, zní: „Jak spolu souvisejí?“ Text pokračuje: 

„Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.

Tady se neodehrává něco neláskyplného. To je láska. To je obraz lásky a obraz, jak bude Bůh Syn oslaven. Potom přichází z hlediska světa naprosto nesrozumitelné propojení (Pavlík): 

Jak tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal právě tehdy dva dni na tom místě, kde byl.

Slovíčko „tedy“ s sebou nese megatunu teologie! Ježíš miluje Lazara. Lazar je nemocný a umírá. Je těžké umírat, Ježíši, když se topíš ve vlastním zápalu plic nebo když ti nemoc sžírá ledviny nebo když tě strašlivě bolí žaludek, a ještě neexistuje morfin. Nevím, jak Lazar zemřel, ale umíral pomalu. Necháš ho jenom tak umřít? Proč ho nemiluješ? Ale Ježíš říká: „Já ho miluji. Miluji tebe, Marto, miluji tebe, Marie. Ale nemám v úmyslu to teď řešit.“ Proč? Aby se Boží Syn oslavil.

Jak byste na základě tohoto textu definovali lásku? Zde je moje definice: Láska znamená vykonat všechno, co je třeba, za jakoukoliv cenu, abyste pomohli druhému přestat hledat potěšení ve vlastní důležitosti a dospět ke zralému potěšení, jež vyvyšuje Boha, vykazuje oddanost Kristu, radostnou obětavost a zapomínání na sebe sama, totiž k potěšení, že se vše točí kolem Boha. A to ku prospěchu ostatních. Ježíš se chystal udělat, co Lazar, Marie a Marta potřebovali, aby byli schopni ho oslavit. Jak můžeme pomoci svým lidem osvobodit se od milostného vztahu se svou vlastní důležitostí? Jak můžeme všichni zapomenout na tu věcičku, které říkáme ego, a nechat se uchvátit tím, pro koho jsme byli stvořeni – Bohem? Nikdo nepodnikne cestu na okraj Grand Canyonu, jen aby se tam postavil a zvýšil si tím sebevědomí. Lidé cestují ke Grand Canyonu proto, že jim šepot všeobecné milosti, která ještě zbývá v jejich životech, říká, že byli stvořeni k něčemu většímu, k něčemu vně jich samotných, co táhne jejich duši k nanejvýš zdravému, slavnému, na sebe zapomínajícímu potěšení – k uctívání –, které si svět stěží dokáže představit. Láska koná, co je třeba, aby pomohla ostatním milovat Boží slávu v Kristu. Poradenství je jednou z nejdůležitějších podob lásky. Poradenství koná vše, co je třeba, aby ostatním pomohlo milovat Boží slávu v Kristu.

Pokračování příště.

www.desiringgod.org