Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním. (1K 2,3)

Úvod

Pokoj vám a milost, drazí přítomní! Čas běží jako zběsilý, ani jsme se nenadáli a je tu rok 2023. Znovu musíme po nějakou dobu pamatovat při datování různých listin a podpisů, že rok 2022 je minulostí. Slovo čas se v Písmu vyskytuje 270krát ve 238 verších, protože čas je velmi důležitou veličinou, silou a okolností v životě člověka i celého stvoření. Kniha Kazatel ve třetí kapitole ve verši prvním říká, že: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ Hned v dalším verši mluví moudrý Kazatel o tom, že vše, co se rodí, také umírá.

Vše kolem nás je tedy velmi silně ovlivněno časem. Dokonce můžeme říci, že je vše časem omezeno a limitováno ve svém bytí. Člověk není Bůh. Jsme stvořené bytosti, do kterých Bůh podle svého Slova vložil touhu po věčnosti, ale nejsme věční. Nemáme život sami v sobě jako Bůh! Kniha Kazatel mluví o čase ještě v další souvislosti. Poslouchejte, co Kazatel říká:

Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná. (Kaz 3,17)

Každý člověk bude souzen. Kým? Bohem Ježíšem Kristem (Sk 17,31). Bude souzen svévolník i spravedlivý. Každý člověk vydá Bohu počet ze svého života. Víme, že na člověku je shledáno mnoho zlého (Kaz 8,6). „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden“ (Ř 3). Není nikdo, kdo by hledal Boha, kdo by chtěl Boha těšit svým životem! To je obecný stav lidstva. Víme, že se ale lidé stávají spravedlivými z Boží milosti skrze víru v Krista.

Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ (Ř 1,16–17)

Každý, kdo věří v Krista, je zachráněn od Božího spravedlivého hněvu. Stává se spravedlivým skrze víru. Jak ale bude tento spravedlivý souzen, když kniha Kazatel říká, že i spravedlivý bude souzen?

Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (1K 3,10–15)

Milovaní, Kniha knih, Bible o křesťanech říká, že jsou služebníci nejvyššího Boha, jsou „‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, aby hlásali mocné skutky toho, kdo je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9). Apoštol Pavel Korintským říká, že jsme zodpovědní za to, z jakého materiálu stavíme své dílo. Je jeden základ – Ježíš Kristus, jedno evangelium. To nemůže být změněno. Ale Pavel nás varuje před nebezpečím výběru zcela nevhodného materiálu. Materiálu, který neobstojí, ale shoří.

Nevěřím, že existuje jeden jediný znovuzrozený křesťan, který by na otázku: „Z jakého materiálu chceš stavět?“ odpověděl: „Ze dřeva, trávy a slámy!“ Věřím v Kristu o vás všech, že celou svou bytostí toužíte, aby vaše stavba byla ryzí jako zlato, zrcadlila slávu Krista jako tabule vyleštěného stříbra. A byla krásná, pevná a vybroušená jako drahé kameny!

Ale žijeme v padlém světě, poklad máme v hliněných nádobách a stojí proti nám mocnosti temnoty. Stavba naší služby Kristu je podobná obnově chrámu po návratu z babylonského zajetí. Děje se uprostřed duchovní války a je potřeba nejen budovat svůj život jako chrám Boží, ale také stát na stráži se zbraní v ruce a bojovat, když je potřeba. Pod takovým tlakem se může stát, že budeme v pokušení nahradit ten pravý materiál nějakou náhražkou! Dnes bych nám všem chtěl ukázat, co je tím nejlepším počátkem, abychom byli na takové věci a službu náležitě připraveni. Náš text zní:

Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním. (1K 2,3)

Pavlova kapitulace před Kristem!

Budeme-li pátrat po počátcích Pavlovy služby, nesmíme v žádném případě opomenout Mojžíšův zákon, kterému byl Pavel od narození podřízen a pilným studiem a snahou ho plnit byl do něho i zasvěcen. Sám Pavel říká, že, jde-li o zákon, byl bez úhony. Plnil všechna jeho vnější ustanovení a byl v tom dokonalý. Protože nechápal skutečný význam zákona, míjel se s jeho cílem. Nechápal, že zákon byl dán, aby ukázal Pavlovi na neřešitelný problém jeho nitra, srdce a podstaty, kterou měl stejnou, jako každý potomek Adamův. Nechápal, že v tomto stavu prostě Zákon naplnit nemůže! O mnoho let později Pavel, již jako znovuzrozený křesťan, napsal:

Vždyť ze skutků zákona „nebude před ním nikdo ospravedlněn“, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. (Ř 3,20)

Pavel došel cíle zákona. Poznal, proč byl zákon dán. Kde je tedy potřeba hledat počátek této jeho pravé, dobré služby? Kdybychom měli jít až do prvopočátků, museli bychom jít až na věčnost před stvořením světa. Tam byl Pavel vybrán, zamilován v Kristu. To jsou věci, o kterých víme z Boží milosti, ale děly se v skrytosti, zahalené lidským očím, protože žádný člověk tehdy ještě nebyl. Máme tedy nějaký počátek Pavlovy služby viditelný v čase? Ano, pojďme do knihy Skutků.

Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil. (Sk 9,1–9)

Máme zde Saula, horlivého zastánce a plnitele Mojžíšova zákona. Podívejte se na jeho srdce. Je tvrdé, kamenné, zlé! Je pevně přesvědčený, že slouží Bohu, když hubí korunu jeho stvoření, člověka. A navíc ještě církev, křesťany, Boží děti vykoupené krví Božího Syna! Nepřestává jim vyhrožovat a jeho cílem je jejich vyhlazení! Úplná genocida! To je hrozivé, strašlivé a srdce rvoucí. Jenomže Saul je dokonce přesvědčen, že se nachází na vrcholu své služby Bohu. Myslí si, že právě nastal okamžik, kdy beze zbytku a absolutně zúročí celou svou dosavadní službu Mojžíšovu zákonu a tím i Bohu! Jeho omyl nemůže být tragičtější!

Bohužel to ukazuje na pravou podstatu padlého člověka, na veliký, ukrutný, neřešitelný problém v jeho srdci, v nitru. Je tam absolutní slepota, temnota, převrácenost. Člověk není schopen rozpoznávat dobré a zlé. Svým životem popírá pravdu a činí tak celý svůj život něčím, co je Bohu ohavné a co vzbouzí svatý hněv v Božím srdci! Co považuje za dobré, je ve skutečnosti zlo. Nevěříte, že je to Bohu ohavné? Poslouchejte slova Písma:

Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! (Iz 5,20)

A díky Boží milosti může Saul poznat svůj tragický omyl. Bůh, Ježíš Kristus ho zastavuje na jeho válečné stezce proti Božím dětem. Na cestě do Damašku, vyzbrojen listinami dávajícími mu moc nad životy křesťanů, je Saul obklopen nebeským světlem! Jde o jeho první nebeské vidění ze šesti. Slyší jasný hlas, který se ptá, proč Saul pronásleduje majitele onoho hlasu. A jde o velmi silný, nejsilnější moment v jeho životě. Tak silný, že Pavel padá k zemi. Na kolena, nebo spíše na tvář. Leží tváří k zemi, na což ukazují jeho slova: „Kdo jsi, Pane?“ Pavel v tu chvíli ještě nezná pravdu, ale je mu jasný nadpřirozený, Boží původ jeho zjevení. Celou svou bytostí vnímá sílu a autoritu moci, která ho zastavila. A dostává se mu odpovědi:

Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. (Sk 9,5)

Jak to? Pronásledoval snad Saul Ježíše Krista, když je v nebi po pravici Otce? Nečteme o tom, že pronásledoval jeho učedníky? Ano, čteme, a právě proto Pavel pronásledoval samotného Krista. Protože mezi Ježíšem a jeho lidem je nerozdělitelná jednota. Vždyť nás Písmo nazývá jeho tělem. Kdo tedy pronásleduje církev a Boží děti, pronásleduje samotného Ježíše Krista.

Pře očima máme Saulovu kapitulaci před Bohem. K tomu bych chtěl říct dvě věci.

1. Kapitulace před Bohem je událost, která čeká na každého, opakuji na každého člověka!

Ačkoli většina lidí, která kdy žila na tomto světě, nebude s tímto tvrzením souhlasit, je naprosto pravdivé. Ministr propagandy nacistického Německa kdysi razil heslo, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Ale, víte, to není pravda. Synonymem slova pravda je slovo realita. Realita je něco, co je pevně dané vyšší mocí, je to prostě fakt a není v silách člověka či stvoření ho změnit. Pravda je a musí být základem, podstatou, prostředkem i cílem veškerého bytí! Stvoření, které nestojí na pravdě, nemá pravdu jako svou podstatu, prostředek i cíl. Stvoření takto odchýlené od pravdy se vydalo zákonitě na cestu vlastní záhuby. Nemůže tomu být jinak.  Mimochodem právě jsme popsali Adamovu vzpouru a pád.

Protože ale realita nemůže být jiná než pravdivá, znamená to, že každé stvoření bude nakonec podrobeno pravdě, přivedeno k pravdě a souzeno pravdou. Bude muset před pravdou kapitulovat! A Písmo to jasně říká!

Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. Neboť je psáno: „Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.“ Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. (Ř 14,10b–12)

Bůh sám je pravda, On je jediná skutečná, nestvořená realita, která trvá od věků do věků. Bůh je ten, kdo bude soudit celou zemi se všemi jejími skutky. Každý bude muset kapitulovat před Bohem!

1. Pavlova kapitulace před Bohem je důkazem nesmírné Boží dobroty, lásky a milosrdenství!

Pavel totiž není na místě usmrcen. Není sražen do podsvětí. Není uvržen do pekel. Sám o sobě později říká, že Bůh na něm zjevil plnost svého milosrdenství, sílu Kristova kříže a zmrtvýchvstání. Moc a drahocennost Kristovy krve! Ježíš Kristus přišel na svět jako zachránce hříšníků. Pavel je podle svých slov největší a první z nich. A tak Bůh v Kristu na Pavlovi ukázal všechno své milosrdenství a všechnu svou shovívavost! Jestli může být omilostněn v Kristu ten, kdo Božím dětem a Kristu připravoval genocidu, potom není na světě hříšník, který, bude-li činit pokání, by byl odmítnut!

A Boží milosrdenství spolu s dobrotou jde ještě dále. Pavel dostává příkaz a skrze něj podíl na dobrém dílu evangelia! Bůh hodlá Pavla poté, co ho pokořil, použít k největší službě evangelia, jakou kdy konal jediný člověk. Pavel byl vybrán, aby nesl evangelium celému tehdejšímu známému světu (Sk 9,15–16). Ale pojďme zpět za Saulem na cestu do Damašku.

Slabost a veliká bázeň!

Saul z Tarsu! Sebejistý, sám v sobě silný! Podle svých vlastních slov bezúhonný podle zákona! Potřeboval kapitulovat před Bohem! Potřeboval, aby Bůh jeho domnělou sílu a jistotu zlomil a obrátil v poznání vlastní ubohosti a slabosti před Bohem! Saul, silný a podle sebe bezúhonný v zákoně Mojžíšově by nebyl Korintským nic platný. Jen by je sváděl ke stejnému pohledu na sebe samé, a tedy na jejich domnělou dostatečnost a sílu před Bohem.

Nyní je absolutně pokořený a vydaný Bohu na milost a nemilost. Ani nemůže jít sám! Sláva zjeveného Ježíše Krista oslepila jeho do té doby hříšný zrak. Je odkázán na Boží milost a na slitování stejných hříšníků, jako byl on sám. Ti ho musí vést za ruku jako malé dítě, jako bezmocného slepce! Kristova sláva a síla vysála ze Saula veškerou jeho domnělou sílu!

Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil. (Sk 9,8–9)

Celé tři dny stráví slepý v temnotě, bez špetky jídla, bez kapky vody. Je tím podoben svému Pánu, který se nad ním slitoval. Není mrtvý v hrobě, ale jeho stav se tomu podobá. Saul má čas přemýšlet nad tím, co se stalo. Na fyzické slepotě, kterou Saulovi způsobil, mu Bůh ukáže jeho vlastní duchovní slepotu. Na jeho fyzické bezmocnosti mu Bůh ukáže jeho duchovní bezmocnost! Pod tíhou této milosti Saul umírá sám sobě, aby se narodil z Boha jako apoštol Pavel.

Kdyby měl nějak komentovat svůj dosavadní stav, pravděpodobně by o sobě řekl totéž, co říká o Izraelitech v Římanům 10,2: „Byl jsem plný horlivosti pro Boha, ale bez pravého poznání, byl jsem úplně slepý!“

Sám sobě připadal silný, moudrý, spravedlivý, svatý! Bůh, v kterého věřil, byl vlastně menší než sám Saul. Tento bůh Saulových představ byl totiž povinen přijmout Saula za odměnu do svého království – za Saulovy domnělé schopnosti plnit zákon. Tento bůh nebudil v Saulovi žádnou pravou, svatou bázeň. A tak byl Saul velký, silný a schopný. Bůh, který byl povinen ho za odměnu přijmout, byl vlastně slabý a malý. Všechno se točilo kolem Saula. To Saul jedná a zachraňuje sám sebe. Sám sebe činí svatým. Bůh je jen divák, který Saula musí přijmout! Místo, aby Saul měl v srdci bázeň z Boha, vypadal jeho život spíše tak, že by Bůh měl mít bázeň ze Saula. Vždyť Saul pronásledoval a chtěl vyhladit Boží lid! Saul potřeboval Boží nadpřirozený zásah, aby nastala změna. Aby viděl Boha v pravdě a v Duchu svatém! Aby se stal Pavlem.

Protože bázeň před Hospodinem je počátkem pravé moudrosti, potřeboval Saul, aby skrze pravdivé poznání Boha i sebe samotného přišla tato bázeň do jeho srdce. Pavel před svým obrácením by určitě neřekl, že Bůh Izraele je malý. Viděl přece jeho mocné jednání s Izraelem, a tak měl před ním určitou bázeň. Ale ne pravou a spasitelnou!

Šlo o bázeň ne Boží a od Boha, ale vyprodukovanou padlým lidským srdcem. Padlé lidské srdce má omezené poznání Boha a není schopné ho poznat v pravdě. Ani sebe a svůj duchovní stav není schopné takové srdce poznat v pravdě. Ale milosrdný Bůh Otec se Saulem jedná! Syn se setkává se Saulem a zjevuje mu svou slávu. Tváří v tvář této slavné moci se ukazuje Saulova ubohost a slabost!

Je psáno v prorocích: „Všichni budou vyučeni od Boha.“ Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. (J 6,45)

A tak Pavel (myslím, že už mu tak můžeme říkat) vidí Boha už ne jako toho, kdo je mu něčím povinován a kdo mu něco dluží, ale jako toho, kdo má moc uvrhnout do smrti nejen tělo, ale i duši člověka. A vidí, že takový trest je nanejvýš spravedlivý a svatý. Vidí, že se spravedlivé odsouzení týká jeho i všech lidí na celé planetě! Pavel pochopil, že všichni, Židé i pohané, jsou pod mocí a tedy otroci hříchu (Římanům 3,9).

Slabost a pravá bázeň před Bohem je dar, milovaní. Úžasný dar s velikou mocí, která protesává uši, otevírá oči i srdce! Prožili jste takovou slabost a bázeň? Je taková slabost a bázeň trvale přítomná ve vašich životech? Ačkoli jste před svým obrácením viděli sami sebe jako celkem dobré a pro Boha přijatelné jedince, chápete nyní pravou skutečnost? Už víte, kdo je Bůh a kdo, nebo co jste bez Boží milosti vy? Potom se radujte a jásejte v Bohu, v Kristu, ve vašem Spasiteli! Jedna blahoslavená žena je nám v tom velikým příkladem:

Marie řekla: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky.“ (L 1,46–55)

Milovaní, vezměte v úvahu čisté, nadpřirozené početí z Ducha svatého a narození Božího Syna v těle člověka. Bůh se k nám ve svém Synu sklání v naší slepotě, bezmoci a v naší duchovní bídě a smrti! To je ten největší, nejmocnější, nejskvělejší a nejvíce velkolepý zázrak jaký se kdy stal! Bůh se sklání k těm, kteří ho nenávidí, a zachraňuje je ze smrti! Připočtěte další nadevše veliký zázrak, když se člověk skrze víru a pokání narodí z Božího Ducha. Nad tyto dva zázraky ve světě nic většího nenajdete!

Ale nejdříve vás musí Bůh bohů a Pán pánů porazit svou láskou a svým nevýslovným slitováním! Bůh vás musí přivést ke kapitulaci. Musí vám dát poznat vaši zaprodanost hříchu a zhoubě. Musí vám dát poznat vaši bídu, bezmocnost a slabost! Tím, že odkryje karty a vyloží je na stůl.

A vy najednou všechno vidíte a hrozíte se nejdříve toho, co vidíte! Vidíte v pravdě jeho velikou moc, slávu a svatost. Vidíte v pravdě svou hříšnost a duchovní smrt. A víte, že tak jak jste, nemůžete před Bohem obstát! Poslouchejte, co je psáno v listu Židům. Nádherný, mocný oddíl. Sílu těch slov vidíme ve varování zapsaném pro všechny, kdo se odvracejí od svatého Boha, který sice nanejvýše milostivě jedná s člověkem, ale přesto stále zůstává Bohem Soudcem. Jeho svatost je větší než žár nejprudšího ohně. Poslouchejte a skládejte si ten obraz před vaším duchovním zrakem!

Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova. Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe. Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: „Ještě jednou otřesu“ nejen „zemí“, nýbrž i „nebem“. Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť „náš Bůh je oheň stravující“. (Žd 12,22–29)

Co potřebuje člověk, aby byl dobrým, věrným služebníkem Božím? Milost kříže, která ho přivede k bezpodmínečné kapitulaci. Milost kříže, která ho naplní velikou bázní z Boha. Milost kříže, která ho učiní slabým!

Veliké chvění srdce!

Pavel říká Korintským v našem textu zvláštní slova:

Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním. (1K 2,3)

Sláb a s velikou bázní. Představte si frontovou linii. Jste členem jednotky, která vzdoruje krutému, silnému nepříteli. Štáb vám na frontu pošle posily. A oni přijdou a řeknou. „Přicházíme k vám slabí, s velikou bázní.“

Nebo jste zemědělec a máte napilno. Čas i žně kvapí. Zase máme málo času. A přijede posila se stejnými slovy: „Nebojte se, jsme tady a jsme slabí a plní veliké bázně.“ Asi vám nebude nejlépe.

Jenomže my opravdu musíme stát na tom, že Pavlovo vystrojení do služby, jeho slabost a veliká bázeň, jsou tím nejlepším, s čím mohl přijít. Musíme dobře chápat, o čem se dnes bavíme. Na jednom místě Písma Pavel říká:

A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2K 12,7–10)

Pavel ví, že služba evangeliu je boj, ve kterém nebojujeme proti tělu. Ví, že tato služba je celá nadpřirozená, a proto se nemůže opírat o cokoli z člověka. O cokoli z jeho fyzických, duševních a duchovních schopností. Bůh mu výslovně řekl: Máš mou milost a mocná síla této milosti se projevuje nejvíce a nejlépe, právě když ty jsi sám v sobě naprosto a absolutně slabý a bezmocný před mou tváří!

Někteří vykladači Pavlovu slabost, bázeň a chvění spojují s událostmi ve Filipis, kde byl Pavel krutě zbit. V Tesalonice a v Beroji ho vyhnali, v Athénách čelil výsměchu. Ano, všechny tyto věci se nestaly náhodou. Bůh je svrchovaně naplánoval, aby Pavla naučil spoléhat pouze na něj. Vždy však musíme mířit od vnějších věcí dovnitř, k srdci! Vidět vnitřním, duchovním zrakem. Tyto věci Pavlovi jen připomněly, co poznal na cestě do Damašku. Tam poznal svou vnitřní bídu, bezmoc a duchovní smrt. Poznal svou naprostou duchovní slabost, a tedy naprostou neschopnost v otázkách spásy i touhy po posvěcení. Pavel poznal svou absolutní slabost a neschopnost zalíbit se Bohu ze svých vlastních sil, moudrosti a schopností. Pochopil svou absolutní závislost na Bohu, na Kristu, ve všech věcech.

Proto mu bylo nadevše jasné, že i svou službu evangeliu musí vystavět jen a jen na Kristu. Slova z 1. Korintským 2,3 nesmíme tedy chápat jako zprávu, že Pavel přišel do Korintu jako lidská troska, slaboch rozmělněný ve své vůli i jednání. On nebyl naplněn strachem z očekávané práce. Nebál se člověka, že bude zase zbit, vyhnán, vysmíván! Nebál se ničeho, co má svůj původ ve stvoření. Dokonce ani démonů a duchovních sil zla se nebál. O takové slabosti zde nemluvíme, ani o takové bázni.

Po lidsku by nám to Pavel ve své integritě pravděpodobně asi nandal. Ale na službu evangeliu Kristovu nic lidského nestačí! Pavel není slabý ani bázlivý před světem, lidmi, démony a jejich zlobou. Pavel je slabý a bázlivý před Boží tváří, jen a jen před Bohem. Jen a jen před evangeliem, které je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří! Pavel ví, že evangelium musí zůstat Boží mocí, moudrostí a Božím počinem – Božím dílem. Pokud by jednal ze své síly, naplněn lidskou odvahou a moudrostí, nepřinášel by pravé evangelium Boží, ale jen jeho náhražku. Ta ovšem nemá moc zachraňovat lidské duše!

A tak Pavel jde do Korintu. Jeho srdce se chvěje, on sám se celý chvěje svou v Kristu rozpoznanou a od Krista přijatou slabostí a bázní. Rozechvělost srdce i celé Pavlovy bytosti je něčím mnohem vzácnějším, sladším a neskonale vyšším než všechna domnělá moc, síla a schopnost člověka, který nepoznal Boha a dál žije v temnotě své vlastní obelhané mysli.

Rád bych se zastavil na závěr u toho chvění. Nabízejí se nám dva texty z Písma. Žalm druhý, ve kterém Bůh varuje všechny lidi, i ty nejmocnější před vzpourou. Svého Syna představuje jako svatého Krále na Siónu. Žalm končí slovy:

Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají! (Ž 2,10–12)

Druhý text nás přenese do Nového zákona, do listu Filipským:

A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní – nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti – s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. (Fp 2,12)

To je novozákonní naplnění textu ze Žalmu druhého. Chvění, o kterém Pavel mluví, zahrnuje slabost, poznání slabosti před svatým Bohem. Zahrnuje pravou Boží bázeň, kterou nám Bůh dává skrze pravdivé poznání sebe sama a našeho hříchu. Ale chvění, o kterém mluvíme, zahrnuje, jak věřím, ještě nejméně tři věci. Radost, vděčnost a lásku! Radostné srdce se chvěje! Vděčné srdce se chvěje! Milující srdce se chvěje! Máme také takové srdce, milovaní? Prosme o něj!

Pavel přichází ke Korintským sláb, ve veliké bázni a chvění. Pavel přichází nadmíru dobře a plně vystrojen ke službě Bohu, evangeliu a Božímu lidu! To vše mu Bůh daroval skrze víru a pokání, skrze spasitelné poznání Boha. Jsme také tak dobře a dokonale vystrojeni ke službě, drazí přátelé?

Poslechněme si na závěr kontext 1. Korintským 2,3. Kontext je král!

Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. (1K 2,1–5)

Nic lidského! Vše, co je lidské, musí být bezmocně slabé! Vše, co je lidské, se musí chvět v bázni před Bohem! Jen jednoho je třeba se držet. Krista ukřižovaného! Potom se bude naše kázání prokazovat mocí Ducha Božího. A víra těch, kteří uvěří, bude pravá a bude stát na pravdě, na moci Boží! Amen!

Aplikace

Jak aplikovat dnešní text? A kde začít? Psáti nám stále totéž nebylo Pavlovi zatěžko.

1. Modlitba, milovaní, to je první aplikace! Modlitba pravidelná, která začíná pokáním, vyznáváním hříchu. Každá modlitba by měla začít ztišením a prosbou, aby nám Bůh Duch svatý ukazoval naše přestoupení a vedl nás k vyznávání hříchu. Dílo Ducha Božího je naše posvěcení skrze větší poznání svatého Boha a našich hříchů. Jeho úkolem je chránit nás od hříchu. Ale také usvědčovat nás z hříchu a vést k pokání z hříchu. Vede nás k úplnému oddělení (Ž 1).

2. Nebudu znát lépe Boha a jeho vůli, ani sebe a své hříšné sklony, pokud se nesytím Božím slovem! Zde bych chtěl zdůraznit naprostou jednotu a neoddělitelnost svatého Božího Ducha od Písma! Sytit se znamená opět začít modlitbou, aby nám Boží Duch otevíral Písma a uváděl nás do veškeré pravdy. A milovaní, věřte, že On je připraven. To je jeho dílo v nás a pro nás! Nikomu z vás nic nebrání, abyste rostli v poznání Boha a jeho vůle jako ti z nejznámějších kazatelů historie! Můžete znát Boha stejně jako Spurgeon, Edwards, Pink, Loyd-Jones, Luther a další velikáni slova (2Tm 3,15–17). 

3. Když druhým jdeme posloužit zvěstováním evangelia, vyučováním slova, povzbuzením, pokáráním a dalšími způsoby, zůstávejme vědomě malí před Bohem. Prosme o pokorné srdce plné bázně. Buďme malí i před těmi, kterým sloužíme. Vždyť máme mít druhé za přednější sebe, a kdo chce být velký, ať je nejmenší ze všech. Ať je služebníkem všech (Fp 2,3; Mk 9,35)! 

4. Využívejte všech darů a milostí, které nám Bůh dává. Společná shromáždění, biblická a modlitební hodina, vyučování, památka Večeře Páně. Společenství s druhými. Služte druhým dary, které máte (Sk 2,44–47; Ef 6,18; Lk 22,19–20; Žd 10,25).